Dan Chaon
Čekat Vaše odpověď
Přeložil David Petrů
Argo 2010, 328 s.
Ono už to může působit skoro jako manýra: tři nezávislé dějové linie, všechny však spojeny sdíleným tematickým a interpretačním rámcem (pro tentokrát si zaškrtněme rozvolnění identity, hranice mezi realitou a fikcí, dysfunkční sociální – namnoze rodinné – vztahy a nikdy nekončící, protože neukončitelné hledání) se nakonec přece jenom, jakkoli vlastně mimoúrovňově, protnou a navzájem dovysvětlí. V podání Dana Chaona, současného amerického prozaika, který se proslavil zejména svými oceňovanými povídkami, ale i tato trochu opršalá vyprávěcí struktura výtečně funguje. Román Čekat Vaše odpověď se navíc nespoléhá na efektní narativní křižovatku ve vyhroceném finále, čtenářům jsou v rychlém tempu, zajišťujícím snadnou čitelnost, neustále předhazovány další a další nápovědy, které přímo vybízejí ke snaze rekonstruovat skrývanou strukturu, pochopit hluboko ukryté souvislosti. Bratr hledá dávno zmizelého sourozence, který se pohybuje po celých Státech a pod různými identitami zanechává varovné vzkazy. Středoškolský profesor se svou studentkou utíkají z ospalé díry uprostřed Ohia, aby společně začali nový a lepší život. Otec a syn rozjíždějí výnosný, ale trochu nebezpečný byznys s falešnými doklady a krádežemi osobnosti. Křehký koncept integrity a identity jedince je v příbězích Chaonových hrdinů vystavován neustálému rozrušování, na suť rozmělněným existencím se pak nabízí příležitost získat novou tvářnost, novou podobu, která lépe vyhoví aktuálním potřebám. Jsou to ale ještě pořád jedni a ti samí hrdinové?
Pavel Kořínek
Andrea Fischerová
Posel
Aula 2011, 180 s.
Střízlivá šeď s reprodukcí kresby Aubrey Beardsleyho na obálce působí svůdně. Příběh uvnitř už bohužel takovou harmonii nenabízí. Novela vypráví o milencích, jejichž vztah se realizuje kromě setkání i (a možná především) skrze dopisy. Krátké odloučení v tomto poutu nahlodá trhliny, až je najednou jejich příběh popisován z odstupu, hrdinou Adamem, který před čtenářem odhaluje, jak souznění Karolíny a pana Modrého dopadlo. Ano, pana Modrého, a nejde o aluzi na Newyorskou trilogii Paula Austera. Je to přezdívka, ale skutečné jméno Richard Mangold není o mnoho lepší. Text je přesycen odkazy na literaturu anglického romantismu („milovaný Keats“, Jane Austenová) a postavy působí jako vystřižené z románů devatenáctého století. Karolínina láska k dopisům (dívka je připodobněna ke K. Světlé), Modrého knihovna po strýci a levandulová vůně, jež ho obklopuje, i rozhovory se zdají nepřirozené, až nezáměrně komické. Další obtíží je nedbalá redakce textu, jež pomíjí fakt, že autorka opakuje slova či spojení v rámci odstavce i na různých místech příběhu: „Vlastně to byly půdní prostory vystavěné za účelem dokonalého skladování tisíců knih. Na všech stěnách a kolem širokého sloupu uprostřed stály police s knihami, schodiště ústilo do jejich středu jako do jiného světa. Knihy byly poskládané jedna vedle druhé v nepravidelně širokých a nesouměrně tvarovaných regálech (…).“ Proti romantické stylizaci stojí rozsáhlé pasáže komentující životy spisovatelů i podstatu různých žánrů. Dialogy se mění ve výklad, což jen posiluje rozpaky nad vylíčením prý tolik intimního vztahu. Je škoda, že právě poetické popisy, kde je vyprávění nejvynalézavější, jsou zcela upozaděny.
Anna Vondřichová
Nancy H. Traillová
Možné světy fantastiky: Vznik paranormální fikce
Academia 2011, 228 s.
