Nesvatbov
Režie Erika Hníková, ČR, 2010, 72 min.
Premiéra v ČR 9. prosince 2010
Nový dokument Eriky Hníkové trpí do určité míry podobnými problémy jako její nejznámější snímek Ženy pro měny (2004). Základní obtíží obou filmů je přílišná rozptýlenost, která se týká jak zvoleného tématu, tak perspektivy, z níž k němu každé z děl přistupuje. Oba snímky vybírají společensky atraktivní, bezmála bulvární témata, ke kterým se stavějí s jistou kritičností, jež ale zároveň nechává prostor pro zdání nezaujatého přístupu. Problémem tu ale není ani tak přílišná či nedostatečná angažovanost (žánr dokumentu totiž angažovanost neimplikuje, ale ani nevylučuje), jako spíš nevyjasněnost ohledně toho, co vlastně má být tématem filmu. V Ženách pro měny sledujeme tolik různých protagonistek s rozdílnými problémy, že se společné znaky jednotlivých linií vyprazdňují do obecných a jen málo říkajících pojmů. Nesvatbov se naproti tomu rozptyluje úplně opačným směrem, totiž tak, že se z jedné konkrétní situace rozbíhá do několika vzájemně nepříliš jasně souvisejících témat. O fenoménu singles snímek příliš nevypovídá, protože si vybírá příliš výstřední příklad, který nemůže sloužit jako model. Kontroverzní a groteskní figura starosty i životy samotných svobodných mužů a žen z vesnice jsou ve filmu jen zkratkovitě naznačené a nemístně dlouhý prostor dostává scéna seznamovacího večírku. Celkový obraz situace se dále tříští vstupy samotné režisérky, která na jedné straně vůči starostovi vystupuje kriticky, ale její otázky na hamrovské singles víceméně sdílejí perspektivu, že v jejich osamělých životech něco zásadního chybí.
Antonín Tesař
Krásná Junie
La belle personne
Režie Christophe Honoré, Francie, 2008, 90 min.
Premiéra v ČR 9. prosince 2010
Další moderní adaptace klasického románu v našich kinech je dílem stojícím na půli cesty, podobně jako nedávno uvedený maďarský Projekt Frankenstein (2010). V Krásné Junii přineslo převedení knihy Kněžna de Clèves, základního kamene psychologického románu ze 17. století, do moderní Francie a do moderního způsobu vyprávění spíše problémy. Téma silných nemanželských vášní tu nahrazuje vztah učitele s žačkou, který však zdaleka nepůsobí tak nepatřičně. Epizodičnost vyprávění a množství postav na malém prostoru navíc neumožňují opravdu silné vášně rozehrát. A pokud ano, pak pouze na povrchu, díky fotogeničnosti i hereckému umu hlavních představitelů, emotivní hudbě a koneckonců i režijnímu vedení. Nicméně vztah mezi protagonisty, byť i v předloze byl letmý a intenzivní pouze uvnitř, tady nemá žádné zakotvení v psychologii postav. Náhlé záchvěvy vášní, podpořené tu Bachovou hudbou, tu písněmi Nicka Drakea, jsou místy působivé, místy nemotivované, až lehce křečovité, protože postavám chybí pozadí a psychologická hloubka. Neznamená to, že by měla být nutnou součástí kvalitního díla o vztazích, ze snímku je naopak zřetelná snaha o moderní elipsovité vyprávění. Díky tomu sice lze sledovat city a pohnutky v „čisté“ podobě, jenže tlak předlohy a na psychologickém stylu vyprávění poměrně závislá dějová linie stahují film ke klasičtějším přístupům a vzniklé napětí je více na škodu než k užitku. Podobně nedotaženě vyzní i obsazení a projev Luise Garrela, který spíš než učitele připomíná jednoho ze studentů. Nepochybně též záměr, míjí se však účinkem.
