Noruwei no mori
Režie Tran Anh Hung, Japonsko, 2010, 133 min.
Premiéra v ČR 10. 2. 2011
Nejslavnější román oblíbeného japonského spisovatele Haruki Murakamiho se dočkal adaptace. Po letech vyjednávání se látky trochu překvapivě chopil režisér vietnamského původu Tran Anh Hung, který vešel ve známost pomalými lyrickými vztahovkami Vůně zelené papáje či Na vertikále léta. Podezření, že Murakamiho romány jsou vesměs velmi nevhodné ke zfilmování, se bohužel potvrdilo. Základním stavebním kamenem v nich totiž bývá svébytný způsob kombinace tradic moderního evropského románu se specifickými prvky japonské estetiky, především konceptu „mono no aware“, vyznačujícího se estetizací smrti, melancholie a temných stránek života. Silné city jsou tu vyvolávány pomocí velice umírněných literárních prostředků, jejichž ekvivalent se obtížně hledá ve filmové řeči. Tranův film v podstatě vše dělá protichůdně, než jak je tomu v románu. Smutek a melancholie tu tryskají z každého záběru, ať už jde o velké celky anebo naopak detaily přírodních scenerií či dějů, případně o útrpně se tvářící postavy. Ta tam je lehkost a vtipnost předlohy i sympaticky vykreslení hrdinové. Z dialogů zmizel jak humor, tak debaty o hudbě či literatuře, z erotických scén vyprchala živočišnost. Místo lakonických oznámení tragických událostí plátno burácí emocemi; vrcholem je tu mnohavteřinová scéna trpícího protagonisty Watanabeho na pozadí bouřícího moře, která jde zcela proti smyslu předlohy. Že něco nesedí, však z filmu samotného poznat nelze, neboť kvůli snaze nic neškrtnout zůstávají vztahy mezi protagonisty torzovité a nejasné. Že nebezpečně balancuje na hraně kýče, je vidět až až.
Tomáš Stejskal
Total Detox
Režie Roman Vojkůvka, ČR, 2011, 97 min.
DVD, KaB Music 2011
Amatérské videohorory tvoří stabilní, nicméně hodně okrajovou oblast už tak přesycené nabídky hororových titulů. Filmy natáčené žánrovými nadšenci bez profesionálního zázemí musí bojovat o pozornost diváků nejen s množstvím nízkorozpočtových novinek z celého světa, ale také se záplavou starších snímků, které na DVD neustále vycházejí. Amatéři nemají moc možností, jak upoutat, a jejich hlavní zbraní může být radikální odlišnost od profesionální produkce (neumětelská VHS avantgarda Violent Shit), odzbrojující sebeironické blbnutí (Redneck Zombies) nebo úchylný humor (Cheerleader Autopsy). Filmy Romana Vojkůvky se naopak snaží těžit z mezery na domácím trhu a spoléhají na to, že fanoušci budou zvědaví na původní český horor, ať už je jakýkoli. Jeho debut Někdo tam dole mě má rád (minirecenze v A2 č. 16/2009) si skutečně vydobyl určitý respekt v komunitě českých hororových fanoušků (hlavně na serveru Studna.net), kteří jásali, že konečně vzniklo něco jako český filmový krvák. Vojkůvkův film přitom předváděl spíš bezzubě mudrlantskou amoralitu než pořádný brak. Jeho druhý snímek Total Detox o maskovaném zabijákovi feťáků už se nepouští do tak ambiciózních výšin, ale zábavný není o moc více. Zaráží na něm téměř úplná absence humoru a nezřetelná snaha o něco jako společenský komentář či výpověď. Místo nadšenecké živelnosti nejlepších videohororů tu máme pomalý a nudný sled převážně dialogových scén, které vyhlížejí jako nepovedené propagační video Drop Inu.
Antonín Tesař
Dogville
Režie Lars von Trier, Dánsko, 2003, 140 min.
DVD, FilmX, 2010
Antiiluzivní Dogville natočil Lars von Trier v dekoraci, která je podobná divadelním kulisám. Při sledování snímku proto divák snadno podlehne dojmu, že zblízka a detailně nahlíží do herecké kuchyně. Herci totiž na sebe v naznačených studiových kulisách strhávají největší pozornost. Striktně hierarchizovaná vesnice žije svým životem, který klape přesně jako švýcarské hodinky. Život naruší příchod ženy na útěku, Grace (Nicole Kidmanová), již vesničané nejprve vítají jen velmi neradi. Postupně ale zjistí, že ono přijetí přinese levnou pracovní sílu, později i sexuální otrokyni. Protože prokázané dobro ospravedlňuje jejich nadřazenost a později i krutost – ta, která byla původně hostem, jenž hledal azyl, skončila přikovaná za krk k železnému kolu. Dogville je vlastně trochu vyšinutější moralita. A to v duchu hesla „Kdo s čím zachází, tím také schází“. Po Grace pátrají gangsteři a vesničané je ve chvíli, kdy uznají za vhodné se uprchlice zbavit, zavolají. Grace, jak se ukáže, dcera gangsterského vůdce, utekla s vírou, že lidé jsou dobří. Nakonec ale zjišťuje, že je lepší mít moc a vzít na sebe související odpovědnost než být v podřízeném postavení a stát se lehce obětí. Proto rozhodne, že gangsteři mají vesničany „za odměnu“ postřílet a ves srovnat se zemí. Ač se střílí jen jako, divadelně a bez krve, není konec o nic méně mrazivě pravdivý.