Teorie možných, resp. fikčních světů v literární teorii původně přispěla k definování umělecké literatury jako takové, jejího logického a epistemického statusu. Tato teorie je jedním z nejsilnějších myšlenkových proudů současného uvažování o literatuře; není náhodou, že jí Academia věnovala celou knižnici (edice Možné světy). Tématem 4. svazku této řady je fantastická literatura. Nancy Traillová, žačka L. Doležela, polemizuje s předchozími vymezeními, zvláště s T. Todorovem, pro něhož je fantastika váhání mezi přirozeným a nadpřirozeným vysvětlením dané události. Autorka fantastiku nechápe jako jeden určitý žánr, ale jako „univerzální estetickou kategorii“, jež může zahrnovat i mimoliterární žánry. Odvrhuje tak dosud běžný genologický (a tematologický) přístup k problematice a řešení přenáší právě na půdu teorie fikčních světů: „fantastická povaha díla je určena celkovou strukturou fikčního světa … struktura fantastického světa je tvořena opozicí dvou oblastí, nadpřirozené a přirozené“, kde definice „přirozeného“ a „nadpřirozeného“ je v jasné návaznosti na Doležela odvozena z typologie možných světů. Vztah mezi těmito dvěma oblastmi pak umožňuje rozvinout klasifikaci různých modů fantastiky – meritem autorčina zájmu je „paranormální fikce“, typ fantastiky, která odmítá nadpřirozené a do oblasti reality zahrnuje paranormální jevy. Tento modus, chápaný jako specifikum realismu 19. století, Traillová dokládá pečlivým čtením Dickensových, Turgeněvových a Maupassantových textů.
Pavel Šidák
Jaroslava Kutheilová
Přicházím sama k sobě
Kniha Zlín 2010, 232 s.
Psaní básní jako cosi naprosto přirozeného a samozřejmého; psaní básní jako sebezáchovný čin, stále se opakující očistný rituál. To vše jako by vyvěralo z poezie Jaroslavy Kutheilové (1952), autorky stižené vážnou psychózou a publikující dosud pouze časopisecky. Básnířku již v sedmdesátých letech „objevil“ Věroslav Mertl, až nyní se však podařilo vydat její verše knižně; velkorysý (co do kvantity snad až příliš) výbor z tvorby z let 1975–1991 sestavil básník Pavel Petr. Poezie Jaroslavy Kutheilové je v každém případě intenzivní, bere buď vše, nebo nic, hlavně však bohatě naděluje: „Živote, pružný čekáním, nesu ti dar z kořene břehů,/ z kořene zkrouceného pískem,/ ovinutého travinami…“ Tohle jímavé gesto, obdarování jako způsob lásky, a především jako způsob dorozumění a porozumění, souzní s až františkánskou pokorou, soucitem a vcítěním. Básnířka věnuje soustředěnou pozornost všemu a všem, v první řadě těm tichým, odstrčeným, opomíjeným: „Nechte mě klidně jíst/ nemytýma rukama./ Kdo ví, kde se ten chleba válel./ Třeba až v té nejspodnější polici,/ kde se tichounce procházejí/ moji milí pavoučci.“ Autorka, která si je vědoma své jinakosti a umí ji velmi dobře vystihnout („Kdybych šla a mluvila,/ mysleli byste,/ že jsem blázen./ Naštěstí mám s kým jít/ a přitom mohu mluvit/ do prázdna. Odpovídá mi svojí/ děsivou náručí.“), tak svou poezií dává cosi vzácného: jiný pohled.
Simona Martínková-Racková
Joseph Conrad
Před očima západu
Přeložila Kateřina Hilská
Leda 2011, 408 s.
Britský prozaik Joseph Conrad (1857–1924) se po dobrodružných románech proslavil temnou alegorickou novelou Srdce temnoty o šílenství kolonizace i duševní samoty. Stranou zájmu zůstaly dva romány tematizující poměry v Evropě na úsvitu dvacátého století. Tajného agenta (Secret Agent, 1907) vydalo nakladatelství Leda vloni, nyní vychází Před očima západu (Under Western Eyes, 1911), obojí v překladu Kateřiny Hilské (první překlady Jan Čep a Josef Čihula). Romány spojuje motiv revolucionářství – toho stejně utlačujícího jako moc, proti které brojí. Conrad pocházel z rodiny patriotů protestujících proti ruské okupaci Polska; oba rodiče byli za své aktivity odsouzeni k pobytu na Sibiři, kde zemřeli. Není divu, že Rusko má v tomto příběhu přinejmenším rozporuplnou povahu.
