Jiří Holý, Petr Málek, Michael Špirit, Filip Tomáš
Šoa v české literatuře a kulturní paměti
Akropolis 2011, 312 s.
Publikace literárních vědců spjatých s Ústavem české literatury a literární vědy FF UK se – stejně jako o něco starší sborník Holokaust – Šoa – Zagłada v české, slovenské a polské literatuře (ed. J. Holý, 2007) – zabývá jedním z největších traumat naší civilizace. Theodor W. Adorno kdysi postuloval slavnou tezi, že po holokaustu už není možné psát básně; přítomný sborník na jedné straně nuancuje možné významy tohoto výroku, na druhé s ním polemizuje. Specifickou povahu literatury o holokaustu, která je na pomezí fikce a historie, tematizuje Filip Tomáš; narativní strategie, které vedou k vymazání smyslu holokaustu (událost očima viníků) popisuje Jiří Holý. Nicméně jakákoli literatura je vždy fikce řídící se vlastními zákony a je bytostně vlastní lidskému rodu, a nemůže tedy „nebýt", přestat (jak dokládá M. Špirit, jehož studie je v odpovědi na Adornovu tezi nejpregnantnější). Záleží tedy jen na tom, nakolik dokáže danou tematiku, šoa, lágry, návrat Židů do často nepřátelských domovů, přetavit v účinný umělecký prostředek. Špirit téma zkoumá na příkladu Josefa Škvoreckého, jenž o holokaustu mluví v narážkách, respektive – mlčením, prázdnými (a o to výmluvnějšími) místy. Z jiné pozice vychází Petr Málek: popisuje událost nazíranou v širším sémiotickém kontextu jako specifický intertextuální jev zasazený do religiózního i uměleckého rámce a jeho zpodobení vnímané jako vzpomínková práce, pohyb kulturní paměti odkazující k identitě židovského národa. Sborník obsahuje i přehledovou studii o vztahu Židů a literatury v českých zemích (J. Holý).
Pavel Šidák
Helene Hegemann
Axolotl roadkill
Přeložila Eva Dobrovolná
Odeon 2011, 192 s.
Německá autorka Helene Hegemannová znovu otevřela diskusi nad postmoderním přístupem k intertextualitě, když veřejnost provokovala nepřiznanými výpůjčkami z blogů. Axolotl roadkill však dráždí každou buňkou. Je prudký, urputný, překotný. „Byla mi vnucena řeč, která není mou vlastní. Tahle řeč je velice živá, přestože některá slova jsou značně přetažená." Hrdinka mluví jako někdo, na koho byla osobnost našroubována životem, jako prenatální intelektuálka poznamenaná vztahem k matce. Je vulgární k okolí i k sobě samé, plná přemrštěných přesvědčení, nezpracovaných vědomostí, vykloubených názorů a narušených citů – „Chce vzbudit pozornost extrémností, ostatním lidem vmetá do tváře vlastní problémy nebo vlastní duši". Témata Axolotlu jsou neméně výrazná. Nové definování morálních hodnot, trýzeň obrácená dovnitř, strach z blízkosti, zprzněné a rozdrážděné emoce, neschopnost začlenit se mezi „buržouze". „Předimenzovaná neutralita situace", která hrdinku frustruje, se zde přebíjí čímkoli méně neutrálním (drogami). Nálady, pocity, myšlenky, jednotlivé části románu se blíží vykreslování jejího těla, jsou jako „krusty ekzémů přerůstajících jedna přes druhou" a tvoří dohromady rozbolavělou koláž člověka. Popisy jsou svérázné, nepřesné, zmatené, skvělé. Axolotl roadkill se nesnaží o precizní stylistiku, nemaskuje svoji nedokonalost, a tedy je zranitelný stejně jako úchvatný. A to i přesto, že se autorka kdesi inspirovala, respektive že kdesi kradla. Musíme dílo trestat za to, že autor nejedná eticky? Jde o zásluhy, nebo o literaturu?
Barbora Urmaničová
Pavlos Matesis
Starý dnů
Přeložila Soňa Dorňáková-Stamu
Host 2010, 192 s.
