Karel Vysloužil
Řekli oba
Lípa Vizovice 2012, 42 s.
Ve sbírce Karla Vysloužila Řekli oba nečekaně vytryskl čirý pramen erotické lyriky – jako překvapení okamžiku, kdy žalné zřídlo jiskrně prosvitlo srdce jasným proudem ryzí milostné poezie, jež opláchne rmut a dá vstoupit zásvitu lásky, jenž zčistí smutky a posílí k životu. Ano, pramen Vody živé posiluje naše kroky a zní Písní života, zurčí, točí se meandry, pádí peřejemi, šumí brody a dodává sil, kdy už jsme téměř klesnuli slábi vichrem útrap. Spirituální lyrik Karel Vysloužil pro jednou smlčel tragická mementa svého života s Jitřenkou a promluvil k nám, co přese všechno toužíme milovat, slábi a silni v jednom, odhodláni přemoci svou tíž a žal. Kdo ví, třebas také někdy potkáme svou Večernici? Básník rozdává vrchovatou měrou, ač prázdné hrsti; múza je skromná průvodkyně, neviditelná na básníkových cestách světem, a očekává, kdy jí padneme k nohám a obejmeme kolena v prosebném gestu. Jsou básníci, jejichž kroky vedou pod rodný krov, a jsou básníci, které vede cesta ke hvězdě kráčející nebesy; tamti jdou přímo, tamti zase cikcak – a není, kdo by je odradil. Anebo snad ano? Ti jdou přímo ke svému hnízdu a nevidí než sebe a ti zas jdou křivolakou cestou, jak jim káže hlas a nespokojenost jim velí. „Tu řeku najít/ a sbírat oblázky/ z jejího čistého dna/ a neklást otázky/ po velikosti/ pocitů v srdci.“
Vít Kremlička
Kingsley Amis
Jake má problém
Přeložil Miroslav Jindra
Plus 2012, 344 s.
„… a pak tu byla samozřejmě obloha, ničím neozvláštněná, ale v takovýhle jasný den přímo nádherná. A přesto už ne tak nádherná, říkal si Jake v duchu, jak by mu připadala před takovými pěti deseti lety.“ Celý příběh je nesen pocitem vyhořelosti hlavního hrdiny, stárnoucího učitele historie na Oxfordu Jakea Richardsona, distance a pohasínajícího zájmu o všechno, co dřív naplňovalo jeho život – kariéru, koníčky a zejména ženy. To však neznamená, že by román Kingsleyho Amise byl nějak vysušený či mdlý. Naopak – jeho hlavní dynamiku tvoří humor, nadsázka, satirická sžíravost. Terčem posměchu jsou konvence společenského života, akademický provoz, ženská emancipace, v první řadě ale psychologická pseudovědecká léčba a její hantýrka. Její obětí se Jake stává, když se chce zbavit svého neduhu, ochabující sexuální touhy. Vypravěč nás provádí různými léčebnými metodami, od čistě technicistních až po skupinové terapie poskytující další pozoruhodný vzorek poruch. Nakonec se však Jake tomuto nátlaku vzepře: prohlédne nejen neschopnost lékařů mu pomoci, ale také jejich cynický pohled na pacienty jako na pouhé zajímavé úkazy vybočující z normy. A u sebe zjišťuje nezájem o změnu věcí. Kniha (vydaná původně roku 1978) u nás vychází potřetí, nicméně je stále aktuální, stále jde o svěží a živý text.
Hana Kosáková
S. J. Watson
Dřív než půjdu spát
Přeložila Šárka Kadlecová
Knižní klub 2011, 368 s.
