Maléna
Režie Giuseppe Tornatore, Itálie, 2000, 89 min.
DVD, FilmX 2010
Režisér Giuseppe Tornatore pochází ze sicilské Bagherie. Poměry maloměsta ležícího kus od Palerma, do kterého zasadil film Maléna, zná tedy zřejmě důvěrně. Všechno, co se vymyká průměru, je zde tématem klepů a závisti, vhodným k neomalenému „propírání“ u kávy nebo u holiče. Maléna (hraje ji Monica Bellucciová) žije za druhé světové války na maloměstě, v domě na konci nábřeží, sama. Neudělá po městě jediný krok, aby ji ostatní nepozorovali a nešpiclovali. Práci nedostane, a když se dozví, že její manžel padl, hledá – aby přežila – podporovatele nejen mezi místní honorací, ale také mezi vojáky. Válka končí Maléniným lynčem – toho se vášnivě ujmou ženy. Když se po čase hrdinka vrátí do města s manželem, který ve válce přece jen nepadl, pokrytecké maloměsto rychle zapomíná, že právě jeho obyvatelky ji kopaly, tloukly a ostříhaly jí vlasy a že místní muži, někdejší podporovatelé Duceho, byli jejími milenci. Tornatore vypráví příběh maloměstské krásky jako vzpomínku na dětství chlapce Renata, který byl do Malény beznadějně zamilovaný a spojil s ní své sexuální dospívání. Režisér ukazuje rozličné typy městských obyvatel, jejichž životy se dělí na pokryteckou, bezcitnou veřejnou část a utajené soukromí, vymykající se maloměstské morálce. Film s hudbou Ennia Morriconeho získal několik nominací na Oscara, na Zlatého medvěda i na Zlatý glóbus.
Jana Bohutínská
Království
Riget I
Režie Lars von Trier, Dánsko, 1994, 265 min.
DVD, Levné knihy 2010
Zcela mimo ediční plány se před Vánocemi v regálech Levných knih mihly čtyři disky Království. Toho Království, jímž se Lars von Trier v devadesátých letech prosadil i v oblasti seriálové tvorby. Z původně plánovaných tří sérií vznikly (zatím) bohužel jen dvě. Trierovo Království bylo ve své době srovnáváno s trochu starším Twin Peaksem Davida Lynche. Zatímco Lynch však námět postupně rozmělňoval, Trier smrštil děj do čtyř hodinových dílů. Vychází z hororu, který zkombinoval s oblíbeným žánrem seriálů z lékařského prostředí – a výsledkem je geniální komedie. Děj sleduje několik linií, které se různě protínají, v první sérii je to především záhadný duch plačící holčičky ve výtahu. Přímo v budově nemocnice, která tu reprezentuje vrchol lidských znalostí a technologií, se pak scházejí lékaři v zednářské lóži a provozují různé okultní praktiky. Zásadní je pro seriál postava neschopného, o to však arogantnějšího primáře Stiga Helmera, kterého ztvárnil Ernst-Hugo Järegård. Herec bohužel v roce 1998 zemřel a šance na třetí sérii tím výrazně klesly. Roztěkaná ruční kamera a hrubozrnný obraz předjímají hnutí Dogma, sám režisér se také trochu neobvykle objevuje při závěrečných titulcích, aby diváka po vyčerpávajícím zážitku uklidnil a trochu mu promluvil do duše. Na discích najdete původní dánské znění a české titulky. Rozdělení na čtyři disky má jistě důvod především ekonomický. Doufejme, že se brzy objeví i série druhá, kde už jde do tuhého, když i skeptický Helmer využije služeb voodoo šamana…
Jiří G. Růžička
Záhada hlavolamu
Režie Hynek Bočan, ČSSR, 1969, 9 x 25 min.
DVD, Česká televize 2010
Seriál Záhada hlavolamu patří k nejpozoruhodnějším domácím televizním sériím pro děti. V roce 1969 ho natočil Hynek Bočan, tehdy významná osobnost české nové vlny a tvůrce výborného snímku Nikdo se nebude smát. Děj původních Foglarových knih tu je zhuštěn na nutné minimum a největší pozornost se věnuje budování ponuré, napjaté, až hororové atmosféry. Vylidněné ulice nočních Stínadel, plné rozpadajících se domů, kde lze potkat pouze znepřátelené sekty dětí či maskované přízraky, v mnohém připomínají strašidelná městečka z klasických filmových hororů. Černobílá kamera ještě dodává na chmurnosti nejrůznějším temným stodolám, kanálům či průchodům, v nichž se děj odehrává. Stínadelské prostory dokonale odpovídají dětské zálibě v prozkoumávání, prolézání a ukrývání na různých „tajuplných“ místech, takže ke svým cílovým divákům si série nachází cestu skrze tuto fascinaci. Tvůrci navíc bravurně ovládají princip cliffhangeru, který velí ukončit každou epizodu v tom nejnapínavějším okamžiku. Až existenciální tragičnost atmosféry série (jež necouvne ani před zobrazením smrti několika postav) spojuje Bočanovo dílo s dalším dobovým českým seriálem, který na základě zdánlivě naprosto nevhodné předlohy evokuje stísněnou náladu konce šedesátých let minulého století, tedy s F. L. Věkem z roku 1970. Právě díky své klaustrofobní a paranoidní náladě (rozhodně ne kvůli „kvalitám“ svých předloh) jsou oba seriály atraktivní i pro současné diváky.
