Ruth Bondyová
Potulné kořeny
Nakladatelství Franze Kafky 2010, 163 s.
Ruth Bondyová je novinářka, překladatelka, autorka knih o osudech českých Židů za holocaustu. Dlouhodobě se zabývá historií Terezína, kterým sama jako dítě prošla. Potulné kořeny se obracejí ke stejné tematice, otevírají ji širšímu poli čtenářů a nesnaží se o bibliografickou úplnost. Naopak. Jednotlivé eseje se klenou mezi profesním pohledem novinářky a jejími vlastními vzpomínkami a úvahami. Proti sobě tak stojí dva póly: autorčino dětství v Praze a rozhovory s českými přistěhovalci do Izraele. Zdálo by se, že se od sebe budou vzdalovat, pocit mozaikovitosti se však stírá. Témata se vracejí a spojují (podobnost Čechů a Izraelců, Spravedliví mezi národy českého původu, schopnost smát se v těžké životní situaci), a spínají tak knihu v jeden celek. Podstatný je pro Bondyovou humor, v němž spatřuje hlavní rys české literatury (jako příklady uvádí Haška, Poláčka a Čapka, jehož dílo, možná poněkud nekriticky, obdivuje). Vzácným způsobům, jak se pobavit v terezínském ghettu, věnuje celý jeden esej. Ačkoli se autorka vyjadřuje zejména k holocaustu, je z jejího stylu paradoxně cítit lehkost. Z některých tvrzení sice sálá patos, ale závěrečné vyznění umí odlehčit ironií. Zde je možné najít i jakousi práci s kontrapunktem: Bondyová se například nebojí srovnat český zvyk „host do domu, ale v bačkorách“, který přinutí i slušně oděnou ženu vypadat poněkud nedůstojně, se situací statečných mužů umírajících v botách. A právě takováto spojení dokážou při čtení zastavit dech.
Barbora Čiháková
S. T. Quincy
Secese
Host 2010, 150 s.
Mladý prozaik z Brna se po prvotině Insida z roku 2006 opět vydává na experimentální pouť dějinami, identitami čtenářů i autorů a především různými způsoby čtení. Secese v sobě kombinuje několik příběhů obskurních postav, z nichž mnohé mají reálné předobrazy (Pepouš Kant). Autor rezignuje na klasické lineární vyprávění a budování zápletek, ze symetričnosti a jasných definic si spíše dělá legraci v podobě tabulek, v nichž postavám přiřazuje jisté rysy (podobně jako v Joyceově Odysseovi). Metaforou jeho stylu je zhusta se vyskytující trojtečka, události se kupí, vystupují, zanikají, zrcadlí… Ve snaze probádat hranice identity Quincy nutí čtenáře, aby postavy konstruoval sám, aby musel zapojit vlastní čtenářské schopnosti a umění interpretace – což je vlastnost všech literárních děl, jen zde je hra se čtenářem zjevně zákeřnější: „Proč bych měl vyprávět příběh?… létání nocí, povětřím pod příkrovem mraků, pronásleduje mě roj na kost vyhublých dívek… Udělal to, a potom to, a potom to. Co vůbec je, a co není příběh? Sled dějů s logikou. Skládačka.“ V tom je právě text potměšilý. Pokud nás bude iritovat jeho zdánlivá nesoudržnost a svévole, je to hlavně proto, že čteme s určitým žánrovým očekáváním. Pak si ale nejspíš nevychutnáme šťavnatost scén i jazyka ani rozmařilý spád textu. A nikdy mu neodpustíme poněkud nevyzrálé odkazy na literární a filosofické osobnosti či občasnou mnohomluvnost.
Anna Vondřichová
Selim Özdogan
Hra pro bohy
Přeložila Lenka Housková
Zahrada 2011, 185 s.
