127 Hours
Režie Danny Boyle, USA, 2010, 94 min.
Premiéra v ČR 3. února 2011
Nejnovější snímek režiséra Dannyho Boylea ve svém zadání na první pohled připomíná filmařské cvičení – muž, kámen a po celou dobu stopáže takřka jediné místo děje. Skutečný příběh Arona Ralstona ale pro Boylea takovým cvičením je – ve své jednoduchosti mu umožňuje naplno využít veškerý jeho tvůrčí potenciál a ukázat, jak divácky primárně nudnou situaci spektakulárně ozvláštnit. Aron ve skvělém podání Jamese Franka není zpočátku ničím víc než sebevědomým floutkem, jenž natolik věří svým schopnostem, že se ani nenamáhá nikomu říct o svém lezeckém plánu v utažském kaňonu. Když se pak zřítí do úzké průrvy a těžký balvan mu pevně přišpendlí ruku ke stěně, není nikdo, kdo by jej mohl zachránit. Freneticky nabušený úvod střídá uzavřený prostor, kde kromě hrdiny na plátně figurují jen levný multifunkční nůž, baterka, trocha vody, lezecká výbava a digitální kamera, která Boyleovi slouží jako skvělý hybatel děje (výtečná scéna Aronova „televizního“ výstupu). Boyle dokáže z úzké průrvy a Aronových pokusů o vyproštění filmařsky vytěžit naprosté maximum – ve víru kraťoučkých flashbacků, potenciální budoucnosti, halucinací a stravující touze uniknout tvrdě sune diváka ke známému závěru, jenž mnohé přinutí na chvíli zavřít oči. 127 hodin je možná glorifikací nezodpovědného idiota, nabízí ale dokonale navoněný a nebývale zábavný filmový obal, který dokáže v jednotlivostech zcela pohltit.
Petr Hamšík
Doba měděná
Režie Ivo Bystřičan, ČR, 2010, 52 min.
Premiéra v ČR 13. ledna 2011
Společnost Hypermarket film Víta Klusáka a Filipa Remundy produkovala snímek mladého dokumentaristy a filmového publicisty Ivo Bystřičana. Jde sice o tradičněji pojatý dokument než v případě silně žánrově stylizovaných, komediálně laděných eskapád Klusáka s Remundou, společné téma střetu obyčejných lidí s globálními korporacemi však vede k podobně absurdním a nezáměrně komickým situacím. Dvojčlenný štáb zkoumal podmínky, za nichž se těží měď v zambijských dolech. Narážel přitom na obvyklé chování představitelů moci, umocněné ovšem zcela odlišnými společenskými podmínkami chudé africké země. Představitelé místních úředních struktur někdy nevědomky zesměšňují vlastní zemi, řadoví zaměstnanci pověření dohledem nad cizími filmaři, jimž by přitom měli být vlastně spíše nakloněni, zase mnohdy hovoří stejným jazykem jako bossové v sídle Evropské investiční banky, do níž plynou veškeré peníze z výnosů. Ty peníze, pomocí nichž se dříve financovalo zambijské školství, zdravotnictví i infrastruktura. Rozdíl je občas jen a pouze v nechtěně komickém anglickém akcentu, s nímž domorodci hovoří. Strach na jedné a taktické zamlčování na druhé straně se v obou případech mísí se snahou hrdě prezentovat vlastní zemi v situaci, kdy není moc na co být pyšný. Dělníci, ochranka i mladý černošský raper se občas „prořeknou“, stejně tak i policisté či úředníci. Otázka, kolik je v tom nechtěného a kolik upřímného, není zcela zodpověditelná, o to víc snímek provokuje k zamyšlení.
Tomáš Stejskal
Centurion
Režie Neil Marshall, Velká Británie, 2010, 97 min.
DVD, H.C.E., 2011
Filmy scenáristy a režiséra Neila Marshalla bývají často označovány za béčkové, napodobitelské a nekompaktní, v horších případech jim bývají vytýkány všechny zmíněné neduhy (viz předchozí počin Soudný den). Marshallova tvorba svou přilnavostí k brakové estetice nevybízí diváka k uvažování nad potenciálním obsahem – naopak jako by odpuzovala. Pod úpadkově se jevícím povrchem totiž málokdo očekává nějaké soustavnější či promyšlenější sdělení. Britský filmař přitom s brakem pracuje zcela záměrně a chytře. Využívá jeho tvrdou, živelnou estetiku a jejím prostřednictvím se vymaňuje z politické korektnosti mainstreamu – jak z hledisek povrchnějších (humor, prezentace násilí či tabuizovaných témat), tak hlubších (politická rovina, sociální rovina, gender atp.). Centurion je ve srovnání s předchozími počiny spíše průměrnější. Na první pohled se jeví jako plochá, laciná historická žánrovka, která pošilhává po svých dražších, formálně preciznějších předchůdcích (Gladiátor). Marshall pokračuje v linii nastolené Soudným dnem – odklání se od komornějších studií chování člověka v mezních situacích (syrové drama Psí vojáci, horor Pád do tmy) a pracuje na úrovni globálněji pojaté dramatické fresky (zrod Británie na bázi spojení dvou společenských odpadlíků – římského vojevůdce a pohanské „čarodějky“). Jak je již u Marshalla zvykem, řemeslná úroveň filmu je značně nevyrovnaná, zejména práce se střihem, ale pro odvyprávění příběhu je stále postačující.
