Režie Jan Švankmajer, ČR 2010, 105 min.
Premiéra 4. listopadu 2010
Nový film Jana Švankmajera vyznívá jako tragická smrt celého surrealistického projektu. Předvádí totiž něco jako surrealismus pro měšťáky, tedy bezzubou a neškodnou zábavu, zcela zapadající do malomyslnosti a všeobecné smířlivosti současné české kinematografie. Snímek ilustrující prostinkou tezi o tom, že dobrý sen může mít stejnou hodnotu jako dobrá skutečnost, navazuje na trademarky předchozích Švankmajerových filmů (jídlo, maso, autoerotika, velké detaily, adaptace obecně známých předloh…), které tu ovšem působí v lepším případě jako pouhé odkazy k režisérovým starším dílům, v horším jako parodie. Chování a motivace postav a jejich dialogy pak ze všeho nejvíce připomínají převažující část dnešní české kinematografie, jež rezignovala na veškeré ambice a za vzor si vzala televizní inscenace určené pro okamžitou spotřebu diváků, kteří si chtějí u obrazovky odpočinout po práci. Utápění se v banálních starostech a pseudoproblémech, které je pro zápletky českých filmů typické, nalézáme i ve Švankmajerově novince, která stejně jako ostatní současná česká filmová tvorba prezentuje toto afektované brodění se ve všednodenní přízemnosti jako něco přirozeného a normálního. Vše, co přesahuje úzký obzor kanceláře či obýváku, je zesměšněno jako nabubřelá póza (pasáže u psychoanalytičky) a veškerá imaginace končí u jednoduchých a snadno interpretovatelných vtipů (scénu, kdy muž s psí hlavou osouloží na chodníku fenu, už lze postavit na úroveň obrázků Petra Urbana). Surrealismus se tu stává konvenční a snadno přijatelnou lidovou zábavou.
Antonín Tesař
Poznáš muže svých snů
You Will Meet a Tall Dark Stranger
Režie Woody Allen, USA 2010, 98 min.
Premiéra v ČR 4. listopadu 2010
Ani poslední film neúnavného newyorského neurotika nikterak nevyčnívá z korpusu jeho díla. Opět se hraje podle pravidel znějících „tragédie je komedie plus čas“. Film, zarámovaný citátem z Macbetha o marnosti a bezvýznamnosti všeho, směřuje k tragickým změnám v osudech protagonistů a nechybějí v něm intelektuálně založení hrdinové i vypointované dialogy. Ústřední postavou je Sally, vcelku jednoduchá žena, léčící své problémy alkoholem a esoterikou. Zatímco všichni ostatní hrdinové vytvářejí ke svému pozdějšímu neprospěchu více či méně nereálný obraz sebe samých, aby zapůsobili na své okolí a okouzlili potenciální partnery, Sally, která je nejnaivnější hrdinkou díla a svými řečmi o věštění a minulých životech dovádí okolí k posměchu či šílenství, v závěru jako jediná dosáhne štěstí. Zato osudy ostatních postav se v druhé půli víc a víc zvrtávají a nekončí v nejhorším, ale naopak v momentech přetížených dějovostí, kdy skutečné neštěstí evidentně teprve přijde. Osudový biblický rozměr i ironický přístup připomenou novinku bratří Coenových Seriózní muž (A2 č. 19/2010), kde je také děj v závěru přerušen těsně před pohromou. Podobný vztah mezi komedií a tragédií, osudovostí a nahodilostí je tu na rozdíl od Seriózního muže prezentován v hávu romantické komedie a to, že největší smysl pro humor má Bůh, se projeví až v samotném závěru. Tedy nic nového pod sluncem. Snímek opět pojednává o konstantní přítomnosti smrti a o morálním rozměru řádu světa, přesto v oparu romantiky i esoteriky stále dost svěže.
Tomáš Stejskal
Chrysalis
Režie Julien Leclercq, Francie 2007, 91 min.
DVD, Hollywood Classic Entertainment 2010
Po slušné Renesanci (Renaissance, Christian Volckman, 2006, A2 č. 21/2007) přichází – byť s velkým zpožděním – další francouzský pokus o futuristický sci-fi thriller. Chrysalis se ovšem na rozdíl od svého animovaného předchůdce naprosto míjí diváckým účinkem. Příběh je námětově nezajímavý a špatně odvyprávěný. Hlavní motiv, stroj Chrysalis schopný manipulovat lidským vědomím, není nijak invenčně zakomponován do dramatické struktury vyprávění a vedlejší motivy jsou ploché, odbyté a místy utvářené za pochodu. Iritující je i formální stránka filmu. Děj se odehrává výhradně v interiérech, patřičně strohých a futuristických. Právě výběr interiérových prostor a jejich design patří k tomu lepšímu, co může snímek nabídnout. Problematický je ale způsob jejich snímání. Film se vyžívá v pomalých jízdách kamery, které sice dodávají záběrům elegantně odtažitý vzhled, ale jejich nadužívání je značně retardující. S celkově strohým vizuálním stylem se pojí i jednoduchá střihová skladba. Snímek ale místy není schopen propojit tři po sobě jdoucí záběry tak, aby divák nabyl základní prostorovou orientaci a uvědomil si například, která z postav stojí na které straně místnosti. Dílo se odvíjí ve velmi vláčném tempu, potenciální tísnivost či hypnotičnost jsou postupně nahrazeny statičností a prkenností, notně podpořenými topornými hereckými výkony. Zcela mimo kontext jsou pak zapojeny akční scény, čítající úvodní přestřelku, hloupou polohoničku a dvě solidně provedené, ale samoúčelné a nesoudně dlouhé bitky. Chrysalis je film stejnou měrou ambiciózní jako nepovedený.