„Až budu v noci spát, z mé mysli se vymaže všechno, co vím dnes.“ S touto myšlenkou každý den ulehá hlavní hrdinka knihy Dřív než půjdu spát britského prozaika S. J. Watsona. Ztráta paměti a hledání vlastní identity je poměrně oblíbené téma, a to jak v oblasti filmu, tak literatury. Čtenáři a diváci mohou v přímém přenosu sledovat protagonistův boj s jeho vlastní myslí; i toto dílo se stalo základem připravované filmové adaptace, jejíž produkce se ujal Ridley Scott. Kniha má formu deníku, který si hlavní hrdinka vede, aby druhý den ráno věděla, kdo vůbec je. Zhruba do sté strany jsme svědky líčení denní rutiny, jako je první pohled do zrcadla nebo zjištění, že je hnedle o dvacet let starší. Ale pak Christine začne nacházet podezřelé stopy vedoucí k její minulosti a příběh nabere velice rychlý spád. Autor používá chytrý a čtivý jazyk, takže se čtenáři nestihnou pomalu ani rozkoukat, a už se blíží k vyvrcholení celého příběhu, což je možná škoda, protože po dočtení se objevují otázky – jak to vlastně dopadlo? Vrátila se protagonistce paměť? A co ostatní postavy? Všechny otázky však jen podporují základní tezi o nesmírném významu paměti samotné. I když nás mysl zrazuje a klame, stále jsou to vzpomínky, co vytváří minulost. Doufáme, že se na ně lze spolehnout, přestože víme, jak jsou pomíjivé.
Barbora Dušková
12 nejmenších pohádek
Baobab 2012, 240 s.
Bylo-nebylo, někdo dostal dobrý nápad, a dokonce se ho podařilo realizovat. Jak napovídá název, soubor obsahuje dvanáct zdánlivě notoricky známých pohádek ve dvanácti sešitech v lepenkové krabičce. Obsahují jak krátké textové, tak – po mém soudu bez výjimek velmi zdařilé – obrazové provedení příslušné pohádky. Jeden výtvarník na jednu pohádku. (Na autory tak pro jejich vysoký počet jmenovitě neodkážu.) Konečně tu máme možnost setkat se namísto nekonečného opakování kanonických nebo bezduše primitivních verzí pohádek s patřičnými podpůrnými ilustracemi s mnohem vhodnějším a zajímavějším přístupem. Zapsaná a nakreslená pohádka se otrocky vzájemně nezrcadlí, naopak vznikají odlišnosti – různé příběhy, případně dvě variace jednoho. Podstatné je, že tento způsob prezentace jako by pohádky navracel zpátky k jejich orálnímu původu, i když v multimediální podobě, a povzbuzoval ve čtenářích bez ohledu na věk jejich kreativní potenciál k další hře s těmi nejobvyklejšími historkami – o dědečkovi, který měnil a měnil, o Smolíčkovi nebo koblížkovi. V takovém nastavení pak nevadí ani moralistní tón, který lehce prosakuje v některých z nich. Děti tak třeba mohou pochopit, že vyprávět něco řečí a obrazem je přece jen něco jiného, a rodič či vychovatel zase může tímto poznatkem čelit tlaku masmediálního zpravodajství.
Zbyšek Týl
Julian Barnes
Vědomí konce
Přeložil Petr Fantys
Odeon 2012, 160 s.
Předposlední román nositele Man Booker Prize za rok 2011 Žádný důvod k obavám (česky 2009) se pohyboval na pomezí žánru románového eseje, litanie, disputace a sporu, čišela z něj nejistota člověka v tváří v tvář smrti a především Bohu. Protagonista, jenž se pokoušel vysvětlit smrt svých blízkých pomocí konců slavných osobností, se postupně utvrzoval v tom, že odejít musíme všichni stejně: na pochybách, ve strachu, před nímž neochrání ani ironie, ani patos.
Anthony, hlavní hrdina Barnesova posledního díla, svou nejistotu deklaruje hned od počátku, netýká se však budoucího života po životě, ale jeho vlastní minulosti. Jako vypravěč neustále zdůrazňuje svou nespolehlivost, jež je však paradoxní – copak vystudovaný historik a vedoucí místní knihovny nemá víc sebevědomí? Nicméně ani další postavy příběhu, který se ve dvou částech postupně rozkrývá, čtenáři cestu neusnadní. Historii jednoho dávného přátelství, zklamané lásky a životní tragédie lze opět (u Barnese tradičně) číst jako milostný román, esej na téma paměť, román historický (velmi věcný a nepřikrášlený obraz šedesátých let na britských univerzitách), ale i jako detektivku. Rozluštění záhady nicméně v postmoderním duchu nepřináší úlevu čtenáři ani postavám, ale pouze „vědomí konce“. Barnes zde odkazuje na text literárního historika Franka Kermodeho Smysl konců, v němž se poukazuje k potřebě rozumných, smysluplných závěrů. Zde nic podobného nenalezneme, odhalení přináší jen frustraci z toho, že příběh zůstává rozšklebený jako stará rána.
