Příbuzná Iriarteová

Šéfovi volalo pět příbuzných. V ranní směně jsem příchozí hovory vždycky vyřizoval já a každou příbuznou jsem poznal už po hlase. Celá kancelář věděla, že co šéfova příbuzná, to kapitola jeho programu, a občas jsme naše představy o nich navzájem porovnávali.

Například podle mě byla příbuzná Calvová výbojná ženská při těle, s tlustým nánosem rtěnky přesahujícím obrysy rtů; příbuzná Ruizová povrchní snobka s pramenem vlasů přes oko; příbuzná Duránová znavená vyzáblá intelektuálka bez předsudků; příbuzná Salgadová samice s plnými rty, taková, co loví muže jen na sex. Hlas ideální ženy měla jediná – příbuzná Iriarteová. Ani tlustá, ani hubená, s křivkami dostatečně zaoblenými na to, abychom velebili přírodu za dar hmatu, kterým nás obdařila; ani příliš tvrdohlavá, ani příliš poddajná, opravdová žena, jinými slovy charakter. Tak jsem si ji představoval. Znal jsem její upřímný a nakažlivý smích a představoval si její tvář. Znal jsem její odmlky a představoval si, jaké má oči. Černé, zádumčivé. Znal jsem její laskavý, přívětivý tón a představoval si, jak je něžná.

Co se týče ostatních příbuzných, panovaly mezi námi neshody. Třeba podle Elizaldeho byla Salgadová nenáročná trpaslice; o Calvové Rossi tvrdil, že je scvrklá jako rozinka; Ruizovou řadil Correa do kategorie veteránek. Ale pokud jde o příbuznou Iriarteovou, všichni jsme se shodli, že je božská, a co víc, všichni jsme si o ní podle hlasu vytvořili téměř stejný obrázek. Byli jsme si jisti, že kdyby jednoho dne vzala za kliku a objevila se ve dveřích naší kanceláře a jen se usmívala a nic neříkala, všichni bychom ji poznali, protože jsme si všichni představovali stejný nezaměnitelný úsměv.

Náš šéf, třebaže byl poměrně indiskrétní, pokud šlo o různé důvěrnosti týkající se kanceláře, se proměňoval ve vzor zdrženlivosti a taktu, když přišla řeč na jeho pět příbuzných. Na toto téma byly naše rozhovory s ním zoufale stručné. Zvedli jsme sluchátko, stiskli tlačítko, které mu v kanceláři bzučením ohlásilo příchozí hovor, a oznámili například: „Příbuzná Salgadová.“ On jednoduše odpověděl: „Přepojte ji“ nebo „řekněte jí, že tu nejsem“ anebo „ať zavolá za hodinu“. Bez komentáře, bez žertíku. A přitom dobře věděl, že se na nás může spolehnout.

Nedokázal jsem si vysvětlit, proč právě Iriarteová volá ze všech příbuzných nejméně, třeba jen jednou za čtrnáct dní. Tehdy ovšem červené světélko, signalizující „obsazeno“, svítilo přinejmenším čtvrt hodiny. Co bych byl za to dal, poslouchat celých patnáct minut ten hlásek – něžný, líbezný, sebejistý.

Jednou jsem se odvážil něco prohodit, nepamatuji si co, a ona odpověděla, už jsem také zapomněl co. To byl den! Od toho okamžiku jsem nepřestával doufat, že s ní budu moct vyměnit pár slov nebo že mě dokonce pozná po hlase, jako já poznával ji. Jednoho rána mě napadlo jí říct: „Mohla byste okamžik počkat, než se uvolní linka?“ a ona odvětila: „Samozřejmě, pokud mi zpříjemníte čekání.“ Uznávám, že ten den jsem nebyl zrovna ve formě, protože jsem se zmohl jen na slova o počasí, práci a plánované změně pracovního času. Ale při jiné příležitosti jsem si dodal odvahy a mluvili jsme o obecných tématech, ovšem významně. Od té doby mě poznávala po hlase a zdravila větou „Jak se daří, tajemníku?“, z níž se mi podlamovala kolena.

