Dar
The Greatest
Režie Shana Feste, USA, 2009, 99 min.
DVD, Bonton, 2010
Existují určité jistoty, na něž se může umělec spolehnout: děti, holocaust nebo smrt potomka. Když do uměleckého díla šikovně nastrčíte dítě, dojmete. Když příběh umístíte do koncentračního tábora, málokdo si dovolí vás kritizovat (uvidíme, zda toto tabu naruší chystaný snímek Osvětim jednoho z „nejhorších“ režisérů současnosti, Uwe Bolla). Když jako zápletku použijete smrt potomka, spojíte dojetí s tragédií. Je to dostatečně efektní a nestojí to moc úsilí. Je to doslova dar! Původně se ale tenhle film jmenuje Greatest – Největší. A přesně takový je hrdina filmu (mihne se tu jen na okamžik) ve vzpomínkách rodičů, přítelkyně, přátel a nakonec i bratra, který se zprvu nadějně tváří jako jediný bořitel mýtu. Jenom vzpomínky ale nestačí, je třeba ještě více diváckých slz, a tak debutující režisérka Shana Feste nasazuje do hry hned dvojpostavu – těhotnou přítelkyni zemřelého. To, že je zprvu odmítána matkou, je především scenáristická berlička k dojemnějšímu závěru. Stejně banální jako zpracování tématu je zvolení hudby, o niž se, podobně jako u většiny dalších amerických filmů pro mládež, postaraly různé jakoby-indie kytarové kapely, které do snímku vnášejí další porci emo-kýče. To, co fungovalo u Donnieho Darka, prostě nefunguje po sté u Daru. Tenhle film je natočený na jistotu. Až tak, že mu lze těžko všechny ty emoce uvěřit. Dovedu si však představit nadšené divácké přijetí na festivalu Sundance (v Karlových Varech by se v divácké anketě také jistě neztratil). Tohle je festivalový kýč se vším všudy!
Jiří G. Růžička
Stav nejvyšší pohotovosti
Go do gaai bei
Režie Ringo Lam, Hongkong, 1997, 98 min.
DVD, Vapet 2010
Díky společnosti Vapet se do naší DVD distribuce dostalo v uplynulém roce značné množství hongkongských snímků. Kromě trilogie Tenkrát v Číně od tvůrce spjatého s hongkongskou novou vlnou Tsuiho Harka či osvědčeného Jackieho Chana, jehož méně známé filmy Vapet vydal, vyšly též tři snímky Ringa Lama, dalšího z tamních klíčových režisérů osmdesátých a devadesátých let. Lamovy kriminálky téměř nikdy nefungují podle osvědčeného hongkongského akčního receptu, nejde o krvavé balety či choreograficky, kamerově a střihově precizní bojové symfonie, v nichž bývá děj pouhým věšákem na jednotlivé stylistické lahůdky a žánrové atrakce. V Lamových filmech se vše odvíjí od postav, žánrově obvykle balancují mezi lehkou komedií a krimi dramatem, veškeré napětí většinou vyvěrá z konfliktu protagonistů na opačných stranách „barikády“, které však spojuje víc, než si jsou ochotni připustit. Ve Stavu nejvyšší pohotovosti oproti Lamovým filmům z osmdesátých a počátku devadesátých let ubylo jak humoru, tak akce, byť ta u režiséra nikdy nedominovala. Jde o pomalý snímek, s jedinou, na místní poměry nicméně opulentní akční honičkou, v němž se veškeré napětí rodí z vnitřních pochybností protagonistů. Policista a zločinec hrají hru na kočku a myš, o vyřešení případu tu jde nicméně pouze na pozadí. Akční sekvence tu zcela typicky slouží pouze k zexpresivnění pohnutek hrdinů a kriminální zápletka ustupuje vykreslení tragičnosti obou ústředních postav, lhostejno, na které straně zákona.
Tomáš Stejskal
Věrná kopie
Copie conforme
Režie Abbás Kiarostámí, Francie, Itálie, 2009, 106 min.
Premiéra v ČR 29. prosince 2010
První francouzský snímek uznávaného íránského režiséra Abbáse Kiarostámího udivuje tím, do jaké míry jeho tvůrce dokázal opustit své dosavadní autorské značky a přizpůsobit se sterilnímu festivalovému popu. Namísto minimalistických civilních snímků, které tvořil v Íránu, přišel s konvenčně natočenou snobskou konverzačkou. Film o dvojici dobře zaopatřených intelektuálů, kteří spolu tak dlouho nezávazně a chytrácky plkají v několika evropských jazycích, až ze sebe navzájem vykřesají i několik skutečných emocí, spojuje hned několik neduhů současné festivalové kinematografie. Jednak je to stesk po éře autorských osobností francouzské kinematografie, jímž dnešní francouzská produkce maskuje svou narůstající bezvýznamnost, dále snaha přivést k tomuto stesku úspěšné autorské filmaře z exotických oblastí (Kiarostámího dílo následuje přinejmenším po Tsai Ming-liangově Tváři a Hou Hsiao-hsienově, mimochodem skvělém, Letu červeného balónku) a nakonec neméně umělá snaha o kosmopolitní kinematografii, kde se na jednom místě setkávají postavy z různých států mluvící rozdílnými jazyky. Věrná kopie ale selhává i jako konverzační film. Představitelka hlavní ženské role Juliette Binocheová tu předvádí svůj dosud snad nejslabší herecký výkon (je s podivem, že za něj dostala cenu v Cannes), který se utápí v přehnaném afektu. Její mužský protějšek naopak vyznívá odtažitě a lehce povýšeně, takže jejich setkávání na plátně má spíš podobu vynucovaných rozhovorů než přirozeně působícího flirtování z podobně vystavěného amerického snímku Před úsvitem.
