Milan Coufal
Věcem, krajinám, živým, mrtvým
Dauphin 2012, 145 s.
„Zatímco zdravé židovské děti byly lidmi hnané do plynových komor na smrt, oblečené děti esesáků si hrály na vojáky.“ Milan Coufal ve sbírce básní, fragmentů, aforismů, povídek a veršů Věcem, krajinám, živým, mrtvým převádí časové skutečnosti života k absolutnu věčnosti. Vydává se hledat pramen víly Arethúsy na Ithace a nachází jej; noří udice do soumračných řek tuzemska; toulá se irelevantními stezkami z hospod; potkává laně, krysy a fantastická zvířata; duchem těká za obzor a zhlédá, co má smysl, jednou nohou v životě a druhou v imaginaci. „Ne v knihách života, ale na křídlech jepic je vyrytý moje jméno.“ – nemám co dodat k tak poetickému kóanu a smekám, jen mít na hlavě klobouk! „Ráno hezky dovyspat, protáhnout, polenošit, popřípadě přispat, pokoukat, a teprve pak do kalupu dne.“ – tolik pregnantní definici sportovního ležingu jen tak nenajdete… a další: „Někteří jednotlivci mají tu drzost, že svoji představu svobody zobecňují a vnucují všem. Výslovně si nepřeju být do jejich záměrů zatahován.“ Bo z jiného soudku: „Nikde nikdo, ale slyším dupot. Že by mé neklidné srdce zase obcházelo kolem?“ Čtenáři-rybáři jistě ocení deníkové poznámky z říčních výprav autorových. Převážně loví ryby se splávkem a na položenou, ale jistě zvládá i ostatní způsoby lovné. Potkal jsem Básníka, moje srdce je šťastné.
Vít Kremlička
Delphine de Vigan
No a já
Přeložila Alexandra Pflimpflová
Odeon 2011, 176 s.
Stejně jako v předchozím spisovatelčině románu Ani později, ani jinde se ocitáme v intimním prostoru několika traumatizovaných postav žijících v odosobněném velkoměstě – neidealizované Paříži. Prostřednictvím autorčina typického fragmentárního způsobu, s někdy až přehnaně oddělenými souslednostmi, se postupně dozvídáme o asociální hlavní hrdince Lou Bertignakové, důvodech kritické situace její nové kamarádky No, kterou se Lou pokusí zachránit ze života na ulici, o depresích a rozpadu Louiny rodiny, ale i o rebelujícím spolužáku Lucasovi. Ačkoliv může logika příběhu napovídat, že vzájemná interakce těchto utrápených povede ke katarzi a zlepšení jejich problémů, brzy se ukáže, jak silně nehybná může být skutečnost, uzavřená v neměnnosti minulých, ne však pominuvších událostí. Během zimních měsíců se ale přece jen leccos změní a s příchodem jara dochází k určitým osobnostním a vztahovým oblevám. Kritické názory teenagerky Lou nemíří jednoduše na svět dospělých, ale dotýkají se sociálně citlivých otázek, které jsou nepřehlédnutelným způsobem přehlíženy – společenské nerovnosti, nemožnosti se začlenit nebo vzdělávacího elitářství. Její naivita a utopičnost se naštěstí postupným dospíváním nemění. Jakkoliv kniha pracuje s postupy literatury pro děti a mládež a vypravěčka Lou často zabloudí do patosu, pseudofilosofie a poblouzněnosti dívčích románů, text osvěžuje nedětského čtenáře nedospělým pohledem.
Filip Horák
Marek Toman
Frajer
Argo 2011, 195 s.
