La Règle du jeu
Režie Jean Renior, 1939, 102 min.
Levné knihy 2009
Pro tvorbu Jeana Renoira bylo vždy důležité pozorování. Vycházel z přírody či přirozenosti a „impresionistický“ je jeho nejslavnější snímek už v tom, jak náhle se v něm střídají nálady. Na rozdíl od tehdejších francouzských filmů v tradici poetického realismu tu není kladných či záporných postav, dobrých ani špatných konců. Komedie se prolíná s tragédií a přes režisérův záměr natočit milý film, který bude mít úspěch, vznikla pro dobové publikum nepřijatelná avantgarda. Až zpětně byl ve snímku rozpoznán základ kánonu moderního filmu. Renoirovo užití jízd, předznamenávající techniky uplatňované hojně v následující dekádě, a práce s hloubkou záběru slouží snaze o utvoření fyzického i společenského prostoru, kde jsou vždy přítomná zadní vrátka. Hranice mezi služebnictvem a aristokracií se prostupují, děj ubíhá z místnosti do místnosti a na základě Mussetovy komedie o milostných pletkách vzniká složitá hra, jejíž pravidla nejsou zdaleka jasná. Porušuje je snad letec, který získá pozvání na večírek smetánky, kam nepatří? Je to lovčí, který se na něj ze žárlivosti vetře? Jsou to všichni, kteří podvádějí své milé, anebo je ti jediní dodržují? Epizodičnost, stylistické novoty i tematické nejistoty v předvečer druhé světové války způsobily, že jeden z nejkrásnějších Renoirových filmů popudil tehdejší diváky, dočkal se četných sestřihů a až o čtvrt století později se jeho restaurovaná verze setkala s úspěchem, když v ní byl rozpoznán mimo jiné předobraz francouzské Nové vlny.
Tomáš Stejskal
Tango & Cash
Režie Andrej Končalovský, 1989, 104 min.
MagicBox 2010
Druhá polovina osmdesátých let se v amerických filmech akčního žánru nese ve znamení stále silnějšího posunu ke komedii a svérázně pojaté rodinné podívané. Komando nastartovalo trend lakonického hláškování a komiksové nadsázky, který dovedla k dokonalosti Smrtonosná past. Dalším klíčovým filmem se stala Smrtonosná zbraň, po níž následovala vlna parťáckých filmů sledujících jiskření mezi nesourodými týmy svéhlavých policistů. Akční komedie Tango & Cash navazuje na obě tyto tendence a v jejím ironickém přístupu, rychlém tempu a jen volně propojeném ději navíc můžeme nacházet paralely s hongkongskými žánrovými filmy, jež zásadně ovlivnily podobu amerických akčních snímků v devadesátých letech. Film natočený zkušeným rusko--hollywoodským režisérem Andrejem Končalovským sází spíše na dynamiku děje a vybroušené komediální repliky než na propracované akční scény či brutální efekty. Zábava plyne zejména ze šťastného setkání dvou představitelů titulních hrdinů, Sylvestera Stallonea, který se ukázal jako mnohem lepší komediální herec než představitel „vážných“ rolí, a Kurta Russela, jenž svůj komediální talent prokázal už ve vynikajících Velkých nesnázích v Malé Číně. Cartoonový styl filmu umocňuje také přítomnost řady známých béčkových herců s výraznou fyziognomií typu Roberta Z’Dara, Briona Jamese či Clinta Howarda.
Antonín Tesař
Zlaté opojení, Cirkus, Moderní doba
Režie Charlie Chaplin, 1925–1936, 96, 72 a 87 min.
Levné knihy 2010
V portfoliu Levných knih se žánr klasické grotesky dlouhodobě usadil. Na DVD se objevila rozsáhlá pošetková řada s krátkometrážní tvorbou těch nejzvučnějších jmen, sólově se pak (v plastové krabičce) nabízejí i některé celovečerní tituly pánů Chaplina a Keatona. A právě první zmíněný se nyní dočkal dalších tří disků. Titulní snímky představují epicentrum Chaplinovy filmografie. Zatímco Cirkus staví především na bezstarostném taškářství, ve Zlatém opojení již autor více akcentuje sociální tematiku, která se naplno projevuje v Moderní době. Postavou tuláka v těchto snímcích si Chaplin získal přízeň nižších společenských vrstev. V příběhu o zlaté horečce nenásilně demonstruje rozdíly mezi jednotlivými společenskými třídami a ukazuje, s jakými úskalími se chudý člověk musí potýkat (viz geniální scéna vaření boty). Moderní doba, film, v němž Chaplin poprvé koketuje se zvukem, klade důraz na sociální problémy tehdejších Spojených států a posouvá se více k politické rovině (odbory, stávky, útlak od zaměstnavatelů). Samozřejmě, že v žádném z titulů nechybí ani milostná linie, která tuláka ještě více polidšťuje. Uvedené snímky u nás již na DVD vyšly, teď si je můžete pořídit za nižší cenu, při stejné kvalitě přepisu.
