Režie Vladimír Čech, 1953, 58 min.
DVD, Levné knihy 2010
Jeden z bonusů nám na rovinu sděluje, že filmy s dobrodružnou tematikou nikdy nebyly silnou stránkou české kinematografie. To platí o padesátých letech dvojnásob, ale pravidlo to rozhodně není. Například Větrná hora nebo pozdější Král Šumavy totiž dodnes nepostrádají atmosféru ani napětí a příliš v nich neruší ani ideologický balast. Mezi tyto filmy můžeme zařadit i Expres z Norimberka, v němž se národní bezpečnost snaží rozbít síť záškodnických agentů, kteří v onom titulním vlaku převážejí plány, s jejichž pomocí chtějí vyhodit do povětří přehradu. Jenže se jim celá věc příliš nevede, protože lidovědemokratičtí policisté disponují téměř nadpřirozenými schopnostmi, takže prakticky o všem vědí předem. Na tom pochopitelně troskotá napětí a vlastně i žánrová logika filmu. Naštěstí vše zachraňuje Josef Bek v roli agenta s poněkud světáckými manýry (jakýsi zárodek Jamese Bonda), Jaroslav Marvan hrající svou typickou „andělovskou“ roli i celkem povedená závěrečná přestřelka u Vltavy. Velkým kladem pro dnešní recepci filmu je umístění úryvků z dobových recenzí na obal DVD, což by se pro tuto edici mohlo stát pravidlem. Z nich zjistíme, že to ve své době bylo dílo minimálně problematické – recenzenti filmu vyčítali radikální sestřih (film má necelou hodinu), nejasný děj, černobílost postav i schematismus. Jeden kritik si také v negativním světle všímá spřízněnosti s americkými detektivkami. Ano – pokud film sledujeme z této perspektivy, je možné si všimnout překvapivé (i když dost zmutované) inspirace noirovými kriminálkami.
Karel Kouba
Děcka jsou v pohodě
The Kids Are All Right
Režie Lisa Cholodenko, USA, 2010, 106 min.
Premiéra v ČR 6. ledna 2011
Uprostřed zimy se do naší distribuce dostává typický americký nezávislý film, tedy kousek jako stvořený pro správné americké nezávislé léto. Vztahové drama, podané v komediálně odlehčeném oparu, zalidněné velkým množstvím výrazných postav, je utkáno podle natolik známých indie trademarků, že polovinu diváků automaticky naláká do kina a tu druhou přiměje odmítavě zavrtět hlavou. Divácká očekávání ještě zahustí fakt, že základním hnacím motorem snímku je homosexuální tematika. Důvodem, proč tento snímek zasluhuje pozornost, nejsou výše popsané atributy na úrovni slovníkového hesla ani nálepky „herecký koncert“ a „chytlavý soundtrack“. Byť je snímek scenáristicky kapičku přitažený za vlasy a zároveň se tváří, že je jako ze života, má jednu obrovskou přednost. Téma velké lesbické rodiny tu není pokusem ozvláštnit vztahové drama či autobiografickým vrtáním se ve vlastních bolístkách. Slouží naopak k rozpoutání sítě složitých mezilidských a rodinných vztahů, která sice částečně vzniká kvůli zmatení sexuální orientace, ale v posledku gay téma umožňuje dotýkat se zcela univerzálních problémů. Setkání dvou sourozenců „ze zkumavky“ se svým biologickým otcem, tedy dárcem spermatu, a jeho následné proniknutí k celému „rodinnému stolu“, u něhož sedí ještě dvě lesbické matky, rozehrává silné emoce a vyvolává názorové střety. Byť v jeho čele trůní zapovězené sexuální vášně, základní otázky se týkají především povahy vztahů rodinných, jež vyvstávají na pozadí těch milostných. A navíc tu lesbický motiv lze vidět v opravdu citlivém, uvěřitelném podání, prostém běžných klišé.
Tomáš Stejskal
Tron: Dědictví
Tron: Legacy
Režie Joseph Kosinski, USA, 2010, 127 min.
Premiéra v ČR 16. prosince 2010
Volné pokračování více než čtvrt století starého sci-fi z produkce Disneyho studia Tron (1982) je podobně vizuálně novátorské jako jeho předchůdce. Původní snímek ve své době průkopnicky využíval počítačové technologie a originální deformace barevnosti u některých postav. Nový Tron předvádí podobně fantasmagorické univerzum, složené především ze tmy a neonových světel, tentokrát v účelně využitém 3D a s euforicky dynamickými akčními scénami. Tvůrci navazují na velmi výstřední příběh původního filmu, který pojednával o virtuální realitě, kde počítačové programy vystupovaly jako antropomorfní bytosti, jež podléhaly tyranii démonického hlavního kontrolního programu. Osmibitová dystopie se v novém Tronovi vrací, ovšem v tradicionalističtějším podání, které klade větší důraz na úlohu rodiny a dává přednost skutečnému světu před počítačovou simulací. Děj je ovšem podán v příjemně sebeironickém tónu, přítomném v řadě vtipných detailů, jako je soubor starých knih ležících na neonové poličce místnosti, která vypadá jako futuristický pokoj ze závěru 2001: Vesmírné odysey, nebo v závěru, kdy hrdinova nová přítelkyně pocházející z virtuálního světa poprvé vidí skutečný východ slunce – nad lesklými paneláky velkoměsta. Divácký zážitek ještě umocňuje hudba skupiny Daft Punk, která skvěle dotváří atmosféru a rytmus díla. Snímek, který okázale ignoruje potřebu vyprávět smysluplný a soudržný příběh (a sklízí za to nezaslouženou kritiku), působí téměř jako další celovečerní videoklip této kapely.