Tomáš Zabilanský
Chris Abrahams
Play Scar
Room40 2010
Tvorba pianisty Chrise Abrahamse je spojována především s naprosto jedinečným zvukem improvizačního tria The Necks, jenž se volně pohybuje mezi jazzem, ambientem, minimalismem a postrockem. Některé části Play Scar, například Jellycrown, Leiden či There He Reclined, tuto estetiku evokují, avšak oproti dlouze budovaným a pomalu rozvíjeným skladbám, často tvořícím celé album, které jsou typické pro The Necks, zde stopáž nepřesahuje osm minut. S neckovskýmí skladbami je však pojí jejich nezaměnitelnost. Svou roli v tom přirozeně hraje i množství nástrojů, které Abrahams na albu užívá: klavír, hammondky, Rhodes piano, varhany, kytaru, množství syntezátorů a v neposlední řadě i tamburínu. Díky jeho oblíbeným klasickým syntezátorům mají některé části nádech až jakýchsi bizarních sci-fi filmů – to především ve skladbě Twig Blown, kde kromě různých „zborcených“ zvuků těžko definovatelného původu slyšíme i field recordings. Ačkoli podle výše řečeného by album mohlo působit jako neorganická koláž, je tomu právě naopak. Vrstvy zvuku jsou precizně poskládané a posluchač ani na okamžik nepochybuje, že každý daný tón či zvuk byl položen na to jediné správné místo. Po albu Thrown z roku 2005 je Play Scar druhou Abrahamsovou sólovou nahrávkou pro australské vydavatelství Lawrence Englishe, který je známý svým pečlivým výběrem alb, jež na Room40 vydává. A právě na Play Scar může být náležitě hrdý. Skvělé, inspirativní album.
Petr Vrba
The International Nothing
Less Action, Less Excitement, Less Everything
Ftarri 2010
Duo The International Nothing, které tvoří klarinetisté Kai Fagaschinski (vzešlý z redukcionistické improvizační scény) a Michael Thieke (známý z improvizačních projektů jazzovějšího rázu), potvrzuje na svém druhém albu kompoziční východisko nastolené letošním debutem Mainstream, jde však mnohem hlouběji pod povrch. Již obal vyobrazuje atmosféru hudby: pohybujeme se pod vodní hladinou u samého dna, kde se zvuk šíří v intimní, ale zároveň i v nejfyzičtější podobě, díky tlaku cítíme své vlastní vzruchy, a jako v temných hlubinách při záblesku světla můžeme vidět podivné hadovité ryby, zde máme při občasném tichu možnost připomenout si přítomnost samotné hudby. Pětice skladeb má minimalistický charakter a programní názvy (Crystal Clear Fog, Sleep!), klarinety hrají jejich hlavní motivy unisono a vzápětí se rozdělují a vytvářejí jemnou pulsaci. Jejich cesty jsou plné alikvót, občasného klapání nástrojů, stop dechu a syčení hráčů. Zvuk je hluk ticha soustředěný v kouli, umožňuje nám vlnit se jako muréna na obalu, avšak pro správné vyznění potřebuje určité prostředí, které není hluché, ale znějící, což platí jak pro prostor přehrávání, tak i pro mysl posluchače (doporučuji poslech ze sluchátek). Hudba The International Nothing skvěle evokuje čas u dna, zbývá se jen ponořit.
Patrik Rameno
Teengirl Fantasy
7am
Merok 2010
„This is so hot…“ komentovala dvojice Teengirl Fantasy, když se Travis Edgedy (neboli Pictureplane) objevil na Myspace v katastrofálním DIY goth oblečku. Co tedy vlastně vzrušuje tyhle mladé kluky, odkazující svou tvorbou až někam do dob, kdy dívčí pokojíčky ještě představovaly výsostný prostor hudebního dění? Nepochybně je to snění o zvucích ještě neprožitého dětství (retro) a okamžité posouvání těchto zvuků do dimenze, která je vždycky někde mimo (new age). Fascinující je, jak křehce se drží na hranici houseového mainstreamu, ale možná je ještě brzy – anebo už pozdě – se radovat. Debutovali na labelu Merok v době druhého EP Salem a v téhle souvislosti se nedali přeslechnout (období do novinky pěkně shrnuje neoficiální tour-CDr kolující po síti). Na dlouhohrající desce s oním nudným názvem, který jste určitě zatím přehlédli, trochu zestárli: i syntezátory a jiné automaty lze totiž používat synteticky a nesynteticky. To, že Teengirl Fantasy to umí dobře i prvním způsobem, možná zrazuje infantilnost jejich původních nespojitých hrátek. Plakáty idolů a krásných koní se přesunuly z pokojíčků na tapety blogů, a to je možná pro tyhle eféby diska šance, jak zůstat spjatí se zapomenutými, nesoučasnými prostory.
Ondřej Parus