Jana Bohutínská
Napalmed
Napalmed
Ascarid Records 2010
Druhým titulem vydavatelství Ascarid je kazeta mosteckých hlukových fetišistů Napalmed. Píšu-li fetišisti, vycházím z pravděpodobnosti, která se rovná téměř jistotě, že noise jako žánr ztratil veškerý subverzivní potenciál a jediné dvě možnosti, jak v něm existovat, je manýrismus a fetišismus. Druhá možnost, ačkoli stejně jako první nenabízí východisko, je mnohem zajímavější a zábavnější a Napalmed jsou ti nejzajímavější i nejzábavnější noisefetišisti, které znám. Jsou ponořeni ve svém zaujetí tak hluboko, že plní hudební nosiče Hlukem – a nejlépe až po okraj, jak dokazuje i tato kazeta –, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě. Hluk pro ně není jev abjektivní povahy, ale zklidňující lázeň; svým způsobem proměnili hluk v ne-hluk, a to je přinejmenším fascinující. Zkuste si pomazat obličej hovnem a předstírejte, že je to make-up – pokud o tom přesvědčíte aspoň jednoho člověka, budete skoro jako Napalmed (to není urážka, naopak!). Z tohoto úhlu pohledu není vůbec překvapivé, že Napalmed nedávno vstoupili do sociální stoky jménem Facebook: cílem nejpokročilejšího fetišisty totiž není nic jiného než šířit své převrácené měřítko jako Boží zvěst. A stejně fascinující je i jejich nezničitelnost. Pro bytosti, které nemůžou být zabity běžným způsobem, existuje pěkné označení, které na klíčovou postavu Radka K. i na celou skupinu dokonale sedí: fext. Pokud byste chtěli Napalmed zahubit, museli byste si do pistole opatřit tři skleněné kulky. Ale nedělejte to, jejich nová kazeta je skvělá.
k!amm
M.I.A.
Vicki Leekx mixtape
www.vickileekx.com 2010
Britská zpěvačka M.I.A. završila ne zrovna úspěšný rok 2010 (rozpačité přijetí jejího třetího alba Maya i množící se pochybnosti o upřímnosti její politické angažovanosti) mixtapem Vicki Leekx, volně přístupným na webu vickileekx.com. Název i úvodní slova jsou vyjádřením podpory čerstvě propuštěnému Julianovi Assangeovi, nejviditelnější postavě kontroverzního projektu WikiLeaks: „Vybrali jsme si ten správný formát. Necháváme prosakovat informace do veřejného prostoru a chráníme sami sebe před nevyhnutelnými legálními a politickými útoky. Vicki Leekx: leak me.“ Následuje šestatřicetiminutová skrumáž devatenácti do sebe vrostlých skladeb. Hudba se převaluje v rozsáhlém spektru tanečních odnoží od danceflooru, rave až po kuduro, a to tak rychle, že výsledek nelze označit žádnou jednoznačnou nálepkou. Celek ale navzdory chaotičnosti představuje to nejlepší, co současná taneční scéna nabízí. Přitom se formálně i výrazově drží v linii, již můžeme s klidným svědomím přiřadit k tendencím internetové guerillové války s mocí. Nová revoluce v taneční hudbě je spojená s překotně pulsujícími africkými rytmy a výstředními arabskými melodiemi. M.I.A. prokazuje svůj talent k nevšednímu propojování aktuálních výbojů taneční scény a promýšlení jejich sociálněkritického dopadu. Na produkci se kromě světově proslulých postav taneční hudby, jako jsou Danjahandz, Rusko nebo Diplo, podílela i losangeleská dvojice Nguzunguzu, která doprovázela M.I.A. na jejím posledním turné.
Ondřej Bělíček
J. S. Bach
6 suit pro violoncello
Radioservis 2010
Jeden z největších violoncellistů 20. století, vynikající dirigent a klavírista Mstislav Rostropovič (1927–2007) měl první zahraniční vystoupení v Praze, v roce 1947. Přijížděl pak opakovaně až do doby, kdy emigroval na Západ. V květnu roku 1955 uvedl v Rudolfinu ve dvou večerech šest sólových suit Johanna Sebastiana Bacha. Živá nahrávka z obou koncertů vyšla poprvé až nyní. Bachovy suity patří k vrcholům cellového repertoáru a Rostropovič se jimi zabýval po celou svou kariéru – v době tohoto koncertního provedení mu bylo 28 let, ve studiu je však pořídil pro EMI až v roce 1991, tedy ve věku mnohem zralejším. Ze studiové nahrávky také vane víc vášně a patosu, ovšem v míře, jež neruší. Na živém záznamu z Rudolfina naopak cítíme mladický zápal, vervu, nadšení; vášeň je jiného druhu a po patosu ani stopy. A přitom tu nechybí ani hluboký, zadumaný ponor, naprosté ztišení a kázeň, stejně jako roztančenost a živost. Bachovy suity umožňují intimní interpretační přístup i demonstraci skvělé techniky. Známe pojetí akademická až chladná, to však není Rostropovičův případ ani na jedné z nahrávek. Na právě vydaném dvojcédéčku musíme samozřejmě počítat s jistými limity: jednak jde o kompletní provedení rozsáhlého díla během dvou večerů (ačkoli Rostropovičův výkon je soustředěný a skoro bezchybný), jednak jde přece jen o živou nahrávku starou 55 let.
Milan Valden