Zapomenutý kout v řeckém vnitrozemí, počátek dvacátého století. Místní nikdy neviděli moře, a tak nevěří, že něco takového existuje. Nevědí, co znamená slovo „stát", a netuší, co je to vlajka. Král je jim šumafuk. Aby taky ne, když po kraji chodí samozvaný prorok Eliseos s učedníkem Zagrosem a konají zázraky. To si přece nikdo nemůže nechat ujít! Román jednoho z nejvýznamnějších současných řeckých spisovatelů ironicky tematizuje (ale z pozice vypravěče nekomentuje) sílu lži a manipulace s davem. Eliseos, který si pověst svatého muže získá metodami neortodoxními (chromého „vyléčí" tím, že ho bije tak dlouho, až se nemocný prostě zvedne z lůžka, aby se zachránil), pálí proroctví od boku, jak se mu to zrovna hodí, dobra v něm není, ani co by se za nehet vešlo, a po jeho skutcích zůstávají v prachu země jen mrtvoly a ohořelá stavení. Vesničané na něj ale nedají dopustit, neboť touha být alespoň jednou za život u něčeho, co je přesahuje, je podstatou jejich víry. Bolest a utrpení – tedy jediné, co zázraky do kraje přinášejí, ač jsou vykonavateli všech mordů sami vesničané – jsou pro nevzdělaný a důvěřivý dav důkazem mnohem silnějším než transcendentální zážitek. Lžou všichni a lžou každou větou a uvěří i vlastním lžím, hned jak je vysloví. Vesničané si navzájem přejí jen to nejhorší a házejí si do jídla hady, aby byli Eliesovi a Zagrosovi blíž než jejich soused, ale svorně oberou četníky z města o holínky nebo kvůli prorokům vypálí vesnici. Bizarní veletoč drobných epizod otevřené imituje biblická vyprávění, žene je však až ke groteskní absurditě. A ta je v podání Matesise mimořádně zábavná.
Vojtěch Staněk
Jaroslav Kříž
Hotel – Posel – Loď
Pistorius & Olšanská 2011, 144 s.
Tentokrát Jaroslav Kříž předložil soubor tří próz. Všechny spolu velmi úzce souvisí. Hrdinové se ocitnou v neřešitelné situaci, ze které je cítit až úzkostná potřeba určitého přelomu, ať už u prvního Kryštofa Mana svázaného s prostorem nekonečného Hotelu, nebo Posla ztraceného v nepřátelském prostředí cizího města, jehož obyvatelé nechtějí naslouchat (pro protagonistu slova koneckonců ztratila význam), nebo posledního Martina, jehož celý život je svázaný s lodí.
Právě zmiňovaný prostor je důležitým motivem všech tří próz. Panuje zde neúnavná snaha navodit určitou stísněnost, pocit úzkosti z nekonečných pasáží, labyrintu uliček, chodeb v podpalubí. Přestože se hrdinové vyskytují na odlišných místech, mají dovést čtenáře ke stejnému závěru. Obdobně vstupuje do života hrdinů žena pozastavující je v jejich snaze naplnit svůj osud. Propojuje je i neschopnost dojít k vytyčenému cíli. Jejich snažení není nikdy naplněné, u postav dochází jen k neurčité obměně. Kryštofa Mana odvážejí z Hotelu, ale sám jeho konec najít nedokázal, Posel vzkaz vlastně nepředal, Martin opouští loď spíše z donucení než na základě vlastního rozhodnutí. Jako samotný nápad to není špatné, ale bohužel provedení mírně pokulhává. Jazyk není nijak barvitý, v průběhu dialogů zadrhává. Hlavní problém jsou dovětky, u kterých má autor tendenci doříct i věci, které by měly samy o sobě vyplynout z rozhovoru postav. Jakýkoli námět je pak v tu chvíli bohužel nedostačující a při čtení se ztrácí.
Barbora Čiháková
Bořivoj Kopic
Bakelitový svět
Kniha Zlín 2010, 248 s.
Výjimečně si dovolím osobní poznámku. Když jsem před třemi lety pročítala čtveřici básnických sbírek, které za života vydal Bořivoj Kopic (1931–1982), abych z nich vybrala několik básní pro Antologii české poezie, I. díl (1966–2006), spíše než radostná práce to byla zkouška trpělivosti. Poezii nechyběla kultivovanost, zběhlost a obratnost; nad záblesky invence však zásadně převažovaly konvence a očividná snaha vyjít vstříc průměrnému vkusu a až na pár světlých (respektive temných) míst ho nepřekročit. A to do té míry, že by verše zmohly i uspávače hadů. I pokusila jsem se vybrat několik čestných výjimek (takže ani jednu z mnoha básniček o opěvované Vysočině) s pomyšlením, že se sotva někdo odhodlá budit tuhle poezii z mrtvých.
