Pavla Jazairiová
Podél cest
Radioservis 2011, 176 s.
Pavla Jazairiová opustila žánr cestopisu a vyzkoušela si psaní povídek. Zachovala ale dokumentární pojetí vyprávění. Každá povídka je exkursem do jiné země, mentality, hodnot. Popisy prostředí, politické boje v Pákistánu, vývoj egyptské architektury, závažné kulturní střety i nepatrná nedorozumění. Zároveň zachycuje bytostně lidský neklid, jakousi plíživou nespokojenost, která, byť mlhavě, prostupuje dny i roky. Cestování zostřuje pocit cizoty, hrdinka nejen že nepatří do cizí země, ale vědomí nepatřičnosti se rozlézá i po těle. Z toho pak plyne ztráta jistot, neukotvenost. Téměř všechny povídky spojuje postava Dany, která je spíš model než individuum. Není naznačeno, zda jde o tutéž osobu, přesto se v povídkách projevuje podobně. Za jejím chováním prosvítá znepokojení, které se neobrací vůči ničemu konkrétnímu. Dana stárne, trpí pocitem, že pouze přebývá, a občas propadá bolestínství („K čemu ještě oblékat staré, nepotřebné ženy?“). I další postavy jsou unavené životem, chtějí žít jinak a touží se vymanit, ač není úplně zřejmé, z čeho. Vše má své místo, svůj úděl, ale málokoho to naplňuje klidem. Dramata se odehrávají skrytě, jsou uvězněná v lidech, jen zřídka dojde k emoční přestřelce. Lidé se setkávají, ale zároveň se úplně míjejí. Odcházejí nečekaně ze životů druhých, aniž by to navzájem postřehli, dohánějí se k šílenství, trápí se. Vystavují se životu bez síly do něj zasáhnout, podobně jako zvířata, která mají na hladce vyholeném těle zakresleno, jak budou rozporcována (častý motiv). Na konci zůstává stejná otázka jako na začátku: Jak se zmocnit života?
Barbora Urmaničová
Greg Egan
Luminous
Přeložil Petr Kotrle
Talpress 2011, 422 s.
Povídková sbírka Australana Grega Egana Axiomat vyšla v češtině už před třinácti lety a působila svou myšlenkovou originalitou téměř jako zjevení. Eganova tvorba představuje sci-fi v nejlepším slova smyslu, s důrazem na vědecký aspekt a uvěřitelnost: žádné mezihvězdné lety, ale spíše pokročilé nano a biotechnologie a prorůstání lidí a počítačů. Egan vykresluje barevný svět blízké budoucnosti, který se zásadně liší od současného. Lidské vědomí se zde může transformovat do počítačové podoby, mozek i tělo budou plné neuroimplantátů. Člověk náhle dokáže být skoro čímkoliv, filosofie a tradiční kultura (zejména náboženství) se ukážou v porovnání s technologií jako krajně banální a nudné. Navázat na Axiomat je obtížné a autorovi se to úplně nepodařilo, i tak ale před sebou máme porci výborné četby. Představte si třeba svět utvářený soubojem dvou různých matematik, křehkou hranici, kde zápasí o svou pravdivost různé matematické věty, a společnost Industriální Algebru, jež má plán, jak na tom všem vydělat. Nebo zde vystupuje hrdina, který může ve svém mozku libovolně přiřazovat míru sympatií/antipatií jakémukoliv jevu, rozhodne se, jaká se mu bude líbit hudba nebo do koho se zamiluje. Jiný příběh popisuje, jak během skenování lidského mozku a převodu vědomí do počítače může docházet ke zvláštnímu jevu přechodových snů… Je trochu paradoxní, že Luminous vychází v klasické podobě, a ne jako čip, který se přehraje v hlavě. Což na druhé straně ukazuje, že Eganovy vize nemusejí být tak blízko, jak se pod jejich uhrančivým vlivem zdá.
Pavel Houser
Eda Kriseová
Necestou slečny H. a dnešní Afrikou
Prostor 2010, 217 s.