Ukazuje se, že minulost dokáže člověka rozrušit přinejmenším stejně jako budoucnost. V podobně přísném (až středověkém) duchu jako v minulém románu nutí autor postavám i čtenáři pocit, že všechno v životě se počítá. Nad ničím, co kdy provedeme, se nemávne rukou a nikdy nevíme, kdy na nás minulost vyskočí zpoza dávno zapomenutých rohů – tak jako na Anthonyho, jehož jasná představa budoucnosti (v klidu dožitá existence lehce znuděného důchodce) se totálně zhroutí na základě jednoho dopisu a jednoho dávného deníkového záznamu. Při této perspektivě se nabízí otázka, jestli je budoucí a minulé – při jejich provázanosti – vůbec možné rozlišovat.
Adrian Finn, Tonyho dávný přítel a posléze konkurent v lásce, jenž na nevypočitatelnost života doplatil z postav jako první, tvrdí, že nesnáší způsob „jakým Angličani neberou vážně, když něco berou vážně“. Julian Barnes je z autorů, kteří svá témata vážně berou, a především ta, o nichž se mluví tak těžko, že i postavy mají tendenci je vytěsňovat. Zejména druhá část textu se od dějinné linie odklání k úvahovosti, vypravěč klade otázky sobě i čtenáři. Nikdo tu není v bezpečí, všichni jsou konfrontováni se zpochybňujícím pohledem na to, o čem se domnívají, že tvoří jejich život – povahu přátel i sebe samých, hodnotovou hierarchii „významných“ i „všedních“ událostí, vzpomínky a jejich pravdivost. Neznám nikoho, kdo by dokázal o základních věcech člověka vyprávět líp, tj. řízněji a bystřeji, než Julian Barnes.
Anna Vondřichová
James O’Barr
Vrána
Přeložila Dana Krejčová
Comics Centrum 2012, 272 s.
Černobílý komiks, základní kniha stoupenců stylu emo, vychází v rozšířené edici. Přibyly dvě scény: vzpomínková a snová. Druhá dodává dílu, jímž se jeho autor pokusil vyrovnat se ztrátou milované osoby, sebereflexivní rozměr, kdežto první jen zbytečně rozvíjí nostalgický patos. Autorovo alter ego se v knize stává neohroženým mstitelem v superhrdinském duchu. Hrdinou je mladík, jehož přítelkyni znásilní a posléze zastřelí parta městských flákačů. Hnán touhou pomsty, obživne, začne posilovat, trénovat bojové sporty a poté se vydá vyřídit si s chuligány účty. Přímočarý děj autor ředí vzpomínkami, sny a poezií, která zaznívá z úst muže, jenž se stává ztělesněním dokonalosti – s vypracovanou muskulaturou a hlavou plnou klasické literatury. Dostane se tu i na texty dalších předchůdců emo – skupiny Joy Division. Při mstitelských výpravách se hrdina nezapomene dobře namalovat (rozšiřuje jizvy, které mu po smrti zůstaly), obléct do černého a občas se ještě trochu pořezat žiletkou. O’Barr používá různé techniky kresby: vzpomínkové a snové pasáže jsou vyvedeny uhlem a ve výsledku působí realističtěji a propracovaněji než „realita“ kreslená tuší. Z psychoanalytické pomůcky se stal úspěšný komerční projekt, který je třeba občas vytáhnout z hrobu a vyslat na další výpravu za dolary. Nakladatelství Comics Centrum pak tvrdí, že to funguje i v korunách.
