Haevnen
Režie Susanne Bierová, Dánsko/Švédsko, 2010, 113 min.
Premiéra v ČR 24. 2. 2011
Příběh nového snímku Susanne Bierové (získal Oscara v kategorii Nejlepší zahraniční film) je rozkročen mezi dvěma světy – Dánskem a Afrikou –, z nichž, zdá se, žádný není lepší ani horší. V Evropě se odehrává setkání dvou nefunkčních rodin, plné rozmáchlých emocionálních gest, zatímco druhý kontinent je spíš jen kulisou symbolizující odloučenost jedné z figur. Ústředním tématem filmu je pacifistický přístup k řešení konfliktů na různých úrovních, který u Antona, lékaře působícího na misích v Africe, pramení ze samotné Hippokratovy přísahy. O to víc znepokojující je, že se řešení většiny z problémů vystupujících postav skrývá v násilí, respektive vandalismu. Klíčová scéna s nastraženou bombou je střižena přesně podle Hitchcockovy učebnice pro budování napětí. Zatímco však číhající zlo v první polovině vyprávění funguje patřičně tísnivým způsobem, následné odloupnutí druhé masky, tedy zjevení východiska ve zlu, které může mít nesčetně podob, už tak ladné není. Někdo tomu může říkat „důmyslná hra s diváckým očekáváním“, ovšem naroubování (víceméně) happy endu na severské psychodrama zde zkrátka není provedeno organicky. Ale možná je onen „lepší svět“ v závěru jen iluzorní. Snímek se pochopitelně v určitou chvíli odmlčí, a tak nevíme, zda je odpuštění skutečné či trvalé a zda se chlapec s očividně psychopatickými rysy opravdu poučil a napravil. Reálné polepšení světa nastává až ve chvíli, kdy ze scény zmizí poslední člověk a zůstane osamělá příroda.
Jakub Pech
Fighter
The Fighter
Režie David O. Russell, USA, 2010, 115 min.
Premiéra v ČR 24. 2. 2011
Ambiciózní pokus skloubit boxerský film s rodinným dramatem si čerstvě vybojoval dva herecké Oscary, což je jistě spravedlivé, neboť snímek zcela stojí na hereckých výkonech početného ansámblu. Příběh Mickyho Warda, nadějného boxera velterové kategorie, vznikl na základě skutečnosti a přinejmenším oba ústřední představitelé kvůli rolím podstoupili proměnu. Mark Wahlberg se na roli Mickyho léta fyzicky připravoval a Christian Bale coby jeho starší bratr, trenér a feťák v jedné osobě dovedl své metodické herectví až do úplného extrému. Fighter přitom není sportovní film, pojednává o vlivu sociálního zázemí na jednotlivce; nejde o portrét boxera, spíše o vykreslení komplikovaných vztahů uvnitř početné Mickyho rodiny. Vyobrazení chudých poměrů v průmyslovém městečku Lowell za Clintonovy éry je opravdu sugestivní, scény, v nichž kromě obou bratrů figuruje hlavně matka, Mickyho manažerka a sedm sester, královen monstrózních účesů, připomínají podivné panoptikum. Stylisticky snímek využívá dokumentaristických postupů, vypravěčsky je však hollywoodsky konvenční. První půle pozvolna dávkuje informace o postavách, o iluzích, kterým podléhají, druhá se však víc zaměřuje na Mickyho a na jeho dilemata, zda zůstat v trenérské a manažerské péči více než svérázných rodinných příslušníků. Co je v první půli výtečné, totiž schopnost upozadit Mickyho postavu a pohrát si se škatulkami hlavních a vedlejších rolí, se pak překlápí do příliš šablonovité podoby. Všichni mají své mouchy, měli by však táhnout za jeden provaz.
Tomáš Stejskal
Králova řeč
The King’s Speech
Režie Tom Hooper, Velká Británie, 2010, 118 min.
Premiéra v ČR 10. 3. 2011
Ať už Králova řeč je či není nejvhodnějším vítězem letošního Oscara, je ze všech nominovaných filmů rozhodně nejnudnější. Vyjímá se totiž mezi nimi jako nejpředvídatelnější a nejvzornější „oscarový“ film. Typické oscarové snímky totiž připomínají pohádky zasazené do civilní středostavovské reality a obsazené dospělými protagonisty. Králova řeč tuhle formuli naplňuje téměř dokonale tím, že do ústřední role staví typicky pohádkovou figuru „pana krále“, který je „zakletý“. Na oscarový film je snímek navíc nadstandardně únikový. V pozadí se sice rýsuje katastrofa v podobě druhé světové války, ale z větší části se opravdu jedná především o film o koktání. V tom samozřejmě spočívá jeho úlevná rovina. Na svízel s koktáním se tu totiž redukují i daleko závažnější královy problémy a zdá se, jako by je s nápravou řečové vady bylo možné všechny odstranit. Když se král dívá na Hitlerův projev, říká, že neví, o čem ten člověk mluví, ale že řečnit rozhodně umí. Závěrečná scéna jeho proslovu na téma vstupu Anglie do války je zinscenovaná tak, že hrdinovi jde jen a pouze o to, aby řeč plynule odpřednášel, její obsah je mu víceméně lhostejný. A když mu po skončení proslovu všichni tleskají a gratulují, jako by se naznačovalo, že díky jeho proslovu už je celá začínající válka vlastně vyhraná. Problém tu není ani tak v únikovosti samé, jako v tom, že se uniká do tak fádního a bezvýznamného teritoria, jakým jsou vady řeči.
