Režie Szabolcs Hajdu, 2009, 105 min.
Premiéra 30. září 2010
Asociace českých filmových klubů zakoupila do distribuce zatím poslední snímek maďarského režiséra Szabolcse Hajdu Bibliothéque Pascal, tvůrce mezinárodně úspěšného filmu Bílé dlaně (2006, viz A2 č. 43/2006), což byl neokázale natočený, ale velmi důmyslně vyprávěný příběh mladého gymnasty. Zvláštní film – to je asi nejpřesnější charakteristika Hajduova nového snímku, jakkoliv zní banálně. Dnes už možná okoukané sociální drama typu „kterak mladou Rumunku (Ukrajinku, Polku, Bulharku…) na Západ odvezli a k prostituci nutili“ narušují podivně magické scény a obrazy jako vystřižené z románů Gabriela Garcíi Márqueze. Respektive naopak, tyto výtvarně stylizované a lehce absurdní výjevy narušuje jakýsi pokus o sociálno. A oba světy se ne a ne propojit. Sledujeme sice sugestivní scény, které však působí neorganicky a samoúčelně, a při absenci silného příběhu pak marně čekáme na nějaký prožitek. Magický realismus se nekoná. Nejsilnější je režisér v „němých“ scénách, z nichž dokáže brilantním střihem a výbornou hudbou (něco jako balkánská dechovka střihnutá Angelem Badalamentim) vykřesat zaujetí, které vás nutí sledovat, co bude dál – to byl ostatně princip Bílých dlaní. Jenomže Bibliothéque Pascal má spíše sestupnou tendenci. A možná i díky závěrečnému „happy endu“ se katarze nedostavuje. Jistě si během filmu vzpomenete na to lepší z Emira Kusturici, k tomu má ovšem Bibliothéque Pascal daleko právě neorganičností, neschopností propojit dvě různé reality a poněkud slabším příběhem.
Marta Nováková
Habermannův mlýn
Režie Juraj Herz, 2010, 104 min.
Premiéra 7. října 2010
Téma poválečného odsunu sudetských Němců skýtá možnost natočit český snímek, který nepřivírá smířlivě oči a narušuje stereotypní chápání naší minulosti. Juraj Herz stále dokáže místy vytvořit atmosféru, ale ani kamera, ani solidní herecké výkony nezabrání nepříjemné televizní pachuti, která dílem prostupuje. I technicky je snímek průměrný. Už v úvodní scéně, předjímající závěr, si říkáme, co je špatně, proč to nefunguje? Po chvíli si uvědomíme, že drsnost a autentičnost dramatické situace jsou zabity nepovedenými postsynchrony. A rušivost dialogů je podtržena i tím, že němečtí herci v hlavních rolích jsou kompletně předabováni. Hlavní problém však je, že ve filmu se vlastně nic neděje. Kdykoli se něco vyhrotí či se objeví možnost třecí plochy, vše náhle vyšumí, přijde střih do ztracena a život jde tak nějak dál. Jednotliví protagonisté navíc vystupují jako klišovité figurky. Titulní majitel mlýna Habermann je ztělesněním šlechetnosti a sebeobětování, hlavní esesák je přehnaně démonický a spousta Čechů vyzní „typicky“ jako malé svině. Vzhledem k tomu, že je jasné, co na konci přijde, veškeré drama se scvrkává na očekávání závěru. Vztahy mezi postavami se po celou dobu nikterak nepromění, jen to občas zajiskří a zhoustne, leč všemocný střih vše včas utne. Výsledkem je film vhodný pro hromadná školní představení. Edukativní je i ve své stereotypnosti dostatečně, formálně neurazí a nic nového nepoví.
Tomáš Stejskal
Machete
Režie Robert Rodriguez a Ethan Maniquis, 2010, 105 min.
Premiéra 14. října 2010
Věčný příval protivníků naráží na tělo hlavní postavy, která skoro až „gumově“ odolává nejrůznějším pádům, nárazům a dalším podobám smrtelných zranění. Hrdina po každém útoku vstává a vyráží vstříc dalšímu gagu. Přestože by se přirovnání ke zlatému období grotesky mohlo zdát v případě posledního díla režisérů Roberta Rodrigueze a Ethana Maniquise podivné, struktura filmu Machete opravdu připomíná ty nejlepší slapsticky, jen s tím rozdílem, že zde místo dortů létají hlavy „born-to-die“ padouchů. Postavy se ve světě filmu pohybují se smrtelnou vážností, pateticky absurdní a neskonale vtipnou. Padouchovi pohůnci jsou zde vysíláni do akce s cílem netradičně zemřít, ať už jako nechtěná součást střevního bungee jumpingu či s teploměrem v oku. Sám Machete (Danny Trejo v životní roli) cedí jednověté hlášky a prochází zběsile krvavými akčními scénami. Atmosféra groteskní nesmyslnosti se zároveň umně proplétá s láskyplnou poctou béčkovým „akčňákům“ v nádherně stupidním příběhu o bývalém mexickém federálním agentovi, kterého není radno najímat na vraždy senátorů. Roberta Rodrigueze při natáčení dětských filmů naštěstí neposedla horečka politické korektnosti a společně s výtečným obsazením (Robert DeNiro jako mix George W. Bushe a texaského balíka, Lindsay Lohanová v opravdu „civilní“ roli, Cheech Marin v taláru) se baví exploatací násilí, nahoty a problémů s přistěhovalectvím. Machete je zábavný žánrový mix, na hony vzdálený jednoduché parodii. Přesto se ani na vteřinu nebere příliš vážně.