Za několik měsíců poté jsem odjel na dovolenou do Punta del Este. Dovolené v tomto přímořském letovisku představovaly pro můj citový život důležitý zdroj naděje. Věřil jsem, že tam jednou potkám dívku, se kterou zhmotním své nejosobnější sny a zahrnu ji svou skrývanou něhou. Jsem totiž jednoznačně romantik. Někdy si to vyčítám, říkám si, že dnešek přeje spíš egoistům a vypočítavcům, ale nic naplat. Jdu do kina na jeden z těch mexických slaďáků o nemanželských dětech a ubohých staroušcích, samozřejmě vím, že je to hloupé, a přece se neubráním tomu, aby se mi hrdlo nesevřelo dojetím.

O tom, že svou vyvolenou poznám v Punta del Este, jsem hodně přemýšlel a přišel jsem i na jiné, méně romantické důvody. V přímořském letovisku totiž člověk potkává samé voňavé, svěží a odpočinuté ženy a dívky, ve veselé a hýřivé náladě. Jistě, také v Montevideu jsou ženy voňavé, ale stále, chuděrky, unavené. Úzké boty, schody a autobusy je zmáhají, a ony celé zpocené pomalu hořknou. Ve městě už člověk skoro ani neví, jaké to je, když je žena veselá. A to je nesmírně důležité, třebaže to tak nevypadá. Osobně jsem schopen snášet různé druhy ženského pesimismu a řekl bych, že dokážu utišit kdejaký pláč, křik a hysterii. Ale pokud jde o projevy radosti, jsem mnohem náročnější a vím to. Jisté typy ženského smíchu zcela upřímně nesnáším. A proto v přímořském letovisku, kde se všechny smějí od chvíle, kdy poprvé vstoupí do moře, až do okamžiku, kdy ovíněné vycházejí z kasina, víte, kdo je kdo, který smích je odpudivý a který úžasný.

A právě v Punta del Este jsem znovu uslyšel její hlas. Tančil jsem mezi stolky na terase. Měsíc krásně svítil, to ale nikoho nezajímalo. Pravou rukou jsem tiskl loupající se záda, ještě teplá z odpoledního slunce. Majitelka zad se smála a byl to hezký smích, přinejmenším si zasloužil šanci. Kdykoli to bylo možné, prohlížel jsem si krátké blonďaté chloupky, takřka průhledné, které jí vyrůstaly těsně u ucha, a vlastně jsem byl dost rozechvělý. Má společnice mluvila málo, ale pokaždé pronesla něco tak nudného, že jsem byl radši, když mlčela.

Právě v jednom z těch příjemných okamžiků mlčení jsem zaslechl zřetelně vyslovenou větu, jako by mířila přímo na mě: „A jakou limonádu pijete nejraději vy?“ Nic významného, ale pamatuji si ji slovo od slova. Hráli zrovna pomalé a smýkavé tango. Věta zazněla někde velmi blízko, ale v množství těl, která kolem mne proplouvala a letmo se mě dotýkala, jsem nebyl schopný přiřadit hlas k příslušným bokům.

Dvě noci nato jsem v kasinu prohrával devadesát pesos a napadla mě bláznivá myšlenka vsadit v posledním kole zbylých padesát. Když prohraju, nic naplat, budu se muset hned vrátit do Montevidea. Ale padla dvaatřicítka, a když jsem si vybíral výhru za osm vsazených oranžových žetonů, cítil jsem se naprosto spokojený a plný optimismu. V tu chvíli mi někdo těsně u ucha řekl, skoro jako v telefonu: „Tak se to hraje: risk je zisk.“

Klidně a sebejistě jsem se otočil, jako někdo, kdo ví, co ho čeká, a příbuzná Iriarteová stála vedle mě, právě tak rozkošná, jak jsme si s kolegy představovali podle jejího hlasu. Pak už bylo snadné pokračovat v konverzaci, navázat na její slova, rozvést teorii riskování a přesvědčit ji, aby se odvážila riskovat se mnou, nejprve v konverzaci, pak v tanci, a konečně aby souhlasila s návrhem sejít se příští den na pláži.

Od té doby jsme spolu chodili. Řekla mi, že se jmenuje Doris. Doris Freireová. Byla to úplná pravda (nevím už, při jaké příležitosti mi ukázala svůj občanský průkaz) a nabízelo se i snadné vysvětlení: vždycky jsem tušil, že „příbuzné“ byly příbuznými jen v telefonu. Hned první den jsem zvážil pro a proti: bylo jasné, že měla poměr s mým šéfem, což samozřejmě zraňovalo mou samolibost, ale (všimněte si, jak dobře se sem hodí „ale“) byla to ta nejúžasnější žena, jakou jsem poznal, a riskoval jsem, že ji nenávratně ztratím (teď, když jsem řízením osudu zaslechl její hlas), pokud se budu příliš upjatě držet svých zásad.