Antonín Tesař
Sufjans Stevens
The Age of Adz
Asthmatic Kitty 2010
Hodný chlapec amerického popfolku Sufjans Stevens přišel do Kristových let a začal provádět nečekané věci. Zapomenuta jsou tematická alba věnovaná americkým státům (poslední bylo něžně velkoorchestrální Illinois z roku 2005), namísto toho letos na podzim přišlo hodinové (!) EP nazvané All Delighted People a vzápětí po něm album The Age of Adz. Kuriózní je už samotná inspirace pološíleným malířem Royalem Robertsonem, který se po útěku manželky propadl do těžké misogynie a apokalyptických nálad (zlý robot na obalu cédéčka je jeho dílo). Ještě překvapivější ale je, že Stevens hodil za hlavu svoji dosavadní košatou hudební vlídnost a místo toulek po vlasti předvádí drásavé vnitřní krajiny, v nichž se nápadně často objevuje slovo „mess“. Album trochu zrádně začíná tak, jak Stevense známe: zvonivá kytara, zastřený polohlas, lehce snová nálada. Hned druhá píseň však otevře dveře do úplně jiného světa – a v něm už bude posluchač pobývat až do konce. Vemlouvavě polohlasný tenor zní na kontrastním pozadí automatického bubeníka, smyček se škrábavými zvuky, synteticky jedovatých kláves či „umělohmotných“ smyčců. Dramatické sbory, fanfáry a další aranžérské radovánky, v nichž si Stevens vždy liboval, sice nechybějí, k dřívější hladivosti však mají daleko. A na závěr pětasedmdesátiminutového cédéčka umístil Stevens skoro půlhodinovou suitu Impossible Souls, v níž se všechna traumata připomenou ve zcela osobní rovině a s hodně hořkou pointou: „Říkáš mi: společně toho dokážeme mnohem víc/ A já ti říkám: holka, šlo mi jen o potěšení/ A já ti říkám: chlapče, nadělali jsme spolu pěknej svinčík.“
Vladimír Mikulka
Earth
A Bureaucratic Desire for Extra Capsular Extraction
Souhern Lord 2010
Američtí průkopníci metalového odvětví droneové hudby Earth zpestřili čekání svých fanoušků na novou desku (vychází v únoru tohoto roku) vydáním svých raných nahrávek z období kolem roku 1990. Umožňují tak projít si počátky formování dronemetalové hudby i těm, kteří je v oné době nestihli zaznamenat. Oproti první dlouhohrající desce jsou všechny skladby doplněny stopou bicích, které získaly v Earth stálou pozici až na posledních albech, což usnadňuje poslech často jednotvárných kompozic i posluchačům do tajů žánru nezasvěceným. Reedice se svým složením vyhýbá momentům, v nichž se tvorba ocitá na tenkém ledě mezi hypnotickým, minimalistickým pojetím droneové hudby a prázdným opakováním jednotlivých kytarových riffů (což bohužel nelze říct o všech kompilacích této skupiny). První tři skladby z EP Extra Capsular Extraction (1991) jsou klasickou ukázkou spojení doom metalu s myšlenkou droneové struktury skladeb. Zbytek alba tvoří výběr z prvního demosnímku (1990), ještě výrazně ovlivněného stoner-rockem konce osmdesátých let (k tomuto žánru se Earth vrátili na albu Pentastar). Ve skladbě Divine And Bright zazní dokonce hlas ikony grunge Kurta Cobaina, s nímž skupina ve svém raném období často spolupracovala. Kompilace velmi zdařile zaznamenává první kroky Earth na scéně tehdy nového žánru. Vyhýbá se počátečním tvůrčím „přehmatům“ a s remasterovaným zvukem z dílny Mella Demetera nabízí mnoho nejen příznivcům dronů.
Václav Dobiáš
Tupolev
Towers of Sparks
Valeot Records 2011
Za poněkud těžkotonážním názvem uskupení Tupolev se skrývá odlehčená a moderní hudba. Ve Vídni usazené kvarteto na své druhé dlouhohrající desce nabízí komorní verzi dnes tolik protežovaného postrocku. Pomocí klasických nástrojů, jakými jsou piano nebo cello, vytvářejí téměř rockově znějící kompozice plné vnitřní dynamiky. Písně jsou tu a tam rozrušovány a napadány drobnými elektronickými šumy a ruchy, které ale tradiční písňovou skladbu nerozbíjejí, naopak její struktuře dodávají další rozměr. Například v úvodní Its zazní zvláštní klokotavý zvuk, jenž v souhře s pianem působí poněkud mimozemsky, a přitom harmonicky. V celkové stopáži alba dominuje eponymní triptych Towers of Sparks (1–3), který graduje a utichá v nekonečných etapách. Deset minut trvající titulní opus by se mohl klidně objevit v Kubrickově Vesmírné odyseji, svou neuchopitelností totiž poměrně věrně kopíruje atmosféru filmu. Společným rysem všech skladeb je jakási kulminace pomalých a rychlých temp. Svou náladou a citem pro detail Towers of Sparks evokuje práci zvukového perfekcionisty Johna McEntirea, potažmo zvuk jeho domovských Gastr Del Sol. Také u jejich nahrávek přináší vycizelovaný zvuk s každým dalším poslechem nový posluchačský zážitek a potěšení. Úhrnem platí pro obě skupiny totéž: vytvářejí promyšlenou hudbu pro vnímavé a náročné posluchače.
Martin Šenkypl