Henry David Thoreau
Chůze
Přeložila Jaroslava Kočová
Dokořán 2010, 102 s.
Thoreau je spolu s Ralphem Waldo Emersonem hlavní zástupce transcendentalismu, filosoficko-literárního směru, jenž se v Americe rozšířil v padesátých letech 19. století. V duchu tohoto učení se Thoreau v eseji Chůze zabývá vztahem člověka k přírodě, ale i vztahem ke své vlastní podstatě. Celý text z roku 1862 je jakási myšlenková procházka, nemá jasnou strukturu ani cíl. Autor se zaměřuje na přírodní detaily kolem sebe, chválí bažiny a zatracuje předzahrádky, ale také se vrací k různým osobnostem (zejména cestovatelům), aby svou argumentaci podpořil. Tvrdí, že Amerika i Evropa ztrácejí přirozené pouto k divošství, spontaneitě a přirozenosti a nahrazují je zákony a rigidními vzorci chování. Apeluje na čtenáře, aby si vzali příklad ze zvířat, jež se nedají snadno zkrotit, a následovali je z vily a parku do bujícího lesa. Lehce utopickou představu může ospravedlnit fakt, že sám autor poměrně dlouho v divočině žil (zde vzniklo jeho nejslavnější dílo Walden aneb Život v lesích), nicméně trochu potměšile dodejme, že mu celý život finance zajišťoval Emerson. Citace pro letní chodce: „Lneme k zemi – ach, jak zřídka se na ní vztyčíme! Cítím, že bychom se měli pozvednout. Alespoň vylézt třeba na strom bychom mohli.“
Anna Vondřichová
Amélie Nothombová
Ani Eva, ani Adam
Přeložila Šárka Belisová
Mladá fronta 2010, 176 s.
Ani Eva, ani Adam. Ani odlehčení, ani obohacení. Ani vzrušení, ani oddech. Ani legrace, ani špetka vkusu. On se zamiluje do ní, ona je skeptická. On cítí lásku, ona náklonnost. On je Japonec, ona Belgičanka. On má být Ježíš, ona Zarathuštra. Tento autobiografický román, jehož děj se odehrává v Japonsku, sice získal cenu Prix de Flore, přesto potvrzuje, že pravda v literatuře není zárukou kvality. Japonská kultura, kterou hlavní hrdinka poznává, je zde reprezentována kóri se sirupem a několika dalšími zbloudilými motivy. Dominantou díla je tvrdošíjné a bezúčelné střídání prostorů. Zamilovaný pár se potkává v kavárně, na výstavách, doma, v přírodě, ale dialogy zůstávají stále stejně prázdné a vývoj (čehokoliv) neprobíhá, respektive probíhá, ale jen na povrchu (on a ona spolu začnou chodit, on ji vezme k sobě domů, zajedou si na výlet a potom spolu žijí). Vypravěčka má být intelektuálka, žel bohu tomu její řeč neodpovídá. Používá četné internacionalismy, které zde ale nemají nijak omezenou kolokabilitu. Krajně podezřelé jsou též narážky na Bibli či překombinovaná spojení jako „mazdaisticko-wagnerovsko-nietzscheovské“. A co je vyústěním všech filosofických konceptů, na které si Nothombová v průběhu románu vzpomene? Ona si ho nechce vzít. On chce. Ona je jako voda. On jako kámen. Ona uteče. On to pochopí.
Barbora Urmaničová
Tzvetan Todorov
Úvod do fantastické literatury
Přeložil Vladimír Fiala
Karolinum 2010, 166 s.
