Helle Helle
Na dně
Přeložila Helena Březinová
Paseka 2012, 160 s.
V pořadí třetí román dánské autorky Helle Helle, publikovaný v roce 2008, přijali nadšeně čtenáři i kritici, navíc byl nominován na prestižní Cenu Severské rady. Vyprávění sleduje dvě dějové linie: současnost plynule střídají reminiscence hlavní postavy, rovněž předkládány v přítomném čase. Narace navozuje pocit líného prolínání dvou časových os, vytváří se dojem jisté souběžnosti. Vyprávění lze s trochou nadsázky nazvat „severským“. Je zvláštní sledovat, jak a v čem jsou si díla severských autorů stylově podobná: opět jde o odtažité, lakonické, přesné vyprávění, které místo bouřlivých dějových zvratů či velkých epických konstrukcí upřednostňuje vhledy do zdánlivě nedůležitých každodenních detailů, jež ale formují esenci lidských životů i vztahů a jež podvědomě vnímáme jako určující. Tento společný rys již může u čtenáře vytvářet jisté očekávání nebo být pociťován jako stereotyp. Styl Helle Helle je v mnohém podobný povídkám dánské autorky Naji Marie Aidtové, ale i prózám švýcarského autora Petera Stamma. Je to právě precizní drobnokresba každodenních rutin, která bez velkých slov odhaluje prázdnotu i složitost života. Nic není dořečeno, nic není úplně vyřešeno. Vše se děje v intrapsychickém prostoru, nelogicky, iracionálně, a proto uvěřitelně. Severská literatura je v první řadě učebnicí psychologicky věrohodného jednání postav. Pokud překročíme pole uměleckých druhů a podíváme se například na filmy Ingmara Bergmana, je jasné, že se v daném kulturním prostoru jedná o silnou tradici.
Martina Blažeková
Richard Popel
Gajstova smrt
Akropolis 2011, 352 s.
Příznivců magického realismu, kontrafaktuální historie a deformované kompozice máme v českém prostředí celkem dost – spíše však na úrovni čtenářské. Autorské pokusy na těchto lákavých políčkách mohou nést dost nevděčné plody. Poslední volné pokračování Popelovy tetralogie naštěstí patří k povedeným opusům. Všudypřítomný motiv putování navozuje příjemnou atmosféru „on the road“ a k tomu se neomezuje jen na reálné prostředí – hrdinka cestuje paralelně ve své fantazii a prožívá též dlouhé sny. Přece jen ale metafyzické zkušenosti pokulhávají za těmi skutečnými. S prostitutkou Šeherezádou projdeme nejen nápadně alegorické země Ruslandu, ale budeme si hrát s jazykem českým a mnoha dalšími či s motivy světové literatury, v duchu postmoderny očicháme vznešenost i hranice příčetnosti. Tříšť příběhů je navíc prostupována rámcem Šeherezádina výslechu, který narušuje iluzi zpřítomněné retrospektivy. Gajstova smrt je lákavým a kypícím divotvorným hrncem zážitků, jen místy možná příliš zaujatým sebou samým. I přes žánrově úmyslně nevymezený prostor se tak někdy může čtenář cítit vláčen líbivou, nikoli skutečnou fantazií – jakkoli je to slovní spojení paradoxní. Ovšem i za chtěnými prasklinami v kompozici stojí koherentní text, a ne tedy jen sled náhodných motivů, za které se autoři často rádi maskují. Pokud jste ochotni zažít i „neprověřená“ díla žánru, se vším, co to s sebou může nést, vzhůru do divokého Kardašistánu!
Miroslav Bárta
Karel C. Grig
Třetí kaple
Kniha Zlín 2012, 276 s.