Tomáš Zabilanský
Otomo Yoshihide New Jazz Trio
+ - Lonely Woman
Doubtmusic 2010
Japonský hledač nových forem, kytarista, ničitel gramofonů a mistr sinusových vln Yoshihide Otomo přichází s další inkarnací skupin, které mají v názvu „nový jazz“ – po ansámblu, orchestru a kvintetu je to trio. Ve svých novojazzových uskupeních se nechal často inspirovat klasickými tématy jazzové avantgardy, které však transformoval do podmínek 21. století – nejen co se týče struktury, ale i technologických možností. Otomo zatím věnoval největší pozornost dílu Alberta Aylera, jehož album Out to Lunch předělal celé, nyní skládá poctu otci free jazzu Ornette Colemanovi. Z jeho přelomového alba Shape of Jazz to Come z roku 1959 si vybral skladbu Lonely Woman, kterou aktualizuje v šesti různých verzích. Ono titulní trio vlastně triem není; jsou zde dvě sóla pro kytaru, dvě interpretace v triu (společně s basistou Hiroaki Muzutanim a bubeníkem Yasuhiro Yoshigakim) a dvě v kvintetu (se Sachiko M a Jimem O’Rourkem). Píseň Lonely Woman se během padesáti let stala neškodným standardem, který hraje kdekdo, ale zde se setkáváme s radikální, novou a zároveň empatickou verzí. Při poslechu alba stěží poznáme, že je variována jediná (a ke všemu ještě notoricky známá) skladba; napovídá tomu jen občas se vynořivší hlavní melodie. Verze kvinteta jsou tvarově rozvolněné a rozostřené, ale zároveň zahušťované sinusovými vlnami a zkraty analogového syntezátoru. Tria jsou neuroticky rozkymácená, vazbící, ale asi nejklasičtěji znějící. Jedno kytarové sólo je jemné a do sebe uzavřené, většinu druhého tvoří ostrá zpětná vazba. Skvělé album, dokazující, že Otomo Yoshihide utváří podobu budoucího jazzu.
Karel Kouba
Longital
Teraz
Slnko Records 2010
Jakmile chcete psát o Longital, chtě nechtě se dostanete ke srovnání tuzemské a slovenské hudební scény, k tomu srovnání, kdy si lítostivě prohlížíte kapelu, která je originální a neznamená to lokální ani úchylná. Originál s přesahem a navzdory geografickým danostem, mentální geologie. Jistě, vedle „rodinného“ labelu Slnko records můžeme postavit produkci Indies Records, s tím rozdílem, že na jeden slovenský originál připadnou tři české vcelku zajímavé hudební skupiny. Nechci naříkat, že nemáme kapelu, jako je východoslovenský Kolowrat, oni zas nemají… Bittovou! (DVA.) Jejich další doménou je přirozené propojení elektronických a živých nástrojů v rozmanitých žánrových mutacích: Modré hory, Noisecut nebo Longital. Slnko records vede Šina, zpěvačka a instrumentalistka Longital (bezpražcová baskytara, klavír), která tu vydala i vynikající sólová alba a její rozptyl je bez hranic. („Vydavateľstvo v súčasnosti neprijíma žiadne žiadosti na vydanie albumov. Ďakujem za pochopenie.“) Je to přesně ten moderní typ malého a životaschopného labelu, který staví na „národní“ hudební tradici, umí to s moderními médii (bezplatné downloady, placená alba v mp3, vinyly) a ví, co se kde současného šustne, aniž by opomíjel to trvale kvalitní (Živé kvety). Jaká je poslední deska Longital s názvem Teraz? Neskutečné propojení lidové hudby, elektroniky, jazzu a indie popu, muzikálnost coby řeka.
Maxim Horovic
Magdalena Kožená
Lettere Amorose
Deutsche Grammophon 2010
Deset let od prvního sólového alba na značce Deutsche Grammophon zde Magdalena Kožená vydala svůj už desátý recitál: Lettere Amorose, tedy Milostné dopisy, podle jedné Monteverdiho písně, která však na CD není; od Monteverdiho zde najdeme jinou píseň z cyklu Quarto scherzo delle ariose vaghezze. Monteverdi také patří k nejznámějším skladatelům na albu, jinak jde spíše o skladatele méně známé či zcela neznámé. Jedná se o italskou barokní hudbu 17. století: dvanáct písní a pět instrumentálních skladeb, které vhodně doplňují náladu alba a jsou i jistým „vydechnutím“ mezi písněmi, aniž tím chci říci, že by posluchač vydechnutí potřeboval. Naopak, nápaditá dramaturgie spolu s objevností je již tradiční devízou recitálů M. Kožené, která zde nabízí nejrůznější milostné pocity: od vášně po flirt, od radosti po smutek či zklamání, od tanců po balady. Za vrcholy alba lze označit delší píseň L’Eraclito amoroso benátské skladatelky a zpěvačky Barbary Strozziové a hitovým potenciálem oplývající píseň Felici gl’animi Girolama Kapsbergera. Z dalších jmen uveďme ještě alespoň tato: Sigismondo d’India, Filippo Vitali, Giulio Caccini. Skladby jsou ukázkami populární hudby tehdejší doby, hudby posluchačsky nenáročné, avšak to neznamená, že by nebyly problematické pro interprety. Kožená však už mnohokrát dokázala, že zvládá jak „lehkou“, náladovou hudbu barokní či jinou, tak dramaticky těžší repertoár romantický i moderní. Velkou zásluhu na vydařené nahrávce má i komorní soubor Private Musicke pod vedením Pierra Pitzla a zajímavá instrumentace všech skladeb.
Milan Valden