Harakiri
Seppuku
Režie Masaki Kobajaši, Japonsko, 1962, 133 min.
DVD, Terran, 2011
Masaki Kobajaši natočil pouhá dvě samurajská dramata, přesto je považován za klasika tohoto žánru. Tato výrazná autorská osobnost japonské kinematografie (je tvůrcem věhlasné adaptace lidových duchařských pověstí Kaidan nebo rozsáhlého protiválečného cyklu Lidský úděl) pojala oba své samurajské filmy Harakiri a Vzpoura jako hořké komentáře ideálů spojených s japonskou feudální společností. Stejně jako další režiséři vrcholného období samurajského žánru v 60. letech, jako Kihači Okamoto, Masahiro Šinoda či Hideo Goša, ve svých dílech problematizuje samurajský etický kodex, který byl ve starších žánrových filmech (zejména v dílech Hiroši Inagakiho) idealizován. Tato změna přitom souvisela s tehdejší společenskou situací v Japonsku, kdy protichůdné tlaky ohledně vývoje země po druhé světové válce ústily do různých forem politického extremismu. Terčem kritiky snímků byl zejména nárok absolutní poslušnosti vůči panovníkovi. Kobajašiho filmy odhalují destruktivní důsledky samurajského řádu na jednotlivce i pokrytectví, s nímž jej vládnoucí třídy zneužívaly. Formálně strohé černobílé Harakiri je založené na vyprávění postaršího samuraje, jež jeho představitel Tacuja Nakadai podal s hypnoticky monotónním hlasovým projevem, který snímku ještě přidává na ponurosti.
Antonín Tesař
Zdrojový kód
Source Code
Režie Duncan Jones, USA, 2011, 93 min.
Premiéra v ČR 21. 4. 2011
Zdrojový kód využívá výrazného nesouladu fabule se syžetem, pro thrillery typického. Seznamujeme se s vojenským kapitánem Stevensem, který se znenadání probouzí v tělesné schránce jiného muže, místo vrtulníku v Afghánistánu se nachází ve vlaku jedoucím do Chicaga a přátelsky na něj promlouvá spolucestující, kterou nikdy v životě neviděl, ač by ji podle všeho měl důvěrně znát. V podobné situaci se nachází i divák – nemá jediné vodítko, podle nějž by mohl vysvětlit předestřenou situaci či odhadnout směřování děje. Extrémně malá obeznámenost s příčinami a důvody okolního dění zesiluje diváckou identifikaci s hlavní postavou a pomáhá tím rozvíjet paranoidní pocit dezorientace v zobrazované situaci. A právě postupné odhalování a rekonstrukce předcházejících událostí – kdo vlastně Stevens je, proč a jak se ocitl na jemu naprosto neznámém místě, jaký dostal v této podivné hře úkol a zda ho bude ochoten a schopen splnit – jsou krmivem, které snímek zvolna dávkuje. Dílo nás láká na kost, za níž bez rozmyslu pádíme, abychom po jejím lapení zjistili, že nám předhodilo kost další, větší a masitější. Řada absolutně nevysvětlitelných momentů ovšem důmyslnou funkčnost dramatické stavby zcela potápí. Nabalující se prvky stále více popírají dosavadní logiku příběhu, až se Zdrojový kód v posledních dvaceti minutách proměňuje v umělou (a přeslazenou) nástavbu a nám naskakuje husí kůže už jen z pocitu trapnosti.
Martin Horyna
Kdo s koho
Am zin
Režie Johnnie To, Hongkong, 1999, 93 min.
DVD, Vapet 2011
Firma Vapet přináší další méně známý snímek hongkongské provenience. Kdo s koho je starší kousek z dílny Johnnieho Toa či lépe řečeno jeho produkční společnosti Milkyway Image. Tuto firmu tvoří sehraný tým scenáristů a režisérů, který pod produkční záštitou samotného Toa vytváří drobnou alternativu k běžné hongkongské produkci. Vyrábí sice žánrové filmy s největšími místními hvězdami, ale pod pláštíkem atraktivní podívané se ukrývají chytré scénáře pracující obvykle s propojením vícera žánrů a využitím náhody, která posouvá děj a nabourává žánrová schémata. Kdo s koho vznikl ve stejném roce jako film The Mission, který Toa mezinárodně proslavil. Jeho kvality stojí velkou měrou na scénáři Nai Hoi Yaua (který je tu jen jedním ze tří scenáristů, patří nicméně k nejvýraznějším tvůrcům v Milkyway), jenž velmi zvolna proměňuje vcelku obyčejné krimi v snímek o pomstě a hlavně buddy movie. Ze hry na kočku a myš vyrůstá dramatický kámošský film, tematizující nejen vztah dvou mužů na opačných stranách zákona, ale též vyrovnávání se smrtí. Asi nejlepším scenáristickým „trikem“ ovšem je, že spolu se závažností sílí i komediální linka filmu. Geniální zločinec a neméně schopný inspektor si pohrávají jeden s druhým a právě ona až kontemplativní odlehčenost se stává prvkem, skrze nějž lze pocítit blížící se smrt jednoho z nich. Atmosféra je tu podřízena postavám, což není v hongkongském (a obecně žánrovém) filmu běžné.
