Petr Kukal
Hejna ptáků a všechno
Protis 2011, 80 s.
Krize středního věku, bilancování a sčítání ztrát. To je nejvýraznější téma básnické sbírky Petra Kukala (nar. 1970). Přímo programově zaznívá v úvodním oddílu 40 roků. Tyto básně, zhusta uvedené veršem „Je mi 40 roků…" či jeho variacemi, jsou ve své civilnosti sympaticky otevřené a přímé: jako by (už?) nebyl čas, a hlavně důvod cokoli chlácholivě předstírat – především sám sobě. Prohry a nesplněné sny se vrší a vrší („Je mi 40 roků/ a kluk ve mně se ptá o co přišel…"), až je z toho hromada, kterou se navzdory čtivosti prohrabává ven jen těžko. Ne lavina, tedy něco životu nebezpečného a nepředvídatelného, ale právě hromada – taková, která člověka přimáčkne k zemi a dusí a ubíjí ho svou pomalou, statickou tíhou. „Stál jsem 20 let v oku hurikánu/ a toužil/ a bál se/ natáhnout ruku a nechat se strhnout/ Při tom váhání/ mi vyrostly dvě děti/ tučné povislé břicho/ a druhá brada/ Nahý se dnes stydím i sám před sebou…" Při takové koncentraci poraženectví a rezignace je čtenář skoro na pochybách, jestli čte dobře a nemá tam být spíš „Je mi 60…". Oč živější a výraznější byla autorova předchozí sbírka Orel velmi (2008), hlavně pak v oddílech Krásná žena a Orel velmi! Ty se, byť se od sebe značně liší, do člověka vtiskly nadlouho, ne-li natrvalo – ne jako tyhle blátivě sebelítostivé stesky. Ano, je fér dodat, že zbytek nové sbírky je už vyrovnanější (a znatelně poetičtější), jenže – úvodní pachuť zůstává.
Simona Martínková-Racková
Jiří Stránský
Tóny
Hejkal 2011, 156 s.
Útlá novela Tóny Jiřího Stránského tvoří svým způsobem pandán k románu Oblouk (2009) a celkem dobře se čte, tzn. „doporučené čtivo". Působí na mě ale jistou bravurou, jistě opakováním a doplněním témat z Oblouku, ale zároveň radostí ze skladby samotného vyprávění, což mi nedá, abych nepřispěl svou troškou do mlýna. Rod Aubrechtů, jenž se příběhem Tónů proplétá, jsem kdysi měl tu čest trochu poznat; kdysi dávno paní Aubrechtová prodávala chalupu a my se na ni jeli s tatínkem podívat (na tu chalupu samozřejmě, nikoli paní A.). Bylo to na podzim v podvečer, chalupa stála v lukách u lesa, v okně se svítilo. Světnice byla starosvětská, paní Aubrechtová byla již ve věku babiček, ke čtení mi půjčila dětskou knihu o zubu času. Ráno jsme šli na houby a na kraji lesa našli hnízdo křemenáčů – rostl tam vřes a mech a vysoká žlutá tráva se vlnila tiše ve větru; napadá mě, že se to všechno tenkrát stalo proto, abych se potom v recenzi Tónů mohl vrátit a obrátit k tomu, co se stalo, a aby se to znova setkalo s tím, co Jiří Stránský píše. Mám rád novely, v intenzivním vyprávění překonávají román. Ale v případě Stránského Tónů a Oblouku lze obé. Jsou to knihy jakby k užívání, ke vzpomínání a zapomínání, k rozmýšlení o národních dějinách a lidech, již je utvářejí, ke vnitřnímu smíření, že jsme takoví, jací jsme.
Vít Kremlička
Björn Larsson
Filologův sen
Přeložila Helena Stiessová
Dauphin 2011, 277 s.
