Diktátor
The Dictator
Režie Larry Charles, USA, 2012, 83 min.
Premiéra v ČR 17. 5. 2012
Sacha Baron Cohen, který ve svých předchozích filmech Borat a Brüno povýšil kanadské žertíky se skrytou kamerou na umění, ve svém novém snímku Diktátor dělá totéž s politicky nekorektními lidovými vtipy. Princip zůstává stejný: postava, která v sobě hrdě koncentruje xenofobní předsudky o „nedemokratických“ cizincích, přijíždí do Ameriky, s počátečním odporem poznává zdejší poměry a hodnoty a nakonec je přijímá, ovšem v patřičně zpotvořené a vlastnímu naturelu přizpůsobené podobě. Diktátor však neobsahuje žádné scény točené improvizovaně skrytou kamerou. Tím se připravuje o důležitý rozměr předchozích Cohenových děl, který jim dával spontaneitu a obohacoval divácký zážitek o potřebu být ve střehu vůči způsobu, jakým byla ta která scéna natočena. Za tuto oběť ale Diktátor, kompletně pojatý jako klasický hraný film, získává mnohem průraznější kadenci vtipů a větší svobodu v inscenování komických situací. Spontánní zděšení autentických obětí Cohenových žertíků z jeho předchozích filmů už tu není ani potřeba, zůstává jen soustředěná intenzivní palba osvobozujících provokací, za kterou stojí rafinovaný kontrast mezi karikaturou diktatury, kterou ztělesňuje Cohenova postava, a karikaturou demokracie, v níž, jak se ve filmu ukazuje, reálně žijeme.
Antonín Tesař
Temné stíny
Dark Shadows
Režie Tim Burton, USA, 2012, 113 min.
Premiéra v ČR 10. 5. 2012
Žánr klasického hororu zažíval v šedesátých letech zářné chvilky. Snímky studia Hammer s úspěchem exploatovaly draculovský mýtus i v USA, kde v roce 1966 vznikl dodnes kultovní seriál Temné stíny o podivné rodině Collinsů, žijící na panství Collinwood v rybářském městečku Collinsport. Kdysi vážená a notně podivná rodina jen přežívá v rozpadajícím se domě, dokud se neobjeví zvláštní host – dávný předek Barnabas Collins (ve filmové adaptaci Johnny Depp), jenž se po dvou stech letech konečně dostal ze zakopané rakve. Je totiž nefalšovaným upírem. Celovečerní adaptace Tima Burtona přináší prakticky vše, co bychom od tohoto režiséra očekávali – Deppa s mrtvolným make-upem, gotickou pompéznost, ale i mírnou parodičnost. V jednotlivostech snímek příjemně funguje, ať už jde o montáž Barnabasova sžívání se s podivným světem začátku sedmdesátých let či nadpřirozený sex s jeho nemesis Angelique, kdy jediná stěna nezůstane nevyužita. Burton však mísí vážně melodramatický styl (přestože můžeme stále cítit jistý nadhled) s duchařskou komedií, přičemž ve většině prvků je až zoufale nepůvodní. Například postava Barnabase v sobě obsahuje dvousečnost, která je takřka nevyužita. Temné stíny jsou poněkud dlouhý, ale přesto zábavný „burtonovský“ film o rodinných hodnotách, jež přetrvají celá staletí, byť je občas nutné někoho kousnout do krku, a zaujme vás zřejmě tím víc, čím méně předchozích režisérových děl znáte.
Petr Hamšík
Crulic – Cesta na onen svět
Crulic – Drumul spre dincolo
Režie Anca Damianová, Rumnusko, 2011, 73 min.
Premiéra v ČR 10. 5. 2012
Snímek Ancy Damianové, který zachycuje smutný osud Claudia Crulice, je prezentován jako animovaný dokument. Dílo sice vypráví příběh inspirovaný skutečným případem nespravedlivě vězněného muže, který zemřel ve vězení na následky protestní hladovky, ale vzhledem k závěrečnému titulku přiznávajícímu jistou míru fabulace i k celkovému zpracování jde spíše o žánr „dle skutečných událostí“. Ambiciózní film využívá celou paletu animačních technik (plošková animace, kombinace fotografií, kreseb tuší a pozadí ve vodových barvách), které neslouží jen formálnímu požitku, ale vykreslují jeden lidský osud jako ilustraci teze, že život může být mnohdy neskutečnější než fikce. I chytře vybraná vyprávěcí technika voice-overu, kterým promlouvá mrtvý vypravěč o vlastním osudu od narození přes stěhování do Polska až k obvinění z krádeže, již nespáchal, udržuje diváka v napětí z budoucího dění. Druhá část, odehrávající se ve vězení, je však poněkud rozvleklá, což lze sice omluvit snahou evokovat vleklost a absurditu celého procesu, ale i tak se vkrádá otázka po celkovém smyslu filmu. Formálně atraktivní vyprávění o jedné velké nespravedlnosti sice nesklouzává přímo k emočnímu vydírání – přinejmenším napětí poetizovaného filmu a závěrečných sekvencí se skutečnými výpověďmi zodpovědných lidí působí silně –, přesto se nemohu zbavit pocitu, že rozhodnutí pojmout kauzu jako filmové drama bylo motivováno především nutkáním ji hezky umělecky zanimovat.
