knihy

José Luís Peixoto

Dítě v troskách

Přeložil Vlastimil Váně

Dauphin 2009, 80 s.

Básnická prvotina portugalského prozaika José Luise Peixota (nar. 1974) obsahuje de facto pouhé dva texty. První báseň, nazvaná příznačně Umění básnické, představuje čtenáři pro knihu charakteristický repetitivní volný verš plný přesahů, jehož hlavní devízou je rytmus strhující jako proud veletoku po jarní oblevě. Pohříchu někdy však devízou jedinou. Zároveň jsou v ní předznamenány hlavní motivy, jež se vyskytují téměř na každé stránce následující skladby, neřkuli v každé její strofě – nebe, strach, smrt, noc a především ticho, jehož všudypřítomnost a místy vyloženě nadužívání rozčiluje. Po Umění básnickém totiž následuje konvolut do tří částí rozdělených nepojmenovaných básní, v nichž Peixoto splétá z minima motivů (k výše zmíněným přibudou ještě květiny, slunce a vítr/vánek) a úsporného lexika jejich neustálým vzájemným kombinováním básně osamělosti, nejistoty nad světem i sebou samým, někdy i – jak jinak – lásky. Úzkost ale krom lyrického subjektu jímá i čtenáře – má knihu ocenit zvednutým palcem, protože se z té masy téměř identických veršů pozoruhodným způsobem vyklube postupný přerod mladíka v muže? Anebo naopak palec otočit směrem k zemi, neb je tak činěno motivikou, jež je pro poezii samu natolik bazální, že její pouhé kladení vedle sebe s takovou hojností v stále stejném (tzn. doslovném) významu je pro čtenáře ubíjející a ten aby zajímavý obraz, náznak nového vidění pohledal?

Vojtěch Staněk

Michaela Klevisová

Zlodějka příběhů

Motto 2009, 296 s.

Za svoji literární prvotinu Kroky vraha získala Michaela Klevisová (nar. 1976) cenu Jiřího Marka. Vysvětlení pro ty, jimž snad toto ocenění, které letos slaví třinácté narozeniny, doteď unikalo: cenu uděluje Česká asociace autorů detektivní a dobrodružné literatury, a to za nejlepší domácí detektivní román vydaný v uplynulém roce. Porotu asociace oslovil ze všech amatérských i profesionálních vyšetřovatelů za rok 2007 nejintenzivněji inspektor Josef Bergman z pražské kriminálky. A tenhle klidný milovník přírody ve středním věku se vrací v autorčině detektivce číslo dvě s romantickým názvem Zlodějka příběhů. Souvislost s Šeherezádou je ale velmi volná: pohádková Šahrazád natahovala svá vyprávění donekonečna, aby udržela napětí a pozornost svého krále, a víceméně o totéž se u televizních diváků snaží i Anna Valentová, šéfka týmu tvořícího populární a nikdy nekončící seriál Pavlač. Tuhle báchorkářku ale šťastný konec nečeká. Stane se to, co by se nikdy v žádném seriálu typu Pavlač neudálo: vražda, a ne jedna. Ach jo, když je léto a Bergman by radši na dovolenou… Michaela Klevisová je schopná autorka, její vyjadřování je přesné, kompozice vyvážená, postavy plastické, prostředí atraktivní. Druhá její detektivka je navíc o něco proteplenější než ta první. Je lepší. Těžko říct, proč má člověk dojem, že ten dokonalý kus nevyzařuje taky příslušné charisma. Ale to je ryze individuální pocit. Posuďte sami, ať má jiskra šanci přeskočit.

Helena Stiessová

Tomáš Niederhafner

Doufám, že si rozumíme

Klub přátel Psího vína 2009, 48 s.