Leč stalo se. Básník Pavel Petr připravil pro nakladatelství Kniha Zlín obsáhlý svazek, shrnující nepublikované básně a deníkové záznamy převážně ze šedesátých let. Pozoruhodné je oboje; přiznejme, že deníkové zápisky ještě o něco více. Jako bychom před sebou náhle měli úplně jiného autora, než byl ten, který měl ambice tisknout své „oficiální" krotké verše i za cenu vědomých životních, profesních, ba i morálně-etických kompromisů, o nichž se opakovaně rozepisuje v denících, kde například píše o své „bezohledné touze po úspěchu za cokoli".
Básně jsou přehledně rozděleny do čtyř oddílů, řazených chronologicky. První dva (z let 1949–1969 a ze sedmdesátých let) jsou neseny protikladnými, a přitom komplementárními tématy homosexuální erotiky a křesťanství. Ačkoli zpracování je odlišné – dramatičtější, vyhrocenější, mnohomluvné –, čtenář si nemůže nevzpomenout na poezii Jiřího Kuběny (včetně záliby ve verzálkách) nebo právě Pavla Petra. Následuje sbírka Bakelitový svět, kterou autor připravoval k vydání; na to však již nedošlo. Tyto verše „rozhněvaného stárnoucího muže" jsou plné patosu, rozporů, otazníků a vykřičníků. Ne vždy je však v té změti abstrakt a velkých slov jasné, proč a proti čemu či komu se lyrický mluvčí tak důrazně ohrazuje. Stále častěji a naléhavěji se vracejí temné tóny osamění, ba opuštěnosti, úzkostného strachu a téměř paranoidního pocitu ohrožení (třeba v motivu magnetofonu – Bořivoj Kopic si v posledních letech života nahrával noční zvuky u sebe doma).
To vše ještě zesiluje v závěrečných básních. Člověka až mrazí z veršů, ve kterých autor jako by již opakovaně předpověděl svou násilnou smrt: „Teď přijde na řadu můj starý zelený gauč./ Ví, kolik nocí jsem prožil na něm v hrůze./ V hrůze, ano, co se divíte? V hrůze,/ že mě ta druhá osoba zavraždí, podřeže…" Drsným a syrovým svědectvím dvojího života, který byl vzhledem ke své sexuální orientaci nucen vést, je báseň Mes dames? Messieurs…
Když připočteme velmi otevřené deníky a věcný faktografický doslov, máme před sebou poctivě zpracovaný dokument o jedné poezii – a především naléhavé svědectví o jednom hédonistickém, rozporuplném, tragickém osudu.
Simona Martínková-Racková
Cyril Pedrosa
Tři stíny
Přeložili Václav Najman, Tomáš Chlud
Sýpka 2010, 270 s.
Dalším počinem nakladatelství Sýpka Tomáše Chluda, které se sympaticky orientuje na současnou alternativní evropskou komiksovou tvorbu, je „román" Tři stíny francouzského výtvarníka a scenáristy Cyrila Pedrosy. Příběh knihy zasazené do smyšleného světa zpočátku navozuje dojem fantasy, ale postupně z něj klíčí metaforické vyprávění o tom, že bojovat s osudem je často marné. Pedrosův výchozí prostor je až nepříjemně idylický, obsazený víceméně jen manželským párem a jejich dítkem, žijícím odtrženě od civilizace, v přírodě, s níž jsou v dokonalém souznění. Vše naruší až stíny tří postav, které se náhle objeví na horizontu, odkud již nezmizí. Poté začíná dlouhá pouť otce a syna do míst, kde je možné se stíny bojovat a vyrvat jim z rukou nespravedlivě krutý synův osud. Pedrosa vyprávění zahušťuje krátkými epizodami, které dvojici po cestě potkávají, příběh odlehčuje humorem, vkládá možné interpretační nápovědy, jak tři stíny dešifrovat, a po expresionisticky pojatém psychedelickém zážitku zakončuje v podobně idylickém duchu, jako začal. Vytváří tak pomyslný dějový cyklus, v němž se pokouší mapovat jednu životní etapu. Jako kreslíř se Pedrosa podílel na animovaných filmech studia Disney a tady zúročuje především kreslířskou zkratku storyboardu. Náčrtky jsou podivuhodně propracované a v jednotlivých částech lehce odlišné pro vytvoření konkrétní nálady. I díky své epičnosti by kniha mohla zaujmout i ty, kteří se jinak černobílým komiksům vyhýbají.
Jiří G. Růžička
Tibetské pohádky z oblasti Amdo
Přeložila Jarmila Ptáčková
Malvern 2011, 156 s.