Petr Hamšík
Axel Dörner & Diego Chamy
Super Axel Dörner
Absinth Records 2010
Z růžového obalu se na nás dívá vyděšený a zároveň trochu drzý obličej Diega Chamyho a nad ním je v titulu desky jméno berlínského trumpetisty Axela Dörnera s předznamenáním Clarka Kenta. Deska zaznamenává nezvyklou spolupráci obou umělců na dvou vystoupeních v roce 2006. Od Dörnera se dočkáme zhruba toho, co předpokládáme: tichá improvizace plná šumů, šramotů a drnčení zneklidňuje množstvím frekvencí, které jsou vytvářeny jen prostřednictvím trubky. Z volně improvizačního stereotypu ale posluchače vyvádí Chamy, který hudbě dodává výrazný performativní rozměr. Kromě hry na orchestrální basový buben (který zní opravdu hodně hluboko) totiž mluví a tančí. Představu o jeho bizarním tanci, který se snaží nastínit v bookletu, je lepší si udělat na stránkách diegochamy.blip.tv. Zde se nachází kromě spoluprací s improvizátory Christofem Kurzmannem, Robinem Haywardem nebo Andreou Neumannovu (ta zde v jedné performanci nehraje na preparovaný klavír, ale provádí jakési taneční karaoke) také záznamy vystoupení s Dörnerem. Chamyho pózy se podobají postoji manekýna, jeho manýristický postoj je statický, a pokud se hýbe, tak buď nepatrně, anebo jen změní pozici: něco mezi toreadorem a mechanickou loutkou. Koktavě recituje, často poezii Federika Garcíi Lorky, nebo pouští Leninův projev Rudé armádě. Hudba je podle očekávání výborná a koncept je v kladném smyslu slova divný. Což nás ale při poslechu alba nemusí zneklidňovat.
Karel Kouba
Salem
King Night
I Am Sound Records 2010
Chicagské uskupení Salem v posledním roce sklízelo chválu i hanu. Zatímco jejich podomácku nahrané tracky se setkávaly spíš s pozitivním ohlasem, koncertní vystoupení byla většinou strhána jako amatérská a apatická. I díky této kontroverzi se k jejich plánovanému dlouhohrajícímu debutu stahovala pozornost. Navíc byly jejich předchozí „releasy“ značně neučesané a stylově široce rozkročené: na jedné straně čerpaly inspiraci z militantního gabberu, na straně druhé ze zpomaleného hip hopu, tedy houstonského chopped & screwed. Jak se všechno tohle vejde na jedno album? To je jasné od prvních vteřin desky. Ozve se krátký, efekty pokřivený sample rychlého kytarového sóla, unylý falešný hlas zazpívá „I love you“ a v ten moment se přiřítí typickým ostrým drummachinem podložená smršť přebuzených syntezátorů, která se mísí se sborem apokalypticky přednášejícím nesrozumitelný chorál. Po takovémto pompézním úvodu se výraz alba stáhne na obvyklou úroveň Salem – syntezátory jsou stále nelidsky přeefektované, beaty se stále zařezávají do uší, ale celek spíše než pekelný hymnus určují shoegazově zasněné vokály Heather Marlatt nebo uměle snížený démonický rap Jacka Donoghuea. Komornější vyznění nicméně jejich neotřelému mísení stylů na síle nijak neubírá a naopak dává vyniknout faktu, že se triu podařilo zvukové excesy svých lo-fi počátků úspěšně přetransformovat v přece jen trochu uhlazenější nahrávku.
Matěj Schneider
Bryn Terfel
Bad Boys
Deutsche Grammophon 2010
Velšský basbarytonista Bryn Terfel disponuje obrovským, košatým hlasem, tóny tvoří bez jakékoli námahy, má charakteristickou barvu a rozsáhlý repertoár. Jeho poslední sólové album je dobrý nápad: Terfel si vybral árie postav, které k jeho hlasovému oboru patří především, tedy postav záporných a zlých. Je tu Mefistofele Boitův i ten z Gounodova Fausta, Scarpia z Pucciniho Tosky, Jago z Verdiho Othella, Dulcamara z Donizettiho Nápoje lásky, Kašpar z Weberova Čarostřelce, špicl Barnaba z Ponchielliho Giocondy, Bartolo z Rossiniho Lazebníka sevillského i zlotřilý guvernér don Pizzaro z Beethovenova Fidelia. V Terfelově hlase slyšíme jejich proradnost, zlost, výsměch, ale také strach z prozrazení. Je to trochu exhibice, samozřejmě, ale únosná a ne samoúčelná. Mezi operní árie Terfel ne zcela šťastně přidal také populárnější repertoár. Vedle ukázek z Gershwinovy opery Porgy a Bess a Weillovy a Brechtovy Žebrácké opery je to árie ze Sullivanovy operety Ruddigore a dvě muzikálové písně: Epiphany z muzikálu Sweeney Todd Stephena Sondheima a Stars z Bídníků Claudia-Michela Schönberga. To nejefektnější ovšem zazní na závěr. Je to finále z Mozartova Dona Giovanniho, kde si díky technickým vymoženostem Terfel zazpíval všechny tři postavy: Dona Giovanniho, Leporella i Komtura. Velmi dobře se svého úkolu zhostil i Švédský rozhlasový symfonický orchestr s dirigentem Paulem Danielem.
Milan Valden