Režie David Jařab, ČR 2010, 110 min.
Premiéra v ČR 18. listopadu 2010
Označovat filmy Davida Jařaba za podobenství může být silně zavádějící co do jejich pochopení. Hlavě – rukám – srdci, stejně jako předchozímu Vaterlandu, totiž sotva jde o to se něčemu připodobňovat. Daleko silněji je z nich cítit prostá touha ztvárňovat osobní fascinace do výstředních výjevů bez ohledu na soudržnost celku. Výstižnějším označením by proto bylo slovo hříčka, pokud by ta ovšem nebyla brána jako něco méněcenného, protože nezávazného. Jařabovy filmy jsou ukázkami instinktivního přístupu k ději, kdy vývoj příběhu podléhá ničím nemotivovaným inspiracím a podivným vášním. Tak jako se hrdinů Vaterlandu zmocňuje nesmyslná a zároveň až chlípná chuť k lovu na imaginární zvířata, jsou i děje obou tvůrcových filmů zcela opanovány iracionálními pohnutkami. Hlava – ruce – srdce odhaluje tuto metodu ještě silněji než režisérův debut, protože ji zároveň činí ústředním tématem. Film zasazený do období první světové války neustále zdůrazňuje, že se odehrává v přelomové době, kdy se z neurčitých tlaků živelně rodí nový svět. Stejně příznačná je záliba ve fragmentech, vtisknutá i do názvu snímku a nejzřetelněji ukázaná ve scéně, kdy jeden z hrdinů mluví se svou rukou. A podobné zaujetí okamžikem lze vysledovat v samotném obraze filmu: snímek byl natočený na digitální kameru s velkým rozlišením, která zvyšuje ostrost obrazu a nechává tak vyvstat každý detail. Díky elegantní práci s kamerou působí Hlava – ruce – srdce jako alchymisticky pečlivá alternativa amatérsky zaníceného lovectví Vaterlandu.
Antonín Tesař
Imaginární lásky
Les amours imaginaires
Režie Xavier Dolan, Kanada 2010, 97 min.
Premiéra v ČR 18. listopadu 2010
Jednadvacetiletý režisér ve svém druhém snímku opouští autobiografickou rovinu své prvotiny Zabil jsem svou matku (J’ai tué ma mère; 2009, oba Dolanovy snímky byly letos uvedeny na festivalu Mezipatra) i zřetelnou narativní linku a rozehrává scenerii gest a pohybů, jejímž pojítkem je milostný trojúhelník. Jeho strany se k sobě mají ve velmi nejasných poměrech, proměny intenzity prožitků jsou důležitější než pravidla tradičního filmového vyprávění. Dolan, který kromě scénáře a režie stojí i za kostýmy a výběrem hudby, s obdivuhodnou virtuozitou ukazuje napětí mezi imaginárním a reálným, stejně jako mezi starým a novým. Na jedné straně je film svým stylem ryze současný, až by se chtělo říci trendy, a plný energie mládí. Na straně druhé je zcela ve vlivu klasiků Truffauta a Godarda. Z každého záběru je cítit nějaký odkaz či pocta, ovšem tento přístup, díky němuž každá scéna vypadá „jako z filmu“, má své opodstatnění. Skrze něj se totiž rozvíjí onen tanec gest, pohybů a s nimi spojených představ i pocitů, které mohou či nemusejí odpovídat skutečnosti. Taneční scéna, v níž je Nicolas, předmět touhy dvou přátel (opačných pohlaví), pomocí stroboskopických prostřihů na antické sochy připodobněn ke svým řeckým předobrazům, poukazuje i k něčemu jinému. Všechny postavy jsou tu osamocené jako kamenné sochy, sobectví a povrchnost jim neumožňuje splynout. Díky epizodické struktuře toto netriviální a přitom do očí bijící znázornění fenoménů moderní doby ještě vynikne. Manýry z dob Jamese Deana i těch mnohem dávnějších tu hovoří zcela současnou řečí.
Tomáš Stejskal
Planina v ohni
The Burning Plain
Guillermo Arriaga, USA 2008, 102 min.
DVD, Intersonic 2010
Planina v ohni je debutový autorský počin mexického dramatika a scenáristy Guillerma Arriagy, jenž se proslavil spoluprací na dramatických freskách Alejandra Gonzáleze Iñárrita (Amores Peros, 2000). Ačkoliv se snímek zprvu jeví jako čistší, složitějších narativních zákrutů prosté drama, ve výsledku jednoznačně zapadá do kontextu autorovy předchozí tvorby. Arriagova práce je stejnou měrou zajímavá jako potenciálně zavržitelná. Autor na jedné straně výborně zvládá formální výstavbu příběhu, umí dramaticky stupňovat vyprávění, vhodně pracuje s jeho jednotlivými úrovněmi, s napětím a závěrečnou katarzí. Jenže po skončení filmu – nebo hůře už v jeho průběhu – si divák uvědomí, že je opíjen vykonstruovaným a místy i značně kostrbatým mechanismem. Arriagovy scénáře jsou v důsledku prázdně artistní a opředené umělým oparem osudovosti. Tváří se jako vysoká umělecká hodnota, ale jejich obsahové vyznění je docela banální. V případě Planiny v ohni to zamrzí o poznání více, protože Arriaga se ukázal být schopným režisérem. Film je zejména po vizuální stránce překvapivě sebejistý, stylový a vkusný. Arriaga ukazuje cit pro obraz, jeho barevnost a kompozici, často vypráví pouze jeho prostřednictvím a bez použití stylových manýr, střih používá uměřeně a funkčně, zbytečně si nevypomáhá nadužíváním doprovodné hudby atd. Po scenáristické stránce jde ovšem o produkt nedůvěryhodný, na efekt konstruovaný a dosti plytký. Koncentruje mnoho motivů, dějových linií a postav, ale zanechává je ploché a nerozpracované a zdaleka nenaplňuje jejich individuální dramatický potenciál.
