Electroma
Režie Thomas Bangalter, Guy-Manuel de Honem-Christo, 2006, 70 min.
Levné knihy 2010
Stejně jako japonský snímek režiséra Sogo Ishiiho Burst City z roku 1982 byl radikálním bezdějovým pokusem převést ducha punkové hudby na filmové plátno, je Electroma, natočená dvoučlennou hudební skupinou Daft Punk, tímtéž v oblasti elektronické hudby. Jestliže pro Ishiiho dílo je typické závratné tempo, městské prostředí a všudypřítomná hysterie, film Daft Punk charakterizují do značné míry právě opačné přívlastky. Meditativně pomalý a melancholický snímek geniálně buduje napětí skrze mnohočetné kontrasty postav a prostředí. Vztah člověka a stroje, který se zdá být nastolen v pasážích odehrávajících se v robotickém městečku, vyústí ve druhé polovině filmu, kde otevřená krajina stojí proti lidským obydlím a dehumanizované robotické laboratoři, do obecnější roviny přirozeného versus umělého. Typické je přitom vzájemné pronikání všech proti sobě stojících oblastí – roboti obývají lidská obydlí a nasazují si lidské tváře, pouštní krajina na sebe bere formu ženského těla, umělé robotí tělo se nechává prostoupit ohnivým živlem. Z nejvíce fascinujících obrazů, jež lze v Electromě spatřit, například záběru lidské tváře spláchnuté do záchodové mísy či pohledu na robota snímajícího si helmu uprostřed pustiny, zároveň dýchá vzájemná nepřevoditelnost člověka na stroj a přirozeného na umělé. Děj se tak stává výrazem smutku robotů, kteří se umělými prostředky snaží napodobit člověka, jenž ale ze světa plného anonymních strojů zcela vymizel.
Antonín Tesař
Bílé maso
Chugyeogja
Režie Hong-jin Na, 2008, 123 min.
Vapet 2010
Třetí největší korejský kasovní trhák předloňského roku se vymyká kategorii typických blockbusterů a uniká i ze zažitých žánrových očekávání. Debutující režisér Hong-jin Na natočil thriller plný napětí a drsných scén, který svou řemeslnou zručností spíše než prvotinu připomíná dílo žánrového veterána. Většinu žánrových pravidel však ve skutečnosti popírá. Zpočátku se tváří jako procedurální krimi s motivem masového vraha, ovšem jeho totožnost je postavám i divákům dopředu známá. Ústřední hrdina Jung-ho, bývalý detektiv živící se jako pasák, chce nejprve pouze zjistit, kam mizejí jeho dívky. Postupně se začíná do případu citově angažovat a situace se vyhrocuje, přesto se snímek nezvrhává do sympatizování se samozvaným vigilantstvím. Všechny postavy se chovají nepředvídatelně, mezi pasákem a jeho bývalými kolegy neprobíhá ani spolupráce, ani nepřátelství, kladnější charaktery od zápornějších těžko odlišíme. Nuance jejich vztahů posouvají dění kupředu, místo vhledu do efektivní policejní práce se po troškách nahlíží do Jung-hoova nitra. Výsledné dílo nenabízí typické žánrové rozuzlení, nejedná se ale ani o psychologické drama. Střípky charakterové studie, tragédie děsivá tím, že je bez viníka, thriller napínavý díky tomu, že nectí pravidla žánru. Pozoruhodné je už jen zkoumání toho, jak lze ze zažitých kolejí vybočovat jemně a radikálně zároveň. Mrazivé thrillerové scény se snoubí s antithrillerovým vyprávěním, které ve výsledku umocňuje žánrovou atraktivitu.
Tomáš Stejskal
Princezny
Princesas
Režie Fernando León de Aranoa, 2005, 113 min.
Levné knihy 2009
Španělský režisér Fernando León de Aranoa se u nás v roce 2002 příjemně uvedl na karlovarském festivalu filmem Pondělky na slunci, v němž sledoval skupinku mužů, kteří po uzavření loděnic přijdou o práci. Později jako by tomuto snímku z oka vypadl Sluneční stát Martina Šulíka, jen mu chybí stejně dobře vyvážená tragikomika. Po nezaměstnaných přišli v Aranoově filmografii na řadu další lidé ze „dna společnosti“ – prostitutky. Výsledek je však nad očekávání tristní. Režisér svůj příběh postavil na vztahu prostitutky Caye z domácího Španělska a cizinky Zulemy z Dominikánské republiky. Jejich vztah se nijak nevymyká zažitým klišé: jako správné kamarádky si pomáhají, ale umějí se i pořádně pobavit. Především však stojí při sobě ve chvílích nejtěžších, a to navzdory skupince Cayiných „kamarádek-prostitutek“, které jsou vůči importované konkurenci nevybíravě nepřátelské, nebo zvrhlému úředníkovi, který Zulemu pravidelně mučí za příslib imigračního povolení. Morálním vyvrcholením má být snad motivace obou dívek k prostituci. Zatímco Zulema vydělává proto, aby mohla uživit svého syna, Caye si chce jen koupit nová prsa. Velmi nepravděpodobně vyznívá počátek a rychlost seznámení obou prostitutek, ale také Cayino seznámení s jejím novým přítelem (ty dialogy jsou až k nesnesení tupé). A tak je skutečným vrcholem tohoto snímku přesvědčivý herecký výkon, jejž podává Candela Peña v roli Caye. Ale to je na dvouhodinový film málo.