Mohlo by se zdát, že Tomanova próza vypráví o oněch osudných událostech 17. listopadu 1989 na Národní třídě. Svědčí o tom efektně barevná obálka knihy s výmluvnou rytinou grafika Michala Cihláře i první stránky textu, na nichž se tzv. křížovým střihem (řečeno terminologií filmové teorie) střídá hrdinův autentický, datovaný záznam z listopadových událostí (vysázeno kurzivou) s obrazy ze současnosti i z ještě dávnější hrdinovy minulosti (vysázeno normálním písmem). Ve skutečnosti je ale titulní postavou vypravěčův nevlastní bratr Michal, který se coby jeden z tehdy zasahujících policistů pokusí zachránit mladšího bratra z opačné strany barikády před obušky kolegů. Netradičně rozehraný příběh ovšem po čase začne ztrácet tempo a rozklíží se do série popisných flashbacků, odehrávajících se ponejprv v socialistických kulisách dětství, poté i v porevolučních časech pionýrského podnikání. Někdy v polovině knihy pak zcela nečekaně Michal umírá a my se až těsně před koncem dozvíme, že vlastně spáchal sebevraždu. A stejně jako vypravěč, tak i my, čtenáři Frajera, tápeme, o čem tedy tento příběh pojednává a proč byl vlastně napsán. O jedné české rodině na přelomu tisíciletí? O obdivu mladšího brášky ke staršímu nevlastnímu bráchovi-frajerovi? O maskách, které si nasazujeme, abychom přežili v nepřátelsky nakloněném světě? Nebo jen o tom, jak plyne čas a jak my se s tímto faktem srovnáváme? Otázek po přečtení této knihy ještě přibylo…
Karel Rada
Angelika Overath
Ten den. Román jedné noci
Přeložila Jitka Nešporová
Nakladatelství Lidové noviny 2012, 111 s.
Udání žánru v podtitulu není v díle německé prozaičky a novinářky bezpředmětné. I přes útlounký formát se totiž příběh rozvětvuje od jednoho dne, či spíše dusné noci, ve velkoměstě zpět k historii rodiny, jejíž kořeny v bývalých Sudetech byly násilím zpřetrhány. Postavou, k níž se protagonistka Johanna až sebemrskačsky vztahuje, je matka. Ta je několik hodin po smrti, Johanna bloudí jejím horkým, zatuchlým bytem a snaží se alespoň pro onu chvíli uchovat rovnováhu. Ve zdánlivě neosobní er-formě líčí nejen matčin původ a vztah k babičce, ale především plasticky zachycuje změť raných vzpomínek, děsů a snů. Rozbitá miska, modřiny na ohanbí babičky, již je třeba denně omývat, noční můra o matce, jejíž hlava vězí v drátěném plotu, oblíbený nožík, na němž se leskne otcova krev. Hrůzné momenty, jež i přes tak častou literární idylizaci k dětství patří. Hrdinka je však nemůže zapomenout, stejně jako nelze během jediné noci odstřihnout matčinu přespříliš ochranitelskou výchovu a její důsledky. Dokud se Overathová pohybuje ve fikčním světě minulosti, zhuštěný příběh tepe jako Johannino poplašené srdce. Když se však na straně šedesát objeví další postava – a překvapivě také bezdětná, svobodná a vyhnaná z rodné země i kultury, cítíme až příliš snahu stvořit text hned o několika liniích (a tu buší poplašeně srdce čtenářovo). Stejně unáhleně vyznívá i Doslov, v němž autorka uvažuje o vlastní minulosti a líčí návštěvu „tam u nás“. Najednou již nejde o „román jedné noci“, zaměření se rozšiřuje, ale smysl se hroutí.
Anna Vondřichová
Sofi Oksanen
Stalinovy krávy
Přeložila Linda Dejdarová
Odeon 2012, 400 s.
Finsko-estonská či estonsko-finská autorka vstoupila tímto pozornosti hodným románem do literatury téměř před deseti lety, český překlad však vychází až nyní. Pokud se rozhlédnete po internetu, přečtete kritiky či spatříte vizáž Oksanenové, utvoříte si nejspíš obrázek skrznaskrz rozháraný. A stejně je interpretována i její prvotina: Stalinovy krávy jsou podle mnohých četbou jen pro otrlé. Nedejte se však zastrašit. Kontroverze pojmů, jako je anorexie či pocit vykořeněnosti, pomalu vyprchává.
Oksanenová však především posouvá jejich význam. Vplétá je do hlubokých, přímo existenciálních souvislostí a činí z románu syrovou a brutální zpověď ženy, která až na dřeň odhaluje samu sebe i historii své země (či svých zemí). Hlavní hrdinka Anna je dítětem ze smíšeného manželství, vzdělaná Estonka Katariina se provdala za Fina a odešla ze sovětského Estonska do Finska. Žije však ve všudypřítomném strachu, bojí se sovětské tajné policie, bojí se komukoliv důvěřovat. A zároveň cítí, že Finsko není její nový domov, ale jen země, kde už bude do smrti nucena žít. Finové koukají na Estonce jako na Rusy a Estonky jsou podle jejich myšlenkových stereotypů jen prostitutky jdoucí do Finska za lepším. Manžel Katariinu nepodrží, neboť je neustále na služebních cestách v Moskvě, kde si vydržuje ruské milenky, a o rodinu se nezajímá.