Jsou ještě věci mezi nebem a zemí – a k nim patří kniha Třetí kaple od autora skrývajícího se pod jménem Karel C. Grig. Rukopis knihy byl doručen do nakladatelství elektronicky a vše se děje v přísném inkognitu. Děj lze naznačit, nikoli však převyprávět, neb skrývá mnohá překvapení. Kýs profesor, není zcela jasné čeho, putuje po stopách jakési osoby, která se zdá být dívkou procházející staletími. Nachází přitom tajemné indicie, poté jej strojem času odvlečou další tajemní profesoři do časů husitských válek, kde potkává samého hejtmana Jana Žižku z Trocnova. Inspirace Výlety pana Broučka, jenž se kdys řádně opil, spadl do senkrovny a ocitl se mezi husity, je tím vcelku zřejmá – ovšem fantasu se daří v každé době a lze jedině aplaudovat Knize Zlín za setrvalou péči o tento trend, který vždy pobaví. Tajemnému Karlu C. Grigovi je však třeba vytknout, že neužil progresivnějších vyprávěcích postupů a držel se románové formy sto let před opicemi staré, takže čtenář náročnější možná bude nucen se k zaujetí četbou nutit – ale co by pro fantastické dění neudělal? V přehršlích realistických opusů a reportážní non-fiction působí Grigova Třetí kaple osvěživě pro svoji fantastickou nadsázku a můžeme dosvědčit, že realismu v literatuře přespříliš až k nevolnosti. Což nesmíme snít a představovat si nemožné?
Vít Kremlička
Jaroslav Kolár, Markéta Selucká (eds.)
Středověké legendy o českých světcích
Host 2011, 264 s.
V České knižnici se nedávno objevilo aktualizované vydání Středověkých legend o českých světcích. Kniha přináší latinské či staroslověnské texty z 9. až 14. století v novočeských překladech. Dozvíte se z ní o životě věrozvěstů Cyrila a Metoděje, o světici Ludmile a o dalších patronech zemí koruny české: Václavovi, Vojtěchovi, Prokopovi a Anežce Přemyslovně. Jednotlivé legendy můžete využít jako pohádky před spaním i jako podklad pro další studium české literatury a kultury. Edičně se na svazku na rozdíl od prvního vydání podílela kromě Jaroslava Kolára ještě Markéta Selucká. Čím se dál svazek liší? Na první i další pohled takřka jen formátem knihy a výměnou obrazového doprovodu na titulní straně. Je to ale právě formát, který knihu činí čtenářsky přehlednější a vlídnější: nyní se bez problému udrží otevřená. Čeští světci a patronové formují naši představu o národních dějinách často už od základní školy. Jsou to hrdinové, o nichž se v naší tradici vesměs nepochybuje. Moderní člověk bez bázně a hany si však nalezne i v tak nedotknutelných věcech, jako jsou legendy, to své – aktuální. Tím spíš, že se zde podává svědectví, jak rozuměli osobnostem naší dávné historie jejich současníci i další generace. Naskýtá se nám tak často cenný pohled na „odmytizované světce“, jenž nám říká, že i světec je jen člověk. I proto je dobré mít tuto knihu v knihovně.
Tereza Šnellerová
Paul Harding
Tuláci
Přeložila Zuzana Mayerová
Odeon 2011, 168 s.
Kniha Tuláci je popsána jako kontemplativní novoanglická rodinná sága, v níž otec a syn překročí omezující životy a nabídnou nové způsoby pohledu na smrtelnost a svět. Román má blízko k Tulákovi po hvězdách Jacka Londona, nejen názvem, ale i tím, že děj se odehrává v hlavě umírajícího muže. Dílo citlivě koresponduje s tendencemi americké literatury – také Harding zápasí o důstojnost postav, které se snaží vybojovat survival.
Postoj k příběhu a času je formulován klíčovým motivem starožitných hodin, ale i modalitou: „George Crosby se rozpomínal na spoustu věcí, když umíral, ale nebyl schopen vybavit si je v správném sledu.“ V hlavě školního hospodáře a opraváře hodin se odehrává sled překrývajících se epizod, vzpomínek a asociací, prokládaný „borgesovskou“ mystifikací. Paměť se dotýká především otce, epileptika Howarda Crosbyho, a jeho zvláštního světa, poznamenaného nevyléčitelnou nemocí. Howard je člověk, který kromě opravování hrnců a prodávání mýdla umí zastřelit vzteklého psa, pomoci při porodu a uhasit požár, ale nechápe, že „Ježíš byl zakladatelem moderního obchodu“. V obou postavách se životní role otce a syna střídají. Jeden jako druhý utíkají z domu a jako otcové pátrají po synech, anebo naopak, jako synové hledají své otce.