Kriseová se pohybuje v české literatuře poměrně dlouho, byť zpočátku nemohla publikovat. Ani žánr cestopisu, ke kterému má tato kniha blízko, autorce není neznámý. Jako příklad je možné uvést její knihu Já & ponsko (1968). Už zde Kriseová prolíná realitu s vlastními postřehy. Používá to i v Necestou slečny H., kde hovoří o současné Africe, a snaží se tak vykreslit puzení slečny Hlaváčkové, jež motivuje i její vlastní putování – právě trasu slečny H. totiž sleduje. Slečna Hlaváčková byla Češka, která chtěla sama projít Afrikou před více než sto lety, ale došla jen do Malawi, kde zemřela na malárii. Její hrob se stal cílem autorčiny výpravy. Nicméně v této linii Kriseová mírně selhává. Její reflexe jsou až příliš prosycené otázkami, představa slečny Hlaváčkové je pak hodně nadnesená. S tím se pojí i styl. Často se přiklání ke zdrobnělinám, nebojí se použít poetismy, ty ale natěsnány vedle sebe vyznívají naprázdno a bezobrazně. Míra malebnosti vnáší do textu určitou dýchavičnost, již bohužel posilují i četné fráze. Autorčiny popisy se zaměřují na scény až kýčovité – variace západu slunce, odpočinek ve stínu, nespočetné návraty k obrazům vody. Právě opakování po chvíli začne mírně překážet stejně jako kritika nefunkčnosti rozvojové pomoci, evropského způsobu života, materialismu. V tolika obměnách to najednou ztrácí důležitost sdělení. Nakonec má tedy štěstí, že jí z Malawi nedali výstupní razítko. Zůstala tam dodnes, jak sama píše.
Barbora Čiháková
Assa Larssonová
Prolitá krev
Přeložila Jana Holá
Host 2011, 357 s.
Ve švédské vesničce Jukkasjärvi kdosi ubil farářku a pak ji přivázal řetězem v kostele na varhany. Podezřelých je fůra, valná část zdejšího pánského osazenstva ji nenáviděla a nijak se tím netají. Rebecka Martinssonová zažila nejhorší chvíle svého života v autorčině předchozím díle Sluneční bouře (2003), kde zastřelila v sebeobraně tři osoby (říká obálka, sám jsem neměl tu čest). V Prolité krvi ji do Jukkasjärvi pošle zaměstnavatel, aby se sebrala. Kdyby tak tušil, jaké masakry ji čekají! Rebecka se samozřejmě připlete do vyšetřování a objeví stopu (koho by taky napadlo prohlédnout bezpečnostní schránky ve farním sboru, od nichž měla zavražděná klíče?). Do akce je povolána i inspektorka Anna-Maria Mellaová, taktéž stará známá. Že nic nebrání tomu, aby bylo spletité klubko záhadné vraždy osvědčenými hrdiny rozmotáno? Ale kdeže. Vyšetřovatelé nejsou víc než stafáží a účast na řešení případu je minimální. Dozvíme se ale leccos o domácnosti inspektorky i stesku kolegy po zatoulaném kocourovi. Než mátožná Rebecka prožije další hrůzy, valnou část románu jí probleskávají hlavou útržky vzpomínek na dětství. Místní si vystačí sami a na pachatele naštěstí dolehne tíha jeho životního osudu a topornost dialogů („Co říkáš na Miss Twiggy? Určitě je ohromně milá, ale já osobně nemůžu mít ráda ženskou, co má zadek jako dva kmínky. Můj vlastní je jako puberťák. Jako by se ode mě chtěl odpoutat a postavit se na vlastní nohy.“ „Jo, zdálo se mi, že slyším, jak se za tebou něco vleče v trávě, když ses objevila.“) a vezme odpovědnost za konec knížky na sebe.
Vojtěch Staněk
Jasutaka Cucui
Konec stříbrného věku
Přeložila Anna Křivánková
Odeon 2011, 192 s.
