Singapurská vláda investuje obrovské částky do kulturního rozvoje. Ostrovní městský stát, zahlcovaný uměleckými skvosty a zároveň kritizovaný za uplatňování autoritářského režimu, se vyznačuje mnoha paradoxy.
Elegantní a moderní koncertní síň se skvělou akustikou je se svými 1 614 křesly o něco větší než opera v Sydney. Symfonický orchestr hraje na vysoké umělecké úrovni nejprve Brahmse a pak Schönberga. Dirigent Okku Kamu je z Finska, hudebníci z celého světa. Po intervalu vstupuje za bouřlivého potlesku na scénu jeden z největších houslistů světa, Řek Leonidas Kavakos. Zní Brahmsův Koncert pro housle D dur op. 77 a Kavakos je v neuvěřitelné formě. Poté, co zazní poslední tóny, publikum je na nohou, zní hlasité výkřiky obdivu a bouřlivý potlesk.
Umělecké instituce v policejní stanici
Jde o obyčejný páteční večer, ale nikoli v Londýně, Tokiu či New Yorku, nýbrž v Singapuru. Za okny mohutného kulturního centra Esplanade Theatres se otvírá pohled na historickou část města, na zátoku a na sochu legendární bytosti, Merliona, který má hlavu lva a tělo ryby a je symbolem této malé země s jednou z nejvyšších životních úrovní na světě. Singapur nezná evropský koncept národnostních menšin; stejně jako Merlion je kombinací ras a velkých národů, pestrou kulturní mozaikou, do níž neoddělitelně patří lidé čínského původu, Indové, Malajci, ale též stále více Evropané a Indonésané.
Také koncept centra Esplanade je zcela odlišný od Evropy a Spojených států. Velkobudova, jež zdálky připomíná dvě poloviny místního ovoce durian (proslaveného lahodnou chutí a otřesným zápachem), je kombinací koncertních síní, divadel, knihoven, ale též kaváren, obchodů a restaurací s kulinářskou nabídkou z celého světa. Mezi komplexem a zátokou vedou nádherné mramorové promenády a hudební scény pod otevřeným nebem chrlí do ranních hodin jazz, sambu a asijský pop. Esplanade Theatres nabízí víc kultury než veškeré kulturní stánky sousední Indonésie (která je s 250 miliony obyvatel čtvrtou nejlidnatější zemí na světě, zatímco v Singapuru jich žije kolem pěti milonů) dohromady. Vedle západní klasické hudby se na scénách Esplanade střídají přední hudebníci z Číny, Indie, Malajsie a arabského světa.
Esplanade Theatres je však pouze jednou z velkých kulturních institucí Singapuru. Pět minut chůze a kulturní nabídka se zdá být téměř šokující: práce kolumbijského umělce Fernanda Botera a Salvadora Dalího hned na břehu Singapurské řeky. Sochy čínských sochařů. Nádherné Muzeum asijských civilizací a o několik kroků dál umělecké centrum The Arts House. Pak slavná kavárna IndoChine, na jejímž pódiu se večer co večer střídají hvězdy jazzu a blues z celé jihovýchodní Asie. Z obrovské policejní stanice (Old Hill Street Police Station), která během britské koloniální správy rozsévala strach po celém Singapuru, je nyní Ministerstvo informací, komunikace a umění (MICA) a také sídlo Národní umělecké rady. Kromě byrokratů zde působí desítky slavných uměleckých galerií se skvosty z Číny, Indonésie, Vietnamu a mnohých jiných zemí.
Tady je informace zadarmo
A právě tady, v jednom z epicenter umělecké tvořivosti největšího kontinentu na světě, se nabízí zcela logická otázka: jak je možné, že v zemi, o níž se říká, že její vláda zasahuje do veškerých činností svých občanů, je najednou tolik uměleckého elánu a tvořivosti, tolik zájmu o malířství, hudbu a filmy z celého světa? Otázku se během krátkého rozhovoru pokusil zodpovědět Yu Jin, jeden z mladých kurátorů singapurské Národní galerie: „Představa byla vytvořit v Asii město-stát renesančního typu. Singapur se chystal k velké změně – jak se stát kulturně vzrušujícím světovým městem umění, kde by nejlepší myslitelé planety mohli pracovat a tvořit, hrát si a pohodlně žít. Budování umělecké infrastruktury – jako je mj. Esplanade nebo nová Národní galerie, obrovské muzeum, které se nyní staví a jež by po otevření v roce 2014 mělo nabídnout přístřeší umění jihovýchodní Asie – je příkladem toho, jak vláda podporuje umění. Cílem je transformace Singapuru z ,města obchodu a trhu bez duše‘ v město, jež žije z tvořivosti a vzdělání. Následujícím krokem a velkou zkouškou bude, jak vytvořit kritickou a otevřenou společnost, na jejímž budování by se měli podílet všichni občané bez výjimky, neboť otevřené prostředí bude nezbytné k tomu, aby v zemi mohly působit tvořivé talenty včetně malířů, designérů, filmařů, architektů a hudebníků. Jen taková atmosféra umožní Singapuru stát se tím, o čem sní – kosmopolitním městem umění, uznávaným vlastními občany i zbytkem světa.“
Singapur však není městem teorií, nýbrž akce. Občanská společnost je zatím jen embryem, ale stát již utratil přes miliardu dolarů na koncertní síně, Muzeum asijských civilizací či na obrovskou Národní knihovnu, jež se stala centrem výzkumu pro vědce, novináře a akademiky z celé oblasti. V době ekonomické krize se začala plánovat výstavba nové Národní galerie, o níž se zmínil Yu Jin. Cena? 300 milionů dolarů.
