Jan Novák
Hic a kosa v Chicagu
Plus 2011, 156 s.
Umělec má svá umění, zatímco lidé mají své čachry. Žít v takovém světě, nepadnout a ještě dokázat vyprávět je celkem fuška. Nejlepší povídkářská škola je život. Mýtus je jako mapa lidského příběhu po svém osudu. Na každém přeryvu se zastav a obhlédni svůj život, než se vydáš dál. Sami dobře víte, jak je těžké žít – a ještě o životě vyprávět? Výbor povídek Hic a kosa v Chicagu představuje Jana Nováka (nositele Ceny Revolver Revue a Ceny Magnesia Litera za román Miliónový jeep, známého románovou biografií členů odbojové skupiny bratří Mašínů Zatím dobrý) jako suverénního vypravěče short-stories. Město Chicago leží na území Chicagoland v Novém světě, USA. Někdo vyslovuje „Čikégou", jiný „Šikégo", a poeticky bývá začasto označováno „Windy City". Tyhle povídky vítr jen tak nerozvane. Novák vypráví příběhy prosté svěžesti, jeho postavy žijí – v pohodě i v mouru, dřině i ve chvilkách rozkoší, drží se v proudu života navzdory, podléhají a stoupají. Jsou živé. Vyprávění má nezaměnitelnou kadenci, ať už tématem anebo charakterem jazyka, tou materií řeči, takže lze říci: originál každým coulem! Kniha má praktický formát, vejde se do torny on the road – a jestli vás baví prachy, sex, poker, politika nebo sportovní adrenalin, taky si na své při četbě Hicu a kosy v Chicagu přijdete.
Vít Kremlička
Youssef Ziedan
Azazel
Přeložil Jan Nemejovský
Plus 2011, 400 s.
„Můj román je výzvou k odmítnutí náboženské nesnášenlivosti," řekl o své knize Youssef Ziedan, egyptský spisovatel a univerzitní profesor, působící v Centru muzea rukopisů Alexandrijské knihovny. Fiktivní příběh na pozadí skutečných historických událostí byl příznivě přijat kritikou, a zároveň vzbudil i vlnu nevole. Azazel je osobní zpovědí egyptského mnicha a lékaře Hypa, jenž ji na sklonku života zaznamenává na třicet pergamenových svitků v ústraní kláštera nedaleko syrského Aleppa. Vzdělanec Hypa, typologicky připomínající Waltariho Egypťana Sinuheta, ve svých vzpomínkách zachycuje narůstající vliv a vzestup křesťanství v Egyptě během 4. a 5. století po Kristu. Nedaleko rodného Nag Hammádí na vlastní oči vidí popravu svého otce, pohanského vyznavače boha Chnuma. Připraven o své kořeny odchází do slavné Alexandrie, kde se věnuje teologickému studiu a navštíví přednášku věhlasné filosofky Hypatie, jejíž život končí v rukou běsnícího davu fanatiků reagujících na projev Cyrila Alexandrijského. Vše zpovzdálí sleduje i Hypa, kterému osud zasazuje stále větší a větší rány. Utíká pryč, útěchu nalézá v Jeruzalémě, tam vede důvěrné hovory s knězem Nestoriem, jenž mu doporučuje usadit se v syrském klášteře, a po čase odchází do Antiochie. Neměnnost jeho dnů přeruší až vztah ke zpěvačce Martě a zprávy o vzrůstajícím rozkolu v tehdejší křesťanské církvi. Hypovy nejhlubší vnitřní pochybnosti uvádějí na scénu Azazela, jeho druhé já, které jej nutí, aby vše zaznamenal…
Barbora Wainerová
Jan Balabán
Možná že odcházíme
Host 2011, 175 s.
