Mary and Max
Režie Adam Elliot, 2009, 89 min.
MagicBox 2010
Australský režisér se proslavil dvacetiminutovým snímkem Harvie Krumpet z roku 2003, animovaným technikou modelace (animace tvárné hmoty, např. plastelíny či moduritu). Příběh o životě polského Žida s Tourettovým syndromem, který většinu života strávil v Austrálii, obsahoval přesně onu směs naivismu a dojímavosti poptávanou oscarovou akademií, jež jej ocenila jako nejlepší krátký animovaný film roku. Celovečerní Mary a Max, animovaný stejnou technikou, pokračuje v linii pohádky pro dospělé, která obrušuje hrany zneklidňujícím a temným stránkám existence tím, že je předvádí v chlácholivém a záměrně zjednodušujícím hávu dětského vyprávění. Problémy outsiderů, mentálně postižených a osamělých deprivantů jsou zde řešeny pomocí prostopravd typu „aby tě ostatní měli rádi, musíš mít nejdřív rád sám sebe“, „nikdo na světě ve skutečnosti není duševně zdravý“ či „bez přátelství se nedá žít“. Na to, jak se snímek snaží působit pozitivně, si ale překvapivě libuje v nejrůznějších morbidnostech, nechutnostech a ošklivosti. Všichni a všechno je ve světě Mary a Maxe nějak zohyzděné, pokřivené a odpudivé. Elliotův film se ve zhnusení přímo vyžívá a zdůrazňuje každý odporný detail. Tím se přibližuje vnímání skutečnosti, jak ji vidí jeho deprimovaní hrdinové, ale také prozrazuje vlastní náklonnost vůči outsiderskému pohledu na svět s jeho pečlivě pěstovanou negativitou i těžko potlačovanou touhou být z bezútěšného duševního rozpoložení vysvobozen nějakým dobrým slovem.
Antonín Tesař
Krabat – čarodějův učeň
Režie Karel Zeman, 1977, 73 min.
Bontonfilm 2009
Dlouho se zdálo, že vydání díla předního českého režiséra Karla Zemana se na DVD v češtině nedočkáme. Práva koupili Japonci, které sice zajímá tento obdivuhodný filmař, méně už pak český trh. Na konci roku se náhle v distribuci objevily hned dva Zemanovy pozdní snímky. Tím zajímavějším je Čarodějův učeň, adaptace lužickosrbské legendy o chlapci Krabatovi, zpracované Otfriedem Preusslerem. Zeman zde vypráví nezvykle pochmurný příběh, byť se šťastným koncem. Rozpohybování postav, ale i barevné tónování navozuje pocit bezčasí a až uhrančivé melancholie. Krabat, jenž se upíše ďáblu a pracuje pro něj ve starém mlýně, je sirotek, člověk bez vazeb a kořenů, postupně toužící po blízkosti člověka. Konflikt zla a lásky je nasnadě, vítězství hřejivého citu v zasněžené krajině ale nebude lehké. Zemanovo dílo, tolik charakteristické svou depresivitou, které ocení spíše starší diváci, by si zasloužilo unikátní vydání, opatřené bonusovými materiály, s pečlivě vyčištěným obrazem. Nic z toho sice nemáme, ale alespoň je Krabat konečně v češtině na DVD.
Lukáš Gregor
Historie vesmíru – Od Aristotela k Hawkingovi
Režie Paul Pissanos, 2006, 12 x 28 min.
Filmexport 2009
Dokumenty o vesmíru patří vedle těch o Hitlerovi a přírodě k nejoblíbenějším. V poslední době navíc postupuje vesmírný výzkum mohutně kupředu, a tak tyto filmy většinou přinášejí stále nové informace. Pokud však sáhnete po třech DVD, která natočil řecký myslitel, ocitnete se o pár století nazpět. Darwinova teorie je jen utopie, příroda je tu hlavně kvůli člověku, který je vrcholem Stvoření, a vesmír je neprozkoumatelný – protože je dílem Božím. Pissanos se snaží dokázat, že sice existoval nějaký velký třesk a že platí Einsteinovy teorie, ale to jen potvrzuje, že za vším stojí Bůh. Jeho vstupy jsou až komické. Prochází se třeba po tržišti, potká prodejce dalekohledů nebo rybáře a ten mu vyloží nějakou lidovou moudrost, od níž se pak odvíjí další výklad. K tomu se tu míhají nejrůznější „odborníci“, kteří mají na vesmír stejný názor jako Pissanos, a ušlechtile mezi sebou rozprávějí. Aby pořad vypadal vědecky, je často téměř nesrozumitelný, občas je ale zas až humorně prostinký. Jeden z vědců třeba přišel na to, že netopýr se neřídí zrakem (zavázal mu oči), ale ultrazvukovými vlnami. Vědecké objevy jsou pak shazovány tím, že v přírodě něco podobného existuje už dávno (což by také jednoho nenapadlo!), a proto člověk jen kopíruje Boha. Celý cyklus je pak podbarven děsivou hudbou jako z řecké telenovely a doplněn předpotopní grafikou. Doporučuji jen v případě, že se chcete u téhle partičky, uzavřené ve vlastním vesmíru, trochu pobavit.