Antonín Tesař
Ascarid
Ascarid
Ascarid Records 2010
„Definitivní ztělesnění zvuku se naplňuje v obrazci vzniklém díky algoritmu, jenž pro výpočet užívá zdroj z nalezených datových kazetových pásků. Výsledkem je 6000 bodů, které jsou křehkým fragmentem zvukomalebně prosté kompozice,“ hlásá popisek k prvnímu titulu nového tuzemského vydavatelství, které se hodlá specializovat na vydávání kazet. Devadesátiminutová páska, naplněná až po okraj skřípajícím noisem, s obalem, který nenese jiné jméno než Ascarid (za vydavatelstvím i prvním titulem stojí David Šmitmajer), vychází v pouhých deseti kusech a tento počin je možné považovat za performativní vhození kamínku do vody. Kazety se dostávají znovu do módy, zde však žádné trendařské výhonky nehledejme: hudební oblast, do níž label vkročil, měla kazetové médium vždy v oblibě – jednak pro zvýšený výskyt nechtěného šumu, jednak pro cejch hudebním průmyslem odvrženého nosiče. Ale k nahrávce: přestože Ascarid je název pro střevního parazita a zvuky mohou posluchačům disponujícím zhomogenizovaným sluchem způsobit lecjaké problémy, nic skutečně atakujícího na pásce není: koncept mixu nalezených kazet vytváří vnímajícímu subjektu dokonalou bariéru, kterou není snadné prorazit, minimálně ne silou (zvuk je ostatně třeskutý pouze na povrchu, jeho průběh je takřka neměnný). Paradoxně existuje jiná, jemnější cesta: skrze vzpomínky – pro ty, kteří stejně jako autor recenze v osmdesátých letech hráli hry na Atari a po zasunutí datové kazety do magnetofonu absolvovali první vzrušující setkání s noisem.
k!amm
BBNU & MCIAA
Gramofonu = Voice Of The Universe
Love Nest/Opax 2010
Koncept nadevše. V něm i trapnost najde svou drážku a otáčí se v neutrálním kruhu. Malý český poklad v podobě Nezvalovy ódy na zrození desky vytáhli na světlo ze svých privátních nalezišť Birds Build Nests Undergound, My Cat Is An Alien zase do tmy namířili své zvukově blikající space toys. Na první pohled překvapivé spojení nejednoznačných fantomů minulosti ve vždy zamyšleném podání a dětsky, dokonce sourozenecky hravých elektrických výbojů protínajících vzduchoprázdno. Italská dvojice se potkala s Petrem Ferencem z BBNU u cateringového stolu během pražského festivalu Stimul a vzájemné oslnění je evidentně dovedlo až ke společné práci pro médium vinylu, respektive „gramofonu“. Tak se nakonec jmenuje i výsledek. Nečeský tvar tak trochu otevírá rigidní kruh obligátní černi, a ptáci často uvěznění ve smyčkách se najednou – možná právě díky kočce – třepotají ve sluncem zalitém pásu. Více než na kterémkoli jiném počinu BBNU vystupuje do popředí tělesnost zvuku, byť ve své křehké a pomíjivé podobě. Co se odehrává v detailech, kdo v hloubi o čem sní a koho co děsí, nevidíme, přestože toto slunce je stejně jako fetiš, který stál u zrodu nahrávky, umělé a všeprostupující. Hudba zůstává nadále skrytá pod prsty a pod víčky, které se chvějí stejně rychlými pohyby. A my opět cítíme výzvu k pálení starých filmů, nejlépe na pláži, kde pro samou záři bude zbytečné prodlévat na jednom okénku nebo vůbec pás zakládat do promítačky. Na povrchu desky už se kroutí krásy nové přírody. Organická fonosyntéza.
Ondřej Parus
CoH
IIRON
eMEGO 2011
Ruského hudebníka Ivana Pavlova, který si říká CoH (čte se „son“, tedy sen), před třemi lety proslavilo album s členkou Throbbing Gristle Cosey Fanni Tutti a nyní přichází s podobně zdařilou nahrávkou. Ačkoliv je jeho doménou především experimentální (avšak pokaždé dostatečně rytmická) elektronika, jíž se blíží spíše minimalistickému pojetí hudby, na novém albu vytvořil originální hybrid – zkřížil ji s metalem. Podle vlastních slov se vrací ke svým kořenům a skládá tak poctu sovětské metalové scéně osmdesátých let, kdy byl tento žánr podzemním, perzekvovaným hnutím. Skladby jsou tvořeny opakujícími se a důmyslně rozvíjenými kytarovými riffy, jejichž zrnitá hutnost je protkána typickým umělým bzukotem, pískáním a šumem. Vše sympaticky (a poněkud chladně) oživují explicitní rytmy analogových syntezátorů a místy i dunivá industriální rytmika. Jedinou původní skladbou, pocházející ze zlatých časů sovětského metalu, je War End War, již Pavlov složil na konci osmdesátých let – a je to na ní i přes její elektronickou mutaci znát. Je těžkotonážní, melodická a velice epická. Někdy písně náhle sklouzávají k primitivní rytmice či folkovým názvukům, což ale nikdy nevadí – vždy je za tím znát poťouchlý záměr autora, který má sice k metalu respekt, ale zároveň vždy může jeho prostředky v žertu použít proti němu samému. Je to silné, chytlavé a zároveň vtipné a chytré album. Zvolejme proto společně s Pavlovem: „Hail to the world peace and death to false metal.“
Karel Kouba