Povídky Jana Balabána občerstvují svou přímostí. Strohost názvů koresponduje s vnějším vyobrazením, postavy zahlédneme jen oka mžikem, kamsi jdou, nakoupí, probdí noc, promoknou a zmizí. Lhostejnost, s níž na ně neosobní vypravěč nahlíží, jde ale proti jejich vlastní (polopřímé) řeči. Ve vnitřním monologu je vidět, jak plasticky a s citem pociťují život kolem. „Ucítil, jak je jeho syn ještě nepevný, jak se zakomíhal jako fazolový stonek. A přece ho bude muset už brzy od sebe odstrčit a zůstat sám na periferii, která vznikla uprostřed jeho vlastního srdce." Titul naznačuje rozkročenost, nerozhodnost a zároveň blízkost předělu, za nímž se bude žít jinak. Tato změna je ale na povrchu nepostižitelná, vše je zdánlivě všední. Každodennost pro Balabánovy protagonisty (jejichž jména se opakují až příliš na to, aby to mohla být náhoda) není snadná, představuje znovu a znovu prožívaný zápas s existencí, v níž člověk uvízl jak v potápějícím se kajaku. Boj, který je směšný, trapný, ale hrozí udušením. Motiv hořkosti ze sebe samého podporuje i střídavá perspektiva – čteme monology postav, jejichž vztah je už dávno anebo prozatím pouze paralelní – a znovu se ozývají rozpaky a snad i strach z toho, jak moc se mohou lidé na ploše panelákového bytu vzdálit. Nejpřirozeněji se v tomto fikčním světě dýchá v přírodě nebo na půdě zaneřáděné haraburdím, jež nám kdysi dávno patřilo. Zde je i popis najednou poetický i matematicky přesný, neb se mluví o něčem, co zná člověk mnohem lépe než duši v přítomné chvíli.
Anna Vondřichová
Elizabeth Stroutová
Olive Kitteridgeová
Přeložila Libuše Čižmárová
Jota 2010, 296 s.
Elizabeth Stroutová získala roce 2009 Pulitzerovu cenu za sbírku povídek, jejíž ústřední postavou je Olive Kitteridgeová, postava zpupná i křehká. Autorka o ní tvrdí, že je to žena s nezlomnou životní silou. „I když je jako většina z nás ke svým vlastnostem slepá, je ochotna dopátrat se pravdy." Povídky odehrávající se v městečku Crosby v Maine jsou často věnované zestárlým párům. Na lidech, kteří prožili svůj život spolu, je něco fascinujícího. Stroutová má neuvěřitelný smysl a cit pro chvíli, hluboký vhled do mezilidských vztahů. Vyprávění je rozechvělé a velice senzitivní, věnuje se nejen velkým událostem, ale i těm všednodenním. „Velké třesky jsou záležitosti jako svatba nebo děti, které člověka dokážou držet nad vodou, ale skrývají v sobě nebezpečné, neviditelné proudy. A právě proto člověk potřebuje také malé třesky, například příjemnou prodavačku v obchodě nebo servírku v Dunkinových koblihách, která ví, jak máte rádi kávu." Stroutová připomíná, že jsme na tom všichni víceméně stejně, všichni milujeme i zklamáváme jeden druhého. Její styl je nenásilný a poetický, každá věta je jako vylisovaná květina, jež v sobě skrývá teplo života a zároveň cosi finálního. Atmosféra připomíná prohlížení zaprášeného alba s fotografiemi, během nějž nám Olive Kitteridgeová našeptává: „Nebojte se svého hladu. Když se budete bát svého hladu, budou z vás jen stejní pitomci jako ze všech ostatních."
Barbora Urmaničová
Jean-Marie Blas de Roblès
Půlnoční hora
Přeložil Ladislav Václavík
Host 2011, 132 s.
Útlý román francouzského spisovatele, cestovatele a filosofa, jenž se dostal do nejužšího výběru na Velkou cenu Francouzské akademie, funguje na principu metafikce. Jednotlivé kapitoly jsou z formálního hlediska přesně rozděleny: po kapitole z románu, jejž píše jedna z postav, následuje kritické zhodnocení předcházející kapitoly postavou, jež příběh v minulosti zažila. Celkem klasické a lineární vyprávění o cestě do Tibetu tak nabývá nového rozměru, a to nejen z literárního hlediska. Do popředí se tímto způsobem postupně dostává téma, které se ke konci knihy ukáže jako zásadní – totiž neúplnost a fragmentárnost domnělé pravdy. Pavel, jenž se pokouší poskládat obraz o cestě své matky a jejího přítele Bastiena do Tibetu, naráží na relativitu a neúplnost každého příběhu, každého tvrzení, každé zprostředkované informace. Všechny postavy něco zamlčují, zatajují nebo vysloveně překrucují. Nasbírané příběhy jsou nakonec tím, čím je román samotný – pouhou fikcí, jež namísto bezpředmětné otázky fikce versus realita řeší otázku fikce versus relativita. Vše je pouhá interpretace a její zdroje jsou rovněž jen dalšími interpretacemi. Toto hledisko je dotaženo do extrému ve stylizovaném poznámkovém aparátu, jenž následuje po epilogu. V něm postava matky vyvrací mylné informace o Tibetu, přičemž postava jejího syna vše vtipně komentuje v poznámkách na okraji.