Titul povídkového souboru Filologův sen vzbudí zvědavost a očekávání snad v každém jen trochu humanitně či vědecky založeném čtenáři. Radostné výkřiky ale brzy vystřídá pocit plané naděje a rozpačitosti. Nemohou snad akademikové a jejich rozmanité osudy být trochu víc než jen identická schémata, která čekají na naplnění autorovou představou o tom, kdo že by tak mohl ten vědec být? Larsson je mistr ve zklamaném očekávání, ne vždy však ve špatném smyslu slova. Pokud se pročtete přes prvních pár povídek, model zklamaného profesora ustupuje a do popředí se dostává autorův smysl jak pro příběh (např. o speleologovi, který v honbě za uznáním uvízne v opuštěné jeskyni, z níž sice vidí malým otvorem ven, ale smrti hladem už uniknout nemůže), tak pro vypravěčskou ironii: „Ostatní na ni civěli, jako by byla mimozemšťan. Možná taky byla." Roztodivné průpovídky dokreslují pohádky o akademicích jako o lidech, kteří nejsou o nic horší či vůbec „jiní" než ostatní. To, co z nich dělá ohrožený druh, je jejich fatalistická povaha, která zapříčiňuje, že spolu se svými ideály často zničí i sebe samé. Tato knížka tak není o životě genetičky, chemika, virologa, fyzika, gramatika, filologa či filosofky, ale o rozmanitých způsobech života ve vědě v jakékoliv podobě.
Tereza Šnellerová
Andrzej Sapkowski
Zmije
Přeložil Stanislav Komárek
Leonardo 2011, 218 s.
Andrzej Sapkowski není pouze tvůrcem Zaklínače. V trilogii Boží bojovníci přimíchává fantaskní motivy do reálných dějin husitské doby a stejný postup využívá i v knize Zmije, která by tak měla být přístupná i mimo „ghetto" fanoušků sci-fi a fantasy. (Nejortodoxnější vyznavači těchto žánrů by mohli být naopak zklamáni, neboť tu nenarazí na kouzelné meče ani elfy.) Hlavní dějová linka se odehrává v Afghánistánu v době sovětské invaze. Popis bojů i dalších osudů sovětských vojáků (všudypřítomnou vojenskou terminologii a slang autor naštěstí doplnil slovníkem) se prolíná s předchozími vojenskými konflikty v této zemi, ať už jde o válku s Britským impériem v 19. století nebo o dobytí země vojsky Alexandra Makedonského v dobách ještě dávnějších. Fantazii a realitu propojuje v Afghánistánu všudypřítomný hašiš a opium, takže na scénu může vstoupit i magický zlatý had a očarovat hlavního hrdinu. Stále se však jedná především o svižný akční příběh, napojený na bizarní a vesměs špatně končící osudy celého panoptika lidských charakterů. Kvalitní překlad ponechává i v českém textu střípky ruštiny a angličtiny, čtenáři se hodí i jisté povědomí o dějinách Střední Asie. Možná nejde o knihu, k níž se bude člověk opakovaně vracet, ale přečte ji s chutí a nejspíš velmi rychle. Lehce halucinační koláž kombinovaná s akcí a morbidní ironií dokáže rozhodně pozornost udržet.
Pavel Houser
Martin Ryšavý
Lesní chodci
Revolver Revue 2011, 83 s.
„Kapesní sága" Martina Ryšavého, poprvé vydaná roku 2001, na první přečtení lapí schopností vykreslit svět přiléhavě, a přesto elipticky. Označení „kapesní" se netýká rozsahu, ale obsahu. Tematizuje totiž věci, jež jsou schovány v kápézetce každého tuláka, odhodlanost ke svobodě, věčnou nespokojenost s vyčpělým způsobem života, posedlost železnicí a cestami ztrácejícími se za horizontem, ale i stesk z neschopnosti uživit lásku.
Život Čerčila a Rufuse i jejich milých je líčen, na rozdíl od pozdějších románů Cesty na Sibiř a Vrač, z odstupu; postavy neprozradí nic ze svých motivací či pocitů. I přes žánrové označení a náznak časoprostorového vymezení (Československo 70. až 80. let) se hrdinové nevyvíjejí, působí jako emblémy. Ryšavý se zaměřuje na intimní svět ústřední čtveřice a sleduje ho pozorně, aniž by však sklouzl k hodnocení činů, nebo dokonce k filosofickým zjednodušením typu Coelhova Alchymisty. Obejde se bez idealizace i moralizování; vše je jednoduše strohé, pádné, bez zbytečných slov. „,Probuď syna,‘ vyzval ji Čerčil. ‚Co jsi to za matku, když ho necháš za úplňku spát?‘ ‚Taková hanba…‘ mumlal Rufus. ‚Taková hanba…‘ Oba ještě jednou tiše a tence zavyli. Puklice za sebou práskla dveřmi. Opilci dál pokračovali ve zpěvu." Syntaktická úsečnost a detailní popisy materiálního konstruují skutečnost, v níž schází prostor pro interpretaci, která je pro čtenáře i tuláky (pro ty naneštěstí) zcela jasně daná.