Poezie Tomáše Niederhafnera (nar. 1977) je absolutně civilní, často stylizovaná do náčrtu či zápisku a všechno, jen ne „učesaná“. To by samozřejmě nebylo nijak na škodu, kdyby za tím stálo jen trochu výraznější básnické gesto. Niederhafner dovádí ležérní nezávaznost svých textů k takové dokonalosti, že jim kromě začátku a konce leckdy chybí i jakékoli jádro. Pravda, básník s imponující sebedůvěrou začne tam, kde se mu zrovna zamane, jenže po jistém množství krátkých řádek se text „tak nějak“ rozplyne do ztracena… Při takovém postupu se člověk nemůže divit, že ve sbírce, jež v září vyšla jako příloha časopisu Psí víno, sousedí básně, které nesou jistý náboj, atmosféru, ba sdělení (Aloe Vera; Dostaň to sem!Tak; Agnes dokořán Agnes; a hlavně výtečná, zoufale sarkastická Just Great), s vysloveně slabými kusy, nehotovými skicami, verši nejen bez kouzla či ironie, ale doslova bez výrazu. A nezachrání je ani exotická „dějiště“, případně sázka na tzv. hospodský kolorit. Jestli mají tyto verše budit dojem „zápisků na ubrousek“, pak měl snad raději zůstat na stole… Ač mají jejich poetiky podobné rysy, nedávný debutant zatím nedosáhne ani na Michala Šandu (ten umí příběhy a umí jimi pohltit, a když je vulgární, pak z nutnosti), ani na Jana Těsnohlídka ml. (jeho verva a intenzita přebije i slabší místa, a že jich není moc). V čem se najde Tomáš Niederhafner?

Simona Martínková-Racková

Mark Haddon

Spudveč! aneb 70 000 světelných let

Přeložila Michala Marková

Argo 2009, 191 s.

První kapitoly klamou, nesou se v duchu průměrných deníčkovitých dílek pro děti školou povinné. Vypravěč, čtvrťák Džimbo, sdílí domácnost s profesně úspěšnou matkou, frustrovaným otcem bez práce a především s nenáviděnou patnáctiletou sestrou, jejíhož uhrovitého přítele nelze vystát. Od autora Podivného případu se psem, prvotřídního ve vystižení dětské bezradnosti ve střetu s matoucím světem dospělých, bychom asi čekali víc. A to děláme dobře. Vzápětí přijde zvrat, Džimbo s kamarádem Charliem náhodou přistihnou dva ze svých nejnudnějších učitelů, jak tajně rozmluvají neexistujícím jazykem, a dobrodružství začíná. Pátrání po původu záhady kluky dovede nejen na půdu cizího domu, ale časem také do Skotska k jezeru Coruisk a nakonec i do trpasličí eliptické galaxie Střelce. Nejedná se o žádné romantické dobrodružství v jiném světě, do kterého se vchází starou skříní. Kamarádi si jednoduše koledují, jsou varováni, uneseni, poté prchnou, planetu Zemi zachrání před netušenou hrozbou, mimochodem během pěti minut, a šťastně se vracejí do svého nudně bezpečného doma, kde nikdo neřeší, že paní učitelce Pearceové chybí pupík, zato jí přebývá chlupatý ocásek. Spudveč! nemá mnoho přesahů, komika příliš netěží z možností, které poskytuje tvorba paralelního světa, a spíš se drží osvědčených stereotypů. Zápletka je ale svěží, má spád, nepoučuje a nenudí. V kombinaci s maximálně zdařilou grafickou úpravou kniha beze zbytku plní roli dobrého nenáročného čtiva.

Jana Šrámková

Jan Němec

Hra pro čtyři ruce. Málem milostné povídky

Druhé město 2009, 224 s.

Po básnické sbírce První život přichází Jan Němec s prozaickou prvotinou. Drobná knížka obsahuje devět povídek; její podtitul dobře vyznačuje ironický vztah k tématu, jež je spojuje, totiž k lásce, respektive celému širokému vesmíru jevů, které toto slovo může označovat. V Němcových prózách se setkáme s melancholicky modulovaným citem i s naturalisticky až cynicky pojatou tělesností, s laděním vzpomínkovým, deníkovým i anekdotickým. Avizovaná ironie se projevuje v množství podob autorského vztahu k tématu i v diverzitě úhlů vyprávění: od ich-formové intimní zkušenosti až k exkluzivnějším či bizarním podobám tématu podávaným v er-formě. Dlužno předeslat, že autor je nejsilnější tam, kde zůstává na prvním zmiňovaném pólu této škály. Kvalita textů je do značné míry odvozena od možností žánru povídky.