Zásadní předností románu je jeho formální vytříbenost, čistota stylu. Autor na malém poli vytvořil sémanticky i technicky komplexní strukturu, která by se klidně dala natáhnout na několik set stran. Úsporností a uměním zkratky však dosáhl toho, že román je srozumitelný a čtivý – zmíněné postmoderní hrátky jsou dávkovány velmi střídmě a jsou stravitelné i pro čtenáře, jenž má zájem pouze o příběh samotný.
Balancování na hraně nedořečenosti se však na rovině vedlejších a epizodických postav stává dvousečnou zbraní. Zmíněná zkratkovitost zde přechází v typologizování. Obraz protagonistů nevychází z chování či konání, je pouze popsán, a to natolik schematicky, aby vyhovoval záměru autora. I v závěru se do popředí dere snaha dostát jistému úkolu či funkci – autor zde skrze postavu matky traktuje své názory na Tibet, konkrétně na fámy o vztahu Tibetu k nacismu za druhé světové války. Faktem je, že touto přímočarou tezovitostí svému dílu do velké míry škodí. Ve fiktivním poznámkovém aparátu pak už otevřeně argumentuje, přičemž emotivně zabarvený jazyk, jejž pro tuto část zvolil, dojem přímočaré artikulace vlastních názorů ještě posiluje, ačkoli primárně jej měl pravděpodobně zlehčovat. Bylo by přehnané nazvat tuto formu agitací, na vnímavého čtenáře však může působit jako nátlak.
Motiv hory jako putování vzhůru či snahy, pro něž není důležitý cíl, ale cesta, se dá dost dobře aplikovat na dílo samotné. Autor v něm svedl bitvu s formou, obsahem i s vlastními názory, bitvu i přes malé prohry úspěšnou.
Martina Blažeková
Alice Prajzentová
Kotrmelína
Občanské sdružení H-aluze 2010, 64 s.
Prvotina děčínské básnířky Alice Prajzentové není špatná, jen trochu nedovařená. Předně: proč ten diblíkovsky infantilní název? Ano, hravost k autorčině poetice patří, ovšem neurčuje ji. Rozverné hříčky typu Nedorozumění („prst dotknul se prsu/ vyprskl smíchy a zalezl zpět do bavlněné nory/ s otvory/ pro jiné prsty/ prs se urazil, chtěl být mačkán!/ prst a prs spolu nemluví") zůstávají v menšině, což je dobře, a až na výjimky nijak nevyvstává ani okouzlení řečí, zdůrazňované na záložce. Pravda, motiv slov či slova protkává takřka celou sbírku, ukazuje však spíš na chuť slyšet a vyslovit se, stejně jako na výrazně smyslovou (a zejména v první části i eroticky smyslnou), příjemně vitální povahu této zvědavé i zvídavé poezie. To všechno by bylo pěkné – kdyby se Alice Prajzentová často nespokojila s namátkovým sbíráním nezávazných momentů, náhodných záblesků, těkavých chvil. Co z toho? Zdá se, že potěšení je zatím hlavně na autorčině straně, tím spíš, že vedle živě fyzických, konkretizujících příměrů, které této poezii svědčí („…chvil/ které vypadly z paměti/ jako jablka z koše"), tu zůstaly i klopotnosti typu „vůně kari a česneku vyzývavě obnažuje své půvaby". Důkazem nehotovosti a přílišné nezávaznosti budiž i to, že člověk ty básně sice čte docela rád, jenže jen zřídka narazí na verš či obrat, natož na báseň, kterou by si ostře vybavil ještě poté, co knížku zavře.