Ve stejnojmenném filmu Ivana Vojnára z roku 2003, jenž je volnou adaptací textu, se tato málomluvnost ztrácí. K obrazu běží ještě voiceover, vyprávění se zbytečně zdvojuje a nadto film ještě aspiruje na to být dokumentárním esejem. Dlouhé záběry na lidi v čekárnách, dělníky v továrně, komentované výroky typu „Zbavovat se věcí, co má člověk rád. To je trochu škoda, ne?" – to vše se obrací proti původnímu dílu. Kapesní sága zacílená na čtyři individuální osudy Vojnárovi zmutovala pod rukama v pokus postihnout přítomné v obecnější rovině.
Prostý příběh o dvojici mužů, kteří se střídavě scházejí, rozcházejí či společně putují, jako by nikdy neměl končit. Nemá pravidelnou lineární kompozici, protože ani jeho protagonisté takhle nežijí. Závěr nic nezavršuje, protože ačkoli „duše otců došly klidu na Onom Světě u Železné Rudy i u Sedlčan", potomci ponesou tulácký úděl dál. Mytičnost se prolíná životy hrdinů již od počátku: Rufus jako dítě sní vývar z bludného kamene, jeho děvče trpí zvláštními předtuchami, jež se vždy vyplní, děti dědí šílenství rodičů. Jednoho z protagonistů děsí představa, že si své příbuzné bude pamatovat jen z kuriózních historek, které mu vypráví matka. Z Lesních chodců si nic takového neodneseme, právě naopak – celoživotní hledání se zde ukazuje jako série v podstatě všedních, upachtěných pokusů začlenit se do stáda a pak z něj prchnout a jít vlastní cestou.
Anna Vondřichová
Ed Brubaker, Steve Epting
Captain America: kniha první
Přeložil Richard Klíčník
BB art 2011, 300 s.
Postava superhrdiny oděného do americké vlajky je pozoruhodná tím, že svým původem vybočila ze stereotypů. Zatímco jeho předchůdci jako Batman nebo Superman zachraňovali lidstvo ve fiktivních světech, Captain America vznikl v roce 1941 a hned šel pomoci americkým vojákům zvládnout německé padouchy. První díl souborného nebo také omnibusového vydání jeho dobrodružství vyniká tím, že se autor, oceňovaný scenárista Ed Brubaker, nesnaží čtenáři přežvýkat legendu o vzniku superhrdiny. Je načrtnuta jen na pozadí děje, který se odehrává v době po skončení studené války, jakkoliv se hlavní protivníci rekrutují z dob Americova „mládí" (superhrdina většinou nestárne). Bohužel tu převládají akční scény a ústředním artefaktem uzavřené série je jakási kosmická kostka. Ta dokáže ovládnout mysl kohokoliv, bohužel však i toho, kdo ji používá, což nakonec dovede děj k očekávanému konci. Příběh je občas i trochu chaotický, vedle klasického postsovětského padoucha tu vystupuje třeba teroristická skupina, která bez vůdce najednou neví, co by si počala. America pozve na kolbiště i parťáky z Avengers – Iron Mana a Falcona. Nicméně zatímco Falcon dostane před bitvou alespoň pár stránek prostoru (na domluvu s Americou), Iron Man vpadne do děje zcela bez varování (a vtipně z něj zase vypadne, aby nesnížil cenu akcií své firmy). Omnibus patří sice k těm lepším, leč zatím nejlepšímu Daredevilovi od Bendise jen šlape na paty.
Jiří G. Růžička
Linda Grantová
Když jsem žila v moderní době
Přeložil Pavel Bakič
Kniha Zlín 2011, 282 s.