Antonín Tesař
Fenn O’Berg
In Stereo
Editions Mego 2010
Superskupina, jejíž název se skládá z útržků příjmení všech tří členů, je zpět. Po devíti letech se ve studiu sešli hudebníci Fennesz, Jim O’Rourke a Peter Rehberg, tedy mág melancholicky destruovaných kytarových linek, multiinstrumentalista hromadného výskytu (Illusion Of Safety, Gastr Del Sol, Faust, Sonic Youth, Nurse With Wound, Mirror, Derek Bailey, Stereolab a desítky dalších spoluprací) a hráč na elektroniku a duše jednoho z nejpodstatnějších experimentálních vydavatelství přelomu tisíciletí, rakouské značky Mego. Během týdne v Tokiu pánové natočili novinku, která se jim, jak alespoň píší na internetu, poněkud vymkla z rukou: místo plánovaných humorných chuchvalců nejrůznějších samplů (asi tu trochu hlodala tréma) vznikla zádumčivá kolekce pokroucených elektronických zvuků nejasného původu, doplněná občasnými průzračnými pasážemi klavíru, kytar a bicích. Při poslechu jímá nostalgie. Ano, tohle všechno už tu bylo a svět to sledoval s otevřenými ústy jako poslední revoluci, která se do dnešních dní v hudbě odehrála (rozuměj nástup laptopu coby nového „výrobního prostředku“), dnes už Fenn O’Berg musíme vnímat jako legendu smysluplně rozvíjející svůj odkaz, tak nějak jako Rolling Stones s jablíčkem místo jazyka: předvídatelné, ale stále schopné zaujmout. Mimochodem, album In Stereo již stihlo být následováno dvojicí živých desek s názvem Live In Japan Part One, respektive Two.
Petr Ferenc
Brenmar
At It Again EP
Discobelle Records 2010
Ještě donedávna znali hudební fanoušci Brenmara spíše pod jeho skutečným jménem Bill Salas. Bubeník populárního noise-rockového trojlístku These Are Powers si ale v posledních měsících získal pozornost fanoušků taneční hudby a DJs především svým sólovým projektem. Po excelentních remixech singlů od R’n’B zpěvačky Cassie, dubstepového producenta Gatekeepera a Teengirl Fantasy, kterými okouzlil taneční scénu, nyní – uběhlo jen pár týdnů – Brenmarovi vychází debutové EP. Brenmar se ve své tvorbě nechal inspirovat tanečními rytmy svého rodného města Chicaga (konkrétně juke a old-school Chicago house), které nechává vyniknout v basovém vlnění britského funky. Nasládlé vibrování dodává desce umně zapracovaný R’n’B voice sampling. K tomuto účelu si Brenmar vybral například pro svou skladbu Taking It Down vokální „zlomky“ ze singlu Clubin’ od Marcquese Houstona. Vedle čtyř původních Brenmarových skladeb se na desce objevují i dva remixy. Zatímco remix od dubstepové producentky Ikoniky a Optima patří k slabším momentům nahrávky, striktní juke-houseový remix od trojice největších postav tohoto žánru Dj Rashada, Dj Earla a Dj BMT patří naopak k tomu nejlepšímu, co se v roce 2010 objevilo na taneční scéně. Kombinace zběsilé BPM kadence, vokálního chop’n’loop a techno synths vás donutí minimálně stejně rychle pokyvovat hlavou do rytmu. Nezbývá než se těšit na to, co nám Brenmar nabídne na svém novém albu, které má vyjít letos.
Ondřej Bělíček
Karel Vepřek
Najdem den
Indies Happy Trails 2010
Není úplně správné, když recenzent posuzuje desku, kterou nikdy neslyšel, ale někdy se prostě stane, že ho obal nepustí dál. V tomto případě je to však trochu jinak: poslední část sedí, vstupní brána je opravdu zavřená, ale právě tento fakt dal záminku k psaní – nikoli o albu, o kterém bych, kdybych ho byl slyšel, nemohl s největší pravděpodobností napsat vůbec nic, ale o tom fascinujícím obalu (autorkou je Kateřina Linhartová), který nechce být odbyt. Bylo by snadné se mu vysmát, protože na první pohled vypadá trochu hloupě, ale jsou důvody, proč to neudělat, případně proč to udělat, ale nezůstat jen u toho. Samotný fakt, že ústředním a jediným motivem je jablko (a jeho části), působí banálně, jen pokud upřeme pozornost ke konvenční symbolice jablka. Tento směr se ale nabízí tak nějak automaticky, obal ani booklet k němu nevybízejí. Jistě, obrázky prvoplánově ilustrují otištěné texty, ale homogennost jablečných kulis, do nichž jsou zasazeny fotografie zúčastněných hudebníků, zůstává záhadou. Vyznění je samozřejmě trochu jiné, než kdyby tématem bylo maso, ale to jenom díky dávno prošlapaným cestičkám. To, co brání dělat si z výtvarného konceptu, kde jablko může být vlkem i laní, měsícem i cigaretou, falusem i vagínou (čímkoli), nekomplikovanou legraci, je jeho obsedantní síla: v sousedství zádumčivých textů vyrostl podivný neurotický organismus, napůl stroj. Možná něco sežere, možná ne…
k!amm