Tomáš Zabilanský
Swans
My Father Will Guide Me Up a Rope To the Sky
Young God Records 2010
Když Michael Gira letos v lednu ohlásil obnovení činnosti Swans a ve svém prohlášení mimo jiné uvedl: „Po pěti albech Angels Of Light jsem se potřeboval pohnout dopředu a ukázalo se, že tím novým směrem jsou pro mě Swans“, neubránil jsem se lítosti se špetkou škodolibosti. Tak takhle to vypadá, říkal jsem si, když muži v klobouku těsně před šedesátkou hledají nový směr. Po poslechu nové desky Swans i Girova sólového alba I Am Not Insane, které obsahuje až na jednu všechny písně z My Father Will Guide Me Up a Rope To the Sky v akustické podobě, se musím přiznat, že jsem mu křivdil. Důvodem rozpuštění Swans v roce 1997 byla Girova nechuť bojovat s očekáváním vlastních fanoušků, minulost skupiny začala přespříliš omezovat pohyb vpřed. Třináct let – během nichž vydával desky a koncertoval pod svým jménem a s projekty Angels Of Light a The Body Lovers – se jeví jako dostatečně dlouhá doba k uvolnění pout. Kolekce osmi písní se ani nevrací ke kořenům Swans, ani mechanicky nenavazuje na bod, v němž Swans v roce 1997 skončili, mnohem víc působí jako přirozený a kontinuální krok osobitého písničkáře, který je schopen působivě prolnout svou minulost se zkušenostmi získanými během dlouhé cesty. Koncert Swans 8. 12. 2010 v Paláci Akropolis by mohl být hudebním vyvrcholením pochmurného podzimu. Pro všechny, kdo by se podepsali pod Girovu větu: „You fucking people make me sick.“
Jan Hušek
Načeva a Wright
The Sick Rose
EMI 2010
Nemá cenu hodnotit album The Sick Rose v kontextu „rudolfinské“ akce Decadence Now!, u jejíž příležitosti vzniklo (namísto dočasného artefaktu) regulérní album. Načeva se oprostila od Topolových textů (sáhla po dekadentních básnících a po W. Blakeovi) a místo Pavlíčka s Fivem oslovila Brita Tima Wrighta. Výsledkem je snaha spojit potemnělé odnože současné elektroniky s ryčnějším ravem. Jenže Wright nedosahuje přesvědčivosti DJ Fivea ani v samplech, ani v organickém vytváření atmosféry. Hudba připomíná jen žánrové ilustrace a ne plnokrevný průzor. Noise ambient, field recordings, trip hop vs. electro a techno. Závěrečný Večer teskné nálady je bonparová bažina, táhlé souručenství mračen a světabolu se tu převaluje jako umírající Przewalského kůň a má prázdná náruč čeká na sten klínů žen, k němuž nemůže dojít; dekadence vzývá jen sklíčenou touhu a vzájemnou nemožnost. Navíc zpěv Načevy se často rovná recitaci a místy se pokládá do příliš vysokých poloh, těžká vodoměrka. Album začíná jako temná, obrazotvorná elektronika kypící dojmy a končí jako velké, pseudobadalamentiovské nic. Na jednu z nejzajímavějších elektronických desek současnosti je to skandální hodnocení. Různorodost? Kdyby se spojila s Napalmed, Mateřídouškou, Arminem Effenbergerem a Dead Popes Company, dostala by lepší jednotlivosti. Zakrojil jsem si skývu větší než měsíce srpek luny?
Maxim Horovic
Gustav Mahler
Des Knaben Wunderhorn, Adagio
Deutsche Grammophon 2010
V roce 150. výročí narození Gustava Mahlera slaví francouzský dirigent a skladatel Pierre Boulez 85. narozeniny. Při té příležitosti dokončil svůj soubor nahrávek všech Mahlerových symfonií a písní. Poslední nahrávkou je písňový cyklus Chlapcův kouzelný roh, doplněný Adagiem z nedokončené 10. symfonie. Velký projekt je tak završen a nás může těšit, že si Boulez k nové nahrávce přizval i naši mezzosopranistku Magdalenu Koženou, která svým výkonem asi mnohé překvapí: pozitivně. Kožená se tu střídá s německým barytonistou Christianem Gerhaherem, který také podává vynikající výkon. Jejich spíše světlejší, subtilnější hlasy se k sobě dobře hodí. Nahrávka byla pořízena živě letos v únoru s Clevelandským orchestrem. Boulez umí vystihnout jemné detaily i strukturu díla a přitom neopomenout ani celkové vyznění, což je důležité zejména v dlouhých symfonických větách. Plně se to projeví právě v Adagiu, překrásné komplikované větě, jejíž závěr nás už zavádí do jiných světů, do věku moderní hudby, a zároveň cítíme, že Mahler komponoval s vědomím smrti v zádech a s tím, že celou symfonii pravděpodobně nedokončí. Na nahrávce jsou propojeny dva žánry: písně a symfonie. A také čas: zatímco Adagio je ze samého závěru skladatelova života, cyklus písní na texty Clemense Brentana a Achima von Arnim vznikal už o dvacet let dříve. Posluchač se může ponořit do různých světů jednoho skladatele.
Milan Valden