Lukáš Gregor
Wolf Eyes
Always Wrong
Hospital Productions 2009
Začátek první písně nové desky amerických psychedelických hlukařů Wolf Eyes jako by nás přenesl o pět let zpátky: vzpomeneme si na neuvěřitelně syrovou skladbu Stabbed in The Face, která zahajovala přelomovou desku Burned Mind. Rychlý nástup, pravidelný rytmus tvořený elektronickým skřípotem, do toho řve zuřivý, rytmicky deklamující vokál a vše je zahuštěno duněním, analogovou špínou a industriálními zvuky. Trashová melodie je sice vytažena z hlubin potemnělých sklepů plných bordelu a plísně, ale v jejím jádru je skryta celkem chytlavá rocková přímočarost. A v tom je právě zdánlivý paradox tvorby Wolf Eyes: využívají většinu podstatných výdobytků noisu, ale přitom vlastně hrají písničky (jakkoliv nekonvenční). O totéž se dnes sice snaží stále více kapel, vyznávajících mnohdy poněkud omezující náboženství lo-fi, ovšem málokdo to dokáže s takovou suverenitou a přirozeným charismatem. Album je soudržné; v podobné náladě jako první skladba se nese i animální Broken Order nebo titulní Always Wrong, v halucinační Pretending Alive překvapí kvílivý a značně zmršený zvuk saxofonu, který je někdy dost těžké rozeznat od zvuků analogových syntezátorů. Celku se vymyká pouze poslední skladba Droll/Cut The Dog, jejíž nástup je pomalý a nese se spíše v klidnějších psychedelických náladách. Tento postup, charakteristický pro novější alba kapely, dává naopak vyniknout detailu a vytváří fungující napětí. Dopadlo to špatně, jako vždycky. A to je dobře.
Karel Kouba
Uri Caine’s Bedrock
Plastic Temptation
Winter & Winter/2 HP 2009
Klavírista, skladatel a koncepční kapelník Uri Caine má na kontě velké dílo: především jeho multižánrové interpretace Mahlerovy, Wagnerovy nebo Bachovy hudby, vzniklé v tavicím kotli newyorských stylů s elitistickým a štědrým mnichovským producentem v zádech, patří k silným momentům eklektické hudební postmoderny. Poslední dobou Caine spíš ohledává, kam dál: vyčerpaly ho nesčetné verze othellovského projektu (nahrávka nebyla nakonec nic moc), koncertní hledání tvaru pro inspirace Lucianem Beriem (se živou prostorovou elektronikou) byl také spíš proces bez zásadního plodu. „Plastové pokušení“ s elektrickým triem Bedrock není možná tak ambiciózní, ale snad i proto z něj lze mít radost. Základem je zvichřená variace na elektrického Hancocka – jazz, funky, hybnost, elektrický klavír i varhany… Jenže tenhle zjizvený patchwork je plný ryze současné inspirace. Prosakuje sem zvuk digitálních poruch (Seven Year Glitch) a ohlas mediální archeologie: Victrola má zvuk zastřené dávné nahrávky mechanického klavíru, tohle piano ale hraje hudbu, která v době skutečných Victrol ještě nebyla na světě. Možná je tu toho přepínání z programu na program trochu moc (acid jazz, honky tonk, rave techno, lyrická moderna…): ale co nám brání poslouchat tu horskou dráhu po čtvrthodinkách?
Pavel Klusák
The Album Leaf
A Chorus of Storytellers
Sub Pop 2010
Agilní scéna v kalifornském San Diegu vyprodukovala další hudební skvost. Autorem je Jimmy LaValle, jenž úročí zkušenosti z kapel Tristeza, Black Heart Procession, Locust, Crimson Curse, Swing Kids nebo GoGoGo Airheart. Jeho volné tvůrčí uskupení The Album Leaf se vrací po čtyřech letech s pátou studiovou desku. Nemalý podíl na výsledné zvukové podobě alba má Birgir Jón Birgisson, zvukař Sigur Rós (s nimiž The Album Leaf už léta úspěšně spolupracují), a skutečnost, že desku nahrávali – vůbec poprvé – naživo za účasti sedmičlenného ansámblu. Mezi významnější hosty tentokrát patří baskytarista a klávesista Gram LeBron (Port O‘Brien), houslista Matthew Resovich (mj. Black Heart Procession) nebo trumpetista Brad Lee. Není překvapením, že síla nové desky tkví především ve vybroušené a perfektní spolupráci. Svůj distingovaný rukopis si The Album Leaf zachovávají a LaValle stále věří v chladnou elektronickou melancholii, automatické bicí a perkuse, jemné přírodní samply a rozsáhlé ambientní plochy, které ze své hlavy dokáže dostat jen on sám. Přesto působí například housle (Blank Pages), písničkové refrény (There Is a Wind, Falling From the Sun) nebo dechová sekce a piano (Summer Fog) ohromně svěže a v kontextu hudby The Album Leaf nově a skutečně živě. Zdánlivou idylku narušuje záliba v glitchové elektronice a minimalismu, ale jako celek působí A Chorus of Storytellers jako téměř zapomenutá meditace pro nové tisíciletí.
Karel Kočka