Gamer
Režie Mark Neveldine, Brian Taylor, 2009, 95 min.
Hollywood Classic Entertainment 2010
Tvorba dua Neveldine/Taylor potvrzuje, že důsledné převedení videoherních principů na plátno může pocházet pouze ze sfér adaptací populárních her. Jejich první snímky Zastav se a nepřežiješ 1 a 2 představovaly ekvivalent herních prožitků ve filmu; svou frenetičností simulovaly intenzitu herních stavů, nevkusnost a perverznost zobrazovaných událostí zase odrážela některé důvody obliby hraní určitých typů videoher. Jejich snímek zatím poslední, Gamer, tyto principy už i reflektuje. Nesnaží se zfilmovat videohru (v případě předchozích snímků lze uvažovat o nelicencované adrenalinové jízdě ve stylu herní série Grand Theft Auto), ale obnažit mediální svět her, internetu a sociálních sítí pomocí aktualizace sci-fi motivu, známého už z děl jako Running Man. Rozhodně nejde jen o moralitu; největší předností je tu napodobení principů střílečky typu Quake a zároveň sociální sítě jako Facebook. Ve chvíli, kdy se ztrácí rozdíl mezi avatarem a skutečnou osobou, respektive když hráč i avatar jsou dvě rozdílné reálné bytosti, máme před sebou svět, v němž se kyberpunkové ideály rozpadají. A chaotičnost ve všech rovinách, vyprávěním počínaje a střihem konče, je nejadekvátnější způsob, jak napodobit neprůhledné a intuitivní fungování nových technologií a skrze tuto perspektivu se dotknout třeba i etických a společenských důsledků jejich rozvoje.
Tomáš Stejskal
Happy Go-Lucky
Režie Mike Leigh, 2008, 118 min.
Hollywood Classic Entertainment 2010
Britský režisér Mike Leigh je známý především svými sociálními sondami. Jeho zatím poslední uvedený (v Cannes v květnu představí novinku) snímek však do této linie nezapadá. Hrdinka Poppy je totiž permanentní optimistka, navzdory téměř čemukoliv. Ve svých třiceti letech by už sice měla mít rodinu, aby dobře zapadla do kategorie šťastných, jak je představují média, ona si však vystačí sama. Leigh tuto postavu vystavuje nejrůznějším situacím a zejména setkáním. K těm nejlepším patří Poppyiny lekce v autoškole, kde potkává frustrovaného školitele, tak trochu matčina mazánka, posedlého paranoiou. Ten si její optimismus vysvětluje po svém, tedy jako zájem o vztah s ním, což vede k dalším složitým situacím, z nichž musí Poppy vybruslit tak, aby nikomu neublížila. Spíše v rovině symboliky se pak uskuteční setkání hrdinky s bezdomovcem. Režisér svůj film nestaví na příběhu, ale zejména na přirozených dialozích a hereckých výkonech Sally Hawkinsové, která byla za svou roli několikrát oceněna (na MFF v Berlíně soškou medvěda). Mnohým může její herectví připadat přepjaté, ale jinak asi tato staromódní (trochu připomíná neúnavně šťastnou holčičku Pollyannu) hrdinka nemohla dopadnout. Filmy Mikea Leigha vykazují stabilně vysokou míru kvality. Snímek Happy Go-Lucky z toho nijak nevybočuje, jen atmosférou. Život může být tak dobrý, za jak dobrý ho budeme považovat.
Jiří G. Růžička
Zvuky temna
Sette note in nero
Režie Lucio Fulci, 1977, 93 min.
Řitka Video 2010
Zvuky temna je tradičně nekorektní český distribuční název filmu, který se v originále jmenuje Sedm not v černé. Upravování názvů, primárně motivované prodejností distribuovaného titulu, jako vždy znehodnocuje původní významy děl a staví je do odlišných významových a žánrových kontextů. Fulciho snímek náleží do italského žánru giallo, který kombinuje několik různých žánrových poloh od detektivky, krimi přes mysteriózní příběhy až po horor. Podle filmových historiků, teoretiků, ale také fanoušků režisérovy tvorby i této žánrové kategorie představují Zvuky temna jeden z nejprogresivnějších přístupů k hybridnímu pojetí gialla. Vypravěčsky komplikovaně vystavěný příběh, který nemá záměrně dezorientovat diváka ve struktuře příběhu, ale spíše v konkrétních souvislostech a situacích při odhalování zločinu, je ztvárněn vizuálně efektivním stylem a hudební složkou s experimentálními postupy. Jedno z autorových klíčových témat (neuróza a schizofrenie traumatizované ženské hrdinky) je typické také pro horory čerpající z gotické tradice černobílé série duchařských snímků natáčených v Itálii již od druhé poloviny padesátých let. Fulci se obklopil lidmi, s nimiž spolupracoval již na spaghetti westernu I quattro dell‘apocalisse (Čtveřice z Apokalypsy, 1975) i v následujícím období. Patří k nim zejména kameraman Sergio Salvati a trojice hudebních skladatelů Fabio Frizzi, Franco Bixio a Vince Tempera. Disk neobsahuje bonusový materiál.