Jiří G. Růžička
Souvislosti 1/2012
Patrik Ouředník jako téma prvních Souvislostí ročníku 2012. Dobré startovní okénko do Ouředníkovy tvorby pro nezasvěcené. Obeznámení čtenáři mohou dále vybírat z rozhovorů s Chistianem Bobinem, Justinou Bargielskou a dalšími, či „proříznout“ současnou (nejen) českou poezii. Zpět však k úhelnému kameni čtvrtletí. V čísle najdeme příjemně vyčerpávající rozhovor s Ouředníkem a několik překladů zahraničních recenzí jeho knih. Dozvíme se o recepci jeho tvorby v českém i mezinárodním literárním diskursu. Rozdíly jsou poměrně šokující – rozvinou se posléze v diskusi o vztahu českých čtenářů k umělecké literatuře, významu angažovanosti a názorovém povědomí o celé problematice. Recenze poskytují v poměrně vysokém rozlišení obraz, na co se může nastávající Ouředníkův čtenář těšit. Je třeba znovu zdůraznit, že znalci spisovatelovy tvorby se spíše lehce pousmějí nad citacemi a souhlasně kývnou. To je zároveň lehká slabina tématu čísla – většina recenzí se blíží anotaci, což funguje spíše v případě potenciálních zájemců. Pro ty je navíc v některých textech (nejvýmluvněji Jean Montenot: Ad acta, ad arbitum) snad až příliš detailů o tom, „jak autora číst“ a o čem vlastně vypovídá. Na druhé straně se tak trochu daří promluvit i ke zkušenějším „ouředníkofilům“. I přes zmíněné slabiny dokazují první letošní Souvislosti, že patří k těm nemnoha českým literárně-kulturním periodikům, která se ještě mají o co podělit.
Miroslav Bárta
Martin Soukup
Kultura. Biokulturologická perspektiva
Pavel Mervart 2011, 367 s.
Kniha Martina Soukupa Kultura. Bioideologická… vlastně Biokulturologická perspektiva podává učebnicový přehled prastarých i novějších prací o moudré nadvládě genů, které se už tolikrát ukázaly jako zneužitelné či dokonce nebezpečné. Z těchto absolutních vyprávění o sobeckých genech, legitimizujících přežití silnějších a nadřazenost jisté (rozuměj naší) rasy, z prací sociálně darwinistických a eugenických pak vychází šest Soukupem propagovaných a v knize představených evolucionistických přístupů ke kultuře. Až je obtížné rozhodnout, který z evolucionistických pohledů na škále legrační – nebezpečný dosahuje varovnějších hodnot: sociobiologie? Etologie? Memetika? Na seznámení se zrůdnou minulostí vědy by nebylo nic špatného; problém však představuje téměř chybějící reflexe (eugenika není pouze „pochybná“, ale zkrátka ostudná). Autor navíc výčtovou povahou knihy popírá sílu své pozice, předstírá objektivitu, čímž se manipulace čtenářstvem – zřejmě studenty antropologie nebo laiky, zoufale hledajícími jednoduše srozumitelný smysl života – stává záludnější. Soukup chybuje i věcně: známé antropologické kauzy tendenčně zjednodušuje, slovně se distancuje od sociálního darwinismu, kterým však nechává prodchnout celou knihu (třeba život ženy po menopauze je plýtváním, tedy pokud se nestará o vnoučata), plagiuje sám sebe. Celek knihy tak svým bioalibismem vytváří prostý a snadno uchopitelný svět, v jehož jádru bojují geny, a proto nemá moc smysl se o cokoliv snažit.
Johana Kotišová
Jana Jiroušková (ed.)
Svatební rituály u nás a ve světě
Nakladatelství Lidové noviny 2012, 335 s.
