Get the Gringo
Režie Adrian Grunberg, USA, 2012, 95 min.
Premiéra v ČR 24. 5. 2012
Mel Gibson se novým snímkem pokouší přelepit nedávné skandály i extrémní postoje, které ho v továrně na sny téměř dostaly na černou listinu. Snímek, pod nímž je Gibson podepsán i jako spoluscenárista, jej v mnoha případech znovu využívá v tradiční akční roli. Gibsonův hrdina, bezejmenný řidič, uniká policistům s balíkem peněz a postřeleným kolegou podél mexické hranice, kterou záhy mohutně drtivým automobilovým skokem překoná. Tím pro něj najednou platí mexické zákony, peníze získávají místní policajti a on se dostává do specificky mexického vězení. Moje letní prázdniny jsou do jisté míry Gibsonovou vábničkou na producenty třetích Expendables. Předkládá totiž hrdinu, který má mnohé za sebou, přesto však pořád ještě dokáže vyváznout z westernové přestřelky bez škrábnutí a ještě v letu házet granáty po padouších. Příznačný je právě příklon k westernu, v němž přichází bezejmenný hrdina zachránit situaci – na jménu Clinta Eastwooda je postavena jedna zápletka. Film je však žánrovým hybridem, který přechází od groteskně vtipných scén přes poutavé vykreslení vězeňské hierarchie až k vážně míněným momentům. V některých chvílích tak dokáže zaujmout především bývalé Gibsonovy fanoušky, kteří jej pamatují z devadesátých let, toužená drsnost je však postupně překryta zápletkou záchrany malého chlapce. Moje letní prázdniny jsou bohužel filmem, který neurazí, ale z něhož nebudete ani nadšení. To byl nejspíše důvod, proč za oceánem šel rovnou do kabelové televize.
Petr Hamšík
Muži v černém 3
Men in Black III
Režie Barry Sonnenfeld, USA, 2012, 104 min.
Premiéra v ČR 31. 5. 2012
V záplavě superhrdinských komiksových dramat poslední dekády poněkud zaniklo, že v dekádě předchozí vznikla adaptace komiksu, která si z domovského média sebevědomě přinesla jeho největší zbraně: nadsázku a sebereflexivní ironii. Oproti nastupujícímu trendu zcivilnit komiks do podoby, v níž neuráží průměrný vkus, zůstali Muži v černém pevně zakotveni v absurdním světě, kde dobrý vtip znamená víc než logika. Chytrý, a přitom trochu perverzní mix parťácké akční komedie a béčkového sci-fi se nyní vrací a opět se snaží dokázat, že lze podobně nepravděpodobnou směs namíchat vícekrát, aniž by vybuchla, jako se to stalo druhému dílu. Snímek sice působí derivativně, ale problém nastavované kaše řeší docela elegantně. Komiksově retardovaná zápletka o návratu v čase kvůli vyslání divného udělátka do vesmíru spolu s první raketou, která se chystá na Měsíc, je věrná brakovosti předlohy, dává však nový náboj vztahu mezi agenty J a K. Duch šedesátých let a angažování Joshe Brolina do role mladého K vnášejí do filmu, který i dříve působil dost retro, bondovské nálady, ale film je vlastně poměrně věrný i hitchcockovskému pravidlu, že načasování je důležitější než věrohodnost zápletky, a mistrův punc nese i práce s lokacemi, kupříkladu využití budovy Chrysler. Závěr je sice emotivní, tragický rozměr postavy K však zbytečně halí snímek do patosu. A bohužel to není ten typ patosu, který patří na komiksové dvojstránky. Nestvrzuje totiž brakové kořeny, naopak je zahlazuje do humanistické podoby.
Tomáš Stejskal
Zrození legendy
Su Qi-Er
Režie Yuen Woo-ping, Čína, 2010, 116 min.
DVD, H.C.E. 2012
Návrat jednoho z nejdůležitějších umělců hongkongské kinematografie, bojového choreografa a režiséra Yuena Woo-pinga k režii je elegantně vybalancovaným lyrickým spektáklem, v němž po vzoru muzikálů děj slouží jen jako základna pro tanečně pojaté souboje. Každý dějový zvrat se pokud možno co nejdříve manifestuje ve změně bojové techniky: duševně otrávená postava živí své tělo jedy živočichů a její pěsti dokážou jed přenést na protivníky, vnitřně zlomený hrdina se nejprve potýká s chimérickými mistry a následně ovládá techniku opilého boje… To sice může diváky navyklé pojetí filmu jako narativního umění dráždit, ale velmi to pomáhá tempu, které je zde mnohem důležitější. Zrození legendy dokonce předvádí tři různorodá a vzájemně nezávislá dějství přinášející hrdinům odlišné výzvy (úvodní dobývání nepřátelského sídla v horách, střet dvou nadlidských bojovníků, závěrečný arénový souboj porovnávající různé tělesné dispozice i styly protivníků). Žánrově film patří k „wire-fu“ filmům odlehčujícím hmotu bojovníků až k eleganci vzdorující gravitaci. Nadlidský pohyb bojovníků je při inscenacích soubojů řešen pomocí závěsných drátů, které jsou v postprodukci odstraněny z obrazu. Yuen ukazuje, že dokáže nejen s citem pro tempo předvádět dlouhé a dynamické bojové choreografie, ale že je schopen pohyb těla brilantně propojit s pohybem kamery a samotným prostředím sestávajícím převážně z digitálně dotvořených členitých otevřených prostor.