Román je zasazený do „Malého Ruska“, tedy Ženevy před první světovou válkou. Nejde nicméně o historický text, ač některé z postav jsou inspirovány skutečností. Podobně jako v Dostojevského Karamazových reflektuje autor na základě povahy jednotlivců hlubokou duši celého Ruska. Tvoří ji postavy směšných, pozérských revolucionářů mimo domov, jimž jde spíš o peníze než o skutečný zájem o poměry v Rusku, a jejich mecenášky – „zmalované mumie“. Vedle nich stojí rození zabijáci, lidé, kteří si revoluci představují jako beztrestné páchání násilí. Poslední, leč klíčovou dvojicí postav je mladý student filosofie Razumov a Natálie Haldinová, sestra popraveného muže, jehož Razumov udal policii. Razumov nebyl nikdy shledán vinným, naopak všichni jej mají za důvěrníka mrtvého. Z toho plyne nesmírné vnitřní trápení, soužení toho, kdo ví, jaká je pravda. Zločin je pro Razumova trestem sám o sobě, čím dál víc jej vzdaluje povrchnímu pinožení ruských vlastenců a osudově poutá k Natálii, jež se do něj (také díky iluzi o hrdinovi) zamiluje. Vyústění nechme stranou, podstatný je motiv nevyhnutelnosti, jež pronásleduje ruského člověka. Osudu se není možné vzepřít, a pokud ano, platí se zatracením.
Téma nastíněné titulem se odvíjí paralelně s líčením prostředí. Nenápadně se zde projevuje samotný vypravěč, anglický učitel jazyků, jenž události předkládá dle vlastní zkušenosti (ich-formou) a prostřednictvím Razumovova deníku. Neustále zdůrazňuje neschopnost vyprávět, zdvořile a skromně se omlouvá za topornost, což kontrastuje s jeho umem věrně zprostředkovat i vnitřní monology a čím dál zoufalejší Razumovovo tázání se po spravedlnosti a odpuštění. Vypravěč ale nepoukazuje k odlišnosti západního a východního jen na rovině stylu, ale i tématu – „Nejde tu o příběh ze západní Evropy“. Proto omlouvá činy svého hrdiny, čímž ale jde proti smyslu zápisků – Razumov si víc než co jiného sám znechuceně přeje přímost a přísnost v odsouzení sebe sama. Není snadné uvěřit, že mnohovrstevnatý a společensky citlivý román vznikl před sto lety, protože duše jednotlivce i národů zde vystupují živě dodnes.
Anna Vondřichová
Daisuke Igarashi
Myšlenky smyšlenky 1
Hanami 2010, 251 s.
Pro komiksy z Japonska se obecně používá název manga, Myšlenky smyšlenky však typickou mangu příliš nepřipomínají. Chybí jim obrazová zkratka, výrazně vyjádřené emoce a postavičky navíc nemají ony typicky velké oči. Igarashiho kresba je spíš evropsky propracovaná, bez nadbytečných efektů. Plná detailů a nejrůznějších bizarností. Tím podstatným jsou tu snové příběhy, které – stejně jako sny – nejsou nijak výrazněji propojené. Opakujícím se motivem je snad jen kočka. Hned úvodní povídka se totiž odehrává v kočičí srsti (připomínající spíš louku) a kočky hrají důležitou roli i dále, třeba v povídce Kočky z uličky, kde se vypráví o tajemné uličce, v níž jednou kočky vyspávají a podruhé ne: záleží na tom, z jaké strany jdete. Všechny povídky jsou takové snové poetiky plné. Někdy jsou to až noční můry (třeba povídka o embryích proměňujících se ve hvězdy). V jedné pozoruje dívka z vlaku košili, která za ní utíká (a ona jí fandí, aby vlak doběhla), jindy se chlapec propadne do silnice, protože jde mimo přechod, jiný kluk zas poruší pravidlo, že se nesmí „za studených dnů“ koukat na oblohu, kde se v tu chvíli zrcadlí nejen město, ale i lidé v něm. Co povídka, to neotřelý nápad, a to jich tu najdete 24. A další v druhém dílu, který již také vyšel. Tyhle příběhy dokonale dokážou navodit atmosféru a člověk žasne, kam na ty nápady autor chodí. Těžko říct, k čemu tuhle sbírku povídek přirovnat, možná snad k Buńuelovým filmům?
Jiří G. Růžička
Robert Nye
Béowulf
Přeložili Martin Pokorný a Petr Onufer
Plus 2011, 142 s.