Hra pro bohy je prezentována jako erotický román. Je to však spíše kniha o sexu, která se sexem nemá nic společného. Příběh se točí okolo dvou zamilovaných, kteří si užívají na dovolené. Do děje jsou podivně našroubované mýty a pohádky, které si hrdinové občas vyprávějí a které aspoň oživují skomírající naději na trochu zábavy – když už nemůžeme čekat nic jiného. Selim Özdogan rád poučuje čtenáře, vypravěč nám sděluje moudra typu „Intimita je mnohem víc vzrušující než sex“ nebo „Kluci jsou o tolik jednodušší než holky“. Nepříjemné také je, že autor neumí vést dialog (postavy jsou loutky, které cosi odříkávají), neumí popisovat (pročítáme významově i jazykově nezajímavé pasáže), návaznost děje vidí jako přežitek a neovládá základní principy vyprávění (pokud by snad čtenář získal pocit, že nějaká věta konečně dává prostor fantazii, bude hned vzápětí vyveden z omylu a udolán doslovným vysvětlením vysvětleného). Detaily jsou voleny mechanicky, jako by někdo Özdoganovi poradil, že bez podrobných popisů není příběh. Snaží se hrát si s pojetím krásna, avšak dost nešikovně. Z čehokoli smyslného dokáže udělat použitý sáček čaje: „Zahlédl jsem na jejích bělostných zubech zbytky omáčky a představil si, že jsou to rubíny.“ Překlad je neméně podivuhodný. Toporný, zmatený, nelogický. Zvolený erotický slovník je přinejmenším hrůzostrašný („kopí“ a „puklinka“). A tak celá kniha působí jako soulož, u které si omylem čistíte zuby.
Barbora Urmaničová
Jiří Wolker
Pohádka o bledé Princezně a jiné prózy
Tomáš Bruckner 2010, 111 s.
O próze Jiřího Wolkera se mimo pohádky v podstatě nemluví. Přítomný výbor však ukazuje, jak velká škoda to je. Všechny texty zde uvedené – pohádky, básně v próze i povídky – pocházejí z let 1917 až 1921 a představují Wolkera zcela jinak než jako něžného chlapce z básnické prvotiny Host do domu. Mají ryze lyrický nádech, objevují se zde prvky impresionismu, ale i drsnější tóny dekadentní. Láska je pojímána jako vesměs nenaplněná, plná fyzična a nedorozumění. Ústřední pohádka je v podstatě pohádkou naruby – truchlivá princezna ve svém paláci „snila o Princi, nejvyšším zázraku bohatého světa, který by na silných rukou dovedl zvednouti její křehounké tělo vysoko k fialovým nebesům a který by tryskem svých nejšílenějších polibků vynesl ji až na nejstrmější pól Lásky“, ale dočká se jen polomrtvého hrdiny bez očí. Příběh nekončí svatbou, ale Princezniným přerodem v pouhou básnickou ideu. Wolker se zaměřuje na nálady, krajiny duše, a evokuje je líčením smyslových vjemů, přičemž mnohdy odkazuje implicitně na Huysmansovo Naruby (v jedné povídce jeho vliv přímo zmíní). Prostory vyhledává potemnělé, chorobné, neboť ty dokážou podle jeho slov nejlépe rozjitřit duši. Pokud v časopise Pásmo z roku 1925 zní „Dosti Wolkera!“, pak dnes můžeme říct: Jen víc podobně netradičních výborů!
Jan Švestka
Anca Maria Mosora
Reality Game Show
Přeložila Jiřina Vyorálková
Kniha Zlín 2011, 267 s.
