Přicházím s deštěm
I Come With The Rain
Režie Tran Anh Hung, 2008, 114 min.
MagicBox 2010
Vietnamský režisér Tran Anh Hung patří k asijským filmařům, kteří v devadesátých letech přebírali efektní reklamní styl, jenž tříštil děje filmů do koláží náladových sekvencí. Po trojici filmů Vůně zelené papáje (1993), Cyclo (1995) a Na vertikále léta (2000) se na osm let odmlčel a poté natočil novinku Přicházím s deštěm, vyrobenou ve francouzské produkci a namluvenou anglicky vesměs asijskými herci. Z Tranových starších filmů nejvíce připomíná Cyclo, které také stavělo na přepjaté drastičnosti a skládalo složitou mozaiku vzájemně propojených událostí. I přes velké ambice se však Přicházím s deštěm podobá spíše povrchně líbivým žánrovkám typu Zabijáka z Bangkoku bratří Pangů než třeba filmům Wonga Kar Waie, který dokázal reklamní a videoklipový styl využít k mnohovrstevnatým dílům. Tranova novinka navazuje na jeho starší filmy v expresivní emocionalitě, zdůrazňované pózováním herců, kteří jsou zde využíváni spíše jako modelové na reklamních fotografiích, a hudbou, jíž je přizpůsobena práce s kamerou a střihem. Zároveň ale už tak dost roztříštěnou kriminální zápletku infikuje prvoplánovými biblickými motivy a odkazy k výtvarnému umění (tvorba vraždícího sochaře ve filmu okatě kopíruje obrazy Francise Bacona), které snad mají k proudu melancholických a krutých výjevů, nesených hudbou Radiohead, dodat iluzi, že v něm jde o něco víc než jen o zčeření hladiny emocí. Snímek tak ze všeho nejvíc evokuje pubertální splíny provázené mesianistickými představami o vlastní výjimečnosti.
Antonín Tesař
Včelař
O Melissokomos
Režie Theodoros Angelopoulos, 1986, 122 min.
Levné knihy 2009
V prostředním díle volné „trilogie ticha“ se řecký filmař zaobírá tichem či mlčením lásky. Jako ve většině jeho děl se tu prolínají autobiografické prvky s obecnější, alegorickou rovinou, mapující řeckou kulturu i duši. Hlavní hrdina Spyros se nejen jménem podobá Angelopoulosovu otci; odkazuje také k jedné vykořeněné generaci Řeků, ztracené v bezčasí po dekádách válek, ekonomických zvratů a nestabilních vlád. Spyrosovi s vdavkami jeho dcery mizí ze života poslední bytost, s níž ho pojí citové pouto, a filmu pak dominuje atmosféra nemožnosti jakýchkoli rovnocenných vztahů. Postaršímu muži zbývá už jen jeho včelstvo a zachmuřelá apatie, z níž se vytrhuje pouze občasnými záblesky vášně, které ve své nepatřičnosti působí stejně smutně a bezvýchodně jako jeho letargie. Jediné, k čemu se ještě upíná, jsou včely; výpravy za pylem, které podniká, však jen posilují obraz člověka nepatřícího do světa, který obývá. Dojem podporují občasné záznamy z deníku včelaře i způsob snímání úlů rozesetých po louce: v jednom záběru vidíme v jejich pozadí město, slyšíme Spyrosův deníkový komentář a stále intenzivněji vyvstává představa včelaře jako až mytické bytosti či průzkumníka neznámého prostředí, které kolonizuje svými včelstvy. Angelopoulos, ovlivněný dokumentaristikou ve stylu cinéma vérité, nesestupuje do nitra svých postav; výsledkem je portrét osamoceného muže, který díky nenápadné, o to však důslednější stylistice zároveň získává silně symbolický, takřka metafyzický rozměr.
Tomáš Stejskal
Jiří Lábus, Oldřich Kaiser
U Tlučhořů
Vrkal / Supraphon 2010
Nekonečný rozhlasový seriál Rodinka/Tlučhořovi zažil v poslední době své nejdelší přerušení. Poté, co byl vyhoštěn z veřejnoprávního ČRo 2 – Praha, kde údajně překážel starším občanům, kterým nepřijatelně narušoval nostalgické vzpomínky na krásné doby komunismu, se přesunul na internetovou televizi Stream, kde však zase působil příliš netelevizně. V loňském roce se oběma autorům podařilo zaujmout prostor jinde na internetu – na vlastních stránkách kaiser-labus.cz. Během léta pak vzniklo představení, v němž autoři sehráli naživo před publikem několik dílů tohoto seriálu (nikdy však nebyly odvysílány v rámci číslované řady!). A právě toto vystoupení zachycuje téměř dvouhodinové DVD. Fanoušci seriálu tak mají možnost nakouknout do zákulisí. O tom, že se vše vyvíjí víceméně podle bodového scénáře, přesvědčují autoři tím, že si dějové prvky nechávají napovědět od diváků (podobně jako ve svém pořadu Ruská ruleta). Za přídavek můžeme považovat okamžiky, kdy spolu s publikem vzpomínají na první díly a některé postavy nebo když vyšvihnou nějakou tu písničku z Ypsilonky. Navíc na DVD najdeme ještě film o představení a pár vyhozených scének. Dojde i na „Amura“, kterého Kaiser vytáhne odkudsi zpoza jeviště. Improvizační genialita dvojice v uvolněné letní atmosféře dala vzniknout vystoupení, které je pro tlučhořology nezbytností a pro ty nezasvěcené možná úvodem k tomuto nepřekonatelnému rozhlasovému projektu, který je ve své úplnosti (přes 800 dílů) dostupný na webu.