Zdá se, že v určitých případech autor možnosti povídkového žánru značně přeceňuje: tak například v „Plátnem ke zdi“, tematicky nabitému vyprávění komponovanému jako příběh v dopisech, je, zdá se, půdorys povídky úzký, množství emocí a dějových náznaků v něm uzavřené by si říkalo o širší prostor. Čtenář tu snadno získá dojem, že čte výsek z románu či novely. Stejně tak se malému prostoru vymyká drastický závěr „Redhead busty Ariel“, jakoby vypůjčený od Borise Viana, respektive Vernona Sullivana. Nevadí naturalističnost sama o sobě, ale její nepřiměřenost celku textu (naopak si ji právě může dovolit Vian v závěru románu jakožto útvaru delším). Na druhé straně víme, že povídka je mimo jiné definována výraznou pointou, již v Němcových textech někdy poněkud postrádáme. I proto je autor nejsilnější tam, kde nestaví na vyhraněné dějovosti a místo ní dá prostor náladě: téměř impresionistická úvodní „Pusa nosem“ či závěrečná titulní „Hra pro čtyři ruce“, melancholické příběhy lásky jakožto více či méně běžného vztahu, jsou výborné, stejně jako povídka v povídce „Do Paříže“. Obdobně předposlední příběh „Semtex“ – i zde jako by trochu chyběla zřetelná pointa, ale vůbec to nevadí; téma povídky je vysloveno plně, i zde je její síla v určité náladě, již budují dobře volené dílčí motivy.

Všem prózám je společné dobře zvládnuté vypravěčské řemeslo. Je to snad zdánlivě banální, ale zcela a naprosto zásadní podmínka jakékoli krásné literatury. Němec ovládá různé jazykové roviny, jeho texty netrpí prázdnými místy, dialogy si uchovávají mluvnost a autenticitu hovorové řeči. Příběhy svěže plynou a zážitek četby je rozhodně příjemný. Škoda jen, že se Hře pro čtyři ruce nedostalo pečlivější redakce: mnohokrát opakovaná číslovka „dvě sta“ čtenáře vždy rušivě zarazí. Neví redaktor knihy, že čeština má zbytky duálu a zná jen a pouze tvar „dvě stě“?

Pavel Šidák

Warren Ellis, Ben Templesmith

Fell 1: Kruté město

Přeložil Darek Šmíd

Crew 2009, 148 s.

S dílem obou tvůrců jsme se již setkali. Se scenáristou Ellisem v případě jeho série Transmetropolitan, která se příliš nelíbila (viz A2 č. 22/2009) nebo v nedávno vydaném románu Americkej sen. Templesmith pak ilustroval hororové komiksy Sin City a 30 dní dlouhá noc. Ani jeden nestál za nic. Společná komiksová série však jejich dosavadní česky vydaná díla překračuje. Fell je v angličtině minulý čas od fall (padat), a tak není divu, že Robert Fell, hrdina série, je padlý detektiv. Kdovíproč byl vyhozen od kriminálky „za mostem“ a přešel do Snowtownu. Po sněhu tu však není ani památky, najdete tu leda ten z koksu. Depresivní místo zahalené v mlze je plné vrahů, zneužívaných dětí nebo maniakálních sebevrahů – těch je tu možná víc než „normálních“ lidí. Není divu, že po prvotním rozčarování se Fell sám proměňuje v maniakálního lovce vrahů. Symbolem zla se tu pak stává jeptiška s tváří Richarda Nixona, která se občas mihne několika okénky a někoho jen tak podřízne. Žánrově vychází série z noirovek, často mají příběhy až hororovou atmosféru. A to i díky Templesmithovu výtvarnému podání. Ten kombinuje naivně-děsivou dětskou kresbu s počítačem namíchanými barevnými plochami, které se často slévají s předměty vyznačenými jen tahy pera. Atmosféra hrůzy a permanentní přítomnost zla, která ve zmiňovaných hororových komiksech nefungovala kvůli špatnému scénáři, tu je patrná na každé stránce. První svazek série zahrnuje sešity 1–8; mezitím vyšel, s ročním odstupem, ještě sešit číslo 9. Kdy bude číslo 10, se neví. Škoda.

Jiří G. Růžička

Revolver Revue 76

Společnost pro Revolver Revue, 2009, 252 s.