Nedlouho po vydání A2 věnované rumunskému filmu (13/2011) se nad přítomným románem znovu vracejí úvahy o vyprázdněné naraci a žánrových hrátkách. Anca Maria Mosora ve svém druhém románu využívá populárního motivu zločinu uvnitř společenství sektářského charakteru k vylíčení osudů hned několika rodin obestřených tajemstvími, jež se postupně skládají dohromady. Podezřele se kupící mrtvoly, jež spojuje záhadná Hra, nejsou po většinu románu podstatné. Autorka záměrně vyprávění zpomaluje, střídá časové roviny a mnohdy se soustředí spíše na detail než na provazování dějových linek. Zdá se, že konflikt klíčící v mladé Coce či nedůvěra k otci pramenící z jeho incestních tendencí jsou vzrušivější i děsivější než praktiky skupiny sebevrahů, což je nicméně spolek, který postavy spojuje – postoj, který k němu zaujmou, je zásadní pro interpretaci jejich jednání. Pro Cocu spolek představuje zbraň proti otci, pro něj pak možnost ji spatřit. Smrt samotná pro otce ani pro dceru v podstatě neznamená nic než zaběhnutý rituál. Tragický závěr proto není nijak dramatizován. Ve srovnání s palčivostí líčení všech otcových doteků, Cocina nepřístupného pohledu a neustálého tematizování její fyzické krásy se zdá únik do smrti jako pokojné řešení: „Mohl to být jen list, který se během pádu z větve stromu dotknul její paže. Nemohlo z toho vzejít nic zlého. Ale přesto ji něco přimělo zvednout pohled, když jeho ruka zakryla její paži a hladíc celý její povrch se sunula vzhůru. Konečky prstů se setkaly, spojily se, utvořily tak z ruky zvláštní žhavý náramek.“ Stejně plasticky zachycuje Mosora i další dvojice. Nicméně nikdy nesklouzne do doslovnosti, nechává v popisu záměrně prostor pro nedořečenost. Tajemné jsou také vztahy mezi jednotlivými postavami – až postupem času se čtenář dobere hloubky citu, jejž k sobě chovají. Nenávist vedoucího Hry Livia ke svému švagrovi vyplouvá na povrch jakoby mimoděk, ač jde o jednu z podstatných motivací pro vznik celého spolku. Příběh má i svého detektiva, ten je však zcela netečný k událostem kolem sebe. Vyšetřování ho svádí falešnými stopami a zadrhává se, částečně také kvůli postavám, jejichž neschopnost spolu komunikovat brání policistovi dozvědět se o Hře všechno. Nešikovnost vyšetřujícího navíc brání čtenáři chápat celý román jako detektivku. Autorka předkládá pátrání po zločinu spíše jako obecnou metaforu odkrývání zla v událostech, jež jsou na první pohled obyčejné. Její postup je precizní, někdy snad až příliš doslovný, ve výsledku však – i díky podařenému překladu – značně působivý.
Anna Vondřichová
Nicolas de Crécy
Král sjezdovky
Přeložila Hana Zahradníčková
Mot 2011, 48 s.
Francouzský výtvarník Nicolas de Crécy je u nás známý především jako autor komiksů. Vyšly mu dva díly ovocnářského superhrdiny Pana Ovocňáka a také velkolepá výtvarná výprava do minulosti, Doba ledová. Král sjezdovky je knížka určená menším čtenářům. Několik řádků textu na jedné straně ilustruje velký obrázek na straně druhé. „Veslonohý účetní“ Kvik se rozhodne na víkend opustit stohy faktur a vyrazí si na sjezdovku. A hned je její král! Samozřejmě přitom zažije těžko uvěřitelná dobrodružství, když se při sázce s medvědem o to, kdo bude dřív v cukrárně, propadne kamsi pod sjezdovku a potká tam tajemného poustevníka – bývalého diplomata znuděného politikou a zejména politiky. I díky němu souboj s medvědem vyhraje a pak si s ním dá hrníček kakaa. „Medvěd si chce dodat kapku vážnosti, a tak, po vzoru alpských filozofů, pronese mimoděk pár procítěných mouder. Jenže pan Kvik ho neposlouchá, má spoustu práce s vylizováním posledních kapek ze dna hrníčku.“ Crécyho roztřesená kresba ve spojení s nezdravě namíchanými barvami vodovek je výrazná a cenné je i množství detailů. Malé ilustrace, často naučné (návod k plužení), se objevují i v textu. Podle loga Mini Mot na obalu knihy to vypadá, že nakladatelství se chce i nadále soustředit na mladší čtenáře. Vzhledem k tomu, jaké komiksové tituly nakladatelství vydalo, se zdá, že se objevuje konkurence pro Baobab a Meander. A zejména české autory knih pro děti.
Jiří G. Růžička
Katharina Hackerová
Necitové
Přeložila Lenka Housková
Kniha Zlín 2010, 282 s.
