Sound of Noise
Režie Ola Simonsson, Johannes Stjärne Nilsson, Švédsko, 2010, 102 min.
Premiéra v ČR 19. 5. 2011
Ideální festivalová oddechovka potřebuje nápad, výrazné zpracování a co možná nejneškodnější průběh. Dlouhometrážní debut švédské dvojice tento recept dodržuje beze zbytku. Ústřední a bezpochyby vtipnou ideu zvukových teroristů, infiltrujících cizí prostředí za účelem vytvoření hudební performance pomocí předmětů všední potřeby, převzali autoři z vlastního krátkého snímku Music for One Appartment and Six Drummers (2001). Zatímco na ploše několika minut toto „hudební přepadení a zneužití“ cizího bytu působí osvěžujícím, hravě podvratným dojmem, celovečernímu snímku postupně dochází šťáva. Nejen že řídne tempo, ale hlavně se z anarchistického východiska stává dost konformní záležitost. Brzy začíná být patrné, že během čtyřletých příprav bylo mnohem více pozornosti věnováno synchronizaci akustické a vizuální stránky jednotlivých hudebně teroristických čísel než jejich zapracování do scénáře. Vztahy mezi postavami nepřinášejí nic jiného než klišé a hru na ozvláštnění, která s užívanou absurditou nijak nepracuje, pouze se snaží ohromit praštěností. Problémem ovšem je i to, že samotný „hudební teror“ má hudebně i dramaturgicky sestupnou tendenci. Vniknutí do nemocnice, kde je provedena podivná operace s pacientem, jehož tělo slouží jako ústřední zvukový „syntetizátor“, či přepadení banky, kde se mimo jiné ničí peníze do rytmu, patří k vrcholům. Přesto celý podnik připomíná režiséry nenáviděnou partičku STOMP. O hudební avantgardě tu nemůže být řeč.
Tomáš Stejskal
3
Drei
Režie Tom Tykwer, Německo, 2010, 119 min.
Premiéra v ČR 14. 4. 2011
Tom Tykwer v 3 rozehrál žánrově nevymezené vyprávění. Architekt Simon a jeho životní partnerka, novinářka Hanna, se potkají se sympatickým biologem Adamem. Jak Simon, tak Hanna s ním navážou, každý po svém, milostný poměr. Nemusí kompenzovat žádné problémy v jejich fungujícím dlouholetém vztahu, leč touží po zaplnění vyprázdněných míst, zavodnění vyschlých emočních kanálů a dráždění smyslů otupených stereotypem. Takto koncentrované načrtnutí situace samozřejmě vyvolává dojem vlezle otřepaného vyprávěcího schématu – „netradičního milostného trojúhelníku“. Ozvláštnění přináší paralelnost homosexuálního a heterosexuálního vztahu Adama, která úplně symetrizuje situaci mezi postavami – každá má poměr s oběma dalšími, ale o jejich vzájemném poutu neví. Navíc je divák nevědomky veden k uchopení 3 jako pokusu o vypořádání se s dnešním tradičním pojetím rodiny či intimního soužití obecně, čímž si snímek vysloužil přídomky jako nekonvenční či provokativní. Nekonvenční je především formálně, provokativní téměř vůbec a celkově postrádá uvěřitelnost. Již delší dobu až nekriticky obdivuji Tykwerovu řemeslnou zručnost, jeho obrazovou poetiku a stylistickou nápaditost. Ovšem z 3 se vytratil přesvědčivý vnitřek a zbyl pouhý ornament, jemuž chybí podklad. Jen idea, která nevrhá stín. I tak jsem v rozpacích, zda nejsem zatvrzelým konzervativcem odmítajícím ony „hříšné“ formy soužití. Nebo se prostě s technicky precizně podanou výpovědí lze pro její odosobněnost ztotožnit jen obtížně.
Martin Horyna
Fair Game
Režie Doug Liman, USA, 2010, 108 min.
Premiéra v ČR 5. 5. 2011
Krátce po Zelené zóně Paula Greengrasse se v kinech objevil další snímek o podezřelých okolnostech války v Iráku. Jeho režisér Doug Liman (tvůrce prvního dílu Bourneovy trilogie, na nějž dalšími pokračováními navázal právě Greengrass) dílo pojal jako tradiční konspirační drama o odhalování nepravostí na nejvyšších místech. Fair Game zůstává žánrově čistou podívanou, jejíž hrdinové sice ukazují prstem na zločince v čele Spojených států, ale činí tak v patriotském gestu věrném abstraktním hodnotám americké demokracie. Limanův snímek postrádá thrillerové situace typické pro Greengrassovo dílo a spíš se soustřeďuje na faktografickou rovinu, kde informace bývají zároveň užívány jako zbraně. Proto je stylově umírněnější než Zelená zóna, i když v některých scénách přebírá prvky Greengrassových filmů, jejichž styl je založen na krátkých fragmentárních záběrech s roztěkaně pohyblivou kamerou. Více se podobá nenápadnému proudu hollywoodských filmů fascinovaných mediálními obrazy, zejména televizí, která se stává šachovnicí střetů informací a jejich interpretací (dále např. Milk nebo Duel Frost/Nixon). Pro tato díla jsou typické televizní obrazovky, na nichž vidíme autentické zpravodajské záznamy. Je příznačné, že v závěru Limanova filmu jsou obrazy televizních výstupů George W. Bushe, provázející celý snímek, vystřídány záznamem svědectví skutečné Valerie Plameové, kterou ve zbytku filmu hraje Naomi Wattsová. Iluze inscenace je tak nahrazena vítězící pravdou.