Esencí dalších linií je nadosobní touha. Touha po jednotě s Vesmírem je vyjádřena epizodou, kdy se umírající George Crosby propadá s železnou postelí do sklepa s hodinářskou dílnou a do tikající díry se za ním zcela nesentimentálně propadá blouznění, střecha, nekonečně modré nebe a černé nekonečno – upomínka na starobiblické Bet-el je v železné betli víc než nápadná. Je to touha po posmrtném životě (tikání hodin vzbuzuje ve vdově dojem, že vnímá zesnulého) i touha po tom, aby na těch řečech o Bohu opravdu něco bylo („nesmrtelný“ poustevník recitující vprostřed divočiny v aureole much latinsky Vergilia). To všechno by mohlo znamenat triumf Paula Hardinga nad věčností. Skutečnost je však jiná. Motivy i téma jsou silné. Definice výstižné. Sloh ale není příliš jiskrný ani svěží. Ač dokáže být i nápaditější („Slyš, Bože, můj pláč, když vypisuju stvrzenku na plechové kbelíky…“), autor často sklouzne až k oslím můstkům typu: „Na stromě rostlo listí. Ve vodě plavaly ryby.“ – Nelze přitom mít za terč kritiky překlad, který je věrný, byť je jeho syntax krkolomná. Harding sice chápe, že skutečnost netkví v banálních trapasech poskoků, ale v tůních a travnatých lagunách, pro přesnější vyjádření mu však chybí rozmach. Přesvědčivější je v líčení světa Howarda Crosbyho, v popisu proměn kalužního kamene v hlavu indiána polykající rybku, pátrání po otcových zubech v kukuřičných klasech nebo sestrojení kosmické tabulky ze stvolů trávy. Pozdní debut Paula Hardinga získal v roce 2009 Pulitzerovu cenu, dosáhnout úplného mistrovství bude pro autora ale náročné. Prožité utrpení z knihy přímo sálá. Autor tvořil nadoraz. Jedná se tak zřejmě o životní dílo.
Básník Ticho
Alexandra Salmela
27 aneb Smrt vás proslaví
Přeložila Barbora Špronglová
Argo 2012, 328 s.
Brian Jones. Jim Morrison. Jimi Hendrix. Zemřeli v sedmadvaceti, slavní jsou dodnes. Co si ale počít, když člověku táhne na sedmadvacet, je umělkyní duší i tělem, ale zatím to nikdo neocenil? Umřít se nechce, co kdyby to prošlo bez povšimnutí? Slovenská autorka vytváří svět plný stereotypů a utkvělých představ jednotlivce. Protagonistka Angie utíká před přáteli-intelektuály, kteří se ale příliš paktují s komerčními médii, do samoty lesnatého venkova. Zde však nachází jen další iluzi dokonalého života v podobě rodinky, jež žije natolik v souladu s přírodou, až to její členy přivádí k šílenství. Salmela na záměrně banálním příběhu trefně postihuje, jak ironičtí umíme být vůči druhým, aniž by nám došlo, jak směšní jsme my sami. Zbraní jí je sarkasmus a mnohočetná perspektiva vypravěčů – Angie, Opel Astra (zde přepis scénáře), plyšák, kočka domácí. Kapitoly jsou odlišeny stylisticky i typograficky. Opět funkčně: drsná hodnocení kočky Kassandry uvádějí nadpisy jak z červené knihovny. „‚Hovno mám před sebou!‘ křičel hospodář temným tragickým hlasem. ‚Hovno a žádnej život! Všechno je ztracený! (…) Dáš si pivko?‘ zeptal se a všednodenní sociální drama zbořilo viktoriánský melodram, který pseudoumělkyně tak urputně stavěla.“ Autorka neušetří nikoho a protagonistku už teprve ne, její umělecké pokusy a rádoby inspirativní výlet demaskuje jako další nesmyslné představení. A na čtenáři je, aby si z fragmentů odvyprávěných jednotlivými aktéry poskládal různé verze příběhu. Není jich málo.
Anna Vondřichová
Alan Moore, Stephen Bissette
Bažináč 3: Prokletí
Přeložil Viktor Janiš
BB art 2011, 189 s.