„Tak, vážení, teď se račte navzájem pozabíjet.“ Samozřejmost se v prózách Jasutaka Cucuiho mísí s uštěpačným humorem zcela běžně, ať už jde o jakkoli vyhraněná témata. V tomto románu zazní předchozí věta z úst vládního úředníka a je adresována důchodcům, kterým právě začíná svérázný program, pomocí něhož se vládě elegantně vyřeší problémy spojené kupříkladu s vyplácením důchodů a péčí o seniory vůbec. Významný japonský tvůrce povídek, 35 románů, ale též undergroundových manga komiksů u nás bohužel není takřka znám. V Japonsku přitom publikuje od šedesátých let a patří k tvůrcům, kteří podobně jako třeba Stanislav Lem či Jorge Luis Borges kombinují experimentální postupy s prvky žánrové literatury. I jeho zásluhou se ostatně v Japonsku stal ze SF uznávaný literární žánr. Vzhledem k tomu, že donedávna byl u nás znám maximálně jako autor předloh k významným anime filmům Paprika a Dívka, která proskočila časem, je trochu s podivem, že se nakladatelství Odeon rozhodlo vydávat jeho pozdní, méně známé prózy. Po předloňské útlé novele Peklo nyní vychází o něco silnější a o pár let pozdější román Konec stříbrného věku, obě díla přitom vznikla v uplynulém desetiletí. Zatímco v Pekle takřka absentuje příběh a epizodické „momentky“, v nichž se mísí různé úrovně reality i časoprostoru, připomínají vyprávění z japonského undergroundového komiksu, Stříbrný věk přímočarým a absurdním námětem připomíná videohru. Držitel Kawabatovy i Tanizakiho literární ceny napsal s porcí nadsázky satiru na problémy japonské sociální politiky. Téma zbavování se lidí překročivších práh sedmdesátky není v Japonsku zcela neobvyklé. Podle legend z raného středověku vznikl už román Balada o Narajamě a jeho uznávané filmové adaptace z padesátých a osmdesátých let. Cucui se kromě toho zjevně inspiroval též snímkem z počátku tisíciletí Battle Royale režijního veterána Kinji Fukasakua, který pojednává o programu pro problematické teenagery. Ti jsou odvezeni do bitevní zóny, kde je jejich úkolem se pozabíjet. Přežije-li jen jeden, odměnou mu je vlastní život. Totéž se v Cucuiho fikci odehrává s důchodci. Mrazivá ironie, s níž je líčeno rutinní chování a místy až šokující netečnost vládních úředníků, si však nezadá s pohledem na samotné staříky, jejichž povahové nedostatky se obnažují ve světle nadcházejícího vzájemného masakru s groteskní intenzitou. Příběh je sice vyprávěn pohledem „starého pána“ Kuičiró Utaniho, odvíjí se však v krátkých epizodách, v nichž se představují další protagonisté. Dochází zde ke změně nálady či optiky, často s až karikaturním vyústěním předchozí dojemné či závažné situace. Přemrštěnost je společným jmenovatelem, a byť mnohdy čtenář pocítí, že se tu ocitá na hranici dobrého vkusu či vypravěčského umu, brzy zjistí, že takové narušení jistot bylo autorovým záměrem.
Tomáš Stejskal
Fagi
Jsem Fagi
Seqence 2010, 80 s.
Fagi je třináctiletá komiksová postava. Její příběhy se začaly objevovat na facebookovém profilu a brzy si našly fanoušky. Stvořil ji s největší pravděpodobností Jiří Jelínek s Divadlem Dno, které příběhy uvádí jako scénky doplněné hudbou a zpěvem. Když se vám poštěstí, uvidíte při představení zpěváka Martina E. Kyšperského z formace Květy. A aby Fagiin svět nabyl dalších rozměrů, stejná kapela vydala album písniček z představení, které se jmenuje V čajové konvici. K tomu vychází pravidelně strip v Divadelních novinách. Humor představení i knihy čerpá ze hry se slovy, typické pro vystoupení Divadla Dno. Fagi hraje domino s dominou, a ta je dominou proto, že četla Babičku. Iggy je zase až moc Pop. Nebo političtější: kamarádka Vanda nesmí do centra Brna v krátkém tričku, protože jsou jí vidět žebra. V Brně se ale nesmí žebrat! V první polovině knihy je kromě stripů na konci strany vždy ještě facebooková hláška – většinou opět s jazykovou pointou, častěji náročnější na pochopení (Fagiina nejoblíbenější paštika je Jamajka nebo Fagi sděluje, že poslouchá ruské zpěváky: „A co vy? Vy socky?“) Přečíst knihu v kuse je možné, ale po chvíli je čtenář hledáním vtipu trochu unaven. Takže doporučuji dávkovat. Občas člověk žasne, na co všechno ta Fagi nepřijde (Stařec a tchoře je Heminggay?!). Občas se podaří i docela osvěžující výtvarný žertík (třeba čtyři stripy na jedné straně, které se čtou od prostředního obrázku).
Jiří G. Růžička
Ondřej Červinka
Malá noční můra
Pavel Mervart 2011, 152 s.
