Zabij, nebo budeš zabit
The Condemned
Režie Scott Wiper, USA, 2007, 100 min.
DVD, HCE. 2011
Do trafikového oběhu se letos vrací jeden ze snímků společnosti WWE Films, pobočky zábavní firmy WWE, specializující se zejména na profesionální wrestling. WWE Films nenatáčí typické sportovní filmy na téma wrestlingu, ale žánrové snímky, kde vystupují známí wrestleři a jejichž příběhy také často přeneseně kopírují dramaturgii wrestlingových zápasů. K bizarnějším kouskům WWE produkce patří horor Neviditelné zlo, kde byl wrestler Kane obsazen do role vraždícího psychopata, nebo rodinná komedie Knucklehead, kde zápasnická hvězda Big Show hraje dobrosrdečného sirotka. Zabij, nebo budeš zabit je akční thriller, jehož zápletka velmi připomíná japonský Battle Royale. Skupina těžkých zločinců tu dostává šanci vykoupit svoji svobodu účastí na nelegální vyvražďovací hře, z níž má vzejít jediný vítěz a která se odehrává na opuštěném ostrově. Film se sebevědomě zařazuje do oblasti „béčkových“ žánrových produkcí, kterým je lhostejná originalita i velkolepost, ale jež se v mezích svých úsporných prostředků drží zavedených postupů a nanejvýš se snaží přinést efektní zábavu. Filmu Zabij, nebo budeš zabit se tohle perfektně daří tím, že přináší expresivně krvavou akci, která díky wrestlingovému zázemí také působí staromódně robustně. Proti hlavní hvězdě filmu, wrestlerovi Stevu Austinovi, postavili jako jejího oponenta další sportovní star, bývalého fotbalistu a příležitostného herce Vinnieho Jonese.
Antonín Tesař
Tetro
Režie Francis Ford Coppola, USA, 2009, 127 min.
Premiéra v ČR 12. 5. 2011
Už název filmové závěti Francise Forda Coppoly poskytuje klíč k tomu, o jaký film jde. V průběhu sledování je čím dál jasnější, že Tetro odkazuje nejen k (falešnému) jménu protagonisty, ale stále silněji v něm rezonují slovní hříčky retro a theatre. Podobným způsobem – vrstevnatě a zároveň těžkopádně – do sebe zapadají veškeré složky snímku. Jedinou podnětnou otázkou však je, k čemu je tento tetris dobrý? Coppola pracuje s různými formáty, jimiž odlišuje retrospektivní části od přítomnosti, využívá (záměrně přehnané) divadelní stylizace (od způsobu promluv až po svícení) a odkazuje takřka k celé historii autorského uměleckého filmu, tak jak se utvářel od šedesátých let minulého století. Jestli se však Coppolovi povedlo něco výjimečného, pak to, že dokázal smazat hranici mezi art filmem, hollywoodským (melo)dramatem a telenovelou. Nelze jednoduše říci, že snímek o genialitě a rodinných vztazích je teatrální či klišovitý, protože klišé i stylizace jsou užity záměrně a vše tu má svůj důvod. Jenže právě díky snaze o křečovité využívání co největšího rejstříku velkých prostředků filmové řeči, těch prostředků, které už dávno mají odpočívat v krabici s rekvizitami, působí výsledek toporně. Příkladem toho, jak vyčerpaně a nechtěně komicky dílo vyznívá, je obsazení Vincenta Galla, typického reprezentanta dnešních tendencí uměleckého filmu. Gallo tu sice představuje stejného umanutce, jakým je coby herec a režisér i ve skutečnosti, ale co jinde funguje, zde působí přepjatě či směšně.
Tomáš Stejskal
Nástup
Režie Otakar Vávra, 1952, 118 min.
DVD, Levné knihy 2011
Novým titulem archivní edice Filmy patří lidu je filmové zpracování vzorového díla českého socialistického realismu a dodnes jistě jednoho z nejživějších děl tehdejší ideologické literatury, románu Nástup (1951) Václava Řezáče. Sudetský eastern z roku 1953 pojednává o osidlování pohraničí, odsunu původního obyvatelstva a znárodňování místní továrny. Oproti knižní předloze je děj filmu pochopitelně zredukovaný, přičemž nejvíce místa je věnováno odsunu Němců a doložení jeho dějinné nezbytnosti. Tento problém byl po sedmi letech od skutečného vysídlení pohraničí evidentně pořád celkem živý, což dnes může evokovat jakýsi podvědomý pocit špatného svědomí a nutnost sebeobhajoby, i když v prvním plánu šlo spíš o efektní obrazové ztvárnění oficiální verze poválečných dějin. Vše se odehrává v krušnohorské baště nacistických wervolfů, ve vesnici Grünbach, do níž přijíždějí tři hrdinové, kteří se potkali na barikádách při osvobozování Prahy. Film je plný toporných dialogů, v nichž postavy pronášejí tezovité věty, které jsou prakticky identické s těmi z Řezáčovy knihy. Z výživných scén Nástupu je důležité zmínit pár přestřelek, Bagára neustále kroutícího knoflíkem u kabátu a především pak kreaci Marie Vášové, která v roli urputné a učebnicově hysterické nacistky Elsy Magerové předvádí opravdu nevídaně přepjaté kousky. Jako obvykle zde lze nalézt spoustu ikonických zobrazovacích prostředků, především karikované vzezření vesničanů německé národnosti a naopak širokými úsměvy, kozáčkem a veselými melodiemi nešetřící ruskou posádku z Kadaně. Pokud budete váhat, přečtěte si raději knižní předlohu, je napínavější.