Dějiny nikdy nebyly a nebudou zábavní park, bezprostředně je prožíváme a týkají se nás, ať se nám to líbí nebo ne. Britská spisovatelka Linda Grantová vypráví příběh mladé Židovky Evelyn Sertové, která se po druhé světové válce (a po matčině smrti) rozhodne pod změněnou identitou odejít z Londýna do Palestiny. Snaží se v novém prostředí pátrat po svých kořenech a po prvních měsících strávených v kibucu se na pokraji fyzického zhroucení rozhodne odejít do Tel Avivu, kde začne pracovat v kadeřnictví. Stejně jako její zákaznice si barví vlasy a krůček po krůčku se proměňuje ve své britské vymyšlené alter ego Priscillu Jonesovou. Nemá cenu prozrazovat děj románu, podstatný je tón a rozvláčný způsob, jakým ústřední hrdinka ke čtenářskému publiku promlouvá. Evelyn se snaží popřít vlastní identitu tak dlouho a pečlivě, až si není sama jistá, kým je; hledání vnitřního já se Grantové daří i na stylistické rovině. Vypravěčka mnohdy stojí před čtenářem obnažená až na kost, její líčení vůbec nic nezastírá. Autorka nesklouzává ke klišé putování za freudovskou vůní, jen elegantně skládá osobní historii na pozadí dějin Izraele. Obraz Tel Avivu konvenuje dvojakosti a rozkolísané fluidní identitě protagonistky – je židovský i britský, zatížený minulostí i nespoutaný. Kompaktní struktura hutného románu umně zrcadlí složitý životní i dějinný příběh, který v několika propletených rovinách ohledává otázky lidské totožnosti a (sebe)reflexe.
Michaela Hečková
Václav Lacina
Co vám mám ještě povídat
K vydání připravil Martin Kučera
Národní archiv 2011, 278 s.
Na Václavu Lacinovi (1906–1993) ulpí asi provždy negativní charakteristiky, jež mu ve svých pamětech adresoval Václav Černý. Nadaný satirik a literární parodik uvěřil v ideologii stalinismu a velkou část svého díla věnoval kritice protivníků. První vzpomínkovou knihu vydal v roce 1966 (pod názvem Co vám mám povídat). Ve druhé polovině osmdesátých let, kdy psal recenzovaný text, byl bohatší o zkušenost vypuzení z komunistické strany za podporu „pražského jara". Lacina se domníval, že dojde ke změně poměrů a paměti by mohly vyjít, takže vzpomínání je poznamenáno autocenzurou. Přesto v knize najdeme řadu pozoruhodných informací, podaných živým jazykem. Nejde jen o autorovy kontakty s literáty, jako byli Josef Kopta, Vítězslav Nezval či Ivan Olbracht. Lacina se podělil rovněž o zážitky z doby, kdy působil u obchodního soudu, a v neposlední řadě též z let, kdy byl úředníkem na ministerstvech informací a spravedlnosti. Zajímavé jsou například postřehy o Jiřím Tauferovi nebo Václavu Kopeckém. Toho vykresluje jako člověka dobrosrdečného, ale také prchlivého a hněvivého. Problém nastával, když poslušní úředníci pokračovali ve směru, jejž ministr naznačil ve své momentální náladě. Podle toho situace na ministerstvu vypadala. Vzpomínky, jež začínají v roce 1939, příliš nevypovídají o osobních motivech jeho jednání, lze je ale považovat za pozoruhodný a věcně poměrně spolehlivý pramen k dějinám české kultury a kulturní politiky KSČ.
Jiří Křesťan
David Voda, Milan Blahynka
Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech
Burian a Tichák 2011, 224 s.