Slavná studie francouzského strukturalisty a klíčové postavy tzv. narativní gramatiky přináší dnes již klasickou definici žánru fantastické literatury. Ta nutně splňuje tři podmínky: text musí nutit čtenáře „považovat svět postav za svět živých osob a nutit ho váhat mezi přirozeným a nadpřirozeným vysvětlením připomínaných událostí“, přičemž váhání může pociťovat i sama postava, a nakonec „záleží na tom, aby si čtenář osvojil určitý postoj k textu: bude odmítat stejně tak alegorickou, jako ,básnickou‘ interpretaci“. Rozhodující je podmínka první a třetí, druhá je fakultativní. První podmínka říká, že fantastično je zvláštní případ „dvojakého vidění“, a dotýká se tak „verbálního“ aspektu textu, tj. jeho stylové či prostě jazykové roviny. Druhá se týká syntaxe, spojování dějových jednotek a zároveň sémantiky, tj. tematiky díla. Konečně třetí podmínka se vztahuje k samotnému aktu četby. Nejde o argument psychologický: Todorovův čtenář je spíše modelový čtenář ve smyslu Ecově, tedy v textu ukotvená funkce četby. Todorov chápe fantastiku jako žánr, a proto se ukazuje, jak lze žánr definovat: na střetu těchto tří rovin a v těsné, nejisté blízkosti dvou sousedních žánrů, v tomto případě zázračného a podivuhodného, a dvou modalit, alegorie a poezie. Todorovova studie je svébytným úvodem do genologie, která na jedné straně zdůrazňuje primát estetického hlediska, na druhé těsný vztah k mimouměleckému kontextu, k čemuž právě fantastično dává skvělou příležitost.
Pavel Šidák
Gabriel Laub
Hovory s ptákem
Přeložili Ervín Hrych a Eduard Světlík
Dybbuk 2010, 250 s.
Tvorba Gabriela Lauba není u nás příliš známá, přestože tento fejetonista a překladatel žil v Československu od padesátých let do sovětské invaze. V šedesátých letech publikoval mj. v Literárních novinách, Hostu do domu či Plameni, po emigraci v publicistice pokračoval a na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let působil jako předseda exilového PEN klubu německé jazykové oblasti. Přítomná kniha je souborem jakýchsi dialogů na principu platónského (sokratovského) rozjímání. Pták je starý vědoucí dravec, člověk „zastupuje svůj vlastní, individuální názor, který se dá ovšem od individuálních názorů ostatních lidí těžko odlišit“. A v tom je právě háček – již formálně má těchto šedesát krátkých textů velmi blízko k mechaničnosti (a následné nudě), avšak ve spojení s ptákovým neustálým generalizováním jsou takřka k neučtení. Z hlediska formátu by texty byly vhodné pro noviny, ale otištěny hromadně vyznívají jako povrchní ponaučení „O lásce k přírodě, O dovolené, O pokroku…“ Rozprava člověka a ptáka je zákonitě zkratkovitá, čímž se vytrácí chuť číst dál, navíc ani jejich pozice se nemění. Člověk je trochu nervózní, v práci i manželství nepříliš spokojený měšťák, pták je sice neznalý poměrů na zemi, ale právě proto vidí její problémy ostře a nebojí se být upřímný. Nevím, jak dlouho by člověk s takovým ptákem vydržel mluvit, ale čtenář ztrácí trpělivost po prvních dvaceti textech.
Jan Švestka
Kenzaburó Óe
Seventeen. Sexuální bytosti
Přeložil Michael Weber
Plus 2011, 190 s.
Dvě novely držitele Nobelovy ceny za literaturu vznikly v raných šedesátých letech dvacátého století. Jde o období, v němž jsou stále patrné důsledky prohry Japonska v druhé světové válce, a to důsledky ekonomické i umělecké. Symbolem národa, jenž si buduje vlastní, nikým nediktovanou identitu, je protagonista první z novel. Postava sedmnáctiletého mladíka byla inspirována skutečným příslušníkem nacionalistického hnutí Otojou Jamagučim, který v roce 1960 spáchal atentát na předsedu Socialistické strany Inedžiróa Asanumu. Na počátku příběhu je to ještě „politováníhodnej seventeen“, který nachází veškeré uspokojení v masturbaci. Ta mu přináší fyzické potěšení, ale především pocit síly a mužnosti. Po vrcholu však nutně přichází smutek a prožitek viny vyvěrající z tradiční japonské kultury, jež sebeuspokojování pokládá za zvrhlost. Propast mezi obdivem a odporem k vlastní osobě nutně ústí v agresi a potřebu dokázat sobě a ostatním, že člověk má svou cenu. Postava je vykreslena skrze vnitřní myšlenkový proud lítostivých a ukřivděných stesků i hrozeb. Utajovaná rozkoš jako by se chtěla projevit veřejně, aby zmizela upocená hanba. Mladíkova rychlá a nebezpečná kariéra v pravicovém hnutí Císařské cesty mu tuto možnost dává. Účastní se politických setkání, horlivě prosazuje zájmy strany a bojuje, aby mohl „bít a zkopat všechny ty rudý dělníky, rudý studenty, rudý intelektuály a rudý herce“. Jediné, co nesmí dát najevo, je strach a nejistota. Proto se už k masturbaci nikdy nevrátí, ale volí cestu hrdiny, jehož hlavním rysem je síla. Tento vývoj reflektuje i samotné vyprávění, ich-forma je zachována, ale spád děje je rychlejší. Doba pubertálního pitvání se v sobě je pryč.