Člen vládnoucí strany, který nechtěl být jmenován, prohlásil: „Na Západě často kritizují Singapur pro nedostatek svobody, dokonce demokracie. Položím vám však rétorickou otázku: myslíte si, že v zemi s pěti miliony obyvatel, ve které žijí stovky tisíc cizinců z celého světa, kde vystavují přední světoví malíři, hrají významní hudebníci a herci, kde jsou k dispozici knihy a informace ze všech oborů lidské činnosti, jsou lidé opravdu spoutaní? Podívejte se na Indonésii nebo na Filipíny – mají tam mnoho politických stran, ale lidé nemají přístup k informacím o světových trendech ve filosofii, umění, politice. Myslíte si, že bez takových informací mohou demokraticky rozhodnout o svém osudu a o osudu své země? Informace je tam luxus pro pár vyvolených; tady je informace zadarmo, pro každého občana a návštěvníka.“
Místo dělníků akademici
I bez nových mamutích kulturních institucí Singapur počítá s životní úrovní a kvalitou, jež předčí mnohá velkoměsta v Evropě a Spojených státech. Město se doslova topí v tropické zeleni, hromadná doprava je jednou z nejlepších na světě, stejně jako místní zdravotní péče a školy. Nejsou tu ani žebráci, ani bezdomovci. Město je obklopeno obrovskými sídlišti, jež do jisté míry připomínají panelákové novostavby sedmdesátých let v Maďarsku nebo České republice, jen jejich kvalita je o něco vyšší a mnohé budovy mají až dvacet pater. Každý byt má kabelovou televizi a superrychlý internet. Satelitní města mají hřiště, bazény, parky, nákupní střediska a rychlou a moderní dopravu. O Singapuru se často hovoří jako o „zemi naplněné komunistické utopie – zemi, kde však vláda zlikvidovala samotnou komunistickou stranu“. Je to tvrzení krajně přehnané, jisté však je, že cokoliv se v tomto městě-státě buduje či plánuje, je pod taktovkou vlády. Většině občanů to zcela vyhovuje – okolní svět, především Indonésie, je něčím, co víc straší, než přitahuje.
Investice do umění není spontánní. Vláda došla k závěru, že rychlý ekonomický růst (v průměru kolem pěti procent) začal přitahovat nevzdělané dělníky z chudých zemí Asie – což podle ní Singapuru škodí. V plánu bylo naopak přilákat světovou elitu, vědce, akademiky a umělce a pozvednout prestiž Singapuru do nebes. Začaly se stavět nové univerzity. Budova dosud rozestavěné umělecké školy bude daleko větší než pražské Hlavní nádraží. Otázkou zůstává, zda budovy obludných rozměrů budou zaplněny kvalitními profesory, umělci a dalšími intelektuály. Singapur však nakonec vždy uspěl – kombinace národů a kultur, tropické parky a slušní, pěstění obyvatelé města vždy přitahovali tisíce romantiků ze všech koutů světa.
Ve velkém obývacím pokoji anebo přesněji sále singapurského sběratele umění Tan Koon Boona visí obrazy slavného indonéského umělce Djokopekika, stejně jako čínská avantgarda. Tan Koon Boon se usmívá: „Že je Singapur poměrně malá země s obrovskými plány, to je pravda. Ale – a to přece není žádné tajemství – hlavní město Indonésie není v Jakartě. Je tady! A neplatí to pouze o Indonésii.“ Tisíce jeřábů zatím mění tvar města a do budoucna snad i celé jihovýchodní Asie. Dříve se do Singapuru létalo za obchody a nakupovat. Obchoďáky jsou však teď trochu pasé. Město kráčí vpřed. Dvacáté první století začíná výstavbou obrovského kasina, nových divadel, koncertních síní a škol. Město mění tvar, nikoli však slovník. Umění se tu dosud říká „umělecký byznys“.
Autor je šéfredaktor tiskové agentury Asiana, americký spisovatel, novinář a režisér.