Jiří G. Růžička
Talk Normal
Sugarland
Rare Book Room 2009
Laurie Anderson, Sonic Youth, Lydia Lunch, Swans, ale i tradice jamajské či ghanské hry na bubny. Těmito zdroji bychom mohli vymezit hudbu brooklynského dua Talk Normal. Přesto, či právě proto nezní tvorba Andryi Ambro a Sarah Register odvozeně. Navazují na odkaz newyorské postpunkové a no-wave scény a tuto estetiku přirozeně přenášejí do současného hudebního výrazu. Na to, že je Sugarland jejich první deskou, toho Talk Normal stihli už poměrně hodně. Vzruch vyvolalo hned jejich první EP Secret Cog, na kterém s nimi spolupracoval i Richard Hoffmann ze Sightings. Koncert si střihli s kolegy Sonic Youth, Xiu Xiu či Lightning Bolt. Právě živá vystoupení, vyznačující se syrovou, intenzivní produkcí, získala tomuto duu největší věhlas. Původním záměrem před natočením desky Sugarland a jejím vydáním na labelu Rare Book Room Records bylo právě převést atmosféru koncertních vystoupení na studiovou nahrávku. Odsekávané, primitivní riffy naléhají hned od první skladby Hot Song, mezi ně je vklíněn nejistý, selhávající vokál Andryi Ambro na pomezí šepotu a recitace, který v lecčem připomene Elisu Ambrogio z Magik Markers, aniž by ovšem sklouzl k expresivnímu křiku. Punkově jednoduchá schémata skladeb jsou neustále radikálně narušována a noisová dekonstrukce ústí v chaos nebo naopak v introvertní zvukové experimentování. Strohé repetitivní bicí v kombinaci s vokálem-zaříkáváním dávají vzpomenout na urbánní zaklínání Liars na desce They Were Wrong, So We Drowned.
Jan Bělíček
Fire!
You Liked Me Five Minutes Ago
Rune Grammofon 2009
Péčí norského vydavatelství se zrodila nová mezižánrová superskupina, vycházející z jazzových tradic, které ale zároveň v mnohém překračuje. Setkali se zde saxofonista Mats Gustafsson, člen téměř všech významnějších současných freejazzových ansámblů, basista Johan Berthling, spoluzakladatel švédského labelu Häpna a člen alternativní skupiny Tape, a bubeník Andreas Werliin. Gustafsson s Berthlingem zároveň hrají na plasticky znějící analogové klávesy Fender Rhodes a Hammondovy varhany, přičemž druhý z nich vezme do rukou i elektrickou kytaru. Očekávaný freejazzový začátek, který je hnán zběsilými saxofonovými ornamenty, poněkud zarazí basovou linkou, která je naopak velice nejazzová, hypnoticky pomalá a jednotvárná. Dvě delší skladby se vyvíjejí celkem čitelně, ale komplikovaně. But Sometimes I Am začíná opět basovým tepotem, jímž se proplétá saxofon, který je nahrazen poměrně tradičním ženským jazzovým vokálem. Ve třetí čtvrtině ale začne skladba nečekaně nabývat nejdříve rockově psychedelický spád, poté zrychluje a překvapí elektrojazzovými groovy. Nakonec se rozplývá v rozložené kytarové vazbě, kterou protínají taneční bicí a občasné zvuky kláves. Podobným způsobem končí i následující skladba Can I Hold You For A Minute, na jejímž pomalém a z dronů složeném začátku jako by se jazzmani inspirovali poslední deskou Earth. Poslední krátká skladba naopak může svou jednoduchostí a chytlavostí připomenout no-wave období Johna Lurieho s Lounge Lizards. Příjemně ironické album.
Karel Kouba
Peťo Tázok a Karaoke Tundra
Neuveriteľne smutný album
Starcastic 2009
Neuveriteľne smutný album můžeme brát buď jako nové EP nebo jako remixové album této slovenské dvojice. Většina z celkem 22 tracků jsou remixy skladeb, které se objevily na desce nazvané Album, jež vyšla v roce 2008. Jen čtyři skladby jsou tu zcela nové: Chodby, Gerhard, Neuveriteľne smutný príbeh a Povedala mu, že nemá isť. Přesto jeho pořízení doporučuji, protože remixy jsou to veskrze povedené. Zpěvácký (ne)projev Peťo Tázoka nemusí všem vyhovovat. Podobně jako čeští WWW nespadá jeho tvorba ani tak do škatulky hip hop (/rap), jako spíš art hop. Texty se nezabývají zpěvákem samotným, popřípadě někým z tábora nepřátel, jak jsme u tohoto stylu zvyklí, ale mohli bychom je označit za krátké povídkové příběhy. O lidech z okraje společnosti, podivínech, bláznech, jakým je Zdeno Ibalgin, „ustarostený pán po padesátke“, který se po vzoru hrdiny z filmu Psycho stará o svou mrtvou matku, pro niž právě chystá oběd, nebo jeho sousedka Ingrid Točákyová, která tráví odpoledne sledováním televize, ale „zas neide nič, čo by stálo za zmienku“. V Ona je blázon se zajatcem schizofreničky, která si „o sebe myslela, že je Audrey Tautou“, stává dokonce sám Peťo. Ironie, která je patrná už v upraveném hlasu Peťo Tázoka, se často objevuje i v textech. Mezi umělci, kteří se podíleli na remixech, najdeme třeba Ghostmother, Dope Aviators, Sporto nebo Dva. Žánrově se tak v rychlém sledu pohybujeme od dubu přes dubstep až k jungle. Spíše než smutný je toto neuveriteľne pestrý album.
Jiří G. Růžička