Argentinskému komiksovému kreslíři Ricardovi Sirimu, který si říká Liniers, vyšel pod názvem Macanudo soubor stripů (recenze na straně 28). Z rozhovoru s ním se dozvíme o argentinských „historietas“, možnostech a limitech novinového stripu a o překvapivě početném zastoupení obrýlených králíků v soudobém autobiografickém komiksu.
Argentinská, ale obecně latinskoamerická komiksová tradice zůstává pro většinu světa nadále ve stínu tří dominantních regionů – pro záplavu severoamerických, frankofonních a japonských komiksů je snadné na ni zapomenout. Přitom se ale například vaše domovská Argentina může pochlubit ohromujícím stoletým trváním „historietas“, kreslených příběhů. V čem vidíte příčiny úspěchu komiksu v Argentině? A je argentinský komiks něčím specifický?
Argentina měla to štěstí – vím, ta dvě slova skoro nejdou dohromady, Argentina a štěstí, ale zkusme to pro tentokrát vydržet –, že v ní už od počátku 20. století funguje nepřetržitá komiksová tradice. V každé generaci, v každém období našich moderních dějin naleznete dva, tři, čtyři vynikající komiksové autory, kteří byli velmi populární a udržovali argentinský komiks při životě. Ať už vzpomeneme otce zakladatele z okruhu dětského časopisu Billiken, Danta Quinterna s jeho patagonským náčelníkem Patorozúem, Quina a jeho ironickou holčičku Mafaldu či nedávné emancipované stripy Maiteniny, vždy měli začínající autoři na čem vyrůstat, na koho navazovat a s kým se vyrovnávat. Myslím, že právě tahle nepřetržitá kontinuita stojí za úspěchy argentinského komiksu a jeho popularitou.
Jaké je současné postavení komiksu v argentinské společnosti? Je chápán jako umělecká forma, nebo stále převažuje ona stigmatizace pokleslého čtení?
Nejúspěšnější byli v Argentině vždy autoři, kteří se věnovali humoristickému komiksu, novinovému stripu či kresleným vtipům, platí to ostatně i o všech, které jsem před chvílí jmenoval. Jednoduše díky tomu, že jejich komiksy byly a jsou v novinách – a tak to funguje už dlouho, například můj domovský deník La Nación tiskne stripy už od roku 1920 –, si čtenáři nakonec na komiksy zvykli. Přestaly je překvapovat nebo snad pohoršovat, některé z nich je začaly i bavit.
Práci v denících – a s ní i možnost tvořit „na plný úvazek“, profesionálně – ale dostane v každé generaci jen několik šťastlivců. Původní rozsáhlejší komiksy, alba jako ve Francii či graphic novels ve Spojených státech, jsou u nás mnohem vzácnější a riskantnější. Buďme však optimističtí, v posledních letech se situace zlepšuje, možná bychom mohli opatrně uvažovat i o jakési argentinské komiksové renesanci. Komiksový tvůrce to ale v Argentině stále ještě rozhodně nemá jednoduché. Zřídkakdy tenhle pracovní koníček autora uživí, málokteří rodiče sní o tom, že z jejich potomků vyrostou autoři komiksů.
Snili o tom vaši rodiče?
Jistěže! Proto jsem přece začal studovat práva! Brzy jsem ale zjistil, že mě kreslení a vymýšlení nesmyslů baví víc. A když se nakonec ještě shodou náhod a štěstí – a zase to štěstí, ono to s námi Argentinci nebude tak zlé, jak se občas trudně domníváme – ukázalo, že si tím mohu i trochu vydělat… To, že se můžu živit komiksem, mi pořád ještě připadá trochu neuvěřitelné. A to ani nemluvím o tom, že mě vydávají v zahraničí. Kdo by věřil, že v České republice budou někoho zajímat naše argentinské deprese, moji melancholičtí tučňáci, moudrý kocour Fellini, citlivý robot a nešťastní obyvatelé Buenos Aires. Vydělávám si svým koníčkem a ještě mi zbývá dost času věnovat se jiným věcem. Založili jsme tak například malé komiksové vydavatelství La Editorial Común, ve kterém se snažíme pomáhat novým autorům a vydávat jejich práce.