V medailonku je možné se dočíst, že jde o „důvtipnou spisovatelku s vytříbeným stylem“. Jistě, obálkám není radno věřit, ale toto označení lze chápat téměř jako podvod na čtenáři. Z vyprávění o několika mužích, ženách a dvou nešťastných dětech přesouvajících se z Maďarska přes Německo až do Anglie se dovídáme, jak se muži většinu času urážejí a bijí kvůli ženám a ženy se zase ztrácejí mužům i samy sobě. A na závěr takřka tří set stran dojde i na sex ve třech, znásilnění a týrání dětí. Postavy nekontrolovatelně mizí a vynořují se až ve chvíli, kdy už je zřejmě nečeká ani autorka, která si s nimi najednou nedokáže poradit. Má-li jít o psychologický román zrcadlící konflikty, jimiž snad dnešní třicátníci procházejí (což je téma nosné, ač ne zcela originální), pak je neskutečně plochý. Text působí jako monolit, chybí zde dialog i odstavce. Doslova je řečeno, co si která z postav myslí, co cítí a hlavně proč. Autorka zaujímá pozici vševědoucího vypravěče, typickou pro realismus devatenáctého století, a mechaničnost tohoto postupu nedokáže ozvláštnit jinak než použitím bulvárních témat. To však příběh nemůže zachránit, spíš to dokládá autorčinu bezradnost (naznačená souvislost příběhu s 11. zářím 2011 působí jako kalkul, který vypadá dobře na obálce, v knize ale v podstatě nehraje roli). Čtenář se provinile má za necitu, že musí být takhle jízlivý, ale je to nejspíš dáno tím, že bydlí v Praze, je mu třicet let, pije rád červené víno, nesnáší želvy a užívá si dobré knihy.
Jan Švestka
Hebe Kohlbrugge
Dvakrát dvě je pět
Přeložila Monika Žárská
Eman 2011, 288 s.
Holandská protestantka Hebe Kohlbruggeová narážela celý život na politiku: nejprve v Německu, odkud byla roku 1938 vyhoštěna, posléze jako ilegál v okupované vlasti a po válce v celém světě – v Československu, Maďarsku, Rumunsku, Polsku, Chorvatsku, Rusku, Íránu, blízkovýchodních státech. Zejména vyjížděla poznávat a podporovat země s totalitárními režimy, tedy ty, kde – abychom odkázali k titulu – se to mělo s malou násobilkou poněkud jinak. Vztah k Československu je celoživotní, už v koncentráku se seznámila s českými komunistkami, později se angažovala v Křesťanské mírové konferenci (jejímž předsedou byl od roku 1958 problematický J. L. Hromádka – i autorka nakonec pochopila, že KMK neslouží míru, ale moci). Zařizovala pro nás finanční pomoc i přísun tiskovin, zakládala komunikační kanály a vytvářela přátelské vztahy, až byla roku 1975 vyhoštěna. Tato aktivní, tvrdohlavá, rozvážná, vytrvalá a praktická žena vykonala mnoho práce, ale nevyhnula se ani morálním dilematům. Kdy učinit kompromis s politickou mocí a kdy jej rezolutně odmítnout? Kohlbruggeová věřila, že důležitost kontaktů převažuje nad ústupky modu vivendi, i proto byla střídavě označována za antikomunistku a komunistofilku. Karlova univerzita jí po zásluze udělila čestný doktorát. V děkovném projevu se nalézají přesně vystižené středobody jejího charakteru – osobní zasaženost, údiv a služba.
Jiří Zizler
Marc Ferro
Tabu dějin
Přeložil Čestmír Pelikán
Pavel Mervart 2010, 140 s.
Jeden z doyenů francouzské historické školy Annales se v knize zabývá pojmem tabu nikoli definičním, ale empirickým způsobem. To sice zvyšuje čtivost jeho textu, historik však může nalézt až nepatřičně beletrizující rysy. Termín tabu není zcela ujasněn, příklady toho, okolo čeho gravituje celá kniha, tedy působí poněkud náhodně. Autor tvrdí, že „historikové pracují nepochybně a priori bez jakékoli cenzury, do té míry, nakolik jsou jim přístupné archivy“. Pomineme-li okolnost, že historikova práce nemusí být nutně spojena s archivním bádáním, pak zde máme před sebou typický, a jak je vidět, houževnatý objektivistický předsudek. Jako by tabu, pokud se obejdeme bez jeho definice, bylo něčím, co přichází zvenčí. To, co Marc Ferro nazývá tabu, by možná bylo lépe nazvat omyly z neznalosti, silou setrvačnosti nebo historickým jevem, jemuž nerozumíme z naší perspektivy – abychom se nedopustili hříchu anachronismu. Nejméně anachronický a nejpřesvědčivější je Ferro na půdě novodobých francouzských dějin, respektive teprve tam se pohybuje v okruhu tabu, budeme-li za něj považovat potlačování nepříjemných pravd. Zejména v otázce osudu (nejen) francouzských Židů se Ferro dokázal vyhnout ahistoričnosti. Historii je nutno nazírat z perspektivy zkoumané doby, ale zároveň také výchozí optikou současnosti. A právě v pasážích věnovaných problému Židů jako „neviditelných obětí“ vidíme, nakolik jsme ještě stále vůči obětem šoa dlužníky.