Tomáš Stejskal
Okkyung Lee
Noisy Love Songs
Tzadik 2011
Korejská violoncellistka (nar. 1975, od roku 1996 žijící v USA) nahrávala s různorodými hudebníky, od veterána Wadady Leo Smithe přes těžko zařaditelného vizuálního umělce a neúnavného experimentátora Christiana Marclaye až třeba po Laurie Anderson. John Zorn věnuje Okkyung Lee již podruhé prostor v ediční řadě Oracles, která se zaměřuje na aktuální díla žen tvořících na experimentální scéně (vyšla zde například alba Carly Kihlstedt, Meredith Monk, Ikue Mori či Susie Ibarr). Předchozí Nimh (Tzadik, 2005) nové album připomíná bonusovou skladbou Steely Morning, na které Lee „doprovázejí“ Ikue Mori (elektronika) a John Hollenbeck (perkuse). Komponovaný part pro cello a perkuse na jedné straně a k tomu sonická improvizace kongeniální Ikue Mori skýtají skvělý doplněk k deseti milostným písním. Povětšinou jsou tvořeny libou melodií, nabourávanou někdy méně (třeba v úvodní One Hundred Years Old Rain občasným „zamlaskáním“ trumpety Petera Evanse a deštěm vyluzovaným pravděpodobně elektronikou Satoshi Takeishiho), jinde více (třeba v Bodies, sestávající z komponovaného perkusivního partu, který je postupně až „násilně“ překrýván hlukem tvořeným divokým přejížděním smyčce snad po celém těle cella). Vpravdě intimní komorní hudba umně protkaná noiseově laděnými improvizacemi. Nekompromisně emotivní a vřele doporučované album, věnované Georgi Dyerovi, zhrzenému milenci Francise Bacona.
Petr Vrba
Čokovoko
Hudba
Mamka label 2011
Tak pozor, holky, humor, jen se oholím, „na buchtě zase rostou drny“, nečekám, ruce mám plné holicí pěny. „Týden krámy a pak dva týdny života“? Perpetuum mobile jak z filmů Dolpha Lundgrena? „Místo ježka z klece vytahuju tampon na vécé.“ A takhle bych mohl pokračovat dál, citovat Čokovoko je vděčné jako denní poluce, jako když se šinu náměstím a v kapse žmoulám vzbouřeného bohumila. Ahoj, vidělas toho kominíka? Honem si sáhni na knoflík, já ho rozepnu a stáhnu kalhotky, proč máš tak velké čokovoči? Jsi otrokem rýmu a čekáš na sportovce? Je to jako legrační mix slam poetry, superstárovské hvězdné pěchoty a… původně jsem chtěl říct vyjeté performance à la Chaprál crazy plesk, ale ti jsou divadelníci i hudebníci, výraz Čokovoko jde jinudy. Důsledná raperská anti-flow, budete-li volit jakékoliv stylové štace nebo bližší terminologické specifikace, všechno bude v uvozovkách. Lpění na brněnském přízvuku, (sebe)ironie a cynismus, vtipné postřehy z ženského života, taková ta blogová upřímnost, která má přesah, líbí se (masovému) alternativnímu vkusu. Jak jsou úspěšné? No jéje, po desce se jenom zapráší, koncertů moře. Je to, jako když je pták zduřen celou noc – pak už to jen bolí a všude visí otazníky. Ale proč? Protože jsou politicky nekorektní a verbálně nápadité? Vzory, krajkové vzorky: I Love 69 Popgeju, Elektrick Mann, Chiki liki tu-a nebo někdejší průkopníci Piráti. Ani náhodou. Kde je ta hudba? Grundigové bootlegy. Masturbace.
Maxim Horovic
Felix Mendelssohn-Bartholdy
Koncerty pro housle a klavír
Radioservis 2010
Mezi nejslavnější Mendelssohnova díla patří houslový koncert e moll op. 64, méně známé jsou klavírní koncerty g moll a d moll. Ještě neznámější jsou pak dvě skladby – pro housle a smyčcový orchestr d moll a pro klavír a smyčce a moll – z roku 1822, kdy bylo skladateli pouhých třináct let. Mladý komponista sice už za sebou měl řadu skladeb, například osm symfonií pro smyčce, mnoho písní a klavírních děl nebo tři singspiely, nebyl tedy autorem nezkušeným, nicméně obě raná díla nejsou nahrávána právě často. Nyní máme příležitost je poznat, navíc ve velmi dobrém domácím provedení. Skladby nejsou zvlášť náročné ani osobité, slyšíme vlivy mnohých – Bacha, Hummela, Mozarta či Beethovena. Krásné jsou především střední, pomalé části obou koncertů (Andante houslového a Adagio klavírního). Lyrické plochy jsou nápadité i jímavé, ve finálních rychlých větách mají zase sólisté možnost ukázat jistou virtuozitu, aniž by se museli předvádět. Nahrávky vznikly v ostravském rozhlase a uslyšíme na nich výborně hrající komorní orchestr Camerata Janáček pod vedením Pavla Doležala. Houslového koncertu se ujala Martina Bačová, jedna z nejvýraznějších houslistek nastupující generace. Sólistou klavírního koncertu je již dobře známý Martin Kasík, jenž asi bude hlavním lákadlem pro pořízení nahrávky skladeb, ve kterých Mendelssohn přece jen trochu nejistě ukazoval, co v něm je, a připravoval si půdu pro díla zralejší.
Milan Valden