Druhá novela také tematizuje sebeukájení a smutek ze sexu, není ale tak komorní. Předkládá historii jednoho mladého, finančně zajištěného muže, jehož manželství a sociální vazby jsou v rozkladu. Výlet skupiny umělců, v čele s ním, jeho sestrou a manželkou, na chatu, kde mají připravovat film, vzbuzuje hořkost. Rozvolněné sexuální vztahy a rozmařilost zjevně nikoho z nich netěší. Příběh je podáván neosobní perspektivou; vypravěč je precizní, jako by představy zkoumal mikroskopem. Druhá část novely se zaměřuje na J-e a dojem z úvodu jen potvrdí. Sex znamená pro mladíka vzrušení, ale jen do chvíle, kdy jej začne sám provozovat. Samotný akt je naplněn spíše nudou než radostí. J-e čím dál více fascinuje exhibicionismus, znamená pro něj ideál vzrušení, dosažení rozkoše navzdory strachu i anonymitě velkoměsta. Óe dokáře zcela plasticky vystihnout rozporuplnost tohoto činu, popisuje každý pohyb, zachvění i úzkostné myšlenky exhibicionisty.
Anna Křivánková píše v doslovu o negativní odezvě na tato dvě raná díla. O padesát let později je situace jiná – sexuální tematika je v těchto textech zcela funkční a především je pojednána ve vší své ambivalentnosti.
Anna Vondřichová
Geoff Johns, Ivan Reis
Green Lantern: Tajemství původu
Přeložil Richard Klíčník
BB art, Crew 2011, 176 s.
Mezi komiksovými superhrdiny patří Green Lantern k největším veteránům. Jeho první příběhy četli čtenáři už v roce 1940, mimochodem ve stejném roce, kdy se zrodila postava Captaina Ameriky, maskota americké účasti ve druhé světové válce. Připomínka to není zcela náhodná – jestliže se patriotsky modročervenobílý svalovec ověšený hvězdami a pruhy může dnes jevit mnohem přízračněji než před sedmdesáti lety, neméně rozporuplné pocity vyvstanou při pohledu na vojenskou zeleň, do níž je navlečen intergalaktický ochránce práva a pořádku Green Lantern. Tajemství původu, vydané poprvé v roce 2008, tento dojem umocňuje. Scénář působí, jako kdyby byl napsaný v padesátých letech, kdy ještě bylo možné přesvědčovat zbrklé mladé muže, že k tomu, aby se stali řádnými chlapy, je potřeba disciplína získaná výcvikem, ale zároveň odvaha říkat a dělat, co uznáváš za správné, i v choulostivých situacích. K tomu patří i nějaká ta otcovská figura a žena, která je dostatečně atraktivní a zároveň se tváří dostatečně nedostupně, aby o ni mělo smysl usilovat. Nebo vzato z druhé strany je to komiks, jenž dává všem klukům, kteří se cítí provinile, jelikož si rádi nezodpovědně dělají, co chtějí, naději, že někde, nejlépe v jedné předaleké galaxii, jen a jen na ně čeká úkol, kvůli němuž na ně všichni ostatní budou zatraceně hrdí. Zatímco dětinskost nedávno vydaných Tajných válek superhrdinů Marvelu (minirecenze v A2 č. 3/2011) byla neškodně hravá, tady už je ideologická zvrácenost nepřehlédnutelná a neodpustitelná.
Antonín Tesař
Václav Vokolek, Richard Čermák
Mytologie zahrádkářské kolonie
Malvern 2010, 122 s.