Kam ještě možno? Které domény umění zůstaly azylem před šrotovacími mašíbly dneška? Jako vždy: s minimalistickými prostředky maximální umělecký účin – kresby pájkou na čerstvé plochy pařízků z šumných luhů od žreců tajemného uměleckého sdružení KunstWerk; ornamentální přetváření vysloužilých bojlerů Čestmírem Suškou, kdy tvar přetvořen v obsah krásy ornamentu; k výtvarné části RR/76 možno se zadostiučiněním říci, že výtvarníci reflektují skutečnost uměleckého díla – umělci zaskakují za estetiky tam, kde akademie neposkytla (a zřejmě dosud neposkytuje) teoretickou výbavu k vyjádření (kupříkladu reflexe Karla Halouna, anebo jinde Jana Placáka) – estetiku z praxe, podloženou studiem, tu lze i číst. Neschází ani letmá bohemistická šarvátka – strukturalistická metoda opět povržena scholastiky: co dál, co víc? Nic, všechno, více variantů ve skladbě možno není. Chybí téma. Literární a žurnalistický podíl čtenářsky vděčný: sedmimílové boty obul Roman Laube a zavítal do bulharské svatyně Obročiště; nostalgické vzpomínání Viktora Šlajchrta sice ve zvetšelém stylu, ale jaře proudí co Berounčin proud pod Týřovem; deziluzivní povídka Mary Gaitskillové se vymyká obvyklému anglosaskému sladkobolu romancí „středních vrstev“; hieroglyfické matice Básníka Ticho mapují možnosti obrazového vyjádření – a mnohé jiné!

Vít Kremlička

Pavel Kalina

Benedikt Ried a počátky záalpské renesance

Academia 2009, 299 s.

Monografie věnovaná jedné z klíčových postav středoevropské architektury své doby Benediktu Riedovi je v mnoha ohledech pozoruhodným dílem. Je první česky psanou monografií tohoto architekta a umělce. To však není jediný primát. Její vysoká metodologická, obsahová a jazyková úroveň vyčleňuje autora z plejády českých historiků umění, ať už je oblastí jejich badatelského zájmu jakékoli období. Zejména je v českém prostředí neobvyklý široký společenskovědní a filosofický rámec, v němž Pavel Kalina rozvíjí své úvahy nejen o Benediktu Riedovi, ale i o tématech renesance, naturalismu a symbolismu v architektuře, typologii staveb a dalších. Je to laťka, která by v germanofonních, anglofonních a frankofonních zemích nečněla tak vysoko, ale v české kunsthistorické kotlině, stále zajaté v metodách a jazyce první poloviny 20. století, jde bohužel o nesdílenou normu, která by měla být dávána za vzor dnes a denně všem adeptům historie umění. Je škoda, že tato vynikající práce je snížena nepečlivou redakcí Jaroslava Havla, zvláště v citlivé oblasti poznámkového aparátu. Hned na straně 11 totiž narazíme na nesrovnalost mezi číselnými indexy a skutečným počtem poznámek, což se pak objevuje i na dalších stránkách knihy. Pro autorovu metodu je příznačné, že se v bibliografii neobjevuje jen literatura z oboru historie umění, ale rovněž díla filosofická a teologická, tak jak to od kunsthistorika hodného svého jména požaduje ikonologie Erwina Panofského. Tím víc je nepochopitelná absence děl předního znalce quattrocenta a cinquecenta Pierra Francastela. To jsou však vzhledem k vysoké úrovni této knihy nepodstatné nedostatky.

Michal Janata

Kateřina Bečková, Vladislav Dudák, Jan Karásek, Vít Mlázovský, Robert Radosta

Malostranská beseda a její znovuzrození

Práh 2009, 117 s.

Když jsem předloni reflektoval publikaci o průběhu oprav Malostranské besedy, nikdo netušil, co se bude dít. Mezitím nastala zfušovaná rekonstrukce Karlova mostu, obstrukce kvůli zachování secesní nádražní budovy v Ústí nad Orlicí, mikrodevastace krajiny výstavbou dálnice na České Budějovice… Podívejme se k sousedům, jak se chovají k památkám, odkazu předků. O Německu ani řeči, tam je úcta k památkám výrazem osobní zodpovědnosti; v Rakousku jakbysmet, i na Slovensku a v Polsku – jenom v Česku máme co dělat zřejmě s nějakou odrůdou humpoláctví, bezmyšlenkovitou potřebou vykořistit podstatu. Jak něco takového mohlo vzniknout? Lehce nabyl – lehce pozbyl: od roku 1918 proběhlo v Č(S)R několik záhadných dělení všeobecného kulturního majetku pro vyvolené, a lidé museli hodně zařvat, aby se o „děličích“ vědělo a pustošení byla učiněna přítrž. Všeho do času: národ, který si neváží umění, „bude rozvát po návrších“, praví Písmo. Mnoho památek není, je dobré zacházet s nimi uvážlivě. Městská část Praha 1 vydala počet z rekonstrukce Malostranské besedy. Publikace je vystrojena fotodokumentací z průběhu rekonstrukce, historickým resumé, detaily pro detailisty modeláře, historickými reprodukcemi: kniha ta uspokojí i nejnáročnějšího čtenáře, fajnšmekra dějů historických a turistu pragensistu, ano i poutníka.