Motivem uspořádání knihy byl nález nových dokumentů z pera Vítězslava Nezvala, který po sebevraždě Konstantina Biebla podnikl malé detektivní pátrání. Přesto se zdá, že ani nově objevené Nezvalovy zápisky případ Biebl definitivně nevyjasňují. Editoři věnují největší pozornost dobovým reáliím, zvláště Bieblovu střetu se sekerníky z Tvorby, a rekapitulují reflexi básníkovy smrti v tisku i mezi jeho přáteli, což je jistě cenné z hlediska historického, leč přece jen asi chybí jedna sada klíčů, sada psychologická. Psychologa by totiž nad pečlivě sesbíranými detaily muselo napadnout pár otázek, které by nemilosrdně ústily v otázku finální. Proč skákal Biebl ze svého okna po nohou, a nikoli po hlavě, chtěl-li se zabít? Jak to, že viděl na stole jakéhosi papaláše knihu Diverzanti, ačkoli editoři jednoznačně prokázali, že žádná kniha toho názvu v té době nevyšla? Koho Biebl myslel, když říkal své sestře „říkají, že to nepřežiju"? Skutečně někdo Biebla pozoroval periskopem, ačkoli editoři nevypátrali v archivech bezpečnostních složek sebemenší důkaz o sledování tajnou policií? Opravdu Biebla v těžkých dnech před smrtí obstoupila u lékárny skupina provokatérů a začala skandovat reklamní nápis na lékárně, v němž měla být zakódována jakási výhrůžka básníkovi? Opravdu Biebla kontaktoval jakýsi muž a vyčítal mu, že homosexuálně svádí jeho chlapce? Otázka finální je pak nevyhnutelná: neměli editoři přece jen věnovat víc pozornosti mechanismům paranoie, než přistoupili ke svým závěrům?
Jan Stern
Josef Štogr
Slovník samozřejmých slov
Cherm 2011, 195 s.
V každodenní záplavě slov se mnohdy stane, že si autor tropí ze čtenáře šoufky, anebo užívá slova ve významu jiném, než jim přísluší. Pomineme-li názor, že slova znamenají něco úplně jiného, než označují, anebo že znamenají doslova nic, lze chrabře zalistovat knihou úvah o slovech a jejich významech od Josefa Štogra Slovník samozřejmých slov. Z titulu knihy autor vysvětluje toliko pojem „samozřejmost", ale výklad významu slov „slovo" a „slovník" chybí; zbývá jej tedy doplnit zde. Slovo je významotvorná jednotka řeči, vyjadřuje smysl a má elektromagnetickou akustickou charakteristiku s nezaměnitelnými parametry. Odlišně znějící slova zpravidla vyjadřují různou skutečnost. Touto podmínkou bývá zaručeno dorozumění – sice ne vždy, ale obvykle snaha je. Slovníky byly původně pouhými výčty slov bez dalšího výkladu. Prvně se objevily se začátkem univerzity ve středověku a byly skládány leoninským hexametrem pro snadnější zapamatování. Záhadou ale zůstává, proč Slovník samozřejmých slov nezahrnuje pojmy Umění, Literatura, Poezie – pojmy, které jsou se slovy doslova spjaty? Zamýšlel autor Slovník jako východisko k samostatnému přemýšlení o pojmech, které nevyslovil? V tom případě mu patří vyslovit nevýslovně květnatými slovy poděkování za slovníkový impuls zvídavému čtenářstvu, mezi něž se počítá i autor tohoto scholionu.
Vít Kremlička
Magdalena Beranová
Jídlo a pití v pravěku a ve středověku
Academia 2011, 511 s.
Kniha, kde otřepaná metafora o tom, co se čtenáři všechno servíruje, znovu ožívá. Téma je nahlíženo z kuchyně (oddíl Kuchyně a její vybavení), z pole (Počátky pěstování obilí), z opilosti (Pití a společenské povinnosti i strádání, Neúroda a hladomor). Autorka systematicky probírá jednotlivé pokrmy, koření, byliny či plodiny, ale zároveň informace propojuje dohromady a vytváří plastický obraz všednodennosti, aniž by slevila z věcnosti. Dozvíme se tak mnoho zajímavostí, jež je možné pojímat jako celek, ale také si lze jen sem tam uzobnout: nejstarší nález česneku (naloženého v kádi) se datuje pět tisíc let nazpět, lidé v 16. století pili i z kvetoucích vod (a případné neduhy léčili právě česnekem); při středověkých hostinách bylo v místnosti kolem 17 °C, trvaly několik dní a nepředstavovaly jen hostinu těla, ale i ducha – některá jídla, tzv. šauesen, se malovala či zlatila, takže se na stůl mohl dostat i potůček s živými rybami; při řeckých hostinách bylo dovoleno opírat se jen o levou ruku… Z přidaných receptů čiší zvláštní půvab a naléhavost. „Hrušky suché svař ve vodě, přeber, dej do moždíře a dobře utluč. Potom přidej teplý med, přidej koření: pepř, hřebíčky, květ bezový a růžový a dobře udus, jez." Báseň v próze o hruškovém mazu, 15.–16. století.
Anna Vondřichová