Antonín Tesař
Rory Hinchey / Collection Of The Late Howell Bend
Shape Is Nature / Long Fields
Ownness 2010
Tu krásu nelze popsat slovy… Společný vinyl kanadského projektu Collection Of The Late Howell Bend klávesistky Irene Moon a jednoho z členů této sestavy, Rory Hincheyho, je až prvoplánově libozvučný. Opakující se motivy klavíru, harmonia a houslí jsou téměř naivně jednoduché a melodické (lhostejno, kterou stranu LP posloucháte, natolik jsou si podobné), krátké skladby většinou stojí na jediném repetitivním motivu, který se navzdory stopáži a libozvučnosti podivuhodným způsobem dokáže vetřít pod kůži…, a posluchači začne docházet, že navzdory kytičkovému obalu tady nejde o bezobsažný romantizující kýč, ale spíše o jakousi tajuplnou hru na zvýraznění rozdílů mezi vnímáním hlavou a tělem. Tohle LP totiž působí neuvěřitelně fyzicky, a to zvukem i jeho absencí: použité hudební nástroje znějí opravdu zblízka a hmatatelně, alikvotní tóny houslí div nevyskakují z reproduktorů. V té barvě zvuku je zvláštní intenzita, která působivě kontrastuje s úspornými aranžemi bez prostoru k improvizaci a s okamžiky neuspěchaného ticha mezi frázemi jednotlivých nástrojů. Extáze (či vztek?), která si dává načas, pomsta, která nejlépe chutná studená? Tvůrci tohoto alba nechtějí všechno hned… a tím jsou zvláštně přitažliví a vyvolávají svědění zvědavosti. Současná alternativní či experimentální hudba se buď snaží zadusit svět záplavou zvukového balastu, nebo si úspornost maluje na prapor až příliš okázale. Irene Moon, Hinchey a spol. ale vítězí prostřednictvím neokázalých, hezkých a přitom zcela svébytných miniatur.
Petr Ferenc
Anti-Social Music
Fracture (The Music of Pat Muchmore)
Innova 2010
Newyorský skladatel, violoncellista a příležitostný hráč na další nástroje Pat Muchmore je klasicky vzdělaný hudebník (studoval u „dvou držitelů Pulitzerovy ceny, Johna Corigliana a Davida Del Tredici“) s duší punkera a se sklonem k intelektuálskému pozérství. A v jeho hudbě se to všechno dostatečně projevuje. První poslech alba Fracture (The Music of Pat Muchmore) zanechává dojem anarchické změti a názvy skladeb typu Al-Gharaniq II:}{:Fracture IV nebo broken Aphorism_15[-=] (ghrmrooouctbiaknltegeete) ho ještě více posilují. Jenže on tu pevný řád je – celé album chápu jako jízlivý úsměšek nad zatížeností tradice západoevropské soudobé hudby (kterou americký hudební establishment úspěšně následuje). V tomto kontextu – a v náporu časté zvukové i strukturní destrukce a také prapodivných názvů jednotlivých skladeb – získává svůj půvab (a zvláštní význam) i poměrně tradiční Smyčcový kvartet č. 2, nejdelší, čtvrthodinový kus exponovaný zhruba v místě „zlatého řezu“ celého alba. Ráz skladeb nepochybně do značné míry předurčil soubor, pro nějž vznikaly: byly šity na míru „punkovému komornímu ansámblu“ Anti-Social Music, který Muchmore před více než deseti lety spoluzaložil a který sdružuje muzikanty se zkušenostmi z mnoha naprosto odlišných hudebních sfér – klasikou počínaje a punkem konče.
Vítězslav Mikeš
Zeitkratzer
Whitehouse Electronics
Zeitkratzer Records 2010
Mezinárodní ansámbl pro novou hudbu Zeitkratzer vydal čtvrté album ze série Electronics, které je tentokrát věnované průkopníkovi industrialu, elektronického hluku a zakladateli kapely Whitehouse Williamu Bennettovi. Po deskách s Keiji Hainem, Terre Thaemlitzem a Carstenem Nicolaiem tak Zeitkratzer představují další fázi svého výzkumu možností a limitů akustických nástrojů. Výjimečnost přístupu tohoto souboru, vedeného skladatelem Reinholdem Friedlem, tkví v tom, že používá pouze klasické nástroje, jako je harfa, trubka, housle, klarinet nebo cello, a jejich prostřednictvím hudebníci interpretují skladby z nečekaných žánrových sfér. Kromě výše zmíněných hráčů spolupracovali například s Merzbowem, Lou Reedem a za zmínku určitě stojí jejich kuriózní předělávka skladby Satan Spawn, The Caco-Daemon od deathmetalové skupiny Deicide. Nejnovější album zachycuje Zeitkratzer v jedné z vůbec nejextrémnějších poloh. V šesti krátkých skladbách dokonale aktualizovali podstatu britské noiseové legendy osmdesátých let: dunivý rytmus, nakřáplé žestě, drásavý vysokofrekvenční pískot a jednotvárné drnčení strunných nástrojů, to vše zkoncentrované do hutného, stále se měnícího a těkajícího tvaru. Občasné výboje dechů mají mnohdy až freejazzovou sílu a spojení netradičně použitých nástrojů evokuje povědomé výboje bílého šumu. Pokud se někomu může zdát spojení „soudobá hudba“ příliš akademické, Zeitkratzer tenhle stereotyp svým nadžánrovým přístupem spolehlivě ruší.
Karel Kouba