Roy Jacobsen
Zázračné dítě
Přeložila Jarka Vrbová
Pistorius & Olšanská 2011, 195 s.
Novela norského autora sice volně navazuje na ceněný román Vítězové z roku 1991, nicméně bez problémů obstojí i jako samostatná kniha. Příběh mapuje dva zlomové roky v životě hlavní postavy a vypravěče v jedné osobě – malého chlapce Finna. Roy Jacobsen v sobě nezapře autora knih pro děti – proměny nedospělé povahy, drobné nuance ve vnímání i celkovou perspektivu vybudoval v textu citlivě a psychologicky věrohodně. Finnův bohatý vnitřní svět ožívá na každé stránce, vtahuje čtenáře do svého psychického prostoru i času. Fascinující je zejména postupná, nenápadná, ale nezvratná proměna, až destrukce dětského světa, z něhož organicky vyrůstá svět nový, svět dospělého člověka se všemi bolestmi i pravdami. Proměnlivost perspektivy autor důsledně zachovává – chybějící články příběhu čtenář skládá spolu s Finnem, jenž mnoho věcí tuší, ale nedokáže nebo nechce je opravdu pochopit, protože, jak mu instinkt správně napovídá, po překročení hranice nevědomosti už není cesty zpět. Na pozadí této proměny autor sofistikovaně vykresluje společenskou situaci v Norsku v šedesátých letech, naštěstí však vskutku nenápadně. „Hlavní postavou“ Zázračného dítěte je totiž svět jednoho chlapce a jeho rodiny, svět, jenž v knize Roye Jacobsena dojímavě, zábavně i bolestivě žije vlastním životem.
Martina Blažeková
Milorad Pavić
Chazarský slovník
Přeložila Stanislava Sýkorová
Mladá fronta 2011, 228 s.
„Slovník je totiž kniha, která vás denně připraví jen o malou chvíli, ale dejte ty chvilky po letech dohromady a hned je tu časová ztráta, kterou rozhodně nelze brát na lehkou váhu. Zvlášť vezmeme-li v úvahu, že čtení je vůbec záležitost dost pochybná. Kniha se může čtením vyléčit, anebo zabít.“ A zabít se může nepochybně i nešetrným zacházením, k čemuž patří i povrchní popis. Jak bez obav vystihnout dílo, jež na černé stránce kolečkem označí hrob čtenáře, jenž je nikdy neotevřel a leží tam navěky mrtev? Tímto slovníkem z roku 1984, jenž prostřednictvím hesel vytváří historii záhadného národa Chazarů, lze procházet různými způsoby. Lineárně – přečtením Červené, Zelené a Žluté slovníkové části, jež zachycují tři různé verze chazarské historie, vycházející z křesťanství, islámu a judaismu, systematicky – sledováním odkazů do ostatních knih, nahodile – brouzdáním hned sem, hned tam, kam se oči stočí, jinak – …Pavić v postmoderním duchu nutí čtenáře, aby převzal odpovědnost za vlastní čtení, a získal tak od slovníku jako „od zrcadla tolik, kolik do něho vloží“. Minuciózní pokyny čtenářům, jež dílo posouvají na rovinu metafikce, však paradoxně poukazují především na to, jak svobodné by čtení mělo být. Hesla popisují osudy fiktivních i nefiktivních postav a odvádějí téma daleko za hranice chazarské říše, ke třetímu andělu Adamovi i lidským snům. Na cestě slovníkem lze tedy snadno sejít z původní cesty za hledáním pravdy, ale člověk nikdy neví, které setkání může být tím, kvůli němuž se nám kniha zapíše do paměti.
Jan Švestka
Duncan Glen
Poslední vlkodlak
Přeložil Petr Štádler
Argo 2011, 370 s.