V osmdesátých letech byla série Bažináč na odpis. Pak ale vydavatelství DC napadlo, že by mohlo angažovat mladého a tehdy nepříliš zkušeného scenáristu Alana Moorea. Prodeje následně stouply a Moore dostal neomezený prostor. Tato série je knihu od knihy lepší. Ve třetí z nich se objevuje postava, kterou Moore sám stvořil – mág John Constantine, později známý jako Hellblazer. Ten Bažináče, který se cele skládá z rostlinné hmoty, naučí pár nových kousků a zároveň ho zatáhne do nejrůznějších problémů. K nejlepším epizodám patří ta, v níž štáb natáčí seriál o otrokářích a otrocích a do toho se rasistická herečka zamiluje do černého herce. Tento herec-levičák, který se celý život snaží s rasovými předsudky bojovat, se pak proměňuje v krutého otrokáře. K tomu se začínají probouzet mrtví na blízkém hřbitově. Mooreovi se podařilo na hororový žánr naroubovat současná témata, jako jsou gender, média a především ekologie, a přitom je dokáže podávat s vtipem, nadsázkou, občas i hrůzou. Tak třeba jednu stranu si pro sebe zabere klaustrofobně působící zombie, ležící století v rakvi, která poté, co vstane z hrobu, přijme práci pokladní v kině, protože i sebemenší pohyb je pro ni zpestření. Moore kromě vypravěčského umu dokazuje i umění rozvrhnout obrázky na stránku, a tak se Bissettovy kresby různě tříští, rozkládají a zase skládají. Bažináč se stal Mooreovou laboratoří, do které se rozhodně vyplatí aspoň jednou za rok nahlédnout.
Jiří G. Růžička
Miloslav Petrusek
České sociální vědy v exilu
SLON 2011, 291 s.
Název knihy hovoří o sociálních vědách, v předmluvě je řeč již jen o sociologii. Nicméně název je v tomto směru přesnější, protože se v knize nacházejí i medailony osob, které se sociologií souvisejí jen velmi volně – například Bedřich Loewenstein, Petr Robejšek či Ivan Sviták. Kniha byla chystána zhruba deset let. Je škoda, že přiložené bibliografie se zastavují na počátku tisíciletí a nejsou aktualizovány až do současnosti. Čtenář zde nalezne soubor biografických črt téměř tří desítek badatelů, jejichž jedinými společnými znaky jsou pouze české kořeny, emigrace a zpravidla úspěšná vědecká kariéra v zahraničí. Spíše než monografický charakter vykazuje kniha podobu encyklopedie. Každému autorovi je věnována jedna kapitola, která není nijak provázána s ostatními – jako přehledové slovníkové heslo. Tomu napovídá i důsledná snaha o nehodnotící přístup. Kapitola zpravidla obsahuje stručné nastínění životopisu a v různé míře podrobné bibliografické informace. Příjemné je, že každou část doplňují také stručné ukázky klíčových textů autorů. Jsou však vysloveně demonstrativní – rozhodně nejde o antologickou publikaci. Nejedná se tedy o nějakou vrcholnou vědeckou analýzu, ostatně to ani zjevně nebyla ambice knihy, nýbrž jen o stručné připomenutí některých jmen, která často rezonují v zahraničí více než v jejich původní domovině. Pokud na knihu pohlížíme pouze z tohoto úhlu pohledu, pak svůj cíl nepochybně úspěšně splnila.
Jakub Rákosník
Pavel Barša
Orientálcova vzpoura
Dokořán 2011, 328 s.
Kniha Pavla Barši je sborníkem textů a rozhovorů, které autor v posledních několika letech publikoval v odborných časopisech či kulturních periodikách. Knižní soubor ovšem texty staví do nového světla, v němž se naplno projevuje komplexnost autorova myšlení. Pomyslnou spojnicí témat je otázka vztahu většiny k menšině, ať už etnické, rasové či sexuální. Autor se zabývá evropskou imigrační politikou, multikulturalismem, zamýšlí se nad neokonzervatismem ve vztahu k americké zahraniční politice, zkoumá myšlenkovou podstatu feministického hnutí. Charakteristické je prolnutí obsahu a formy sdělení: „Protože nejlépe můžeme zachytit povahu nějakého jevu prostřednictvím protikladu vůči něčemu jinému, a přesto srovnatelnému.“ Struktura textů skoro vždy vychází ze dvou pojmů, jejichž definováním a vzájemným porovnáním dospějeme posléze k určitému více či méně konsensuálnímu závěru. Francouzskou aféru šátku tedy autor vysvětluje na komparaci unitaristické tradice republiky s pluralistickou podstatou demokracie, polemiku s Markem Jakoubkem ohledně kultury romských osad zase využívá k upozornění na nebezpečí esencializace kultury a k podpoře jejího konstruktivistického pojetí. Barša se tudíž i ve stylové rovině otevírá odlišnosti tak, jak hlásá realistická linie myšlení, vedoucí od Machiavelliho k Foucaultovi, která považuje za nutné politizovat odlišnost – tedy nahradit hierarchické rozlišení mezi subjektivním míněním a objektivní pravdou konfliktem interpretací.