Čtenář se nad těmi vyprávěnkami z Tibetu může utlouct smíchy, a pokud mu trochu zapaluje, pustí se do luštění jinotajů: a že jich najde v hojnosti přímo dálněorientální! Namísto „kočovníků" přitáhli „nomádi", z „ hospodářů a statkářů" se stali „farmářové", namísto „krajů" byly vymezeny „oblasti" a z rozmanitosti se stala uniformita. Z vyprávění o tibetských šprýmařích si těžko vybrat: soudcové jsou hloupí a hňupové chytří, panter je „lev-tygr" a vnímavé srdce „srdce-oko", jaci jsou lstivější nad medvědy, starcové rozdávají jmění celým vesnicím, a když nechtějí, jsou čtverákem Tumbou řádně oškubáni – no není ten Tibet země zaslíbená všemu možnému? Překladatelka Jarmila Ptáčková se jistě musela skvěle bavit nad nehoráznostmi v současném Tibetu – ale což nám třeba pohádek? Etničtí Tibeťané mají postavení občanů druhé kategorie, zatímco čínská okupační moc se chová doslova jako v koloniích: bezohledně těží suroviny pro vývoz a devastuje přírodní prostředí, k rozvoji regionu však nepřispívá ani vindrou; trvale porušuje občanská práva původních obyvatel Tibetu, znemožňuje svobodný pohyb a projev, likviduje násilně jejich kulturu, náboženství, pronásleduje, vězní a popravuje představitele tibetské opozice, požadující svobodu a dodržování lidských práv. Ale to je jiná tibetská pohádka, milé děti!
Vít Kremlička
Mariusz Szczygieł
Libůstka
Přeložila Helena Stachová
Máj/Dokořán 2011, 198 s.
Člověk by se na Poláky málem zlobil, ale kvůli Polkám odpustí. Mariusz Szczygieł, autor populární knihy o současném Česku Gottland, se potřeboval vlísat do srdéček Polkám, což se mu ve sbírce šesti ženských medailonů Libůstka téměř povedlo. Kdyby měl autor ponětí o kabale, špendlíčkem by hrabal, aby našel ještě sedmou „medailónku", neb sedmička jest číslem šťastným, šestka však číslem poněkud neblahým. Působí tak trochu voyeurským dojmem, při prohrabávání ženských památek, deníčků a fotografií, kdesi mezi ženskou intimitou a stylizací a potřebou jeho protagonistek zanechat stopu v běhutém proudu života vzdor jeho pomíjení. Ale nevadí, každý si rád přečte o „ženské menažerii" polských sousedů, zvláště když je i s fotkami (nejhezčí je ta s Wawelem, tam jsem hodil na památku groš do kašny). Ovšem každý chválí svoje a nejmoudřejší se nechlubit. Nu ale nechejme výhrad, literární pomník ženám vystavěl Mariusz Szczygieł pěkný. Ač žurnalista, zaskakuje za romanopisce; současnost asi nepřeje uměleckému románovému dílu, které by na osudech několika generací žen v dějinném rámci přiblížilo historické děje. To by byla fuška! Zdá se však, že téma ženy v současné době prozaiky nepřitahuje, zůstává tím nám, lyrikům, coby výsostná doména. Zřejmě již odzvonilo románovým freskám – nebo snad ještě ne?
Vít Kremlička
Petr Urban ed.
Fenomenologie tělesnosti
Filosofia 2011, 223 s.
V třinácti studiích o fenoménu tělesnosti značně vyniká stať Jakuba Čapka Mít tělo a být tělem s podtitulem Analýza těla v Merleau-Pontyho Fenomenologii vnímání. Zdánlivě bezproblémový předpoklad totožnosti těla a člověka analyzuje Čapek zkoumáním povahy rozestupu, který se manifestuje již v běžné řeči rozdílem mezi identifikujícím a posesivním způsobem mluvení o vlastním těle. Vnucuje se otázka, zda „je vztah člověka k vlastnímu tělu vztahem identity, nebo vztahem diference". Tuto dualitu studuje Čapek na půdorysu Merleau-Pontyho díla Phénoménologie de la perception a vychází z jeho tělesného perspektivismu, tedy těla jako „mého hlediska na svět". Důležitá ovšem není jen otázka tělesného sebepojetí, její „druhou částí" je i vzájemná souvislost vlastního těla a světa. Čapek nerozvíjí analýzu, jakým způsobem tělo spoluustavuje svět a jak naopak svět spoluutváří lidskou tělesnost, byť se této otázky dotýká jeho jen fragmentárně načrtnutá analýza tělesného prostoru. Tím se ovšem stává neúplnou i otázka „žitého dualismu", který je nesen právě rozpory vyplývajícími z tělesnosti. Ze studie sice jasně vysvítá odlišnost pojetí tělesnosti Čapka a Merleau-Pontyho, nejsou zde ale rozvinuty ontologické důsledky, k nimž se nepropracoval ani francouzský filosof. Rovněž je otázkou, nakolik se Čapek vzdává vlastního pojetí tělesnosti ve prospěch výkladu Fenomenologie vnímání, respektive zda neměl zahrnout do svého výkladu i jiná hlediska této otázky, včetně výraznějšího profilování vlastního pojetí dualismu totožnosti a „držby" vlastního těla.