Název jako předznamenání. Tento debut ale dostává svému titulu bezmála dokonale. Autor se pouští do popisu postmoderní komercializované společnosti, která selhala a ztratila veškeré hodnoty. Podivně neurčitý – ani protivný, ani sympatický, ani metaforický, ani konkrétní – protagonista Theodor Široký je vyslán řešit nesrovnalosti v hospodaření podniku v tajemných Černých Mlýnech. Dozvíme se o nich však jen to, že jsou posety lesy, nechutnými odpadky a psa by do nich člověk nevyhnal. Pro Theodora ale paradoxně představují místo zaslíbené – zamiluje se a krůček po krůčku pátrá po záhadách v účetnictví společnosti. Touto banální smyčkou kniha ovšem ani zdaleka nekončí. Je ještě banálnější. Červinka po čtenáři vrhá moudra, jež by mohla stvořit Slovník klišé ultrakapitalistické doby. Ubíjí ho lacinou mystikou a krátkodechou kritikou. Starý dobrý Žižkov nazývá Merkuriem a samolibě se kochá zdánlivě velkolepým divadlem umírajícího světa, nad kterým poletuje – na rozdíl od nevinných čtenářských duší – s nekompromisním nadhledem. Malá noční můra není dobrá ani jako prvotina, ani jako sociologická sonda do současné odcizené společnosti, ani jako výpověď o lásce, která překonává nástrahy masové automatizace a industrializace. Nic takového. Nakonec nejzajímavější je podivný seznam partnerských log, která se krčí na poslední straně. Jejich googlování má totiž možná výraznější narativní potenciál než celá kniha. A to zabolí.
Michaela Hečková
Parisula Lampsosová, Lena Katarina Swanbergová
Můj život se Saddámem Husajnem
Přeložila Tereza Janoušková
Ikar 2010, 328 s.
„Byla jsem zase za vypočítavou mrchu,“ píše ve svých memoárech vdova po Saddámu Husajnovi, iráckém diktátorovi, a čtenář nemá proč nevěřit upřímnosti jejího povzdechu. „Než zemřu, zemřeš také. Nikdy nebudeš patřit jinému,“ slibuje zase jinde Parisule diktátor. Patetická slova jako z laciného jarmarečního kusu! My, co jsme přežili, se můžeme ohlédnout v hněvu na inventuru jeho panování – v osmdesátých letech teror proti obyvatelům Íránu, kterému padlo za oběť odhadem 180 000 lidí, rozpoutání války proti Íránu a Kuvajtu, podpora teroristické al-Káidy a palestinských extremistů, čehož výsledkem bylo v roce 2003 vyhlášení války vojsky NATO, Husajnovo zajetí a poprava. „Když jsem byla malá, myslela jsem si, že jsou v Thajsku kanibalové,“ překvapuje jinde Parisula svým uvažováním a čtenáři nezbývá než otevřít si pivo, aby se probral. Směs naivity a odsudků v takovém koktejlu působí rozjařivým dojmem, a přičteme-li, že v knize chybějí fotografie a obrazová příloha (krom značně simplexního plánku Bagdádu, podle kterého by člověk nedošel na protější roh náměstí), můžeme si gratulovat, že všechno nakonec dobře skončilo. Pro zájemce o irácký mrav i jedno rčení: „Mléko tvé matky je velice čisté“, jímž vyjadřujeme úctu oslovenému. Ponechejme ale stranou čistotu mateřského mléka, začtěme se do pamětí diktátorovy metresy.
Vít Kremlička
Martin Kučera
Kultura v českých dějinách 19. století. Ke zrodu, genezi a smyslu avantgard
Academia 2011, 620 s.
Historik Martin Kučera (nar. 1956) nenapsal přehledovou příručku dějin kultury. V textu, jejž sám označuje za „výkladový experiment“, sleduje tvůrčí činy české kultury v „dlouhém“ 19. století (od devadesátých let 18. století do první světové války). Chápe je jako projevy sebekultivačních aktivit, vytvářejících dráhu, klenoucí se od utvrzování národního obsahu kultury přes snahu vyrovnat se vyspělejším kulturám až k programovému evropanství, projevujícímu se v modernistických a avantgardních směrech. Avantgardy vidí jako výraz vzepětí, vůle k překonání krize evropské civilizace. Autor se terénem pohybuje promyšleně, s důvěrnou znalostí tvůrců. Poněkud stranou zůstali jen nositelé německé kultury v českých zemích, jež se v daném období vyvíjela svébytně (zajímavé postřehy naopak přináší kniha o českožidovských autorech). Martin Kučera v poslední době precizuje svou originální teorii poznání, využívající především podnětů hermeneutiky, jejích zřídel strukturalistických a dialektických i některých prvků fenomenologie a sémiotiky. Historik je mu vykladačem, usilujícím o „interpretativní rekonstrukci“ něčeho, co bylo a co v ontologickém smyslu stále trvá. Při četbě knihy, která se věnuje tvůrčím vzepětím dávno již náležejícím minulosti, jsem se nedokázal v některých místech ubránit pocitu, že promlouvá i o problémech aktuálních. A to přesto, že autor se násilnému zpřítomňování brání. V závěru práce nalezneme úvahu, že možná „uzrála potřeba hledat nové kulturní paradigma“.