Tomáš Stejskal
Táta šampion
World’s Greatest Dad
Režie Bobcat Goldthwait, USA, 2009, 95 min.
Bontonfilm 2010
Pod názvem, který může lákat spíše malé diváky, se skrývá snímek určený jednoznačně dospělým. Tematicky zapadá do skupiny filmů o smrti dítěte, ale komediálním laděním z ní radikálně vystupuje. Většina snímků s tímto tématem ctí ztrátu rodičů a rozvíjí proměny vztahu mezi manželi po této události. Tvůrci Táty šampiona, kterého produkoval Richard Kelly (Donnie Darko), se k tématu postavili zcela opačně. Chlapec, který žije jen s otcem, inteligencí nijak nevyniká, má jediného kamaráda, s nímž nejčastěji hraje hry na počítači, a sexuální chtíč ukájí za záclonou při pohledu na postarší, převlékající se sousedku. A mezi jeho oblíbené praktiky patří i trocha přiškrcení před vyvrcholením. Když jednoho dne v podobné choulostivé chvilce zemře, rozhodne se otec trapnou nehodu zamaskovat a napíše za syna dopis na rozloučenou. Jako neúspěšný spisovatel má ale k psaní až přílišné vlohy… Z hlupáka, kterého chtěla škola vyloučit a který se na ní držel jen díky tomu, že tam učil jeho otec, se stane nedoceněný talent, školní idol, jehož „kamarádi“ se začnou líhnout jako houby po dešti. Zjevnou inspirací snímku byla úmrtí rockových ikon, a proto také dílo končí scénou, která dokonale parafrázuje obal k albu Nevermind skupiny Nirvana. Chvíli se film pohybuje v hájemstvích tragédie, postupně se ale stává hodně černou komedií. Jeden z nejzajímavějších a nejzábavnějších snímků tohoto roku se však kvůli názvu a trochu zkompromitovanému Robinu Williamsovi v hlavní roli asi nedostane k divákům, kteří by ho ocenili.
Jiří G. Růžička
RUiNU
Eelmusic
Zeromoon & KLaNGundKRaCH 2010
Nové album improvizačního tria RUiNU, kombinujícího elektroniku, ozvučené předměty různého původu a dechové nástroje, obsahuje materiál nahraný počátkem tohoto roku na koncertech v Novém Jičíně a Ostravě a zmasterovaný Jorgem Boehringerem z projektu Core of the Coalman. Všechny skladby svou těkavou a přitom tíživě hlubinnou strukturou ukazují, že slovo „úhoř“ v názvu alba je zcela namístě. Zdánlivě volně ubíhající, ale také v každém okamžiku nabitá produkce se – stejně jako těžko čitelné úhoří tělo – pohybuje mezi vysokým napětím průvodního vlnění, díky němuž lze i v kalné vodě vyhledat kořist, a tupou ránou, která ji omráčí. RUiNU přitom mimoděk dokazují, nakolik tato anatomie odpovídá tradici destruktivních pohybů úhoře: Freud dostal stipendium na vědecký výzkum v zoologické stanici v Terstu, zabýval se výzkumem úhořů a došel k prvním tezím o „nespokojenosti v kultuře“. A ještě v době, kdy většina klubů měla potíže s elektronickou amplifikací, si punkový bohém a vizionář nových technologií Charles Cros představoval, jak „orchestr, o němž by člověk myslel, že jej tvoří chrousti, vyluzuje nepostižné tóny, skřípoty a hvizdy“. Spíš než o chroustech se dnes ale dá mluvit o úhořích a o skrytém hemžení mezi jejich elektrolytickými těly. Nahrávka vyšla jako „netrelease“ k volnému stažení na labelu Zeromoon Jeffa Suraka (známého jako Violet) a pro ty, kteří si chtějí na něco sáhnout, také jako pevné médium v limitované cd-r edici ve vydavatelství KLaNGundKRaCH.