Knihu Poslední vlkodlak provází vtipná anotace, marketingová kampaň, elegantní obálka. Prezentuje hrdinu jako dekadenta, který znuděn svou dlouhověkostí přemítá o sebevraždě, mezitím hodnotí whisky (má čich) a glosuje vývoj literatury. Jenže Jack Marlowe je vlkodlak, který přes veškeré své kvality zůstal podobně jako jeho jmenovec, detektiv Phil, vězet v banálně lidském světě. Stále řeší, jak kdo koho miluje (především první část knihy je strašně rozvleklá) a kdo s kým sexuálně obcuje (detailní popisy, co a jak prováděl jaký orgán). Považte: hrdina nedáví v elegantním šedém kožichu Karkulky a netěší se z běhání temnými lesy, ale mění se – nerad – v třímetrovou zrůdu. Vlkodlakem se stal kvůli náhodnému kousnutí během masturbace v noční krajině. Poté, co sežere tisíce lidí, stižen pocity viny investuje peníze do charity a podporuje pokroková politická hnutí. Jakási kombinace erotomana, emodlaka a Jamese Bonda. A jako by nestačili vlkodlaci, musí se do toho vmíchat i upíři. Poslední vlkodlak tak bohužel zapadá do kontextu děsivého Stmívání nebo filmové série Underworld, které snad paroduje, ale současně se jim trochu podobá. Jistěže jsou zde vydařené nápady i slovní hříčky (asi i dílo překladatele), kdy je třeba sexuální vzrušení označeno za „vodu na nestoudný mlýn“. Taktéž nápad, že přistání lidí na Měsíci by mohlo zlomit moc úplňku, pobaví. Čtenáři se ovšem liší – pochopitelně i tím, co pokládají za dobrý vlkodlačí příběh –, a tedy i tato kniha si své obdivovatele jistě najde.
Pavel Houser
Philip Roth
Portnoyův komplex
Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi, upravil Šimon Pellar
Mladá fronta 2011, 243 s.
Román z roku 1969, jenž ve své době vyvolal pohoršení i nezřízené nadšení. Ve formě horečnatého psychoanalytického monologu se zde Alexander Portnoy, náměstek předsedy Komise pro rovné příležitosti pro celý New York, zpovídá z pocitu, že jeho život je jedna velmi nerovná šance. Doktoru Spielvogelovi, jenž se dostane ke slovu až na samém konci příběhu-sezení, freneticky líčí dospívání v židovské rodině, lpění na tradici, jež je především zhmotněna v postavě matky. V té se prolíná hyperprotektivní láska a feministická otevřenost šedesátých let, což je kombinace, jež Alexe dovádí k šílenství. Za vinu jí dává veškeré své sexuální neúspěchy, neurózy i pocity méněcennosti; ačkoliv je kniha primárně vtipným a otevřeným zobrazením intimních zážitků včetně vynalézavých způsobů masturbace, Roth se dotýká i podstatných symptomů tehdejší Ameriky. Tedy nejen sexuální revoluce, ale i představy amerického snu, boje proti diskriminaci a přistěhovalectví. Alex matce vyčítá přehnanou péči a předsudky maskované za laskavost (šikse či nedejbože švarce si nezaslouží nic než rezervovanost), ale svým extrémním zájmem o nežidovské a velmi neperspektivní partie dává jasně najevo, nakolik je jeho jednání jen pubescentním vzdorem. Zároveň je ale plný obav, že to, čemu vzdoruje, nebude nikdy překonáno, protože to paradoxně až příliš miluje. „Snažně vás prosím, řekněte mi, kdo za to může, že jsme takhle vadný? Kdo za to může, že máme náturu, která je takhle patologická, hysterická a slabotinká?“
Jan Švestka
J. D. Salinger
Devět povídek
Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi, překlad revidoval Šimon Pellar
Argo 2011, 308 s.
Salingerovy texty vydané souborně roku 1953 poodhalují zákruty dětské duše. Jde v americké poválečné literatuře o jeden z prvních příkladů uvedení literárních postav nadaných ne silou, ale citlivostí. Podobně jako u Trumana Capoteho děti působí nadmíru dospěle, samostatně a cílevědomě. Na svůj věk disponují nesmírně širokou slovní zásobou a jsou schopné zachytit to, co je skryté pod povrchem. Proto mají s okolním světem bezprostřednější zkušenost než dospělí.