Na první prolistování by se mohlo zdát, že se jedná o další obrazovou publikaci, jež dokumentuje zanikající svět zahrádkářských kolonií – svérázných polokomunitních enkláv, jejichž zelené ostrovy v současnosti mizí z městských periferií nejen kvůli změně života jejich obyvatel, ale především kvůli zhoubnému developerskému bujení. Černobílé fotografie Richarda Čermáka zachycují kouzlo onoho rozparcelovaného mikrokosmu s vlastními zákony, zobrazují zahrádkáře s jejich výpěstky, všednodenní život závislý na úrodě, počasí i ročním období. Vyznění knihy ale do nečekané roviny posouvají texty k fotografiím, které sepsal Václav Vokolek. Onu titulní mytologii totiž volně inspirován fotkami vytváří v poetickém, obžerném a trochu ironickém zanícení, v němž variuje osudy hrdinů i motivy z pověstí snad všech myslitelných náboženství, směšuje je dohromady a umisťuje je kolem centrálního kompostu. Kolonii zde stvořil Demiurg za sedm dní v návalu zlosti, Diana dává přednost česneku, ale bohyně míru má raději kopr a Apsúovo mužství je roubováno na lesklou plochu zrcadla. Grál zde „vypadá jako sportovní trofej, možná i kostelní kalich, a je vyzdoben reliéfy čuníků čichajících si k zadku. Nápis GUTTEN APPETIT.“ Mezi archaickými slovy, mytickými ději a reáliemi tu prosvítají panelová sídliště i kýčovitá žudra. Pěkná kniha, která nás přinejmenším donutí k zamyšlení nad tímto ryze středoevropským fenoménem, který svou podstatou zdaleka přesahuje pouhé samozásobovací pohnutky.
Karel Kouba
Brian Clegg
Před velkým třeskem – prehistorie vesmíru
Přeložili Martin Růžička a Vít Penkala
Argo a Dokořán 2011, 328 s.
Co bylo před velkým třeskem? Standardně se odpovídá, že neexistoval čas, takže nebylo ani žádné „před“, taková odpověď ale ne každého uspokojí. A právě nespokojencům je určena tato kniha. Autor představuje teorie, které se nacházejí spíše na okraji současné fyziky, neb se vesměs jedná o modely značně spekulativní, které těžko poměřovat nějak experimentálně. Jen pro ukázku: Existuje model vesmíru oscilujícího mezi velkým třeskem a velkým křachem. Rozpínání, tvrdí tato teorie, se posléze obrátí, až nad silami rozhánějícími vesmír od sebe začne dominovat gravitace. Tím se problém „co bylo před“ zdánlivě vyřeší a odpovědí jsou nekonečné oscilace. Jenže výklad pokračuje. Z termodynamiky vyplyne, že ony cykly nemohou být úplně totožné a každý z nich trvá déle. Takže pozor: vracíme-li se zpět v čase, můžeme dojít do bodu, kdy cyklus vesmíru trval nulový čas. Máme zde tedy „první velký třesk“ a ukazuje se, že původní problém jsme nevyřešili a stále zde máme onen znepokojující počátek času. Zda by to fungovalo opravdu takhle, to zase závisí na tom, jestli určitá nekonečná matematická řada má konečný nebo nekonečný součet. Příklad ukazuje, že výhodou knihy oproti většině ostatních populárně laděných prací o kosmologii je originalita. Četba na druhé straně vyžaduje ochotu trochu si namáhat mozek a dopředu se smířit s tím, že namísto odpovědí se zde předkládají hypotézy.
Pavel Houser
Niall Ferguson
Vzestup peněz. Finanční dějiny světa
Přeložil Eduard Geissler, Argo 2011, 322 s.
Britský historik Niall Ferguson (nar. 1964) patří na českém knižním trhu k zavedeným jménům. Ve Vzestupu peněz se vrátil ke své hlavní specializaci, hospodářským dějinám. Pro vkus akademických historiků je kniha napsána nepříliš vědeckým jazykem, Ferguson se tentokrát zaměřil na nejširší laickou čtenářskou veřejnost. Kniha čtivě a srozumitelně popisuje historii finančnictví od hlubokého středověku až po naši současnost, která autora zajímá nejvíc. Své materialistické krédo Ferguson nijak neskrývá: „Za každým velkým dějinným úkazem se skrývá nějaké finanční tajemství a tato kniha má ta nejvýznamnější z nich odkrýt.“ Neznamená to však, že by veškeré lidské dění převáděl na ekonomické vysvětlení. Po přečtení se zdá, že je mu nakonec bližší psychologismus – střídání hospodářských cyklů je výrazně determinováno lidskou emocionalitou. Člověk Fergusonových finančních dějin není onen ideální racionálně kalkulující homo economicus neoklasické ekonomie, nýbrž individuum, které je stěží schopné se v hospodářských věcech řídit logikou. Nejčastěji citovaným autorem v posledním úseku knihy je Joseph Schumpeter a jeho pojem „tvůrčí destrukce“. Kdo jej zná podrobněji, může si udělat obrázek také o Fergusonově hodnocení současných postupů států tváří v tvář finančním krizím. Kniha byla rozpracována i do přitažlivého televizního dokumentu. Zájemce jej může zhlédnout na YouTube.