Antonín Tesař
Onutė Narbutaitė
Tres Dei Matris Symphoniae
Naxos 2011
Litevská skladatelka Onutė Narbutaitė se dlouho vyjadřovala nejraději prostřednictvím komorních žánrů a menších forem, což vyhovovalo její introvertní (tvůrčí) povaze, sklonu k poetičnosti a zálibě v reminiscencích na hudbu starších stylových období. Musel uzrát čas, aby tyto vlastnosti zhodnotila i v rozsáhlejších skladbách pro větší obsazení. Trpělivost se vyplatila, třeba oratorium Centones meae urbi nebo Druhá symfonie jsou skutečně nadmíru pozoruhodné skladby. A platí to i o celovečerním cyklu pro orchestr a sbor Tres Dei Matris Symphoniae – Tři symfonie Matky Boží (2002–2003), který coby koncertní nahrávku (v podání Litevského národního symfonického orchestru, Kaunaského státního sboru a Komorního sboru Aidija pod vedením Robertase Šervenikase) vydala firma Naxos v rámci své edice věnované pobaltské hudbě. Jednotlivé části jsou tematicky zasvěceny třem epizodám z Mariina života spjatým s Kristem: zjevení (Symphonia prima. Angelus Domini), narození (Symphonia secunda. Bethleem), ukřižování (Symphonia tertia. Mater dolorosa). Semknutost cyklu posiluje orámování dvěma krátkými čistě sborovými zpěvy (Introitus, resp. Oratio) a také všudypřítomná latina (Píseň písní, Ave Maria, Gloria, Stabat Mater, modlitba Hildegardy von Bingen), jakkoli by každá část obstála i samostatně. Narbutaitė se nesnaží vnášet extravagantní prvky do kánonu zhudebňování bezpočtukrát použitých textů. Její osobitý rukopis ale dal vzniknout působivému hudebnímu zpracování mariánského tématu.
Vítězslav Mikeš
Dj Rainstick
N Egypt
Dismagazine 2011
Mixtape se v poslední době stal nedílnou součástí nejednoho webového fanzinu zaměřeného na současnou taneční hudbu a její odrůdy. Mezi nejaktivnější a zároveň i nejzajímavější patří Dismagazine. DIS je společný projekt umělců, designérů a módních návrhářů z New Yorku, zabývajících se také novými trendy v taneční hudbě. Ta se zde objevuje v hybridní podobě. Nejpatrnějším příkladem tohoto tvrzení je právě mixtape od Dj Rainsticka pojmenovaný N Egypt. Nahrávka začíná zvolna, jako by nás chtěla připravit na mystickou cestu po Blízkém východě. Písečná bouře se blíží a ze všech stran se přes sebe ozývají nesrozumitelné hlasy. Čím dál více se blížíme k jasnějšímu zvuku, který vychází z nějakého tanečního klubu, zahaleného v opiovém dýmu. Zvuky se překrývají a vrství se za pomoci delaye. K nejsilnějším momentům patří střední část, kdy se rytmus začíná vlnit dopředu i dozadu. Uprostřed stojí posluchač, který se pokouší zaostřit na mlhavé obrysy břišní tanečnice, jež se před ním právě zjevila. Rytmus je pro posluchače naprosto přirozený, proto těmto eroticky svůdným hrátkám nakonec podlehne. Po chvíli se vlnění mění v „odkapávání“ jako po souloži. Tělo příjemně vibruje a vzpamatovává se ze silného zážitku. Otázka je, jestli jsme zažili pouhý sen, nebo budoucnost. Taneční hudba se už nějaký čas propojuje s arabským zvukem, ale mixtape Dj Rainsticka tomuto spojení předpovídá úplně nový směr. Bylo by pro mě zklamáním, kdyby se N Egypt nestal pro budoucnost proroctvím.
Ondřej Bělíček
FM3
Chan Fang / Buddha machine generation 3
FM3 2010
Je to už šest let, co se hudebníci Christiaan Virant a Zhang Jian pod značkou FM3 inspirovali lacinými buddhistickými modlitebními strojky a stvořili svérázný hudební nosič, který nazvali Buddha machine. Špinavé smyčky chrčící z této plastové mašinky, napájené dvěma tužkovými bateriemi, se během té doby staly nejen stálým psychedelickým společníkem v místech a situacích, do nichž nepatří složitější technologie, než jsou dlouhé vlny laděné na rozbitém rádiu, ale také svéprávným hudebním nástrojem, který už dnes zní z mnoha nahrávek různých kapel. Po neoposlouchatelné jedničce (přece jen byla první) a čistší, ale o to dynamičtější verzi 2.0 (u níž také přibyla zábavná funkce zrychlování nebo zpomalování), je tu třetí generace, nazvaná Chan Fang, což v překladu znamená něco jako „zenová místnost“. V poloprůsvitném plastovém obalu, skrze nějž vidíme primitivní vnitřnosti strojku, se tentokrát nacházejí pouze čtyři melodie. Jako první při poslechu zarazí překvapivá čistota tónů a hned nato velmi klidný, meditativní charakter smyček, který třetí Buddha machine přibližuje zpět k její modlitební předloze. To je částečně dáno také tím, že jsou melodie hrané na starobylý čínský nástroj zvaný Gu Quin, což je sedmistrunná citera. Nejsem si jistý, jestli je takové zdokonalování technických možností Buddha machine tou správnou cestou, a při vytváření soundtracku k životním situacím dám raději přednost jedné ze dvou starších krabiček.
Karel Kouba