Nabízela se ovšem i jiná možnost. Pokud jsem ji poznal po hlase já, proč by nemohla Doris poznat mě? Je pravda, že pro mě vždycky znamenala něco vzácného, nedosažitelného, zatímco já jsem teprve vstupoval do jejího světa. Když jsem jí však jednoho rána běžel naproti a na uvítanou zavolal: „Jak se vede, tajemnice?“, dělala sice jakoby nic, se smíchem se do mě zavěsila a zažertovala cosi o tmavovlásce, co nás právě míjela v džípu, ale mně neuniklo, že znervózněla, jako by začala něco tušit. Pak se mi naopak zdálo, že se smířila s možností, že jsem to já, kdo přepojuje její telefonáty šéfovi. A z jistoty, která se nyní odrážela v jejích slovech, jejích nezapomenutelných pohledech plných pochopení a slibů, jsem čerpal novou naději. Bylo jasně vidět, jak je vděčná, že s ní nemluvím o šéfovi, a dalo se čekat, že moji ohleduplnost odmění tím, že se s šéfem co nejdříve rozejde, třebaže to již tak jasné nebylo. Vždycky jsem dokázal číst lidem z očí, a ty Dorisiny byly obzvlášť upřímné.

Vrátil jsem se zpátky do práce. Stejně jako předtím na mě každý druhý den připadala ranní služba s telefonáty. Příbuzná Iriarteová už nezavolala.

Skoro denně jsem se scházel s Doris, čekal jsem na ni před soudem, kde pracovala. Měla dobrý plat, byla vedoucí úřednice a všichni si jí vážili.

Doris přede mnou nic netajila. Její nynější život byl nesmírně čestný a čitelný. Ale co minulost? V hloubi duše jsem si přál jediné: aby mě nepodváděla. Její románek s šéfem – či co to bylo – přece nemohl nahlodat můj pocit štěstí. Příbuzná Iriarteová už nezavolala. Co víc jsem mohl žádat? Doris mi dala přednost před šéfem, jenž pro ni zanedlouho bude jen špatnou zkušeností, kterou mají všechny dívky.

Upozornil jsem Doris, aby mi do kanceláře nevolala. Nevím už, jakou jsem si vymyslel záminku. Nechtěl jsem riskovat, že telefon zvedne Elizalde nebo Rossi nebo Correa, poznají ji po hlase a pustí se do dvojsmyslných úvah, kterými se tak rádi bavili. Ona byla každopádně milá, neměla mi to za zlé a neprotestovala. Líbilo se mi, že je tak chápavá ve všem, co souviselo se zapovězeným tématem, a byl jsem jí skutečně vděčný, že jsem nikdy nemusel sáhnout k ponižujícímu vysvětlování, k nechvalně známým frázím, které všechno pošpiní a zničí každý dobrý úmysl.

Vzala mě k sobě domů a představila mě matce. Byla to hodná a unavená žena. Před dvanácti lety ovdověla a dosud se z toho nevzpamatovala. Dívala se na Doris a na mě s tichou radostí, ale občas se jí zalily oči slzami, nejspíš jsme jí připomínali doby, kdy byla zasnoubená s panem Freirem. Tři dny v týdnu jsem zůstával až do jedenácti, přičemž s úderem desáté nám matka přála dobrou noc a diskrétně se vzdalovala, takže jsme se s Doris mohli celou hodinu líbat, plánovat budoucnost, počítat, kolik peněz budeme potřebovat na prostěradla a na pronájem bytu, stejně jako tisíce jiných párů v této zemi, které si ve stejnou dobu také vyměňovaly polibky a doteky a spřádaly podobné plány. Matka se nikdy ani slovem nezmínila o šéfovi ani o nikom jiném, s kým by Doris měla citový vztah. Vždycky se mi od ní dostávalo zacházení, jaké je v počestných rodinách vyhrazeno prvnímu nápadníkovi děvčete. A já neprotestoval.

Občas jsem se nemohl ubránit pošetilé radosti, když jsem si uvědomil, že jsem získal (pro sebe a své vlastní potěšení) jednu z těch nedosažitelných žen, na které mají nárok jen ministři, veřejní činitelé a důležití funkcionáři. Já – zástupce tajemníka.

