Režie Richard Řeřicha, ČR, 2012, 98 min.
Premiéra v ČR 14. 6. 2012
V posledních letech přibývá českých filmů reflektujících prostředí mládeže před rokem 1989. Zatímco Občanský průkaz byl pojat coby líbivé pelíškovské retro pro široké masy, …a bude hůř se pokusil o (možná až křečovitě) nekompromisní undergroundovou syrovost. Režijní debut kameramana Richarda Řeřichy DonT Stop se snaží kráčet střední cestou – snaží se nebýt lacinou nostalgickou komedií, ale zároveň příliš filmařsky neprovokovat a zůstat otevřeným i multiplexovému publiku. Řeřicha přebírá víceméně jen téma punkové subkultury, jinak sází především na vypravěčský standard teenagerovských grotesek „ze života“. Navíc snad úmyslně usiluje o to dávat za každou cenu najevo, že zůstává plně věrný své původní profesi, tudíž dílo zahlcuje rádobyefektními, místy až reklamně naškrobenými kameramanskými exhibicemi. Nejen že se estetika reklamních šotů (alespoň v Řeřichově podání) k punkové tematice zoufale nehodí, ale navíc retarduje budovaný děj. Ten se záhy zcela rozpadá do neustále se opakujících a čím dál nudnějších výjevů na téma punk versus éra socialismu a telenovelově banálních scének ze soukromého života hlavního hrdiny. V prologu nás režisér navnadí dojmem, že se pokusí konfrontovat rebelantství hrdinů v mladém věku s jejich až ponižující loajalitou vůči mainstreamu dnešní doby. Leč do současnosti se vracíme až v samém závěru, a to až nepředvídatelně kýčovitém – coby reklama na motorová vozidla by se vyjímal asi dobře, v daném kontextu však působí více než trapně.
Vladimír Tupáček
Prometheus
Režie Ridley Scott, USA, 2012, 124 min.
Premiéra v ČR 7. 6. 2012
Napjatě očekávaná předehra k prvnímu Vetřelci je nakonec spíš velikášskou dohrou tvorby jeho kdysi respektovaného tvůrce. Film je prodávaný jako mix Vetřelce, Blade Runnera a Vesmírné odysey, který bude mezi krvavou akcí a makabrózní scenerií ohledávat těžkotonážní filosofické otázky života, vesmíru a vůbec. Ve skutečnosti jeho příběh vyznívá spíš jako výprava neuvěřitelně otravných turistů do Giger landu s poměrně nerudným plešatým správcem a několika životu nebezpečnými mořskými potvorami. Motivace postav se řeší větami typu: „Tohle tvrzení nemám čím podložit, ale chci v něj věřit“, případně „Jsem geolog, miluji kameny“, a zápletka se točí kolem hloupé variace na Dänikena, která nakonec vyzní spíš jen jako nebývale chatrný MacGuffin pro přehlídku mimozemských krajin a blízkých setkání mazlavého druhu. Neustále se jalově cituje první Vetřelec (přeceňovaná postava androida Davida je jen další variací na nehybné pohledy a všeomlouvající nečitelné záměry Ashe a Bishopa) a vizualita se tříští mezi gigerovskou kombinací gotiky a útrob, estetikou olihní a jiných vodních tvorů a fascinací sošnými muskulaturami. Na snímku je sice znát profesionalita předchozích Scottových děl projevující se v perfektní práci se scénou, světlem a tempem, nicméně soustředěnou snahu o budování nálady neustále narušují hrubé vpády směšných dialogů a nedotažených dějových motivů.
Antonín Tesař
Warrior
Režie Gavin O’Connor, USA, 2011, 140 min.
DVD, H. C. E., 2012
V poslední době se stává takřka trendem křížit tvrdé chlapské záležitosti s jímavým příběhem, jenž naplní srdíčko a přinese nějaké ty umělecké přesahy. U snímků jako Wrestler či Fighter (jakkoli svým pojetím a kvalitou vcelku rozdílných) by se předchozí věta určitě dala přeformulovat bez posměšného tónu. Jde totiž o stylisticky či žánrově poměrně osvěžující díla. Warrior se však vydává podivnou cestou: bere klišé z žánrů sportovního filmu, rodinného i sociálního dramatu a lepí je k sobě. Pod hromadami adrenalinu a navlhlých kapesníčků tak dřímá pouze mechanická vykalkulovanost. Tím, že zmnožíte klišé, bohužel nevytvoříte chytrý film. A tak lze konstatovat, že příběh dvou MMA bijců, z nichž první – učitel fyziky – bojuje o peníze kvůli vlastní rodině a druhý – dezertér z Iráku – kvůli rodině svého padlého „kamaráda v boji“, vyniká solidními hereckými výkony, vcelku povedeným pojetím soubojů v kleci a přebujelým patosem. Jo, ještě je třeba dodat, že dotyční jsou bratři z problematické rodiny, jejíž otec se snaží navázat s oběma syny kontakt. Je na to vybaven tříletou abstinencí a výbornými trenérskými schopnostmi. A pro zpestření je tu favorizovaný ruský bijec a studentské obecenstvo fandící dočasně suspendovanému profesorovi. Spolu s ředitelem. Při psaní předchozích řádků se vlastně vyjevuje, že tento snímek je zástupcem ještě mnohem obecnějšího trendu: potřeby zabalit ryze brakové prvky do pseudouměleckého díla.