Tomáš Dufka
Josef Dov Ha-Levi Solovějčik
Halachický člověk
Přeložil Milan Lyčka
Academia 2012, 172 s.
Poté, co religionista Milan Lyčka představil v knize Filosofie náboženství Josefa Solovějčika myšlenkový svět zřejmě nejdůležitějšího rabína židovské moderní ortodoxie, přináší nyní překlad jeho stěžejního díla. Knihu otevírá Lyčkova poučená studie, která výstižně dokládá, z jakých zdrojů čerpá Solovějčikovo vnímání nejen judaismu, ale i moderního sekulárního myšlení a filosofie. Zdánlivě nesourodé společenství víry a vědy ostatně určuje celé Solovějčikovo učení i jeho knihu. Jde vlastně o resuscitaci halachy – ta nemá být vydělujícím zaostalým výkladem světa, nýbrž racionálním přístupem, který nicméně zachovává místo pro nepoznatelné tajemství, neboť „záhadou všech záhad je sám Zákon“. Spojení lásky k Bohu a lásky k rozumu se sice může zdát iracionální, ale v judaismu má hlubokou tradici, která se v posledku jeví jako veskrze racionální akt. Rozpor podle Solovějčika plodí bytí a takto se dá nakonec chápat i jeho snaha smířit vědu s náboženstvím. Ačkoli Solovějčik patřil k litvackým mitnagdim, nepopře ani jisté (ponejvíce eschatologické) ovlivnění chasidismem, především tím lubavičským, což dokládá jeho přiznaná vášeň pro knihu Tanja i osobní přátelství s posledním chabadským cadikem Menachemem Mendelem Schneersohnem. Zásadní vlastností ideálního halachického člověka je prý schopnost tvořit a přetvářet svět k lepšímu. To je revoluční myšlenka, jež stejně jako život rabína Solovějčika dokládá, že lze být ortodoxní i moderní zároveň.
Lukáš Rychetský
Libor Dušek
Pamírský dům – harmonie dvou světů
Univerzita Pardubice 2011, 98 s.
Zajisté jsou lidé, kteří se domnívají, že když si něco nedokážou představit, není to ani možné. S takovým přístupem by se ale lidstvo daleko nedostalo. Etnologická studie Libora Duška se zabývá pozoruhodnými zvyklostmi v středoasijských velehorách Pamíru, „střeše světa“, tvořící předstupeň Himálaje. Existují důkazy, že se zde v období mladšího mezolitu formovala etnika indoíránská (svým způsobem naši předkové) i turkotatarská, dlící v oblasti severně od Himálaje i v jejich údolích. V eneolitu odtud přicházely do Evropy nomádské kmeny s kulturou sekeromlatů, v neolitu se zde formovaly a pak rozcházely po pláních zemských skupiny záhadných Tocharů, Árjové, Skytové a Kimerové, ujgurské, tatarské a tibetské kmeny, Kurdové a Jazídové – ti sídlili v odlehlých údolích, kde prý kdysi stávala biblická zahrada Eden se čtyřmi řekami. Pamírský dům oplývá kosmologickou architektonikou: jednotlivé prvky, sloupy, trámy, lavice a místa, mají symbolické významy vyjadřující vztahy k životu, světu a víře. Ač mezi obyvateli Pamíru – Šugnánci, Vachánci, Rynci a Pamírskými Tádžiky – převládá specifický ismá’ílitský směr islámu, mísí se s archaickými zoroastrickými zvyky v podivuhodné syntéze. Přílohy: komparativní slovníček běžných pojmů se zvukomalebnými podobnostmi a odlišnostmi, dále rejstřík informátorů a zdrojů. Čtivé, doporučeno!
Vít Kremlička