Město
The Town
Režie Ben Affleck, USA, 2010, 125 min.
DVD, MagicBox, 2011
Po nadprůměrné noirové krimi Gone Baby Gone (recenze v A2 č. 18/2008) se herec Ben Affleck vrátil k režii s mnohem méně nápaditým snímkem Město. Zatímco Gone Baby Gone vnášel do klasického žánrového schématu novost díky nejednoznačným postavám, Město zůstává ve všech ohledech rutinní kriminálkou s typově jasně určenými figurami a žánrově konvenčním dějem. Přestože nejde o nízkorozpočtový snímek, jeho poplatnost žánrovým vzorcům a naivní jednoduchost postav i vyprávění je ve své podstatě béčková. Město tak připomíná klukovské kriminálky Antoina Fuquy typu Training Day nebo Nejlepší z Brooklynu, které se sice tváří jako filmy z prostředí zločinců, ale protřelí kriminálníci, kteří zde vystupují, ve skutečnosti řeší problémy dospívajících chlapců. Město na první pohled vypráví o zločinci, který se marně snaží vymanit z vazeb na podsvětí. Lze ho ale snadno chápat jako vyhrocenou variantu situace, kdy se nějaký puberťák snaží před svou dívkou vypadat slušněji, než jak se prezentuje v partě mezi svými kamarády. Orientace na mládež je tu až výchovná vzhledem k závěru, kde jsou krvavé peníze z loupeže použity na vybudování zimního stadionu, na němž může mládež bezpečně vybíjet své agresivní sklony. Kombinace pubertální potřeby jasných opozic a neproblematického následování žánrových pravidel nakonec způsobí, že Affleckův dvouhodinový film plyne mdle bez překvapení i bez diváckých výzev.
Antonín Tesař
Jack se chystá vyplout
Jack Goes Boating
Režie Philip Seymour Hoffman, USA, 2010, 89 min.
Premiéra v ČR 7. 4. 2011
Režijní debut herce Philipa Seymoura Hoffmana vypráví příběh dvou spřátelených párů z New Yorku – jednoho, jenž se na začátku seznámí, a druhého, jemuž se vztah postupně rozpadá. Hoffman hraje nesmělého muže, který se snaží zalíbit Connie, a tak se učí vařit a plavat, aby mohli v létě na výlet na loďkách. Celý snímek plyne pomalým tempem, které místy až nudí. Ve filmu se totiž v podstatě nestane nic jiného, než že se změní dva vztahy. Režisér se scenáristou Robertem Glaudinim (scénář napsal podle vlastní divadelní hry) nebyli schopni vytvořit plastické postavy s propracovanou psychologií. Dialogy jsou nevěrohodné a plné klišé. Některé scény se působí nelogicky a osoby v nich jednají neopodstatněně. Příběh sám o sobě pouze plyne, aniž by gradoval, a jedinou peripetií a současně středem vyprávění se tak zdá být společná večeře, kterou Jack vaří a nakonec omylem spálí; v této scéně zároveň eskalují vztahy mezi jednotlivými postavami, které ale reagují přehnaně. Film vypráví chronologicky, nenechává diváka na pochybách o tom, co se na plátně děje, a ke snímání používá převážně statických záběrů. Objevuje se zde ale také několik až snově laděných sekvencí, které nás mají více sblížit s postavami – například shora zabíraný Jack, který se konečně zbaví svého strachu a plave ve zpomaleném tempu v bazénu. Tyto scény ale příliš nezapadají do jinak ordinérního romantického snímku a ve výsledku při sledování spíše ruší.
Hana Šilarová
Nevěra
Režie K. M. Walló, 1956, 91 min.
DVD, Levné knihy 2010
DVD edici Filmy patří lidu, která je věnována českým filmům socialistického realismu, před dvěma lety zahajoval Botostroj K. M. Wallóa (minirecenze v A2 č. 19/2009), inspirovaný stejnojmenným románem T. Svatopluka z roku 1933. Tuto výsadu si film z roku 1954 zasloužil pravděpodobně díky svému názvu, protože kvůli výrazným kvalitám nebo nějakému výsadnímu postavení v panteonu socrealistického filmu to rozhodně nebylo. Na příběh ukázkového kapitalistického podniku (jehož přiznanou předlohou byly zlínské Baťovy závody) z dob hospodářské krize ve třicátých letech volně navazuje film Nevěra, natočený podle Svatoplukova románu Bez šéfa z roku 1953. Zavádí nás do poválečných zestátněných obuvnických závodů, do jejichž čela byl stranou dosazen osvědčený komunista Lang (Gustav Nezval). Kvůli vlastní slabosti, opojení mocí a především schopnému tajemníkovi (v náležitě slizkém podání Martina Růžka), kterého nový šéf podědil ze starých časů, se ale dostane na šikmou plochu a začne být nevěrný nejen své ženě, ale také straně a lidu. Toto téma se dá označit za příznačné pro druhou polovinu padesátých let, kdy už začalo být možné alespoň trochu pochybovat o černobílé povaze světa a zabývat se i nešvary socialistické společnosti. Což ale samozřejmě neznamená, že je film méně ideologický. Ostatně postava s příjmením Korvas od začátku už jen svým jménem dává jasně najevo, že na tom nebude charakterově úplně nejlépe.
