Ad Křivánku, odcházíš (A2 č. 6/2011)
V posledním čísle A2 jsem „narazil“ na nehorázný, útočný a přitom argumentačně diletantský, rádoby kritický a etickým marasmem přetékající text Petra Šimáka Křivánku, odcházíš, který mi vyrazil dech. Netřeba se do textu začíst; stačí název, stačí pohled na osmou stranu A2, kde vedle poměrně rozsáhlého a záměrně provokativního, osobně útočného expozé pana Šimáka je také otištěn text Pochcávací džíp, který přeložil(a) osoba titulující se skutečně vznešeně a k popukání vtipně Elsa Aids. Jak můžete připustit, aby kritika (bohužel absolutně hloupá a drzá) na holanovskou monografii vyšla na jedné straně s oním džípem, který má zřejmě všechno kolem skrápět močí?
To pouze na okraj, i když takové spojení mluví samo za sebe a jistě není náhodné. Když už jsme u kontextu, na následující straně publikujete téměř oslavnou recenzi Jana Štolby Deník nenápadného proroka, věnovanou nové sbírce Lukáše Marvana. Holanovský monografista Křivánek je podle Šimáka nejapným diletantem, a měl by tedy být popraven, zatímco průměrná až podprůměrná Marvanova sbírka vyznívá podle Štolby jako dílo bezmála prorocké. I tuto skutečnost konstatuji okrajově, třebaže i ona vytváří mozaiku o problematických hodnotových kritériích, ve kterých tone tzv. kritika, která ovšem kritikou není.
Štolba na Marvanovi pouze „ujíždí“ a má právo na omyl, zatímco Šimák selhává ve všem, protože jeho text kromě osobního útoku na autora nesplňuje ani elementární podmínky toho, jak by i podružná žurnalistická recenze recenzentanovice měla vypadat. Stačí zrakem přelétnout Šimákovy protikřivánkovské argumenty, jež ovšem ničím neargumentují: např. výrazy „metafyzický“, „spirituální“ jsou u něho pouhými „roztomilými slůvky“ a floskulemi. Četl ten člověk někdy Holana? A stačil si Křivánkovu monografii alespoň prolistovat? Tuší vůbec něco o posvátnosti slov? Nebo si jen procvičuje po večerech „otčenáš“ protežované české literatury, kde figurují jiná jména než jméno Holanovo a také jiné názvy, než je Šimákova neobratná, hloupá parafráze názvu Holanovy sbírky Kameni, přicházíš? Chápu: zde se pouze dennodenně „kloktá dehet“, „mrdá“ a žije v „umělohmotném třípokoji“, abych si také trochu „pohrál“ s třemi náhodně vybranými názvy tzv. signifikantních literárních děl současnosti, jimž se tleskalo a tleská bez přestání…
Myslíte si zřejmě, že se zas pokouším hájit jednoho ze svých literárních kolegů. Mám rovněž řadu zásadních výhrad vůči monografii o Holanovi a ostatně jsem je formuloval v recenzi pro časopis Weles. Avšak pokud si recenzi přečtete, zjistíte, že argumentuji věcně, klidně, bez osobních urážek a útoků. Kritika je polemikou s dílem, s autorem, s dobou. Pan Šimák neuráží jenom Křivánka, ale dovolil si pošpinit i mrtvého Vladimíra Justla, kterého obvinil ze senilního nedostatku soudnosti, protože napsal příznivý posudek na Křivánkovu studii, z něhož se cituje na záložce knihy. Ptám se vás, proč dáváte prostor takovým drzým a prvoplánovým útokům, připomínajícím „výkony“ chladnokrevných popravčích sluhů, kteří realizují příkazy někoho/něčeho jiného? Proč?
Jan Suk
Útok Petra Šimáka na holanovskou monografii jistě nebyl veden vnějším příkazem, ale recenzentovým vnitřním pocitem, že předmět si sám říká o poněkud výsměšný přístup. Zda oprávněně, necháváme na posouzení čtenářů. K čistě náhodnému sousedství zmíněného článku s textem z rubriky polotovary jenom tolik: s vědomím, že efekt Pochcávacího džípu už nepřekonáme, jsme rubriku po roce existence ukončili – milovníci hybridních útvarů jistě ocení, že konec přichází v nejlepším, ochránci čistoty zase mohou o něco klidněji spát.
–red–