Kaze no tani no Naušika
Režie Hajao Mijazaki, Japonsko, 1984, 116 min.
DVD, Filmhouse 2010
Hajao Mijazaki je v Japonsku jednoznačně nejproslulejším tvůrcem anime a na jeho filmy chodí diváci všech generací. V jistém smyslu odstartovala jeho kariéru právě Naušika z Větrného údolí, po níž Mijazaki společně s dalším režisérem animovaných filmů Isao Takahatou založili vlastní animační studio Ghibli, jež se stalo záštitou jejich autorských projektů. V Naušice se poprvé potkávají prvky, které jsou zásadní pro režisérovu následující tvorbu. Kritik Jošijuki Šimizu výstižně napsal, že světy Mijazakiho filmů obcházejí modernitu v tom, že se buď odehrávají v minulosti před jejím nástupem anebo v nějaké budoucí éře, která po ní následuje. Naušika zasazená do světa po ekologické katastrofě je typickým Mijazakiho univerzem, jehož ústředním problémem je nalézání jiného než modernistického vztahu k životnímu prostředí. Snímek nechává vzájemně prostupovat elementy lidské společnosti a přírody v epickém vyprávění, které má parametry mesianistických fantasy ság. Hrdinka filmu Naušika se tu stává vykupitelskou postavou, která jako jediná dokáže najít porozumění pro zcela různorodé kvality a potřeby zdevastované krajiny a jejích lidských obyvatel. Pozoruhodné je, že Mijazakiho pozdější film Princezna Mononoke, který s Naušikou sdílí mnoho podobných motivů, už takovou jednotící figuru postrádá a snaží se budovat vztah různých „světů“ na principu dialogu. Význam Naušiky pro Mijazakiho tvorbu potvrzuje i fakt, že tvůrce rozpracoval příběh svého filmu také v podobě rozsáhlé několikasvazkové mangy.
Antonín Tesař
Sucker Punch
Režie Zack Snyder, USA, 2011, 109 min.
Premiéra v ČR 31. 3. 2011
První původní projekt zručného adaptátora Zacka Snydera plně potvrdil podezření, že režisér, mimochodem absolvent umělecké školy, má nebývalý cit pro kompozici, dynamiku a detail, ale zcela se míjí s „podstatou“. Když se co nejvěrněji drží kvalitních předloh, neotupí příliš chytrost originálu a umí nejen z původních motivů beze zbytku vyždímat jejich „cool“ potenciál, ale též nápaditě „překládat“ jednotlivosti z média do média (Strážci). Když ale nad snahou o věrnou adaptaci zvítězí touha být žánrový a „cool“, daří se mu naopak zcela pohřbít původní silné dílo, doslova jít přes mrtvoly (Úsvit mrtvých). Jak naznačili Strážci (původně možná nejdůležitější superhrdinský komiks vůbec, o němž se tvrdilo, že je nezfilmovatelný) a potvrdil Sucker Punch, Snyder má přitom mnohem větší ambice než být žánrovým tvůrcem. Punch se pokouší skloubit, co ani Tarantino nezvládne, a být přitom třikrát víc „hustej“. A bohužel i nespočetněkrát bezobsažnější. Emo melodrama se potkává s prvky z mnoha anime i videoherních subžánrů, reality se noří do sebe a výsledkem této solipsistické lušťovky, zahrnující spoře oděné protagonistky, zeppeliny, draky, ninji i zombie nácky, je „překvapivá“ pointa, zpochybňující vše a ukazující, že jde o jednu velkou metaforu o dospívání. Navzdory překombinovanosti je tu vše zcela účelné, ale též naprosto prázdné. Křížovka pro experty s nejnudnější tajenkou široko daleko.
Tomáš Stejskal
Mama Gogo
Mamma Gógó
Režie Fridrik Thór Fridriksson, Island, 2010, 90 min.
Premiéra v ČR 31. 3. 2011
Fridrik Thór Fridriksson, vedle Baltasara Kormákura zřejmě nejznámější současný islandský filmař, se pokusil v Mama Gogo sebereflexivně vztáhnout ke dvěma pro něj velmi osobním tématům. Do ústřední postavy filmového režiséra vepsal řadu autobiografických prvků, aby v první rovině příběhu satiricky komentoval současný stav islandského filmového průmyslu, a v té druhé se podělil o těžkou osobní zkušenost – matčino onemocnění Alzheimerovou chorobou. Zpoza schematického a nepříliš nápaditého příběhu místy prosvítá obdivuhodná režisérova hravost: s nadhledem se ohlíží za svým filmem Děti přírody, který byl roku 1991 nominován na Oscara, či se cinefilním zápalem cituje zapomenutý islandský snímek 79 af stöðinni (Taxi 79, 1962), jehož záběry používá jako retrospektivní pasáže. Projevuje sympatickou schopnost sebekritiky, když otevřeně přiznává vlastní slabost při konfrontaci s nástupem matčiny nemoci. Ryzostí autorského přístupu se tak sice Mama Gogo značně vymyká současné produkci, nicméně snaha o spojení melodramatické a satiricky komediální linie příběhu zanechala na výsledném celku mnohé rušivé švy. Navíc se Fridriksson ukazuje impotentním ve snaze vplést důmyslné intertextuální odkazy do melancholicky laděného příběhu. Ten neobstojí sám o sobě, nenabízí svébytnou filmovou výpověď. Mama Gogo proto stojí a padá se schopností diváka číst v islandských kinematografických reáliích, čímž zůstává atraktivní jen pro úzkou skupinu Fridrikssonových fanoušků.