Jakub Rákosník
Tariq Ali
Piráti z Karibiku. Chávez – Morales – Correa – Castro
Přeložili Walter Fritsch a Daniel Veselý
Grimmus 2010, 256 s.
Kniha Piráti z Karibiku je první seriózněji pojatá analýza jevu, jemuž se dostalo pracovního označení „levicová vlna“ v Latinské Americe. Pákistánsko-britský historik, novinář, spisovatel a filmař Tariq Ali (nar. 1943) nabízí v knize, jejíž původní podtitul (Axis of Hope, Osa naděje) se na obálce českého vydání neobjevuje, velmi neobvyklý pohled na současné jihoamerické dění. Jde o perspektivu pozorovatele, který v roce 2006 vítal ustavení verbálně (a občas i fakticky) protiamerických režimů ve Venezuele, Bolívii a Ekvádoru. Vznikl poutavý text, který by čtenář z kterékoliv západní země mohl či měl konfrontovat s řadou jiných zasvěcených textů, jejichž interpretační rámec a závěry jsou opačné. Autor stojí na straně vlád analyzovaných zemí, a to jednoznačně. Za to možná může i fakt, že jádro textu bylo dokončeno už v roce 2006 (navzdory pozdějším úpravám). Intelektuál Ali, socializovaný v prostředí akademicko-žurnalistické levice, je zjevně až příliš ovlivněn těmi stoupenci jím rozebíraných režimů, kteří mají podobné zázemí jako on. Po roce 2006 však řada z nich změnila názor a dnes stojí na dosti odlišných pozicích – nikoli ideově, ale mají jiná mínění o tom, nakolik ty které režimy naplňují ideály, jež v nich právě Ali spatřuje. Či spatřoval?
Radek Buben
Mykologický sborník 1/2011
Časopis českých houbařů, jak praví podtitul, vychází už 88 let, a to zpravidla čtyřikrát do roka. Je to zvláštní platforma pro houbaře profesionální (vědce) i amatéry. V prvním letošním čísle najdeme třeba zasvěcený text Jana Borovičky o lysohlávce lesní – včetně popisu mikroznaků s podrobnostmi o přezkách, bazidiích a cheilocystidech. Amatéry zaujme spíš informace o tom, že i v této odrůdě se objevují psychotropní látky – i když nemodrá! Druhý velký text je spornější. Jmenuje se Houby a internet. Autoři Martin Kříž a Jaroslav Landa jej začínají zeširoka – popisem toho, co je to internet. Třeba se dozvíme, že „si můžeme dopisovat“, ale také „stahovat si množství hudebních a filmových souborů“, čímž si „ušetříme mnoho návštěv kin, videopůjčoven, popřípadě nám zbudou peníze za nepořízené hudební nosiče“. O stranu dál však již autoři nabádají: „Nutno doplnit, že samotné umísťování naskenovaných tištěných publikací na internet je poplatné autorsko-právním vztahům.“ O smyslu rozsáhlého textu se dozvíme až v závěru: „Ke čtení literatury nepotřebujeme žádný doplněk, stačí nám oči.“ Pak už autoři nabádají zejména mladé čtenáře, aby si o houbách četli spíše v tištěných zdrojích. O tom, kde najít zajímavé zdroje o houbách na internetu, tu nakonec není jediná zmínka. Zábavnější jsou dokonce i příspěvky čtenářů. Skvělá je též rubrika Několik střípků ze schránky [email protected]. Třeba dotaz rodiny, která vysbírala hřibovité houby na jedné lokalitě, ale pak je raději nejedla. Udělala dobře. Byl to jedovatý hřib satan!
Jiří G. Růžička