Jiří G. Růžička
Mika Vainio
Black Telephone of Matter
Touch 2009
Mika Vainio je známý především jako mlčenlivější polovina finské elektronické dvojice Pan Sonic, která prý letos po sedmnácti letech definitivně končí kariéru. Tvorba obou hudebníků se však v poslední době začíná rozdrobovat do plodných spoluprací i sólových projektů. Vainio loni vydal několik povedených desek, na nichž zkoumá různé formy elektroniky. Čtyřskladbové EP Vandal je na dřeň osekanou a radikalizovanou verzí klinického techna Pan Sonic, jehož tkáň je však tříštěna do tvaru, který popírá veškeré rytmické obyčeje. Vydání tohoto alba ale předcházela právě deska Black Telephone of Matter, jejíž materiál zastupuje spíše komornější část Vainiovy tvorby – což znamená, že je abstraktnější, detailnější a nepoměrně temnější. To je podmíněno i poetikou vydavatelství Touch, kde deska vyšla. Na mnoha úrovních jsou zde rozvíjeny rozličné nálady od ambientních tišin, vesmírných elektronických frekvencí a konkrétních zvuků až po čistě hlukové šumy. Charakteristická je osvěžující stylová nejednota a náhlé překvapivé gradační předěly: to, co jiný elektronik dokáže rozmělňovat na celém albu, slouží Vainiovi jen jako malá součástka skladby. Jakmile se totiž zdá, že se ustálila určitá dominantní paleta zvuků, přijde překvapení ve formě nečekaného a dosud neslyšeného odstínu (snad kromě příznačně nazvané skladby In a Frosted Lake). Spontaneitu hudby nahrazuje důkladnost a chladná promyšlenost, jakkoli zde stále zůstává místo pro náhodu.
Karel Kouba
Oren Ambarchi
Intermission 2000–2008
Touch 2009
Jaký impuls by dokázal rozkmitat strunu navěky? Australský hráč a autor hledá od konce devadesátých let způsoby, jak přesměrovat možnosti kytary k abstraktnějšímu zvuku – jednou studeně odtažitému, jindy živoucímu jak buněčné množení. Výsledkem jsou na novém albu delší zvuková pásma: jejich nepřetržitost je v něčem statická, ale pořád v nich pulsuje a mutuje drobný život. V proměnách zvuku tkví hlavní napětí a inspirativní potenciál desky. Slyšíme čisté vlnění, interferenci paralelních dějů, opalizující proměnný trs alikvót, kinematografickou obrazotvornost i strohost. Překvapením je druhá z pěti ploch: v písni s vokálem Paula Duncana z chicagské scény ukazuje Ambarchi, že tahle náročná poetika se může mísit se staršími formami, aniž by se změnila v planý ornament. Album, tvořené skladbami dříve nezařazenými do alb, obsahuje i skladbu, jež měla premiéru na albu sestaveném labelem Touch pro český His Voice. Ambarchiho hraní s metalovou vlnou kolem Sunn O))) se na albu odráží jen občasným důkladným sestupem do hloubek či přepadem do noisu. Ambarchi patří k podezřelým: je čelný organizátor australské scény, má velký přehled o stylech, v rozhovorech zmiňuje kmotry avantgardy i Paula McCartneyho, inicioval TV seriál o podobách experimentální hudby. Takoví někdy bývají jako tvůrci až moc racionální. A přece má album v sobě tolik jemné práce a pohrouženosti, že musíme ostražitou kontrolu uzavřít ulehčeným prohlášením neviny.
Pavel Klusák
Tiny Vipers
Life on Earth
Sub Pop 2009
„Bylo mi dvacet, bydlela jsem v Oaklandu a neměla co na práci, tak jsem si brnkala na kytaru, která patřila spolubydlícímu. Bavilo mě to a pak jsem si to začala nahrávat na magneťák. A najednou z toho bylo písniček na malou desku,“ vzpomíná na své začátky Jesy Fortino. Své první eponymní EP vydala pod uměleckým jménem Tiny Vipers v roce 2004, následovala deska Hands Across the Void. Druhé album Life on Earth si produkovala sama – a ona sama také rozhodovala o každé vteřině z poměrně neobvyklých pětašedesáti minut nahrávky. Zpěvačka všem jedenácti skladbám dává, co potřebují, a když na to přijde, nebojí se ani desetiminutového eposu. Její písničkářství doznalo za těch pár let drobných, nicméně zásadních proměn. Ze songwriterky, která vycházela z tradic, jež si ovšem interpretovala osobním a originálním způsobem, se vypracovala v distingovanou a výraznou umělkyni, která snese srovnání se stylem např. Joanny Newsom, Jesse Sykes nebo Tary Jane O‘Neil. Trademarkem Tiny Vipers jsou jednoduché melodie, zahrané zdánlivě složitým, zmateným a nestandardním způsobem, což je patrně důsledek i toho, že se „vzdělávala“ ve hře na kytaru úplně sama, metodou pokus – omyl. Z repetitivních, zapletených struktur prosakuje melancholie a smutek, nepřesné, abstraktní texty a Jesyin hluboký vokál depresivní náladu ještě umocňují. Královna kytarové temnoty se představí poprvé i u nás, 20. března v pražském klubu Final.
Karel Kočka