Karel Kouba
fromrussiawithaids / Mater Suspiria Vision
Split CDR Limited Edition
Phantasma Disques 2011
Zdá se, že zájem o witch house, „žánr“, který si hraje na to, že se schovává na odvrácené straně hudebního pole a snaží se tak udržet kolem sebe magickou auru, během letošního roku podstatně narostl. Dokonce i v mainstreamu jsme se již mohli setkat s úlomky či napodobeninami této magie. Například v reklamě na řasenku značky L‘Oréal zaznívá v pozadí skladba Sea Birds od Balam Acab. Nový videoklip Lady Gaga Born This Way místy kopíruje vizuální estetiku Cosmotropie de Xam z Mater Suspiria Vision. Chtělo by se říct, že v takovém případě witch house spíš skomírá než cokoliv jiného. Tlející mršina v sobě ale skrývá úrodné živiny, které se mohou měnit v něco opět živého. V lednu vydaný split fromrussiawithaids a Mater Suspiria Vision možná nastínil jednu z možných cest oživování této mrtvoly. Příspěvky fromrussiawithaids alias Nadezhdy Barabanschikové jsou úlomkovitého charakteru. Hravá fragmentární mozaika se rychle rozpadá a zase skládá dohromady. Z táhlých klávesových tónů přeskakuje do svižnějších tanečních rytmů. Produkce Mater Suspiria Vision stojí proti této hudební rozpustilosti jako nárazník. Repetitivní perkuse vytvářejí hypnotickou atmosféru, při níž si připadáte, jako by vás někdo strčil do mlýnku na maso. Masochistický zážitek dotváří bolestně slastné kvílení. A nejspíš se můžeme těšit na další hororové seance. Mimo již vydané tributové kompilace Twin Peaks se – dle slov Cosmotropie de Xam – připravuje také vydání „nejděsivější nahrávky, jaká kdy vznikla“.
Ondřej Bělíček
Dikolson
The Bear Is Sleeping Now
Minority Records 2011
Dikolson aka Filip Míšek aka ten mozek Khoiby? To, co s prvními tóny vypadá na mix Mouchových Samotářů a Floexova příborníku, je hned, jak zazní další, nesrovnatelné s ničím u nás. Jako kdybyste se podívali na pohlednici lomu v Mariánské skále a z kartičky vystoupily visuté zahrady Postsemiramidiny. Před třemi lety Dikolson avizoval svou vánoční desku remixů, po nichž se slehl internet, a teď je jeho domovský sajt prolinkovaný s novým labelem a novou nahrávkou. Taneční předělávky mají daleko k filigránskému zvukovému obřadu, klíčová slova zní: indie elektronika, IDM, acoustic session, filmová hudba, chillout, trip-hop, downtempo. Stejně jako Floexova hudba má i ta Dikolsonova velký vizuální potenciál, i když proti future gamesovým kočičinám je Míšek… jaký je třetí stupeň od slova bezbřehý? Nejvíc neznamená vždycky nejvíce a éteričnost Björk, zastavovaná (ve smyslu postupně zastavěná) prostorovost Orbital a podivné fluidum rané Goldfrapp představuje jen několik z mnoha možných pohybů, které mají ženy a jejich šaty ve dveřích umírajícího jara. Vnitřní pnutí celého, několika poslechy nepojmutelného alba nepředstavuje pomalu rozlévané kefírové mléko chilloutu, zrnění sítnice. Leckdy má tribální charakter, ale domorodé pseudoworld charakteristiky musí nahradit fantaskní pojmosloví, od českého folkloru k tomu japonskému, od neofolku k yorkovskému virválu. Visuté zahrady (binárního) deště. Tvář.
Maxim Horovic
Hugo Toxxx
Legální drogy
Hypno808 2011
„Veřejný zakázky a diplomy, co si kurva myslíte, co? že jsme mufloni?“ Drzý spratek ze Smíchova po třech letech natočil druhou sólovou desku. Zatímco předchozí Rok psa mohl působit jako podivná niterná zpověď, v Legálních drogách se Toxxx pouští silněji do reflexe světa, ve kterém žije. Charakteristický „hypno“ projev zůstal, znatelným vývojem ale prošel obsah. Hugo svůj názor na českou politiku prezentoval již na desce projektu Dixxx, známé je taky duo tracků Volte mě, jeho projevy na Legálních drogách ale působí jinak. Názory se nezměnily, ale (nejspíš i díky agresivnějším hudebním podkladům) působí naštvaněji a sugestivněji. Poměrně často zaznívá téma korupce a „gangsters v kravatách“ a je zřejmé, co si o těchto lidech myslí. Hugo si nikdy nebral servítky, čím jsou ovšem Legální drogy výjimečné a v jeho kariéře možná zlomové, je terč této drzé kritiky, kterým je česká společnost napříč celým spektrem. Od popularizovaných problémů typu korupce až po bezdomovce v „místech, kde to přežít fakt smekám“. Ačkoli se jedná o jeho nejpolitičtější nahrávku, nebyl by to Toxxx, kdyby vážnější témata neprokládal „frackovskými“ tracky o hulení, a samozřejmě i tato deska s sebou nese nezbytný nános rapových klišé, která jsou největším minusem srážejícím zbytek (celkem zbytečně) dolů. Dnešnímu trendu „rapovat o tom, že nejlíp rapuju“ se ovšem Hugo Toxxx úspěšně vyhýbá.
Mikuláš Odehnal