Animal Kingdom
Režie David Michôd, 2010, 113 min.
Premiéra v ČR 29. října 2010
Asociace českých filmových klubů se poslední dobou stává stále nevyzpytatelnějším distributorem. Někdejší orientace na prestižní festivalové tituly v letním a podzimním souboru premiér ustupuje tápání v rozporuplných titulech z pomezí autorské a populární kinematografie. Po překombinovaném midcultu Pan Nikdo (A2 č. 19/2010) a povrchně líbivé Bibliothéque Pascal (A2 č. 21/2010) AČFK uvádí bezvýraznou australskou krimi Království zvěrstev. Snímek nejenže spadá do čistě žánrového teritoria, ale navíc je ukázkovým béčkovým počinem, který staví především na rutinním omílání zavedených dějových schémat. Filmu chybí cit pro detail, a tím i pro individualitu. Postavy vystupují jako jednorozměrné typizované figurky, což je ještě zdůrazněno tím, že i vzhledově jde o vzájemně snadno zaměnitelné protagonisty. Dokonale prázdný po stránce jednání i vzezření je pak hlavní hrdina, který většinu děje stráví tím, že se sebou s tupým výrazem nechává ostatními postavami fyzicky manipulovat (tj. jde či čeká tam, kam mu ostatní řeknou). Snímek navíc selhává v nemnoha scénách, kde postavy jen nestojí a nezírají na sebe v pomalých, rádoby napínavých dialogových scénách, ale jsou nuceny i něco dělat, a to občas dokonce i rychle. Ve scénách, kde se odehrávají nějaké akce, je často díky střihu rozbitá orientace v čase a prostoru, takže zobrazovaný sled událostí působí absurdně. Celkově se jedná o tuctovou žánrovku, která by zapadla i v nabídce mnohem komerčněji orientovaných distribučních společností.
Antonín Tesař
Vrah ve mně
The Killer Inside Me
Režie Michael Winterbottom, 2010, 109 min.
Premiéra v ČR 21. října 2010
„Neboj, za chvíli už bude po všem. Miluji tě…“ říká hlavní hrdina Lou (Casey Affleck) nového snímku režiséra Michaela Winterbottoma, zatímco zasazuje smrtelné údery mladé prostitutce (Jessica Alba), s níž strávil několik vášnivých týdnů. Nejnovější adaptace „pulpové“ novely spisovatele Jima Thomspona Vrah ve mně jako by svou formou následovala blazeovaný zevnějšek hlavní postavy, který jen čas od času projde změnou, při níž zpravidla někdo bolestivě zemře. Vše se odehrává pod povrchem; stejně jako je i americké maloměsto padesátých let minulého století zdánlivě ideálním místem k životu, tak i Lou je zpočátku vykreslen jako zodpovědný strážce zákona. Snímek ale záhy ukazuje, že zástupce není zdaleka tak nevinný, ať už v jeho „zkratových“ situacích či v krátkých flashbacích z minulosti. Příběh muže, z něhož se mávnutím proutku stává několikanásobný vrah, stojí a padá se skvělým výkonem C. Afflecka v roli lidského netvora, který postrádá byť jen špetku sebereflexe. Winterbottomův film v závěru bohužel trochu rezignuje na logiku a ani se neobtěžuje vytvořit pro svou postavu dostatečnou motivaci, díky čemuž mohou násilné misogynské scény vyvolat dojem samoúčelnosti. Z tohoto pohledu ale lze odsoudit i skvělé Rekviem za sen (2000) Darrena Aronofského s tím, že se ukájí v bezuzdné depresi. Vrah ve mně motivaci k násilí ponechává v rovině interpretace (možná také trochu pulpové – viz hrátky s Freudem), hlavní mrazivý „zážitek“ ale plyne z ostré změny osoby, o níž jsme byli přesvědčeni, že ji dokonale známe.
Petr Hamšík
Čtyři lvi
Four Lions
Režie Christopher Morris, 2010, 101 min.
Premiéra v ČR 21. října 2010
Nevybíravý televizní a rozhlasový satirik Christopher Morris ve svém filmovém debutu pokračuje v tradici britského humoru majícího televizní kořeny přinejmenším u Monty Pythonů. Hlavní přednost jeho snímku neleží v nekorektním tématu, byť černohumorných komedií o teroristech se zrovna mnoho netočí. Morris se stejně jako ve své předchozí tvorbě víc než politikou zabývá rolí médií v současném světě. Vyobrazení radikální islamistické buňky v nejmenovaném britském městě jako skupiny naprostých retardů je rozhodně zdrojem spousty vtipů. Především v druhé půli filmu však přibývá scén, které ukazují zmatenost muslimů žijících v západním světě a nevědomky či nereflektovaně (si) užívajících hodnot, proti nimž bojují. Zároveň s tím, jak se tematizují vztahy ve skupině a ukazuje se důležitost hodnot jako přátelství, namísto smíchu či výsměchu přibývá sympatií k této skupince pošahanců, jejichž myšlenkové univerzum se točí kolem otázek, zda je dobré vyhodit do vzduchu mešitu či jak k útoku použít bombonosné vrány. Vážnou notu snímku podtrhují dokumentaristické prvky: ruční kamera, náhlé střihy a poměrně rychlé zoomy. V opravdu mrazivém závěru se etické hodnocení postav ještě zproblematizuje a některé situace ukážou v nelichotivém světle i strážce zákona, a tudíž „našich“ západních hodnot. Kvůli nemožnosti jednoznačně nahlédnout do myslí protagonistů je obtížné adekvátně zhodnotit jejich činy. Díky oscilaci mezi třeskutě až absurdně zábavnou a zcela vážnou rovinou nevznikla pouze kvalitní černá komedie, ale snímek, který tepe do živého a v posledku moc humorný není.