Simona Martínková-Racková
Plav – Měsíčník pro světovou literaturu 7–8/2011
Středoevropské portréty
Kterak vymezit střední Evropu? Na severu: kde ještě lze pěstit víno, na jihu: kde se ještě vaří pivo, na východě: kde jsou ještě němečtí kolonisté, na západě: kde jsou ještě Slávové. V tom smyslu střední Evropa má meze od Rostocku a jižního Dánska ke Kluži a k Banátu a od Wroclawi, Krakova, Těšína k Slovinsku. Netřeba být maximalistou, takový rozsah dbá na historické a kulturní souvislosti. Udiví absence poezie: Plav č. 7–8 přináší pouze eseje a těžkopádné prózy, tedy žánry pomezní – ani umělecké, ani filosofické. Přitom v mnohonárodním prostoru středoevropském má poezie význam přinejmenším od obrozenské doby jako umělecký faktor v konstituci národních jazyků a myšlenkového řádu kulturní společnosti vzdělanců. O poezii se praví, že je nejskromnějším z umění, a pro překladatele zřejmě není dostatečně lukrativní. Poezie se zabývá tématy na malé ploše „ krátkých řádků" a bez ochoty k chápání jí nelze porozumět. Navíc ani zmínka k eposu o Švejkovi – ač je tím nejpůvodnějším zdrojem dnešního poznání uplynulých dob a společnosti, jak se ve Velké válce naposledy zaskvěly! K. M. Gauss zmiňuje v eseji Zničení střední Evropy Barbaropu. Ano, tam nyní žijeme, v kontroverzích lidové „kundestetiky" vulgarit, pornografie a povrchnosti oproti reflexím smyslu, náboženství a spirituální filosofie, doznívajících echem…
Vít Kremlička
Jan Wanner
Ve stínu studené války
Nakladatelství Lidové noviny 2011, 570 s.
Jan Wanner se na úctyhodné půltisícovce stránek knihy s podtitulem Střední východ v letech Eisenhowerovy doktríny 1956–1960 zaobírá komplikovaným politickým vývojem jednotlivých zemí od Egypta po Írán, jejich vzájemnými vztahy a především aktivitami velmocenských hráčů v regionu v době definitivního úpadku tradičního kolonialismu. Vzniklé vakuum vyplnily Spojené státy se Sovětským svazem, a Střední východ se tak stal dalším bojištěm naplno probíhající studené války. Politika obou velmocí byla ovšem značně rozpačitá, zatížená nekorektními ideologickými postuláty a nerespektující četné lokální faktory. Američané, kteří mylně ztotožňovali triumfující arabský nacionalismus s mezinárodním komunismem, se stále ještě obávali postavit vojensky a politicky na stranu Izraele a snažili se usilovně hledat spojence mezi arabskými „konzervativními" režimy. Tyto režimy se však ukázaly být pro USA nespolehlivými partnery, neboť si chtěly udržet politickou nezávislost a čelily revolučním náladám uvnitř vlastní společnosti, jež vyústily v rozsáhlé krize v Libanonu a Jordánsku a v krvavý pád irácké monarchie. Sověti zase museli řešit morální dilema, zda podporovat „protiimperialistický" arabský nacionalismus a tím de facto zrazovat pronásledované arabské komunisty. Určitou dobu trvalo, než v jejich postojích zcela převládl chladný pragmatismus. Ostatně, hlavní reprezentant arabského nacionalismu, egyptský prezident Násir byl přesvědčen, že Arabové získají nejvíce balancováním mezi velmocemi.
Jan Kondrys
Naše normalizace
Člověk v tísni 2011, 213 s.
Již několik let po sobě vydává v rámci svého projektu Příběhy bezpráví humanitární a osvětová organizace Člověk v tísni publikace, které mají doprovázet promítání dokumentárních filmů na školách a pomáhat při výuce nedávné historie. Řediteli projektu Karlu Strachotovi a redaktoru Adamu Drdovi se tentokrát podařilo vyhnout se některým úskalím, na nichž ztroskotali minulý rok. Ubylo trapné obhajoby nového režimu. Sborník rozhovorů, esejů, vzpomínek či komentářů teď přináší osobní vzpomínky třiatřiceti pamětníků, které si autoři vybrali převážně proto, že za minulého režimu nepluli s mlčící většinou. Tedy až na určité výjimky, které by se do šedé zóny přece jen asi zahrnout daly, jako třeba ekonom Pavel Kohout nebo historik architektury Zdeněk Lukeš. Z těchto a dalších jmen by se dalo usoudit, že kritériem výběru pamětníků mohla být také blízkost časopisu Respekt. Ale to je v pořádku. Zavzpomínali si i sami autoři a publikaci doplnili souborem vhodně vybraných dokumentárních fotografií Ondřeje Němce, Lubomíra Kotka, Karla Cudlína, Jindřicha Štreita a Dany Kyndrové. I když v knize opět chybí jakýkoli odkaz k dalším studiím a materiálům využitelným ve výuce (a že se v poslední době s normalizací téměř roztrhl pytel), obraz finálního období minulého režimu podává sugestivně a v mnoha ohledech i objevně.