Kreslil jste už od dětství?
Jako malý kluk jsem zbožňoval Hvězdné války, a když jsem se na ně nemohl dívat znovu a znovu do úmoru, alespoň jsem si je kreslil. Tak začala moje kariéra. Kreslil jsem si všechny ty úžasné vesmírné souboje imperiálních TIE stíhaček a rebelských XWingů a prožíval tak alespoň na papíře ta dávná dobrodružství „z jedné vzdálené galaxie“.
Vaše stripy možná českého čtenáře, seznámeného obvykle nanejvýš s Garfieldem, Snoopym a Dilbertem, překvapí absurdním, načernalým humorem, často pesimistickým vyzněním i absencí centrální postavy či úzce omezeného a v zásadě uzavřeného okruhu protagonistů. Jak na strip reagovali čtenáři argentinští?
Ze začátku dost rozpačitě, někteří dokonce posílali do redakce La Nación rozzuřené dopisy, ať proboha toho Linierse přestanou tisknout, vždyť to smysl nedává, vtipné to není, jenom to zabírá místo. Naštěstí se za mě ale vydavatel postavil, postupem času si Macanudo své čtenáře našlo. Zbožňuji klasické komiksové stripy a v mé práci je to určitě vidět, vždyť který autor by mohl nemilovat práce takových velikánů, jako byli George Herriman s Krazy Katem, Charles M. Schulz s Peanuts a mnoho dalších. Já jsem ale chtěl kreslit historky jako ze životů běžných Argentinců, ne vyrábět nějaké silácké hrdiny typu Segarova Pepka námořníka. Ne snad, že bych se chtěl těm „běžným melancholickým Argentincům“ vysmívat, vůbec ne, jsem jedním z nich, chci je jen trochu rozveselit, ukázat jim, že ve svém neštěstí nejsou sami a že nemají propadat beznaději. Moji posmutnělí, občas trapní, někdy nešťastní protagonisté jsou prostě běžní lidé z davu. A nenechte se zmást tím, že občas vypadají jako tučňáci. Nebo roboti. Králíci.
Když jsme u králíků – ve svých autobiografických komiksových denících, které jste před třemi lety také knižně publikoval, se znázorňujete jako králík s brýlemi, obdobně se zobrazuje například i současný německý autor Mawil a několik dalších tvůrců z celého světa. Čím to je, že se dnešní komiksoví autoři tak často vidí jako obrýlení králíci?
V Argentině je v současné době hodně populární psychoanalýza, já ale téhle módě pořád ještě vzdoruji – možná je to na škodu, uznávám, že by se to nabízelo, když si tak projdete mé komiksy –, a tak žádné ověřené vysvětlení z lenošky nemám. S těmi brýlemi je to myslím jednoduché. Naši králíci nosí brýle, protože jsou loseři, nerdi jako my, spíš rachitičtí a zakřiknutí intelektuálové než osvalené idoly. A proč králíci… znáte snad odvážnější zvíře, než je králík? Jak se beze strachu pouští do nebezpečenství louky? Králík je skutečný král zvířat, lev to vzal jen přechodně. Ale vážně, pro mě osobně v tom určitě velkou roli sehrál Matt Groening, otec Simpsonových a skvělého komiksového stripu o králících Life is Hell, který pro mě byl velkým vzorem. Víte, že se říká „množí se jako králíci“. V posledních letech se jako králíci po celém světě množí dobré komiksy a dobří komiksoví autoři. Tak dost té melancholie!
Ricardo Siri (nar. 1973), tvořící pod pseudonymem Liniers, který si vypůjčil od svého dávného předka, buenosaireského hrdiny a vicekrále, zásobuje svými komiksovými stripy ze série Macanudo deník La Nación od roku 2002. V lednu letošního roku zavítal do Prahy, aby osobně představil první svazek svých sebraných stripů, které v překladu Markéty Pilátové vydalo nakladatelství Meander.