Tomáš Stejskal
DVA
HU
Indies Scope 2010
Pro někoho podivínská manželská dvojice Bára a Jan Kratochvílovi vystupující pod jménem DVA vydala nástupce svého (na Anděla nominovaného) debutu Fonók. Album s jednoduchým názvem HU chtěla původně podle svých slov pojmout jako „nejveselejší desku na světě“, což se ale – bohudík – nepovedlo. Ačkoli album s předchozím počinem spojuje německý producent Jayrope, je značně odvážnější a pestřejší, drží víc pohromadě. Je znát, že celý materiál na desku vznikal koncentrovaně v jednom období. Na albu HU slyšíme podobný hudební rukopis jako na Fonóku, ale zvukově odvážnější a přímočařejší. Navíc pod vrstvou efektů a samplů neztrácí intimitu. Je skvělé pouštět si ho znovu a znovu a bavit se objevováním ukrytých zvukových roztodivností: nasbíraných zvuků (letícího letadla, bučení krav, čmeláka) nebo hry na nádobí v improvizovaném studiu – na chatě. V takřka „domácím prostředí“ tak vzniklo album, které se nápady, zvukem a produkcí může rovnat se špičkou alternativního popu na západ od nás. Při poslechu desky se nabízí asociace se jmény jako múm nebo dokonce Animal Collective. Nebojím se říct, že máme v Česku konečně světovou skupinu, která už teď pravidelně objíždí zahraniční pódia a má jim co nabídnout: HUrá, už je to tady!
Jan Vávra
Supersilent
10
Rune Grammofon 2010
Už desítka! Jednička až trojka byly zakládacím manifestem: trio lyrického severského postjazzu se potkalo s producentem Helge Stenem. Elektronik a experimentátor je svedl k mutantskému kvartetu: kříženci ambientu, rockového jamu, avantgardy a temných barev z noiseové zóny, v nichž se kvazipunkový vztek mísí s tušením apokalypsy. Čtyřka až sedmička (to poslední byl černobílý film) platí za zlatou éru: cooljazzová trubka Arve Henriksena, místy fučící jak z bambusu, byla jedním z es urbánních soundscapistů, kteří ze zásady nezkoušejí, jen koncertují a nahrávají. (Mohou si to dovolit: tito lidé žijí improvizovanou hudbou od puberty nonstop.) Pak odešel bubeník a Supersilent zkusili devítku, léčbu šokem: všichni tři hrají jen na hammondky, ačkoli v jejich radikální péči nejsou varhany místy k poznání. Byl to oddechový čas, aby si řekli, co dál. Vědí to na desítce? Stylizují ji vůbec poprvé jako album miniatur. Některé temně až hororově opřádá „audio virus“, tedy elektronické čidlo, dotýkané a drcené dlaněmi Helge Stena, lyričtější a akustičtější krajiny se otvírají, když klávesista Ståle Storløkken – zase poprvé – usedne za klavír. Nikdy dřív nehrál akordicky, a tady ho nástroj přemůže. Tahle generace dělala počátkem dekády zásadní objevy a ne každý se dnes vyrovnává s tím, jak vést svou poetiku dál, s takovou ctí jako tihle Norové. Sběratelé, plaťte: kromě kompaktu „10“ vychází ještě vinyl s odlišným obsahem „11“.
Pavel Klusák
Carlos Kleiber
Complete Recordings on Deutsche Grammophon
Deutsche Grammophon 2010
Rakouský dirigent Carlos Kleiber, syn slavného dirigenta Ericha Kleibera, byl unikátní, složitou osobností, jedním z největších dirigentů 20. století. Každý jeho koncert nebo operní představení bylo zážitkem o to větším, že vystupoval poměrně málo. Ještě méně pak nahrával. Kleiber byl perfekcionista při zkouškách i v nahrávacím studiu a dnes už je téměř nemyslitelné, aby někdo zkoušel či nahrával tak dlouho. Během let se postupně soustředil jen na několik oblíbených symfonií a oper, jejichž provedení dovedl k dokonalosti. Nyní se oficiální nahrávky pro tuto společnost soustředily do boxu 12 CD a současně vyšla také kolekce 10 DVD se záznamy několika oper a koncertů. Symfonickou tvorbu zastupují Beethovenova 5. a 7., Brahmsova 4. a Schubertova 3. a 8. „Nedokončená“ symfonie, vše se skvělými Vídeňskými filharmoniky. Dále zde najdeme již legendární nahrávku operety Netopýr Johanna Strausse z roku 1975 s Orchestrem Bavorské státní opery v Mnichově. Se stejným orchestrem byla o rok později nahrána Verdiho La Traviata. Kleiber také v roce 1981 se Staatskapelle Dresden pořídil jednu z nejlepších nahrávek Wagnerova Tristana a Isoldy. Hlavních rolí se zhostili René Kollo, Margaret Priceová, uchvacující svým kovově stříbřitým sopránem, Brigitte Fassbaenderová, Dietrich Fischer-Dieskau a Kurt Moll: velmi vyrovnané obsazení! A se stejným orchestrem je proveden i Weberův Čarostřelec na nahrávce z roku 1973. Vydařená kolekce.
Milan Valden