Je třeba poznamenat, že Doris byla s každým dalším večerem půvabnější. Nešetřila něžnostmi: hladila mě po šíji, líbala na krku a šeptala při tom taková slůvka lásky, že jsem vycházel z jejího domu skutečně opilý štěstím a – proč to neříct – plný touhy. A pak, sám ve svém mládeneckém pokoji, jsem se na lůžku převracel ze strany na stranu, trochu rozmrzelý, protože její rafinované dovednosti jasně svědčily o tom, že se jí někdo jako snoubence svědomitě věnoval. Byla to vlastně výhoda, nebo nevýhoda? Musel jsem myslet na šéfa, tak upjatého, tak váženého, tak zabydleného ve své důstojnosti, a nedokázal jsem si ho představit v této záviděníhodné roli instruktora. Nebo jich snad bylo víc? Ale kolik? A hlavně – kdo ji naučil takhle líbat? Nakonec jsem si vždycky připomenul, že žijeme v roce devatenáct set čtyřicet šest, a ne ve středověku, že jí teď záleží jen na mně, a při usnutí jsem objímal polštář jako velkolepý příslib i slabou náhražku příštích objetí, která jsem plánoval.

Až do dvacátého třetího listopadu jsem věřil, že neodvratně a elegantně směřuji k manželství. Byl to fakt. Potřebovali jsme už jen sehnat byt podle mých představ, vzdušný, prosvětlený, s širokými okny. Několikrát jsme se v neděli vydali hledat takový ideál, ale když už jsme objevili něco, co se blížilo naší představě, bylo to příliš drahé, se špatným spojením nebo čtvrť byla podle Doris příliš zapadlá a smutná.

Dvacátého třetího listopadu ráno jsem měl službu. Šéf se už čtyři dny neukázal v kanceláři; byl jsem sám a v klidu si četl časopis a kouřil viržinko. Najednou jsem slyšel, jak se za mnou otevřely dveře. Líně jsem se pootočil a spatřil rozkošnou Dorisinu hlavičku, tázavě nakukující dovnitř. Vešla poněkud provinile, protože – jak sama přiznala – se obávala, že se budu zlobit. Přišla mi říct, že konečně našla byt odpovídající našim požadavkům a za dobrou cenu. Dokonce nakreslila podrobný plánek a pyšně mi ho ukazovala. Byla okouzlující ve svých lehounkých šatech s širokým páskem, který tak skvěle zvýrazňoval její štíhlý pas. V kanceláři nikdo jiný nebyl, a tak se posadila na můj stůl, přehodila nohu přes nohu a začala se vyptávat, kde sedí Rossi, kde Correa a kde Elizalde. Osobně nikoho z nich neznala, ale z mého žertovného vyprávění věděla, jak vypadají a jak se chovají. Zapálila si jedno z mých viržinek a já držel její ruku v dlaních, když vtom zazvonil telefon. Zvedl jsem sluchátko a ohlásil se. Na druhém konci se ozvalo: „Jak se vede, tajemníku?“ a zdánlivě bylo všechno jako dřív. Ale během těch několika vteřin, co trval rozhovor a já se napůl zkoprnělý mechanicky ptal: „Jak se máte po tak dlouhé době?“ a hlas v telefonu odpovídal: „Byla jsem v Chile“, se změnilo úplně všechno. Jako tonoucímu se mi hlavou neuspořádaně míhaly různé myšlenky. Nejprve: „Takže šéf s ní nic neměl“ – a vítězoslavný pocit hrdosti. Dále: „To znamená, že Doris…“ a nakonec: „Jak jsem si ten hlas mohl splést?“

Hlasu v telefonu jsem vysvětlil, že šéf není v práci, rozloučil se a položil sluchátko. Stále ještě jsem ji držel za ruku. Zvedl jsem oči a věděl, co uvidím. Doris seděla na mém pracovním stole, kouřila a byla to obyčejná fiflena. Čekala, prohlížela si svůj směšný plánek a usmívala se. Samozřejmě, že to byl prázdný a povrchní úsměv, tuctový, kterým by mě až do smrti denně nudila. Později jsem chtěl najít skutečné vysvětlení, ale nyní jsem za tímto nedorozuměním udělal v netušeném zákoutí své mysli tečku. Protože já jsem ve skutečnosti zamilovaný do příbuzné Iriarteové.

Ze španělského originálu Familia Iriarte z knihy Montevideanos (Alfa, Montevideo 1959) přeložila Hana Bortlová.