Katariinu sžírá stesk po rodné zemi, pocit bezdomovectví a studu na obě strany. Pro Finy je vydržovaná žena ze zaostalé země a na povolených návštěvách doma v Estonsku se stydí přiznat své zklamání a nezdar. V důsledku toho si osvojí až paranoidní návyky, v nichž vychovává i svou dceru. Anna by za žádných okolností nepřiznala, že je poloviční Estonka. Neustále maskuje domnělou méněcennost a zahanbení, které zaplňuje celou její bytost. Řešení traumatu nachází v iluzi dokonalého těla, čím bezchybnější je fyzická krása, tím méně rozhoduje to, co je uvnitř, a tím méně to trápí i Annu (alespoň to tak na začátku vypadá). Dívka přepočítává život na kila a kvůli své vnitřní rozpolcenosti se bulimií a anorexií pomalu zabíjí.
Toto vnitřní napětí jen umocňuje kompozice románu. Anniny velice intimní monology přecházejí náhle během jediné věty do er-formy a zasahují nás až neskutečnou distancí, s níž Anna přistupuje ke svému minulému estonskému životu. Kapitoly z hrdinčina života se střídají s krátkými retrospektivními kapitolami, jež zachycují osudy matčiny perzekvované rodiny. Odstup a tvrdý popis, jenž hodnotí jen viděné, nás dovádí až na samou hranici obou světů, krutých svým jedinečným způsobem. Základními stavebními kameny Stalinových krav jsou absurdita, dynamika a strohost, kdo je přijme, bude odměněn.
Tereza Šnellerová
Viola Fischerová
O kočce Mňauce, pejsce Bibině a maminčině lyžařské botě
Ilustrace Barbora Šlapetová s dcerami
Meander 2011, 32 s.
Podle poznámky nakladatelky byl poslední text básnířky Violy Fischerové původně určen pro leporelo, nicméně snad z důvodu jeho rozsáhlosti vznikla klasická drobná kniha, která ovšem čtenáře nutí trochu kroutit hlavou. Není-li dílo s ohledem na nejmladšího čtenáře-nečtenáře nijak zvlášť dějové, myšlenkově bohaté ani poetické, proč je pak poměrně kompozičně složité? A proč to svádět na děti, příběh je zkrátka nepřehledný. Kočka Mňauka tajně vyběhne garáží do zahrady a překvapeně kouká na sněhovou peřinu, která přikryla zahradu. Sníh se jí ale stane pastí a vyčerpaná bezmocně usne v závěji. Sen o záchraně pejskou Bibinou se po probuzení pouze potvrdí jako fakt. Nu, proč ne. To ale Mňauce obloukem připomene, jak před dvěma lety utekla ven a tam překvapeně koukala na bílou peřinu a sníh ji tenkrát dokonce zavalil. I tehdá ji Bibina na poslední chvíli vyhrabala. Příběhy se prolínají a kvůli jejich naprosté záměnnosti působí kniha zmateně, navíc místy budí dojem, jako by teprve čekala na redakci. Chaos vyprávěcích rovin podporují ilustrace, které kolážovitě kombinují veškeré myslitelné – dětskou kresbu, kresbu, malbu, fotografie – a svou roztříštěností a ponurou barevností dotvářejí výsledné rozpaky nad titulem.
Jana Šrámková
Bene
Slovenčina pre samoukov / Spam poetry
KK Bagala a literarnyklub 2011, 36/44 s.