Martin Horyna
Stefan Klaverdal
Revelations
C-Y contemporary 2010
Ve švédském Malmö se v oblasti soudobé hudby podle všeho dějí věci hodné pozornosti. Mladá generace tam při místní hudební akademii vytvořila solidní skladatelskou, interpretační a organizační základnu, soustředěnou kolem značky ContemporarY (C-Y). K hlavním hybatelům tohoto dění patří skladatel a zvukový umělec Stefan Klaverdal (nar. 1975), jehož hudbu jsem se zájmem registroval už na dvou albech vydaných labelem C-Y před časem: švédský Ensemble for New Music, resp. tubista Kjetil Myklebust na nich představili po jedné jeho skladbě, inspirované vždy jinou epizodou ze Zjevení sv. Jana. Moje očekávání se naplnila i při poslechu Klaverdalova profilového alba Revelations, které obsahuje čtyři pokračování (nejspíš otevřeného) cyklu a třívětý smyčcový kvartet The Sacred Family, jemuž jako inspirační zdroj posloužil slavný barcelonský chrám La Sagrada Família. Všechny tyto skladby, kombinující akustické nástroje s elektronikou, v sobě mají jistou bezprostřední hravost i sympatickou naivitu a pracují s jednoduchými prostředky: s figurativní diatonickou – místy quasi lidovou, jindy chorální – melodikou a častými repeticemi (nejednou se ozývá i jakési echo technobeatů). Skladby z „apokalyptického cyklu“ se vymykají běžné představě o hudbě vycházející z biblických motivů; mnohem blíž mají svým nábojem k legendárnímu animovanému snímku Stvoření světa. Klaverdal se vědomě pohybuje na hranici banality, aniž by do ní ale kdy zabředl. Dobře mu slouží i interpreti – britský Tippett Quartet a hudebníci z ContemporarY Ensemble.
Vítězslav Mikeš
Marc Almond
Varieté
Cherry Red Records 2010
Toto album je nostalgické, je eklektické. V estrádních kulisách se na něm přehrává kouzelný svět afektovaného buzíka, a přitom sladkého kluka, který se po třiceti letech nahrávání rozhodl zestárnout. Po letech dandyovských převleků také Almond zjistil, že je načase, aby se maska, která se ze své podstaty musí vždycky aspoň trochu odchlipovat, zcela odlípla. Kdysi Almondovi popové pozlátko získávalo srdce subkulturního publika právě tím, že svědčilo o schopnosti nosit cokoli – o možnosti odchlípení a chlípnosti. Spojení satanisty s gelem na vlasy vzbuzovalo otázku, zda se Almond rád ocitá ve špatné společnosti, anebo tuto společnost sám kazí. Když se pohyboval mezi Foetusem a Genem Pitneym, bylo jasné, že nikdy nic nepřiléhá zcela. Nyní sledujeme odkládání masky. Jenže se stejně objeví tatáž neunavitelná tvář popu, zpívající: „They didn’t care enouououough!“ Jde jen o modulaci, slova ve zpěvu ztrácejí smysl, a to je to, co nám dovoluje zaujmout tu pravou pozici: I feel good (jak zpívají hrací automaty), anebo I feel so-so-so bad! A slovo „pop“ nám svou souměrností, kterou můžeme otáčet, jak chceme, říká, že to vyjde nastejno. Teatrální atmosféra má přesto svoji intimitu. Almond ví, že k návratu na scénu stačí falešná, inscenovaně vrzající dvířka, ovšem dvířka, která se otvírají zezadu (ze zadního traktu). Jsou možná omšelá, fekální a neplodná, ale pořád ještě svůdná, aspoň pro toho, kdo dokáže těžit ze společného – kabaretního – rodokmenu prostituce a hudby.
Ondřej Klimeš
Heroin In Tahiti
Death Surf
self-released 2011
Třískladbové EP Death Surf je bezpochyby geniální v tom, jak na malém prostoru kumuluje prvky, které jsou samy o sobě – bez ohledu na kontext, v němž se nacházejí – svůdné. A stejně tak i to, že názvy skupiny, desky i skladeb sestávají ze samých neodolatelných slov. Italské duo se navíc zahalilo do přitažlivé anonymity. Tohle všechno je v dnešní době vcelku módní. Vydávat desky – nepřitažlivě – jako self-released (a nikoli na vlastním domácím labelu) naopak není v módě ani trochu, což může znamenat dvě věci: buď je Death Surf výsledkem kombinace náchylnosti k trendům a lhostejnosti, anebo jsou Heroin In Tahiti až příliš chytří a uvědomují si, že v každém dokonalém gestu se nachází nějaký rozpor. Oběma možnostem by stálo za to zatleskat, nicméně další okolnosti svědčí pro druhou z nich. Heroin In Tahiti především dobře vědí, že některé věci je třeba obestřít smrtí, pokud je chcete nechat znovu promluvit. To, co se vynořuje ze zasmyčkovaných samplů, není nic jiného než starý dobrý surf rock, poněkud zpomalený a víc než kdy jindy zamlžený reverbem a roztřesený vibrato pákou a tremolem. Tarantino v Pulp Fiction oživil velký hit Dicka Dalea Misirlou, Heroin In Tahiti mají ale blíže ke spaghetti westernům a Morriconemu, v jehož filmové hudbě (na zvuku kytary) je surf-rocková inspirace jednoznačně patrná. K jedné spaghetti-westernové sérii (a ke smrti) ostatně odkazuje i poslední track na albu, Sartana. Jeden z filmů s touto postavou se jmenuje Jsem Sartana, váš anděl smrti. Tentokrát přijíždí na surfu.
k!amm