Vít Kremlička

Krajem soutoku Vltavy se Sázavou – místa jižně od Prahy na dobových fotografiích Josefa Dvořáka z Davle

Mladá fronta 2009, 284 s.

Album starých pohlednic vyzařuje kouzlo zidealizované minulosti. Jeho hodnota je většinou o to vyšší, o co nám jsou zobrazené postavy či předměty bližší. Místa, která dobře známe, se pokoušíme na takových pohlednicích určit a představit si, jak asi krajina na zobrazený výsek navazovala. Některá místa „jižně od Prahy“, která ve dvacátých a třicátých letech minulého století zachytil Josef Dvořák, už asi nikdy neuvidíme – vzala je voda při stavbě Slapské přehrady. Díky fotografiím však alespoň tušíme, co se asi skrývá v hlubinách. Jiná místa pak kvůli jiným vodním stavbám na Vltavě hodně změnila svou tvář, podobně se proměnilo okolí Sázavy, které znetvořila trampská chatová výstavba. A také nastupující výstavba silniční či zemědělská kolektivizace. Podivuhodné na těch fotografiích je, kolik zachycují nejrůznějších hospod a restaurací. Člověk té doby byl přece jen více vázán na místo, než jak jsme my. Lidé se víc scházeli s lidmi, žijícími v jejich okolí, a jaké je lepší místo setkání než místní krčma! Dnes není problém přemístit se do střediskové obce, a tak místní putyky téměř vymizely. Okolí soutoku Sázavy a Vltavy bylo v těch dobách navíc turistickou atrakcí pro Pražáky. Ti se dnes rozprášili v širším okolí a navíc ani voda ke koupání už za Slapskou přehradou není. Fotografie jsou tu doplněny stručnými popiskami, které často nastiňují historii místa či místních až do současnosti. Jak asi skončila převoznice Helena, která se na jedné fotografii s úsměvem cachtá v ledové Vltavě?

Jiří G. Růžička

Joseph A. Tainter

Kolapsy složitých společností

Přeložil Stanislav Pavlíček

Dokořán 2009, 320 s.

Úvahy o kolapsech, katastrofách a konci civilizace jsou módou – přestože (nebo protože?) se dnes v západním světě máme v porovnání s dosavadní evolucí rodu Homo přímo skvěle. Americký archeolog Joseph A. Tainter ovšem ve své knize primárně neanalyzuje to, zda kolaps hrozí nám, ale zabývá se rozpadem civilizací v minulosti. Pochvalu si zaslouží množství příkladů, které shromáždil, stejně jako neochota přijmout převládající výklady. Kolapsy civilizací se dnes totiž často neberou jako neosobní téma, ale coby didaktický a moralizující příklad a na tomto základě pak autoři příslušných prací zvedají karatelský prst. Tainter je naopak sympaticky střízlivý. Především polemizuje s představou jakési „mystiky civilizace“, její energie, vyčerpání, dekadence, nemorálnosti apod. Kultura není totožná s živým organismem, a není proto ani nijak odsouzená stárnout. Další polemiku vede Tainter proti výkladům řekněme „ekologickým“, ať už tím myslíme vyčerpání nějakého zdroje, proměny klimatu nebo epidemie. Tyto faktory jistě nějakou roli hrály, ovšem nepředstavují univerzální odpověď. Tu podle autora dává spíše ekonomický rozbor: na určité úrovni se složité společnosti stávají příliš ekonomicky náročné. A z tohoto pohledu pak jejich kolaps není negativní, ale pozitivní, optimalizační událost (dejme tomu, že literáti pokládali pád antického Říma za tragédii, pro prosté lidi to ale mohlo být naopak). A mimochodem, Tainter je na základě své teorie skeptický i k přínosům současné vědy.

Pavel Houser