Antonín Tesař
Wugazi
13 Chambers
Doomtree Records 2011
Dvojice hudebních producentů Cecil Otter a Swiss Andy se rozhodla oprášit ducha počátku devadesátých let a v mash-upových kolážích sestříhala dohromady dvě zásadní alba novodobé hudební historie: 13 Songs od posthardcoreové skupiny Fugazi a Enter the Wu-Tang (36 Chambers) od hiphopových guruů Wu-Tang Clan. Obě alba toho mají společného víc, než by se zdálo. Jednak to byly desky debutové a ve svém žánru průlomové, jednak do hudby své doby vnesly nové postupy i obchodní strategie. Ortodoxní zastánci DIY přístupu Fugazi se spojením hardcoreové agresivity a popové melodičnosti stali vzorem po pozdější poppunkovou vlnu kapel, jako byly Green Day nebo The Offspring, Wu-Tang Clan zase přišli s novou – výrazně komerčnější – tváří hip hopu a také s unikátním prodejním modelem. Název Wu-Tang se stal značkou, která nejenže sdružovala do té doby samostatně fungující rappery, ale začala vyrábět vlastní oblečení, sdružovat další kapely z obou pobřeží, a dokonce existuje i videohra s tematikou Wu-Tang. Album 13 Chambers vybírá z obou desek to nejlepší a kombinuje to neuvěřitelně kompaktním způsobem. Zatímco obě původní nahrávky už přece jen trochu zestárly, jejich kombinací vzniká hudba, která zní zcela současně. Jako by rappeři z Wu-Tang opravdu zpívali do kytarových riffů Fugazi, aniž by jedna složka převládala nad druhou. K vrcholným okamžikům alba pak patří skladba P.L.O. Squared. Jeden z nejzajímavějších loňských hudebních počinů si můžete stáhnout zdarma na stránkách wugazi.com.
Jiří G. Růžička
Nikl Petr & Černý Miroslav
Vlci v srdci
Polí5 2012
Hudba k výstavě švýcarského klasika art brut Adolfa Wölfliho. Říká se, že než Wölfli stihl vymyslet sám sebe, prostě se narodil. A protože neměl rád tenhle svět, vymyslel si jiný, nový. Petr Nikl tento svět rád má, a to velmi, přesto ho neustále pootáčí a přestavuje, doplňuje. Oproti jeho písničkovým deskám s Lakomými Barkami jsou Vlci v srdci – v těsném osrdečí s Miroslavem Černým – instrumentální, útržkovité, aschematické. Průchod Wölfliho smyslovými partiturami je asymptotický; je třeba vyslechnout rozhovor brambor a ptát se, kde zůstaly patetické dechy, kde zakoply symfonie a jestli ten hrozný nadženský hlas a vražedná polka se mohou vejít do kamenného zvonu. Altruismus – slyšíte, to slovo vůbec nerezonuje, nemá ozvěnu. Stejně jako celá řada dalších humanismů. Art brut, dnes povýšený na kartinkové dekorace a všeobecně oblíbenou, hladkou surovost, tady vyznívá přesně: není tu nic snadného, mělkého ani měkkého, vata – gaza opatrunkowa – se vyšoupala sestupem dolů, podivná zvěř a neznámé emoce, zneklidnění, naprostá nejistota a strach, úzkost ve stovkách různých odstínů. Groteskně ambientní skeče se odehrávají v industriálních krajinách a netklivém minimalismu, rozdrobená vážná hudba v mnoha filmových sekvencích odhaluje svatý modus šílenství. Nikl, stvořitel univerza, v tradičním kartonovém obalu, druhý pochod Bychlí. O sto let později. Možná o sto let dříve.
Maxim Horovic
Michal Cáb
Projít lesem
Ascarid 2011
Dá se přistoupit ke kazetě, která se jmenuje Projít lesem a jejíž křest proběhl v Café V lese, tak prostě a samozřejmě, jako se vstupuje do lesa? Vybrat si místo mezi dvěma stromy a jednoduše vejít? Anebo je lepší obcházet kolem dokola a přemýšlet, jak obelstít tu neviditelnou past, která les obklopuje? Rozběhnout se a vykopnout pomyslná vrata, anebo si naopak sednout do hospody, objednat myslivce a nic nepodnikat? Nevím. Michal Cáb je tvůrce, jehož zajímají koncepty, technologie, fyzické kvality zvuku, vztah auditivního a vizuálního, site-specific projekty, a přestože pracuje s hluky, respektive s bílým šumem, jeho tvorba patří k jemnějším svého druhu – byť byla nahrávka pokřtěna výbuchem. Fyzický prožitek v okamžiku performance zřejmě nehraje výraznou roli, stejně jako improvizace. I vzhledem k tomu, že Projít lesem je prvním Cábovým albem, nabízí se domněnka, že v centru autorova zájmu je spíše fáze předcházející samotnému aktu tvorby i dílu – i když, co v takovém případě vlastně dílo je? Jde tedy o průzkum možností a strategií, volbu přístupu, cesty. Šum linoucí se z kazety má klidný, vyrovnaný průběh a dá se poměrně dobře intelektualizovat, ale stejně tak je možné se jím nechat jen volně unášet a nechat ho naplnit svůj meditativní potenciál. Nahrávka je tak značně kulturně zatížená, a přitom velice přírodní, nesoucí stopy jemnosti svého tvůrce. Ale stejně neodolám a ještě jednou to připomenu: při křtu ta kazeta opravdu moc pěkně vybouchla…
k!amm