Michal Janata
Alain de Botton
Útěcha z filozofie
Přeložila Eva Dejmková
Kniha Zlín 2010, 272 s.
O duši je třeba dbát – tahle pravda nestojí lidem denně na očích. Zmatky, bolesti a frustrace však rodí touhu po poznání, vůdcích a duchovních cestách, často vedoucích až k pokoutním cestičkám, na nichž se nám místo vody od pramene dostane stokrát převařeného čaje. Moudra jsou cinklá bažením po penězích či bezuzdným šarlatánstvím. Zkrátka, rozum a city nelze vydat „spontánnosti“ napospas. De Bottonova kniha je tudíž navýsost cenná, věnuje se totiž právě otázkám štěstí, správného myšlení, vyrovnanosti s osudem, umění dobře žít. Zaměřuje se na různé způsoby útěchy a filosofické odpovědi na závažné lidské deficity, kterak je poskytují Sokrates, Epikuros, Seneca, Montaigne, Schopenhauer a Nietzsche. Neoblíbenost, nedostatek peněz, zlomené srdce a všeliké nesnáze můžeme překlenout přiléhavým a originálním přístupem. Autor upozorňuje, že člověk se ve svém pohybu vpřed vždy nalézá někde mezi moudrostí a pošetilostí, vždyť podle Michela de Montaigne jsme právě napůl šílení a napůl moudří, a zůstáváme jenom lidmi: „I když sedíme na nejvyšším trůně na světě, sedíme pořád jenom na prdeli.“ Je dobré se s frustracemi smířit, ale jejich nepřijetí posunuje lidstvo dál. Jako ve všem tu jde o schopnost rozlišovat a o pravou míru. Jasně, stručně, prostě a přehledně napsaná kniha nechť poslouží jako dobrý úvod do filosofie všem bez rozdílu vzdělání, pro něž je zdravá mysl nikoli nejmenší hodnotou.
Jiří Zizler
Kenneth M. Pinnow
Lost to the Collective: Suicide and the Promise of Soviet Socialism 1921–1929
Cornell University Press 2010, 276 s.
Monografie amerického historika Kennetha Pinnowa zapadá svým zaměřením mezi soudobé postrevizionistické trendy v historiografii Sovětského svazu, jež se obracejí kriticky jak vůči teorii totalitarismu, tak i proti generaci revizionistů (Sheila Fitzpatricková ad.), soustřeďujících se na studium každodenní praxe obyčejných lidí a skupinových zájmů maskovaných jazykem ideologie. Postrevizionisté usilují o navrácení pojmu „moc“ do vědeckého jazyka analýzy sovětského režimu, aniž by však upadli zpět do tradičního schématu teorie totalitarismu, stavící jednosměrně působící moc všemohoucího totalitního režimu proti indoktrinované a atomizované mase občanů. Moc u Pinnowa v návaznosti na Michela Foucaulta neznamená jen restrikci a omezení, nýbrž také vytváří nové podmínky. Sovětští výzkumníci a politici nahlíželi sebevraždu v kontextu svého širšího zájmu o transformaci společnosti prostřednictvím vědeckých praktik, jejichž cílem bylo dosažení racionální praxe, jak ji moderní epoše vetkalo do vínku osvícenské myšlení. Sebevražda se v autorově podání stává vysoce politickou otázkou a státní moc opřená o poznání sociálních věd se s tímto jevem musí vypořádat, respektive jej ovládnout. Lost to the Collective můžeme hodnotit jako velmi zdařilé historické dílo z hlediska pramenného i z hlediska stylistického. Je jen škoda, že se autor zastavil na prahu Stalinovy druhé revoluce z přelomu dvacátých a třicátých let a nabídl jen velmi stručné kontury stalinismu.
Jakub Rákosník