Tomáš Stejskal
Patti Smith
Banga
Columbia 2012
Za rockovým cirkusem nespoutané divoženky, která ve svých mladých letech prý dokázala zúročit i emocionální výkyvy spojené s měsíčky, se leckdy ztrácela hlavní inspirace. Tou pro Patti Smith vždy bylo velké umění. Na počátku sedmdesátých let se zdálo, že jde o pokus pozvednout rock’n’roll na mytickou úroveň poezie prokletých básníků. Ačkoli nakonec právě rock’n’roll vytáhl někdejší básnířku z kutlochu plného knih, které její budoucí slávě nijak neposloužily, nyní se zpěvačka vrací tam, odkud vyšla – k jakési hvězdné recitaci. Srovnávat toto místy působivé prozpěvování se staršími deskami by nebylo spravedlivé. Je zde prostě od všeho trochu. Sice v rozvolněné, znatelně unavenější podobě, zato ale závažnější o tíhu doby, která zatím uběhla. Co zaujme, je dávka kulturního snobismu. Po této stránce je nové album skutečně velikášské. Písně jsou plné odkazů a věnování: hned první skladba upomíná na objevení Ameriky, jiná je darem Johnnymu Deppovi k narozeninám, další připomínají Amy Winehouse či oběti japonského zemětřesení, ale dojde také na ruské klasiky. Je to celá hromada poct a vycpávek. Hudba, v níž se hojně objevuje také východní brnkání, možná odkazuje k sladkým dobám psychedelického mládí, možná jde o soundtrack k pohádkám tisíce a jedné slasti života v umění. Podobně jako v případě nahrávek Neila Younga, jehož písní deska končí, jde přese všechno o dobrou hudbu do auta, zvláště pokud se ven díváte zadním oknem s vědomím, že v srdceryvném mžení není kam spěchat.
Billy Shake jr.
Mika Vainio
Life (…It Eats You Up)
Editions Mego 2011
Mika Vainio je veterán: člen progresivních Pan Sonic, tvůrce mnoha hudebních projektů, autor remixů, mimo jiné pro Björk. Pan Sonic se přes nekompromisnost, s níž mísili techno beaty s noisem a strojovými pazvuky, rychle etablovali a získali velmi silné postavení na poli experimentující elektronické hudby. Nyní je však kapela nečinná a Vainio tři roky po výborném albu Aíneen Musta Puhelin / Black Telephone of Matter přichází s další sólovou deskou. Vainiova diskografie čítá řadu položek, které v zásadě spadají mezi dvě základní polohy. V hudebníkově sólové produkci se střídají do sebe obrácené, usebrané nahrávky s extrovertně až agresivně laděnými alby. Většinu ambientně laděných desek Vainio vydal na labelu Touch, tedy na značce, která se zaměřuje na kontemplativní elektroniku, field recordings apod. Aktuální deska ale patří k linii těch hlučných, jdoucích posluchači po krku. Vainio se na této nahrávce stylově vrací k rané tvorbě Pan Sonic. Tvrdé noiseové plochy zde opět, jako jakési zpomalené ozvuky apokalypsy, střídají temné beaty. Ovšem i práce s tichem, respektive užití tichých pasáží narušovaných jen bubláním elektroniky, zde dosahuje dokonalosti. Tuto metodu ostatně podtrhuje už název úvodní skladby In Silence a Scream Takes a Heart. Třináctiminutový opus je klíčem k celé desce. Poukazuje na to, že ticho může znít hlasitěji než lecjaké skřípění industrialu. Jen je třeba vědět, kdy se k němu uchýlit. Vainio to evidentně ví moc dobře.
Martin Šenkypl
Magdalena Kožená
Love And Longing
Deutsche Grammophon 2012
Novinka mezzosopranistky Magdaleny Kožené obsahuje tři slavné písňové cykly tří skladatelů. Pěvkyni spojila dohromady s jejím manželem dirigentem Simonem Rattlem, ale také s Berlínskými filharmoniky. Jedná se o živé nahrávky pořízené v lednu letošního roku. Lyrický, subtilní projev Kožené se dobře hodí k písňovému repertoáru, což pěvkyně již mnohokrát potvrdila na řadě koncertů i nahrávek. Album, trochu zbytečně lákavě nazvané Láska a touha, otevírají Dvořákovy Biblické písně. Ty byly psané pro klavír a hlas, avšak existuje i jejich orchestrální verze, pořízená Vilémem Zemánkem. K intimní náladě i textům Biblických písní se sice klavír hodí víc, ale je dobře známo, že písně s orchestrem jsou posluchačsky atraktivnější. Kožená ve své interpretaci zdůrazňuje právě onu pokornou, intimní, introvertní a meditativní polohu písní. Výborný je i přednes následujícího Ravelova cyklu tří poem Šeherezáda na texty Tristana Klingsora. Ty na albu představují polohu mystickou, erotickou i dramaticky vypjatou. Nakonec je zde jeden z nejkrásnějších písňových cyklů vůbec – Pět písní na texty Friedricha Rückerta, tzv. Rückert-Lieder, od Gustava Mahlera. To je vrchol celého alba. Kožená je absolutně ponořená do textů a i Simon Rattle s orchestrem tu znějí opravdu jako ve svém živlu. Po poslední, nádherné, smutné, meditativní písni Ich bin der Welt abhanden gekommen (Ztratil jsem se světu) už ani nelze nic jiného přidat. Kožená opět dokazuje, že právem patří mezi světovou špičku.
Milan Valden