Převyprávění anglického eposu z poloviny osmého století se v angličtině zhostil básník, prozaik, dramatik a editor Robert Nye. Jeho romány si často berou za téma historii a její výrazné protagonisty (Shakespeare, Merlin), přičemž jejich obraz je záměrně zjednodušený, aby vyhovoval dětskému čtenáři. Béowulfova dobrodružství se poprvé objevila roku 1968 a dočkala se mnoha vydání. Příběh v původní veršované verzi přebásnil Seamus Heaney roku 1999, přičemž jej i namluvil pro rozhlas. Roku 2007 pak vznikla filmová adaptace Roberta Zemeckise, jež však zcela postrádá lyričnost a psychologii postav (nicméně matku Grendela, nevěstu Kainovu, ztvárnila Angelina Jolie). Český, pečlivě komentovaný překlad Béowulfa vytvořil roku 2003 Jan Čermák. Přítomný text je po řadě Manga Shakespeare další adaptací vydanou v Plusu. Překladatelé dokázali i v próze udržet zvláštní rozporuplnost, jíž text oplývá – na jedné straně je až lakonický, ale na straně druhé zhusta využívá metafor, aliterace a nepravidelností v syntaxi. Příběh je zkrácen do šestnácti kapitol, jež zachycují ty nejvýznamnější a nejobdivuhodnější hrdinovy činy – příjezd do královské síně Heorotu, boj s netvorem Grendelem a jeho matkou, jež je tak příšerná, že ani jména nemá. Zachycuje ale i jeho návrat do vlasti, boj s ohňodrakem a pokojnou smrt. Prostor je věnován i líčení vnitřních svárů postav, strachů i zloby, což dávné hrdiny přibližuje dětskému chápání.
Jan Švestka
Robert Nisbet
Politický konzervatismus: Sen a realita
Přeložil Jiří Pilucha
Leda 2011, 206 s.
Zatímco liberalismus a socialismus lze chápat jako do jisté míry univerzální směr v politice, ekonomii a podobně, konzervatismus se značně liší podle teritorií. Byť se americký sociolog Robert Nisbet snaží o nalezení společného jmenovatele všech konzervatismů, právě jeho kniha silně prozrazuje severoamerický původ. Pokud jde o zdroje, díla Alexise de Tocqueville a Edmunda Burkeho docházejí přijetí u liberálů a socialistů, zejména Tocquevillovy analýzy Francouzské revoluce i problematických stránek demokracie na sebe svou předvídavostí i brilancí strhávají pozornost. Nicméně hodnocení Francouzské revoluce je klíčovým politicko-historickým kritériem oddělujícím konzervativce od liberálů i socialistů; jistě bychom ovšem našli řadu příkladů i z druhé strany této poněkud svévolně nastolené diference. S takovou historicky utvořenou podmínkou odlišení souvisí i další, totiž tripolární struktura společnosti oproti bipolární společenské skladbě stát versus jedinec, ale i zde, daleko víc než u předešlé, bychom zejména u socialistů našli řadu výjimek. Přesto, či spíše právě proto je četba Nisbeta poutavá. U leckterého uváděného reprezentanta konzervativních hodnot bychom mohli neomylně uvést jeho „členství“ i v liberálním či dokonce i v socialistickém „klubu“. Vždyť přes politickou příslušnost ke konzervativcům málokdo z britského 19. století zlepšil tak pronikavě podmínky dělníků jako Benjamin Disraeli. A na rozdíl od Nisbeta bych v tom nehledal jen motiv přizpůsobení. Z toho bych dokonce nepodezíral ani Bismarcka.
Michal Janata
Marek Čejka
Dějiny moderního Izraele
Grada Publishing 2011, 352 s.
Modernímu vývoji Státu Izrael bylo u nás věnováno již množství publikací různé kvality. Marek Čejka nyní zvolil netradiční přístup a pojal celou knihu jako jednu velkou chronologickou tabulku nahuštěnou daty, informacemi a fotografiemi na každé stránce. Jestliže se ve svých dřívějších publikacích přikláněl k pozitivistickému přístupu a zpravidla se nepouštěl do odvážnějších hodnocení či závěrů, pro Dějiny moderního Izraele to platí dvojnásob. Pozitivismus není vždy na škodu, zvláště v případě oblasti jitřící tolik emocí, jakou je Blízký východ (a vzhledem k tradičnímu českému proizraelskému sentimentu), stručnost většiny hesel v knize však neinformovanému čtenáři nemusí ve všech případech umožnit plné pochopení souvislostí jednotlivých událostí. Dějinám moderního Izraele pochopitelně dominují válečná střetnutí s arabskými sousedy, izraelsko-palestinský konflikt a role náboženství v židovském státě. Autor chtěl ale navíc ukázat, že navzdory všem svým specifikům je Izrael státem, jenž řeší problémy velmi podobné těm, které se řeší i jinde, obývají ho lidé různého charakteru a navzdory přání mnohých mu nelze dávat nálepky jako absolutní dobro či absolutní zlo. Proto mezi vybraná hesla zařadil i významné sportovní či kulturní události, jako účast izraelských fotbalistů na mistrovství světa či vítězství Izraelky v soutěži Miss Universe. I když je tedy třeba vyzdvihnout autorovu snahu o objektivitu a vynikající obrazovou přílohu, tak kniha poslouží spíše jako faktografický doplněk k jiným standardnějším pracím o moderních dějinách Izraele.