Michal Janata
Marcus Chown
Musíme si promluvit o Kelvinovi
Přeložila Lucie Kudlejová
Kniha ZLIN 2010, 267 s.
V edici TEMA vychází druhá kniha popularizátora (především) kvantové fyziky Marcuse Chowa. Tentokráte se soustřeďuje zejména na atomy a z nich složené prvky. V našem světě se vyskytuje devadesát dva prvků, které dohromady vytvářejí vše, co nás obklopuje. Jak ale prvky vznikly? Víme, že základem termonukleárních reakcí je opak štěpení jádra – takzvaná fúze. Při ní se za vysoké rychlosti střetávají dva atomy vodíku s protonovým číslem jedna a vytvářejí jeden atom helia s protonovým číslem dva. Jak ale vznikl třeba atom uranu s protonovým číslem devadesát dva? Autor představuje vesmír jako místo s ohromným množstvím pecí, kde prvky vznikají. Teplota uvnitř obřích hvězd může být až desetkrát větší než teplota ve Slunci, a proto v nich mohou vznikat i prvky mnohem větší než helium. Třeba železo. Proto je i Země pravděpodobně potomkem výbuchu některé z těchto hvězd, o čemž svědčí přítomnost těžkých prvků v jejím složení. Chown poukazuje na to, že svět, jak ho známe, je důsledkem ohromného množství náhod. Stačilo by třeba, aby teplota v některé z vesmírných pecí byla o něco vyšší nebo nižší, a Země by nikdy nevznikla. Těm, kterým připadá okolní vesmír až příliš vzdálený, nabízí autor možnost sledovat pozůstatky Velkého třesku přímo v televizi (pokud není digitální). Stačí si naladit šum mezi programy a rázem uvidíte rádiové vlny způsobené z velké části vesmírem, ale také reliktním zářením, které tu po Třesku zůstalo.
Jiří G. Růžička
Friedrich Torberg
Teta Joleschová aneb Zánik západní civilizace v židovských anekdotách
Přeložil Hanuš Karlach
Leda/Rozmluvy 2010, 2. vydání, 269 s.
Pokud zaniklo evropské židovské společenství, neznamená to ještě, že zanikla evropská civilizace. Dokonce se zdá, že nezaniklo ani jedno, ale otřepalo se a drží se čím dál víc. Já bych to neviděl tak absolutně. Právě tím, že si lidé říkali v čase útlaku, že vydrží a nezaniknou, tak vydrželi. Evropská civilizace drží dost dobře netoliko v Evropě, ale i na ostatních kontinentech – všichni měří litrem a metrem, nosí šněrovací boty a kulaté knoflíky, poslouchají rádio a čučí na televizi: to všechno vzešlo z Evropy. Můžou se třeba vzteky pominout, ale neobejdou se bez Evropy. Mně se to líbí. Franz Kafka i Franz Werfel byli netoliko Židi, ale jsou z Evropy, a nikdo už jim to neodpáře. Na rozdíl od předešlého se mi selekce nelíbí. Jasně že jsou evropské anekdoty o zániku židovské civilizace, ale ono to tak nějak splývá… Friedrich Torberg sebral pěknou, čtivou etnosociologickou studii o evropských Židech v dobách monarchie a republik až do druhé světové války… jestli se to někomu nelíbí, ať ráčí prominout, anebo neráčí – ale s tím se nedá nic dělat. Dočtete se, jak to bylo v Praze, Berlíně a Vídni i na periferii civilizovaného světa, jako třeba v Polsku. Svým způsobem je Torbergova kniha politikon, významný díl k evropské sebereflexi a měřítko. Pozorný čtenář nalezne i několik gastronomických receptur.
Vít Kremlička