Ústřední povídka Den jako stvořený pro banánové rybičky představuje protagonisty, kteří tuto charakteristiku ukázkově naplňují. Holčička Sibyla se na pláži kamarádí s bývalým vojákem Seymourem Glassem, přičemž hovor kličkuje mezi narážkami na známé a metaforickými obrazy. O věcný dialog zde neběží, mnohem důležitější je důvěra, která se mezi oběma rodí. Slova ztrácejí význam, protože oni vidí víc, jako přes zvětšovací sklo (k tomu odkazuje přímo mužovo jméno, homofonum k „see more“), a dokážou i skrze hříčky sdělovat když ne fakta, tak rozhodně pocity. Salinger zde zahájil líčení osudů rodiny Glassů, jejíž členové procházejí i dalšími povídkami a již se stali inspirací pro film Wese Andersona Taková zvláštní rodinka (The Royal Tenenbaums) z roku 2001. Zatímco u Andersona jsou líčeni jako životem zklamané, ale komické figurky, u Salingera mají jejich životy temnější nádech. Sestra Seymoura, jenž za jasnozřivost draze platí, konejší v povídce U člunu syna Lionela, který trpí urážkami adresovanými židovskému otci. Chlapcova záliba v útěcích je motivovaná stejně uvědoměle jako imaginární lásky malé Ramony z jiné povídky – potřebou lásky bez ohrožení.
Příběh o srazu kamarádek z vysoké školy (Chudáček vrtáček z Connecticutu), jenž s přibývajícím šerem, mrazem a alkoholovým opojením vede v lítostivé poznání nenaplněnosti, je podán skrze dialog. Hořkost, ale i soucit, které zůstanou po odemčení třináctých komnat, se vtiskují do paměti díky řeči – přirozené, důvtipné a vzdálené od nudných životů, v nichž ženy uvízly. Salingerovy postavy si získávají sympatie, ať už jsou sebeprohnanější, protože stejně působivě užívají dětské rýmovačky, konvencionalizované fráze i hyperkorektní jazyk. „Pche, manželovi toho můžeš navykládat. Jen pravdu nikdy. Pravdu teda nikdy. Když mu řekneš, že jsi kdysi znala jednoho hezkýho kluka, tak musíš okamžitě tímtéž dechem prohlásit, že byl až moc hezkej. A když řekneš, že jsi znala jednoho vtipnýho kluka, tak musíš říct, že to byl ale děsnej rozumbrada nebo chytrolín. Když to neuděláš, tak ti toho chudáka kluka bude při každý příležitosti otloukat o hlavu.“ V přítomném bilingvním vydání se lze navrch těšit ze všech nuancí originálu.
Anna Vondřichová
Louis Armand
Pohlednice z Auslandu
Přeložil David Vichnar
Nakladatelství Petr Štengl 2011, 77 s.
V živé paměti zůstávají léta devadesátá minulého století, když se v Praze začali zjevovat rozliční týpci zpoza Oceánu, povětšině z Nového světa, a vnesli do tuzemského kulturního dění závany svých vizí a tužeb. Jedním z nich je renomovaný autor Louis Armand ze Sydney, jehož sbírka Pohlednice z Auslandu vyšla v českém překladu. Básník „auslendr“ – trochu cizinec, trochu vandrák; kdo si ten úděl nevyzkoušel, ať se do básnické skladby nepouští. Jak vstupují básně „auslendra“ Louise Armanda do českého literárního kontextu? Jsou kosmopolitní už jenom pro english language, v němž jsou skládány, a v lyrickém výrazu strnuly někdy před padesáti roky, bez jakéhokoli výpadu k experimentu anebo k jiné perspektivě než nezúčastněné. Auslendr se netřísní s poetickou realitou a zůstává ve svých nimbech. Zůstává mu tématem auslendrovské existenciální plynutí, přesouvání se z místa na místo a komentáře okolního dění; prozaicky žije v parnasistním údělu, chce poetické vyjádření prozaické všednosti, a rýmovat nedokáže – nemůže – nechce. Kde se vlastně nachází Cizozemě Ausland? Především je sympatické, že se auslendr nezabývá prebendami, granty a korýtky, ale pracuje na svém a skládá básně; neprotežuje své klienty, hledí si svého a své životní poctivosti. Tak se děje pouze v Auslandu za sedmi horami a sedmi moři.
Vít Kremlička
František Hrubín
Od jara do jara
Ilustrace Matěj Forman
Albatros 2011, 120 s.