Filip Pospíšil
Michael Brooks
Velké otázky – Fyzika
Přeložil Jiří Langer
Knižní klub 2011, 208 s.
Řada knih Velké otázky, jejímž vydavatelem je anglický filosof Simon Blackburn, se věnuje základním otázkám vědy a filosofie. Nyní začíná vycházet i u nás. Vědecký popularizátor a kvantový fyzik Michael Brooks má vskutku dar podat složité věci fyziky jasně a přehledně. Od základů moderní fyziky u Galilea a Newtona lehce a výstižně dospívá až k hraničním možnostem současné kosmologie a kvantové fyziky. Dozvíme se, že doposud není známo, v čem spočívá fenomén gravitace, mluví se jen o gravitonech jako hypotetických částicích, které by měly způsobovat gravitační působení mezi tělesy. Denně padáme k zemi a plody podzimu nám občas přistanou na hlavě, ovšem samotné gravitony ještě nikdo nezachytil a blíže neurčil. Nicméně jen díky gravitaci létáme se svým korábem Země kolem životodárného Slunce. Nebo problém antihmoty: to vše jsou fenomény, kterými se můžeme prostřednictvím zajímavé popularizace zabývat i my. Ukazuje se třeba, že výroba antihmoty by mohla vést k novému pohonu raketového motoru – a raketa jím osazená by nás mohla po několika letech donést až k nejbližším hvězdám, podobným našemu Slunci, v jejichž soustavách se mohou vyskytovat planety s podobnými podmínkami pro život, jako máme (zatím) na Zemi. A kdyby se život na Zemi stal nesnesitelným, výtrysky vzešlé z anihilace hmoty a antihmoty by popohnaly raketu k takové rychlosti, jež by nás mohla přenést ke spásným vesmírným oázám nového života.
Jiří Olšovský
Patti Smith
Just Kids / Jsou to jen děti
Přeložil Jaroslav Riedel
Dokořán 2011, 264 s.
Po letech čekání a rodinného života se Patti Smith přece jen dočkala. Přišlo stáří, jemuž vymírání nejbližších dodalo patřičnou hloubku. Nastal čas energického návratu, kterému sešlost a únava generačních souputníků propůjčily auru zjevení původních časů. Naivní eklekticismus a vzývání idolů se spojily s autenticitou pamětnice. Jenže nově vydané vzpomínky, rámované vztahem k fotografovi Robertu Mapplethorpovi, svoji autorku ukazují v duchovním oparu, který je možná snivý, ale také zcela 34nepůvodní. Styl líčení svým kýčovitým lyrismem se sklonem k pořádku a idyle – touze navzdory – tento dojem jen zesiluje. Kniha získala několik cen, není však pochyb, že milovníci rock’n’rollové hagiografie, opěvující zpěvačku jako punkovou bohyni, budou zklamáni, až se dozvědí, že tato rockerka s výjimečným hlasem jako zkušená hospodyňka pere se „správnou dávkou jedlé sody", sní podle čítankového kánonu světové beletrie, napodobuje kdekoho od Rimbauda po Rolling Stones a především se zcela nepokrytě, neustále a s jakousi puritánskou nezdolností o něco snaží! Nic nového. Když se hudební magazín Sounds v roce 1977 otázal Micka Jaggera, jak se mu Patti líbí, erotický symbol rockové nudy byl nemilosrdný: „Podle mě je to sračka! Je opravdu hrozná, jsou to samé hovadiny, samá slova. Tím chci říct, že je to pozérka nejhoršího druhu, intelektuálka, která se snaží vypadat jako holka z ulice, ale podle mě se jí to nedaří…" Přízemní a výstižné.
Billy Shake Jr.