Hiphopové texty jsou svébytné. Mají vlastní pravidla a zákonitosti. Slovenský rapper Bene nyní ovšem knižním vydáním textů ze svých dvou alb vstupuje jako první rapper v našich končinách do kontextu té „klasické“ poezie. Beneho texty se v mnohém odchylují od soudobých rapových klišé, a v oblasti rapu tedy platí za originální a nápadité. Naskýtá se potom otázka, jak budou vnímány po boku jiných básnických titulů. Bene mezi ně vnáší verše nesměřující do metafyzických výšin, ale držící se silně při zemi. Různým způsobem v nich reflektuje společenské dění, poukazuje na jeho neduhy, tematizuje aktuální způsoby života (užívání sociálních sítí apod.). Vykreslováním těchto skutečností mnohdy prochází ironie. Nechybějí ale ani osobněji laděné kousky s až nostalgickým nádechem. Verše jsou budovány jednoduchým, úderným, neuhlazeným, formálně rozvolněným jazykem. Autor nevyhledává bohaté metafory, nýbrž spíše pracuje s nerozvitými přirovnáními. Umně si také hraje s formami a významy slov. I přes mluvenost, jíž se sbírka tvárně vyznačuje, jen pár textů nezapře svou původní spjatost s hudbou. Zbytek se tváří jako poezie určená k tichému čtení, ačkoliv v novém kontextu už nepůsobí tak neotřele jako v tom hiphopovém. Útlý svazek si proto s klidným svědomím můžeme dát do knižní poličky, a to nejlépe k titulům beatnických autorů, jež v lecčem připomíná.
Adam Kříž
Zdeněk Kárník, Jiří Kocian, Jaroslav Pažout, Jakub Rákosník
Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu VI.
Dokořán, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2011, 269 s.
Šestý sborník k dějinám radikálního socialismu, komunismu a bolševismu v Československu navazuje na pět předcházejících, jež vycházely v letech 2003 až 2005. Stejně jako jeho předchůdci je souborem dílčích studií k chystaným dějinám KSČ. Obsahuje celkem osm textů, rozdělených rovným dílem do dvou oddílů, chronologicky vymezených roky 1921–1945, respektive 1945–1989, i když ve skutečnosti žádná ze studií nepřesáhne horizont šedesátých let. Jejich tematické rozpětí je poměrně široké: od postoje KSČ ke sjednocení levice před VII. kongresem Kominterny, přes propagandu SSSR v prvorepublikovém Československu, pohled na perzekuci slovenských komunistů ve Slovenském štátě, rivalitu komunistů a sociálních demokratů v letech 1945–1948 na Plzeňsku, foucaultovsky inspirovanou studii vztahů mezi krajským a okresním výborem KSČ v Brně, téma převzetí sovětského modelu sociální správy v Československu v letech 1950–1956 až k otázkám nejednoznačnosti kulturní politiky Komunistické strany v šedesátých letech. Z celého souboru poněkud neorganicky vyčnívá jenom text Jiřího Pernese o mládí Alexeje Čepičky. Pernes, který o Čepičkovi publikoval spolu s Antonínem Lukášem a Jaroslavem Pospíšilem v roce 2009 knihu, napsal stať, která svou žoviálností a zájmem o pikanterie z osobního života (dozvíme se například, že Čepička údajně „ošoustal polovinu divadelního sboru“) ze všeho nejvíc připomíná článek z víkendové přílohy novin.
Matěj Metelec
Laurence Rees
Peklo na východě
Přeložila Hana Navrátilová
Knižní klub 2011, 131 s.
„Konvenčně vzato je ovšem zločinec někdo, kdo se pohybuje mimo zákon. Je to tedy z principu nonkonformista,“ uvádí Laurence Rees v rozvaze o válečných zločinech. Lze být zajedno, že válka je vždy zločin, pokud je vedena útočně a proti bezbranným civilistům. Historická studie Peklo na východě se zaobírá válečnými dějinami na Dálném východě v letech 1937–1945: masakrem v Nankingu, útokem na Pearl Harbor, válkou v Tichomoří, bombardováním japonských měst americkým letectvem, chováním k válečným zajatcům a civilistům – Francisco Goya by zaštkal a vystřihl další cyklus kartonů k tématu! Pozoruhodné, jak se téma války ve výtvarném umění vyčerpalo – nic nového již od počátku minulého století; nejznámější výtvarníci, kteří namísto krajinek věnovali pozornost válce, jsou Pablo Picasso, Otto Dix a z českých František Muzika. Nechci svádět řeč z knihy na obrazy, ale takové válečné chuťovky jako vojenský kanibalismus, zajatecké bordely, nácvik propichování bajonetem a chirurgická praktika na živých (tzv. vivisekce) obvykle kritický žánr opomíjí. Začasté bývají v tendenčních líčeních démonizováni Japonci se svými barbarismy a kamikadze ve vzduchu i na moři, vyznamenali se však i vojáci armády USA – výrobou náhrdelníků z lidských kostí, preparacemi lebek; až se zdá, že mělo dojít k zániku civilizace.