Modré nebe je Čapek, Veselý přírodopis Lada, Kuřátko a obilí Miler, Paleček Zmatlíková. Až na pár výjimek je ale Hrubín Trnkův. Jeho ilustrace prorůstají básníkovými texty natolik, že si chlapce z Nuslí, čtyřzubou Nanynku ani pět bratrů na šiškách už nikdy nepředstavíme jinak než s ohníčky Jiřího Trnky na hlavách. Že to tak ale nemusí zůstat po všechny generace, dokládají pokusy o inovace. Jakkoliv Studio Trnka jistě nedá kanonické tvůrčí dvojici zahynout, Meander svěřil v roce 2007 knihu autorových méně známých dětských básní výtvarnici Lucii Lomové a Albatros ke stému výročí Hrubínova narození opatřil objemný svazek ilustracemi Matěje Formana. Tento výbor čerpá z většiny autorových sbírek pro děti a je členěný do oddílů podle ročních období. Překvapivě do pěti, protože jarem začíná i končí (což má na děti, na rozdíl od sněhuláků, pravděpodobně blahodárný vliv). Daný kompoziční princip se příjemně liší od špalíčkovského řazení na říkadla, veršované pohádky, pohádky atd. Občas nutí rychle střídat poetiky a sezonně nevyhraněné texty knihou trochu vlají, nicméně kniha říkadel se stejně většinou nečte lineárně. Formanovy bohaté ilustrace jsou skvělé, v hrubínovském opojení barvami a hrami dokonce chybí obvyklá dávka přízračnosti. Praktický bonus, že tato krásně vypravená kniha drží otevřená na kterékoliv stránce, ocení nejen matky, které mají více dětí než rukou.
Jana Šrámková
Jean Cocteau
Opium
Přeložil Petr Januš
Rubato 2011, 178 s.
Soubor Cocteauových fragmentů, glos a úvah vznikl v letech 1928–1930, zejména během pobytu na klinice Saint-Cloud v Paříži, kde odvykal závislosti na opiu (odtud i podtitul Deník jedné intoxikace). Opium se předtím stalo významnou částí Cocteauova života, ba přímo nejbližším partnerem k dialogu. Personifikované opium je bytostí, jež má svá pravidla, sklony, zásady, zvláštnosti a tajemství, především však oplývá mocí. Cocteau se jeho moci podrobil: „některé organismy jsou zrozeny k tomu, aby se staly kořistí drog. (…) Svět zůstává přeludem, dokud mu látka nepropůjčí tělo.“ Smyslem užívání může být dle autora obrana přetěžovaného nervového systému – droga je prospěšná, pokud se s ní naučíme zacházet. Zároveň přináší nebezpečí, „avšak i v kostele někdy umře člověk“, proto se lze zeptat: „Je utrpení zákonem, nebo lyrickým aktem?“ Stýkání a potýkání se s opiem však tvoří pouze pozadí pro autorovo přemítání o literatuře, umění a životě, z něhož vzchází řada bonmotů – hlubokých, přesných a perlivých. Cocteau, již známý literát, konstatuje, „že mě mé dílo požírá, že začíná žít, a já umírám. Ostatně díla jsou dvojího druhu: ta, která udržují při životě, a ta, která zabíjejí.“ Nezbytný a delikátní cit pro absurditu, bizarnost i anomálie, virtuózní jazyk, styl i esprit vyzařující z každé stránky, jedním slovem: klasika.
Jiří Zizler
Edmund Husserl
Logická zkoumání II/1. Zkoumání k fenomenologii a teorii poznání
Přeložili Petr Urban, Karel Novotný a Hynek Janoušek
OIKOYMENH 2011, 501 s.
Husserlovo rané dílo Logická zkoumání tvoří základ k pozdější, transcendentální verzi fenomenologie. Zatímco v prvním díle ustavuje Husserl logiku jako normativní vědu a zároveň jako teorii vědy, v prvním svazku druhého dílu analyzuje epistemologické podmínky čisté logiky. Pozadí těchto analýz je nejen zkoumání povahy filosofie, ale i věd, jejichž jednotu měla zajišťovat logika jako teorie vědy. Z hlediska pozdějšího vývoje Husserlova myšlení, zejména ze závěrečného období Krize evropských věd, je důležité prověřit, nakolik a hlavně v co se tento koncept jednotné vědy, jakési soudobé mathesis universalis, proměnil. Krize v žádném případě neruší hodnotu těchto raných fenomenologických analýz. Co zůstává v platnosti především, je pojmový aparát, s kterým Husserl pracuje i ve svém pozdním rozboru smyslu a povahy věd. Zatímco však v Logických zkoumáních analyzuje podmínky ustavení věd, v Krizi si klade otázku po smyslu jejich základů v širším dějinném kontextu. Z Logických zkoumání jsou vyloučeny dějiny jako produkt empirického poznání, jako by věda měla být identická sama se sebou bez ohledu na historické situace, v nichž se nachází a jejichž je spolu-výsledkem. Bez Logických zkoumání by nebyla možná nejen Merleau-Pontyho Fenomenologie vnímání, ale i řada dalších děl světové filozofie, jež se dokázala od svého inspiračního zdroje odpoutat.