Miloslav Cecek
Hair Police
On Dark And Bloody Ground
Hospital Productions 2010
Všechny cesty vedou k Wolf Eyes. Na současné americké noiseové scéně snad není nikdo, kdo by neměl kapelu s někým z Wolf Eyes a nevychrlil desítky cédéerek a kazet na značkách Hospital Productions, American Tapes či Gods of Tundra. O názvy či rozdíly ve zvuku asi ani tak nejde, spíš o záznamy orgií náruživců hluku, jejichž jediné setkání nesmí zůstat nepovšimnuto a nezaznamenáno. Jako by vznikal a bujel jeden jediný NOISE, který začal novorozeneckým řevem všech zúčastněných a skončí smrtí posledního z nich. O jednotlivé tituly naprosto nejde, je jich tolik a většinou tak limitovaných, že je lze tak akorát stáhnout ze sharity blogů a tu a tam si jeden dva kusy dopřát ve fyzické podobě. Všechna upozornění na omezené edice, která tolik rajcují sběratele, narážejí na svůj opak: stanovisko, že vydávat je úplně normální, asi jako dýchat, a že každý výdech se poslechnout nedá. Aby se běžný sběratel nezruinoval, nemůže mít zkrátka vše. To, co mu chybí, beztak uslyší z jiných titulů plodného společenství. Pokud toužíte po podrobnostech: Hair Police je trio, jehož členem je kytarista Wolf Eyes Mike Connelly, a titul On Dark And Bloody Ground vyšel v podobě dvacetiminutové kazety, obsahující čtyři kratší tracky. Všechny využívají podobnou efektovou manipulaci výchozího (lhostejno jakého) signálu a vyhýbají se rytmu a repetici, zmíněné efekty jsou ale v každém kousku nastaveny jinak, tudíž se od sebe tracky barevně odlišují. V době uzávěrky tohoto čísla již trojici Hair Police nepochybně vyšlo dalších pár titulů.
Petr Ferenc
Toshimaru Nakamura
Egrets
Samadhi Sound 2010
Nové album japonského improvizátora Toshimaru Nakamury vydal na svém labelu experimentující písničkář David Sylvian. Za tímto na první pohled nesourodým spojením patrně stojí společné nahrávání loňského (zdařilého) Sylvianova alba Manafon, na nějž si kromě Nakamury pozval další přední osobnosti volné improvizace a z jejichž materiálu vytvořil nečekané podklady pro svoje písně. A stopy po této metodě zjemnění, přizpůsobení a postprodukce jsou přítomny i zde. Nakamurova tichá, ale přesto velice radikální improvizace, kterou tvoří téměř neslyšné i ostře pronikavé sinusoidy zpětné vazby do sebe zapojeného mixážního pultu, se zpočátku zdá oproti předchozím deskám mnohem uhlazenější a vycizelovanější. I když to u Nakamury nečekáme, zní to, jako by byla hudba pečlivě zkomponovaná – bez zaškobrtnutí a překvapení, jemná a lehká tak jako ono chmýří z názvu desky. K nalezení pevnějšího tvaru jistě přispěli i dva hosté – kytarista Tetuzi Akiyama a norský trumpetista Arve Henriksen. Právě Henriksen, kterého můžeme v různých zvukových inkarnacích slyšet ve třech skladbách, s Nakamurou výtečně souzní a spoluvytváří to lepší, co lze na albu slyšet. To je především atmosférická skladba Tane a neklidně sípavá Yura. Za zmínku také stojí průběžné skladby vinoucí se Nakamurovými alby, nazvané Nimb a opatřené pořadovou číslicí. Právě Nimb number 44 a Nimb number 45 upomene na starší časy, v nichž jsme byli příjemně zneklidňováni nečekanými šumy, protivným pískotem a krátkými elektronickými rytmy. Většina hran je ohlazena, ale ponor trvá.
Karel Kouba