Jiří G. Růžička
Shining
Blackjazz
Indie 2010
Chtěli byste slyšet, jak zní Ornette Coleman jamující s King Crimson předávkovanými stimulanty, kteří se načas sloučili s blackmetalovými Enslaved? Nebo jinak: máte rádi metal, ale připadá vám občas příliš jednotvárný, plochý a přeplněný pateticky monumentální machou? A zároveň máte rádi jazz, ale zdá se vám někdy přehnaně komplikovaný a málo hlasitý? Řešením může být třetí deska norského kvarteta Shining, příznačně nazvaná Blackjazz. Čtvrté album původně jazzové kapely, která na dvou předchozích albech vydaných u Rune Grammofon (A2 č. 14/2007) trochu přehnaně čerpala z odkazu art- a jazzrocku, se otevřeně hlásí k metalu. Z křížence mezi zběsilou volností free jazzu a údernou řízností či zemitostí black metalu je ale původní inspirační zdroj stále zřejmý: nejen ze zappovsky komplikovaných struktur skladeb a okázale manifestované hráčské zručnosti, ale třeba i z poslední skladby 21st Century Schizoid Man, která je svéráznou předělávkou hitu artrockerů King Crimson z roku 1969. Původní protiválečné verše „innocents raped with napalm fire“ zde díky hostujícímu vokalistovi Grutle Kjellsonovi z blackmetalových Enslaved dostávají nečekaný přesah. Vedoucí kapely Jørgen Munkeby častěji nahrazuje saxofon kovově znějící kytarou, ovšem freejazzové momenty v Healter Skelter (odkazující na Charlese Mansona), Omen nebo Fish Eye patří k tomu nejlepšímu. Album plyne ve zběsile neurotickém tempu, skladby neustále ostře gradují a vše je promyšleno do posledního akordu. Příjemný klasicistní sabat.
Karel Kouba
Tetuzi Akiyama + Toshimaru Nakamura
Semi-Impressionism
Spekk 2009
Nic a něco: to je téma duetů dvou zásadních pošťáků z japonské postimprovizační, postdigitální scény. Dvojhra tu totiž v jediném čase spojuje elektronické šumy, prodlevy a praskot Toshimarua Nakamury (hraje na zpětnou vazbu prázdného mixpultu, zapojeného do sebe samého) a tóny akustické kytary Tetuziho Akiyamy. Akiyama hraje sice volně, delší pauzy a volné vazby můžou připomenout skladby Mortona Feldmana, ale nástroj je rozeznívaný ve shodě se svou historickou tradicí. Takže nic a něco: Nakamurovy svisty a noisíčky neevokují nic, Akiyamova kytara něco ano, vyvolávají pocity, připomenou hudbu kytarové tradice. Myslím, že mnohé dnešní (post)improvizace jsou koncipované jako otázky bez ambice na připojenou zřejmou odpověď. Tady je – na rozdíl od některých dobře či špatně zašmodrchaných zadání – jasné, v čem tkví paradox. Krystalicky čistý zvuk pochází z koncertních záznamů ve Švédsku a Rakousku. K názvu se váže historka: opilý novinář v Novém Sadu pokřikoval na duo, že hrají „zen noise“, a místní noviny pak psaly o duu jako o „zenových impresionistech“. K tomu dodejme, že zen jako klišé je pro Nakamuru cosi nepřijatelného. Ale spojení s evropským „impresionismem“ ho zaujalo. Doma pak u písmomalíře objednal přepsání celého pojmu do japonského znaku. Kaligraf se dost podivil, ale vyhověl. Až po dokončení vyšlo najevo, že se přeslechl a přijal objednávku na „semi“impresionismus, přičemž semi znamená cikády. Nakamura to přijal jako výsledek tiché pošty.
Pavel Klusák
Jan Hanuš, Petr Eben, Pavel Haas
Risonanza
Supraphon 2009
Jedna z nejpovedenějších domácích klasických nahrávek loňského roku je zároveň možná i tou nejpřekvapivější, neboť přináší skladby 20. století pro méně obvyklé obsazení (hoboj, harfa a klavír). Nicméně je nahrávka důkazem, že i moderní čeští skladatelé dokázali vytvořit pro neobvyklé nástrojové obsazení komorní skladby, které obstojí i v evropském kontextu. Z pěti skladeb je pouze první určena všem třem nástrojům: Trio concertante Jana Hanuše z roku 1978. Následuje Hanušova Sonata quasi una fantasia pro hoboj a klavír z roku 1968. Také Petr Eben je zde zastoupen dvěma díly: skladbou pro sólovou harfu Risonanza z roku 1986 (v níž skladatel cituje jeden Mozartův menuet) a pětivětou suitou pro hoboj a harfu Ordo modalis (1964); ta je inspirována Shakespearovou básní Venuše a Adonis a v hudbě samotné slyšíme ozvuky antiky, renesance a baroka. Nejstarší skladbou je pak Suita pro hoboj a klavír Pavla Haase z roku 1939, komponovaná v době vypuknutí druhé světové války a rasové perzekuce, jejíž obětí se stal i sám skladatel. Tragické okolnosti se samozřejmě odrážejí i ve suitě samotné. Závěrečná třetí věta zní jako modlitba a v díle slyšíme i citace husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci a chorálu Svatý Václave. Na nahrávce se sešli tři vynikající interpreti: dnes již světoznámá špičková harfenistka Kateřina Englichová, jeden z našich nejlepších hobojistů Vilém Veverka a mladý klavírista Ivo Kahánek.
Milan Valden