Karel Kouba
Dirty Beaches
Badlands
Zoo Music 2011
Nový dobrý duch vašich cest autem, vlakem, lodí nebo hlavou se jmenuje Dirty Beaches. Jeho jméno pochází ještě z dob, kdy Alex Zhang Hungtai poznával skutečné pláže mezi Tchaj-wanem (tam se narodil), Honolulu a Torontem, a zároveň z dob, kdy na montrealském labelu Fixture vydal řadu nahrávek s příliš skromnou etiketou „lo-fi recordings“: příliš skromnou vzhledem k tomu, jak hluboko klesl v písečném zahrabávání. Na těchto až zásvětních soundtracích nabírali blýskaví duchové rockabilly pevnější ob rysy jen výjimečně. O to víc na sebe upozorňují další věci v čele s letošní deskou Badlands. Pocta kombu, do něhož se opírá vítr, mikrofonu, který z vás dělá zpěváka, třásním na kalhotách a účesu s nehybnou vlnou, která mění lesk podle toho, jak se Dirty Beaches natáčí a nakolik s ním drží krok oblak kouře, ten věrný stín otírající se o zeď motelu. Speedway King mává na rozloučenou dokonalosti, kterou Alan Vega našel na Jukebox Babe a Collision Drive, a volí si cestu vlastního poznání – všechno si projet znovu sám. Přesto se hudba nikdy nezbaví melancholie zpětného pohledu do „zrcátka“. True Blue a Lord Knows Best představují zmenšeniny popu, i když zní jako coververze. Něco prostě nelze jen tak jednoduše opakovat, jako to Hungtai udělal s The Singer (Cash/Cave), nebo jako když svrchovaně opakuje sám sebe. Ale jinou, bolestnou opakovatelnost stylu popisuje deska skvěle. Koneckonců, kdyby se jmenovala Ballads, krajina ubíhající v pozadí by pro váš odraz v okně nic neznamenala.
Ondřej Parus
Xavier Charles
Invisible
Sofa Music 2010
Poprvé, i přes svou poměrně bohatou diskografii, přichází francouzský klarinetista a hráč na speciální vibrující reprosoustavu Xavier Charles se sólovou deskou. Charles, kterého můžeme znát z velmi různorodých spoluprací na improvizační scéně, se zde noří do poslechu a zvuku a jakoby sumarizuje sebou ohledané možnosti klarinetu. Poslech uvádí krátkým textem začínajícím větou: „Naslouchání světu je svět tak nesmírný jako svět sám“ a potom již následují tři tracky alba. V první skladbě (reprezentující přístup k improvizaci jako ke kompozici v reálném čase) – Rouge (Rudá) – tvoří hudbu pouze Charles, sám sebe poslouchá a sám sebe hraje. Skladbu tvoří hektické skoky mezi tóny i mezi způsoby jejich vytváření a výsledkem je neuroticky se rozpínající a smršťující rudá tkáň, složená jak z masa tónů, tak z krve Charlesova dechu. V druhé skladbě – Jaune (Žlutá) – Charles volí téměř opačný přístup, a sice nechává znít samotný prostor, kterému občasnými kroky a dlouhými tóny sekunduje. V poslední skladbě – Orange – dochází k syntéze předchozích tracků, k slití červené a žluté v oranžovou. Při poslechu už bude záležet na nás, jestli chceme bloudit a hledat v sonické hmotě neviditelno, nebo zda budeme s Charlesem odkrývat tisíce vrstev neznámých zvuků. Skok do tohoto víru způsobí zmatení směru, nezbývá než se nechat vést vlastním sluchem.
Patrik Rameno
Frank Ocean
Nostalgia, Ultra
Self-released 2011
Odd Future Wolf Gang Kill Them All je v současnosti jeden z nejsledovanějších hudebních kolektivů pohybujících se mimo mainstream. Losangeleská formace zahrnující hiphopové projekty jako Tyler the Creator nebo Earl Sweatshirt nadchla v průběhu roku i ty posluchače, kteří předtím hip hop ignorovali. Texty nahrávek a sebeprezentací, k níž využívají výhradně internet, si budují image „ztracených dětí“, které pohrdají vším, co je „cool“, a když to není cool, tak je to stejně k ničemu. Frank Ocean stojí uvnitř OFWGKTA tak trochu v izolaci. Má za sebou kariéru v mainstreamu. Podepsal smlouvu s velkou nahrávací společností The Island Def Jam, ale žádné album pod ní nevydal. Svoji debutovou nahrávku nechal volně ke stažení na internetu se slovy: „Asi to byla moje chyba, že jsem věřil svému debilnímu právníkovi a upsal svoji kariéru bortící se firmě. Nasrat na Def Jam a jakoukoli nahrávací společnost, které se upíše nějaký kluk se sny a talentem, a ona se nesnaží tyto sny nijak realizovat.“ Vymyká se také z hudebního hlediska. Nejedná se o nihilistický striktní rap, ale o zasněné R’n’B. V některých momentech se blíží pro OFWGKTA typickému „swaggerství“, ale většinou se snaží oprostit od materiálního povrchu a směřuje ke snovým krajinám. Nahrávka je bohužel poměrně nevyvážená. Část skladeb bychom mohli zařadit do R’n’B průměru, ale objevují se zde i skladby, které stojí za poslech.
Ondřej Bělíček