Vít Kremlička
Milan Machovec
Svatý Augustin
Akropolis 2011, 200 s.
Svatý Augustin vyšel původně roku 1967 v edici Portréty nakladatelství Orbis. Milan Machovec se před svou smrtí nestačil k textu vrátit, a kniha proto představuje především působivý dokument k dialogu křesťanství a marxismu v druhé polovině šedesátých let. Machovec píše, jako by přednášel – svrchovaně a s tváří upřenou k publiku. Místy je apodiktický, místy snad poněkud teatrální, vždy však zůstává strhující, přesvědčivě plamenný. Jeho hrdina Augustin zná rozpornost světa a vratkost vševysvětlujících teoretických systémů. Proto odmítá falešné jistoty teologie a namísto vně, na výsostech, hledá Boha uvnitř, ve své duši a v duši každého konkrétního člověka. Konceptem, ke kterému se Machovcův výklad stále vrací, je pohyb, ať již mezi dvěma nesjednotitelnými póly nebo směrem vpřed, po přímce vývoje, látky velkého vyprávění. Augustin sám je katolicky rozpřažený, nesetrvává na jednom místě, a právě díky tomu si jeho západní, latinská církev mohla, na rozdíl od své starší řecké sestry, uchovat dynamiku vycházející z neustálého styku s realitou světských sil a mocí. Machovcovo uvažování se často ubírá cestami, na kterých by dnešní čtenář marxistu nehledal. Především proto stojí za to Svatého Augustina číst, bez ohledu na pointu, která může působit poněkud vypjatě a beznadějně „šedesátkově“. Kniha totiž nenabízí pouze klíč k Machovcovu Ježíši pro moderního člověka (jak praví Milan Balabán), ale i úvodní zkratku ke zmíněnému křesťansko-marxistickému dialogu, jehož jednotlivé repliky mají dodnes inspirující sílu.
Matouš Jaluška
Lívia Šavelková
Současní Irokézové. Severoameričtí Indiáni a utváření jejich identit
Univerzita Pardubice 2011, 238 s.
Kdo v mládí nečetl Posledního Mohykána? A kdo nečetl knížku, mohl před dvaceti lety vidět její filmovou adaptaci. Živé je dodnes i pomyslné irokézství, o jehož podobách vypráví monografie antropoložky Lívie Šavelkové, která ve čtyřiadvaceti letech vyrazila do USA a do Kanady, kde se v několika turnusech poctivého terénního výzkumu věnovala právě tomu, jak irokézství uchopit. O zasvěcenosti její práce svědčí i důvěra, kterou si očividně získala mezi irokézskými sačemy, členy kmenových rad a klanovými matkami. Při zpracování látky se potkala nejen s nestory české antropologické scény z řad emigrace, emeritními profesory L. Pospíšilem a Z. Salzmannem, ale třeba také s I. Makáskem, jehož při založení legendárního turistického oddílu Neskenon inspirovala právě irokézská konfederace. Autorka uvádí čtenáře obsáhle do historie, pokračuje vsuvkou o komplikovanosti stanovení počtu současných Irokézů (nějakých padesát tisíc) a přes právní aspekty identity přechází k aspektům symbolickým. Kniha je nabitá informacemi, ale největší dojem přesto zanechávají věty z první stránky: „Pozorovala jsem, že dlouhodobá asimilační politika a ideologie dokáží vytvořit v lidech, na nichž jsou uplatňovány, ‚stejné‘ vidění světa, proti němuž se tito lidé sami často tvrdě vymezují. Současně jsem poznala, že laskavost a víra v možnost vzájemného porozumění a obohacení a vzájemná solidarita jsou cestou, troufám si tvrdit univerzální, k překonání obav z ‚těch druhých‘ a ze zažitých stereotypů.“
Filip Tesař