Tomáš Stejskal
Death Grips
The Money Store
Epic Records 2012
Na loňské, debutové nahrávce, poskytnuté k volnému stažení, se v hlase zpěváka Stefana Burnetta ozývala jistá hysterie naznačující, že by přehrávané hardcoreové agresivitě mohla spolu s hip hopem předcházet také skutečná nesmiřitelnost. Mluvilo se dokonce o vypuštěné šelmě. Nyní jde o lépe zaranžované opakování téhož. Z tohoto pohledu se ovšem opar násilí mění v hru, která navzdory své angažovanosti přestává působit. Jako by nakonec přece jen chyběl základní moment hiphopové subverze. Hudba zde nevychází z rozporu, nečerpá z prázdné pozice: nestojí za ní „černý pán“. Samozřejmě nejde ani tak o černošství či bělošství, ale o kód, a ještě spíše o kopance, které na něj útočí. Ty jsou v tomto případě metronomicky přesné, stejně tak ale zcela neškodné. Jedná se o jakýsi výcvikový kurs v žánrové radikalitě. Není také pochyb, že bílé hipstery spíše než tlouštík s kšiltovkou a zlatým řetězem osloví černoch s vizáží guerillového vojáka. Tato subverzivita vypadá lépe. Co je tedy na rapperovi, který dnes vydává své první lisované album pod trustem Sony Music, opravdu černého? Kůže? Chlupy na potetované hrudi na každé fotce? Nebo fixa, kterou černý revolucionář svému menežmentu taguje bílé dlaždičky na záchodě? Jsme v zajetí „bílého přístupu“. Vše končí u nasazení revolučních prostředků. A jaký je cíl této revoluce? Není nakonec její první obětí samotný, znovu oživený exotismus žánru? Sociální exotika? Black Jack? Zvukový terorismus? Militární, klipová energie černé zvěře.
Billy Shake jr.
Anne-James Chaton & Andy Moor
Flying Machines (Transfer 3)
Unsounds 2012
Kytarista Andy Moor, známý například z The Ex, Kletka Red či Dog Faced Hermans, již několik let spolupracuje s básníkem Anne-Jamesem Chatonem (dohromady s Carstenem Nicolaiem tvoří trio Décade) a kromě toho, že občas podnikají turné, jež se naší zemi neustále o chloupek vyhýbají, vydávají nyní třetí část čtyřdílné sedmipalcové série nazvané Transfer. Po cestovatelském červeném singlu Departures a modrých autech Princess in a Car jsou nyní na řadě letadla. Oba protagonisté mají tak výrazný a osobitý zvuk, že hned od první drážky zní deska zcela nezaměnitelně. Opět typická melancholická kytara, v první skladbě silně upomínající na Moorovu sólovou nahrávku, s jednoduchými repetitivními riffy a k tomu stejně tak nekompromisně monotónní deklamace nevšedního básníka. Na první straně singlu chladnokrevnou a krásně hlubokou francouzštinou vypočítává data, která dle pozdějších indicií identifikujeme jako data leteckých nehod. Kromě kytary zde hrají podstatnou úlohu také záznamy posledních hovorů mezi piloty a leteckými věžemi, včetně záznamu z černé skříňky. Na druhé straně Chaton stroze vyjmenovává různé typy aerodynamických pohybů popisovaných v textu Leonarda da Vinciho Carnet sul volo. K tomu dokonale sedí jednoduchý beat produkovaný Moorovou kytarou, zde pro změnu upomínající na jeho duo s Dj Rupturem. Nezbývá než se těšit na závěrečný díl série, který se bude věnovat vlakům – má dojít i na Vraždu v Orient expresu.
Petr Vrba
Dj Yo-Yo Dieting
Blest Witches Flexing
Permanent Marks 2012
Společnost Permanent Marks vznikla na podzim roku 2002. Zformovala se kolem aktivit hudebního dua International Friends, které se v New Yorku proslavilo svými dubovými sety. Vedle hudební produkce se společnost podílela i na produkci filmové. Jeden z členů dua, vystupující pod jménem Nathe, stojí za vznikem dokumentárních snímků jako Haro Hara, Pilgrimage to Katagarama nebo The Upsetter, který pojednává o legendární reggae ikoně Lee Scratch Perrym. Spolu s dubem se ovšem pod křídla společnosti dostal i hip hop. Debutovou desku zde vydal Lil B, bývalá součást rapové formace The Pack. Před třemi roky pak vyšlo album Blest Witches Flexing sólového projektu Pata Maherra, jenž vystupuje jako Dj Yo-Yo Dieting. Nyní, když je k dispozici také na vinylu, je vhodná doba si jej připomenout. Maherr navíc 27. května vystoupí v Praze jako člen „distant rave“ projektu Diamond Catalog (viz tipy v tomto čísle). Jako Yo-Yo Dieting se Maherr přidržuje konceptu technoise. Ústředním motivem přesto zůstává hip hop. Svéráznou dekonstrukcí rapových alb vzniká ojedinělý zvuk. Kombinace zmutovaného delay-rapu, přeefektovaného beatu a halucinogenního samplového podkladu vytváří skutečně obskurní rytmiku. Rap se přelévá do popu nebo do dubu uschovaných pod deformujícím pláštěm efektů. Přesto ve shluku ozvěn existuje jistý řád. Maherrova originalita se projevuje i v jeho ostatních projektech. Vedle noiseového Sisprum Vish to je například i temně ambientní Indignant Senility.
Ondřej Bělíček