Michal Janata
Martin Krsek
Zmizelé Čechy – Ústí nad Labem
Paseka 2011, 91 s.
Václav Vokolek ve třetím díle svých Neznámých Čech píše, že Ústí nad Labem je nešťastné město. Mohlo by se tak při pohledu na fotky plné komínů a sutin zdát i z nového svazku Zmizelých Čech, jenž v poutavém textu a cenném obrazovém doprovodu přibližuje dramatické osudy tohoto průmyslového města, které je v obecném povědomí zapsáno spíše negativně. Jenže všechno naštěstí není tak černobílé. Nebýt průmyslového Ústí, neexistovalo by mýdlo s jelenem, Stará myslivecká ani proslulé logo z šelakových desek, na němž psík poslouchá gramofon. A ani první československý mrakodrap (1931) by zřejmě nestál na severu Čech. Vzhledem k tomu, že vedle Mostu je Ústí nad Labem městem s nejlépe archeologicky prozkoumaným historickým centrem, dozvíme se mnohé o jeho osídlení v prehistorických dobách. Největší část knihy se ale pochopitelně věnuje nejslavnějšímu období, během něhož začala od poloviny 19. století přímo bujet průmyslová výroba. S jejím rozvojem souvisely i stavby honosných továrnických vil, spořitelny, administrativní budovy nebo paláce, u nichž se nezřídka projevovaly na našem území poměrně vzácné architektonické styly: expresionismus nebo nová věcnost. Pozoruhodné jsou také plány z období druhé světové války, kdy měl na Mariánském vršku nad městem vzniknout megalomanský vládní palác. Lepší časy skončily v závěru druhé světové války, kdy bylo město nejdříve poničeno spojeneckými bombami a následně necitlivými demolicemi, které v podstatě (v součinnosti se vznikem různých obchodních komplexů) trvají až do dnešních dnů.
Jan Gebrt
Josef Ženka
Pád Granady a zánik al-Andalusu
Argo 2011, 184 s.
Ať Bůh posoudí to, co bylo učiněno: kolik číší vypito a kůží kolik vyčiněno, kolik bylo umrlých a kolik narozených, kolik branek vstřelených a kroužků kolik prohozených; kolik žvanilů mektavých a kolik mameluků klektavých, co se dříve přihodilo a co potom stalo, čeho bylo dostatek a čeho zase málo, kolik džbánů rozbitých a kolik hrobů zakrytých – přečtete v jednom kusu, jak byla dobyta emírská Granada, jak nastal konec al-Andalusu! Jestli pro královnu Isabelu Kastilskou tuhle recenzi složit můžu, tak ať Jí za mě růži na rov položí Martin Růžů! Kdo vylíčil slavný ten děj, zaslouží lasagne smetanový k tomu a vrabčí hnízdo na průčelí domu, anebo kytici na stan, pokud je tulák a chlastan – ať básník jseš, muž obvyklý či občan, k povznesení či opovržení, buď přivítán a vyprávěj, co znáš! Slavné byly ty bitvy, mnohý pokládán dotaz, v jednom je vysvětlit umí jenom vocas – anebo básník, jenž duchem byl tam a dneškem trvá přitom; v dnešku nevládne nám šíp, leč atom! Tady neplatí pardon, ta bitva byla krutá, trvala staletí; zatímco jinde pivo kol čumáku přeletí, tak tam ne: leckterá skříň byla hnutá, zatímco jiná ne – a v tom to všechno vězí: jedni maj’ rádi hovězí, další zas vepřový, a jiní ani jedno ne – snad zelí a husu by mohli, kdyby se jarmary pohly – a to je Hispánie! Zajisté vítězí kurážný básník Poesie!
Vít Kremlička