Jiří Křesťan
Roman Vaněk
S vařečkou kolem světa
Ikar 2011, 141 s.
Jíme, abychom žili, anebo žijeme, abychom jedli? Odpověď: jíme, abychom jedli, a žijeme, abychom žili. Zdávna platí gastronomický axiom: hlad je nejlepší kuchař. Představa čtrnáctidenního vaření nějaké flaksy proto, aby změkla, působí v každodenním kvapu celkem nesmyslně. Hédonismus vládne dnešku, člověk do sebe hodí pár bifteků, několik piv na uhašení žízně a běží dál, za novou zábavou, anebo prací, chcete-li. Mistr kuchař Roman Vaněk sjezdil celý svět, všude byl, všemu rozumí – ale v jeho gastronomickém cestopise S vařečkou kolem světa recept na slovenské halušky chybí, ano i plejáda balkánských pljeskavic, ruské pelmeně, natož kdo-ví-co-ještě; zastoupen ovšem je staročeský kaldoun z kachny (vydatná kachní polévka), fotografie v knize celkem informují, tu a tam se mihne anekdota, poučení, finesa, postřeh; lze olitovat, že kniha nemá větší rozsah. Inspiruje na cesty nebo do kuchyně, je to doslova kniha, kterou si lze vychutnat. Jistě by též byla inspirativní kuchařka historická. Starořímský gourmet Lucullus, známý rozličnými pokrmy ze šneků, jáhel a kadeřavých salátů byl i schopným vojevůdcem. Padl při bitvě s Parthy – jízdními lučištníky, kteří po celý starověk ohrožovali východ římského impéria. Zřejmo tedy, že kuchařství má co do činění se strategií. Ale co?
Vít Kremlička
Nick Lane
Vývoj života. Deset velkých vynálezů evoluce
Kniha Zlín 2011, 408 s.
Jak podat složitou látku laikům srozumitelně a přitom bez nepřípustného zjednodušení? Nick Lane se pokusil zprostředkovat jedno z úžasných dobrodružství vědy jménem evoluce. Umí začít kapitolu svižně, po pár odstavcích náročnějšího vysvětlování výklad vhodně odlehčit. Vykreslí strašidelný obraz modelu Krebsova cyklu krčícího se v koutě zaprášeného kabinetu, i památné ráno, kdy dva štamgasti cambridgeské hospody U Orla vpadli dovnitř s tím, že odhalili tajemství DNA. Naštěstí ale neunavuje příliš samoúčelnými historkami ze zákulisí. Pro výběr si Lane vytkl čtyři kritéria: vynález musel znamenat převratnou změnu, mít mimořádný význam i pro dnešek, muselo se jednat o přírodní evoluci – ne tedy evoluci kulturní –, ale musel přitom být něčím symbolický. Posledním kritériem se biochemik Lane proměnil tak trochu v mystického filosofa: chce před čtenářem načrtnout obraz deseti stupňů zázraku stvoření. Prvními sedmi jsou vznik samotného života, pak vznik DNA, fotosyntézy, složité buňky, sexu, pohybu a zraku. Naivní předpoklad, že ty stupně jsou rozložené v čase, bere za své záhy: třeba i zrak, stejně jako dva poslední (vědomí a smrt) mají kořeny nesmírně dávné. To jediné, co nemá prazáklad před prvohorami, je teplokrevnost. Lane od první kapitoly usvědčuje sám sebe, že vlastně nejde o „vynálezy“, ale o sled drobných změn. Výjimkou je vznik eukaryotní buňky: nadhozená možnost, že mohlo jít o jedinečný náhodný případ, na němž stojí bohatství dnešního života, je fascinující.
Filip Tesař