Jan Kondrys
Martin Stejskal
Labyrintem míst klatých. Přízračnou krajinou českých zemí
Eminent 2011, 1007 s.
Podíváme-li se do rejstříku kterékoli knihy týkající se lokálních pověstí a záhad z uplynulých dvaceti let, narazíme na jméno hermetika a surrealistického malíře Martina Stejskala a jeho knihu Labyrintem tajemna. Tento poučený průvodce po „magických místech Československa“ jako jeden z prvních u nás soustředil do jednoho svazku místní pověsti z různých zdrojů a podrobil je inspirativní interpretaci archaické obrazotvornosti, která se v polozapomenutých mýtech skrývá. Jak autor vtipně konstatuje v nové předmluvě, od doby vydání prvního Labyrintu se přemnožili znalci tajemna, kterým se jejich díly „podařilo uhasit poslední oharky zázračna a rozemlít klamivý šibolet imaginace v banální řezanku ,literatury faktu‘“. Nový název aktuálního vydání je opodstatněný, protože kniha nabyla dvojnásobného rozsahu. Stejskal zde čerpal nejen z dalších starých zdrojů, ale také třeba z nově přeložených souborů německých pověstí. Rozšířená je pozoruhodná obrazová příloha a rozrostl se také slovník zjevení a úkazů, v němž se dozvíme například to, že kobold je druh zemního ducha. A jak se autor vymezuje vůči laciným esoterikům? Koncentrací na zlořečená místa „ve smyslu, jaký byl a je připisován démonologii jako prokleté a nepohodlné nauce. Ostatně kropenkového posvátna už je všude kolem zase přehršle…“ Takže od míst tajemných se dostáváme k místům klatým, místům s „mrtvolnými miasmy“. Nezbytná příručka pro všechny, které zajímá imaginární tvář krajiny, ale u nichž „slovo záhadologové vyvolává žaludeční nevolnost“.
Karel Kouba
Michael Krupp
Osmnáct století Izraele
Přeložila Ruth J. Weiniger
Nakladatelství P3K 2010, 141 s.
Historická práce religionisty Michaela Kruppa přináší – krom vhledu do dějin Židů od zničení Chrámu Římany po 19. století – obeznámení s dějinami Předního východu v uvedené době. Jeho kniha splňuje úroveň vysokoškolské učebnice. Lze podotknout, že v ní chybějí židovské anekdoty. Třeba tahle: „Do krámu v Jeruzalémě vejde Arab a pozdraví. Žid za pultem se přestane vykecávat s příručím, otočí se k zákazníkovi a řekne: ,Salám, a co ještě?‘“ Bo tahle: „Abelesovi dali Moricka ze židovské školy na katolickou. ,Čím to je, Moricku,‘ ptá se pan Abeles, ,že se teď pořád učíš, až se z tebe kouří?‘ Moricek povídá: ,Ále, berou to tam nějak vážně, nade dveřmi visí nějaký pán přibitý k plusu.‘“ Bo echthistorická: „Zuří druhá světová. Fronta v Bělorusku. Kohn si sbalí fidlátka, hurá k partyzánům do lesa. Ti si řeknou, že si Kohna oprubujou, a dají mu štos letáků, ať je rozhodí ve městě. Uplyne den, dva, týden, čtrnáct dní, a Kohn pořád nikde. Najednou se objeví a rovnou za velitelem do zemljanky. ‚Pane šéf,‘ říká, ‚s takovým aušusem už mě příště neposílejte. Musel jsem to prodávat za tři kopějky, aby to lidi vůbec chtěli!‘“ Taky ujde tahle: „Mamá Buroková se jde podívat do kostela. Vrátí se a říká: ‚Ta svatá famílie – kam dali rozum? Bydlejí ve chlívku, dítě nemá co na sebe, ani kamna nemají – ale rodinný portrét musejí mít od Raffaela!‘“
Vít Kremlička