Jan Švábenický
Fujako
Landform
Wordsound Digital 2009
Městská hudba vycházející z dubu a hip hopu nahraná z podstatné části na akustické nástroje v kamenném obydlí uprostřed portugalských hor, na něž padá popel z požáru okolních lesů? Je to bizarní představa, ale na debutu dvou téměř neznámých hudebníků v této konstelaci vzniklo výjimečné album, které lze se zpožděním označit jako jeden z objevů minulého roku. Když na začátku první skladby Sulphur Goat slyšíme zvuk neidentifikovatelného strunného nástroje připomínajícího niněru, který v několika vrstvách vytváří dronový podklad rozsekávaný hypnotickým rytmem, tvrdou zpomalenou elektroniku ani rap nečekáme. Jenže obojí vzápětí překvapí nejprve svou zdánlivou nepatřičností a po chvíli ochromí svou silou. Kombinace různých nečekaných nástrojů a konkrétních zvuků s dubovými nebo mučivě zpomalenými breakcorovými rytmy a rapem zní opravdu výtečně – a temně. Dvojici Fujako tvoří portugalský hudebník Jonathan Uliel Saldanha alias HHY a francouzský elektronik Nyko Esterle alias RipiT, přičemž vokální party obstarává pět hostujících raperů v angličtině, francouzštině a arabštině. Na albu jsou navrstveny motivy hrané na nezvyklé nástroje, perkuse a dechy, které doplňují fragmenty terénních nahrávek. To vše pojí špinavá elektronika do soudržného, originálního tvaru. Jako příklad chytlavého hitu v experimentálním provedení je možné uvést skladbu Stone Fire, jejíž refrén „crash my hell be my heaven“ se zaryje hluboko. Muzika pro ty, kterým se zdají Dälek příliš hiphopoví a málo extrémní.
Karel Kouba
Radůza
Miluju vás
Radůza Records/Indies MG 2010
Svá první alba nahrála Radůza s jednoduchým doprovodem, hlavně s harmonikou. V roce 2007 se na desce V salonu barokních dam rozhodla zúročit své hudební vzdělání a vytvořit nahrávku instrumentačně co nejpestřejší. Ve výsledku však dřívější osobitý a koncentrovaný projev nahradila spousta muzikantských vymyšleností, často hezkých, ale zaměnitelných. Tentokrát je poměr mezi spontánní jednoduchostí a aranžérskou rafinovaností vzácně vyvážený; v tomto směru se album Miluju vás Radůze zatím povedlo nejvíc. Najdeme na něm skladbu s nejjednodušším možným kytarovým doprovodem i mnoho hostujících hudebníků (včetně Cimbálové muziky Stanislava Gabriela), nikdy se však nevkrádá pocit samoúčelnosti nebo nepatřičnosti. Zpěvačka působí v různých hlasových polohách naprosto jistě, aranžérské kontrasty jsou detailně promyšlené (a zdůrazňované i řazením písní), Radůzin eruptivní projev se dobře pojí s vycizelovaností hudby i textů. Je to velmi emocionální deska, odrážející mateřství i prodělanou nemoc. Vysloveně osobní tón (nejvýraznější v ukolébavkách) občas přerůstá do stylizovaných obrazů, které – zvlášť když jsou podpořeny pochodovými tempy písní – možná někdy působí až příliš pateticky. Ale i ten obraz Radůzy-bojovnice, zakončující album verši „A navzdory boji jestli/ bídně zhynu, srazím vaz/ mé tělo v zemi zetlí/ ne však mé ‚miluju vás‘„, má v sobě hodně působivosti.
Jaroslav Riedel
Chopin Complete Edition
Deutsche Grammophon 2009
Společnost Deutsche Grammophon vydala kompletní dílo letošního jubilanta Fryderyka Chopina poprvé před deseti lety; nyní vyšel komplet nový, vesměs s jinými nahrávkami, opět na 17 CD, doplněný o bohatě vybavený booklet, kde vedle eseje o skladatelově díle nechybí ani chronologie jeho života a díla. Díky spolupráci s firmou Decca mohly být vybrány i nahrávky z jejího katalogu, a tak se zde můžeme setkat například s Vladimirem Ashkenazym či Claudiem Arrau. Na prvním CD jsou oba klavírní koncerty v provedení polského pianisty Kristiana Zimermana, který zároveň diriguje Polský festivalový orchestr. Claudio Arrau hraje další díla pro klavír a orchestr za doprovodu Londýnského filharmonického orchestru (řídí Eliahu Inbal, současný šéfdirigent České filharmonie). Mazurky a valčíky interpretuje Vladimir Ashkenazy. Představují se i mladé hvězdy klavírního umění: Polák Rafal Blechacz hraje 24 preludií a čínský pianista Yundi Li čtyři impromptu. Málo je bohužel zastoupena Argentinka Martha Argerichová (Andante spianato a Grande polonaise op. 22), která spolu s cellistou Mstislavem Rostropovičem skvěle interpretuje i díla méně známá: sonátu pro violoncello a klavír a Introdukci a polonézu op. 3. Další komorní dílo, trio pro klavír, housle a cello, zní v podání Beaux Arts Tria. Na posledním CD je komplet Chopinových písní (celkem 19) ve vynikajícím podání polské sopranistky Elzbiety Szmytkové a skotského klavíristy Malcolma Martineaua, známém již z předchozího kompletu z roku 1999.
Milan Valden