Publikace je tvořena statěmi sedmnácti autorů, jejichž perspektiva se pohybuje od historické přes antropologickou, etnografickou až po sociologickou. Odlišná metodologie tu není na závadu, protože zvolené hledisko je vždy prozkoumáno důkladně – představa, že by se například v části Asie a Oceánie v jednotlivých kapitolách postupovalo od historického výkladu po rozmanitost vdavků, je absurdní. Spíše jde tedy místy o čtení na hranici výkladu, pohádky a dobrodružného románu. Chcete vědět, proč se v Číně při svatbě sedmkrát překročí ryba? Proč v Africe ženu před sňatkem systematicky krmí? Jak se lze v Indonésii nechat oddat únosem? Kolik se ve Střední Asii platí za „ukázání zetě?“ A jakou roli hraje při íránské svatbě zrcadlo? Autoři, kteří většinou pocházejí z akademického prostředí, dokázali propojit odbornost se vstřícností vůči čtenáři, aniž by téma jakkoli zlehčovali nebo výrazně popularizovali. Okouzlení rozmanitými rituály však s sebou nese i lehký smutek. Při pohledu na záplavu vymožeností současného svatebního průmyslu, jenž vynáší skoro stejně úspěšně jako zboží pro děti, je jasné, že se svatební obřad rychle a nenávratně proměňuje: z přechodového rituálu zbylo už jen nablýskané pouzdro, které nic hlubšího neskrývá.
Anna Vondřichová
Eugene B. Sledge
Se starou gardou
Přeložil Michal Ulvr
Knižní klub 2011, 368 s.
Krvavé boje druhé světové války pokračovaly v Tichomoří až do 15. srpna 1945, kdy po bombardování měst Nagasaki a Hirošima A-pumami Japonsko kapitulovalo. Zarputilí skauti si jistě vzpomenou na postavičku jménem Tom Atom, který události té doby komentoval v komiksu časopisu Junák, jenž vycházel v již osvobozeném Československu. Autor válečných memoárů Eugene Bondurant „Sledgehammer“ Sledge nastoupil jako pěšák-dobrovolník do námořní pěchoty armády USA v roce 1943 a prošel bitvami o tichomořské ostrovy Peleliu a Okinawa. Své deníkové zápisky zkompletoval do knižní podoby po návratu do civilu. Jeho líčení válečných zážitků patří k tomu nejsilnějšímu, co lze o válce v Tichomoří číst: svou autenticitou, vyjádřenou odhodlaností, ale i filosofickým podtónem rozmýšlení nad válkou a o lidech v ní. Za připomínku stojí jeho slova z epilogu: „Pokud přežijeme příchod nového tisíciletí a ani potom nepřestanou státy usilovat o porobení jiných, každý si bude muset uvědomit své povinnosti a obětovat se pro dobro vlastní země. Jak se dříve říkávalo mezi vojáky: Jestli je ti země dost dobrá, abys v ní žil, je dost dobrá, abys za ni i bojoval.“ Výsady jdou ruku v ruce s povinnostmi. Eugene B. Sledge po válce studoval na univerzitě, získal doktorát z biologie v oborech mikrobiologie a ornitologie. Zemřel v roce 2001.
Vít Kremlička
Radomír Socha, Václav Hálek, Jiří Bauer, Jiří Hák
Holubinky
Academia 2011, 518 s.
Russula, latinský název pro holubinky, nám může po slovansku znít trochu jako rusalka. A opravdu, tyhle pestrobarevné houby, roztroušené po lesích v hojném počtu i proto, že je – až na holubinku namodralou a nazelenalou – nikdo moc nesbírá, připomínají tančící divoženky. Tato kniha několika autorů je vůbec nejrozšířenější publikací o nich a obsahuje celkem sto padesát druhů. Většina z nich má ale i své variace, a tak můžete třeba holubinku krvavou, tedy původně červenou, najít i v podobě holubinka krvavá sírová, která je naopak žlutá. Zkušený houbař-kuchař samozřejmě žádnou knihu o holubinkách nepotřebuje. Prostě vyrazí do lesa, a když vidí skupinku holubinek, která by se mu hodila do košíku, do jedné kousne. Když je dobrá, bude dobrá i v jídle, když ne, může tu krásu nechat lesu. Zásadní je samozřejmě poznat, že se opravdu jedná o holubinku (to se zjistí třeba tak, že z nohy vydloubnete kus dužiny, která by měla mít strukturu polystyrénu – tedy žádná vlákna). Pro bádajícího mykologa jsou holubinky doslova zlatý důl. Může pod mikroskopem zkoumat výtrusy nebo s chemickými látkami nejrůznější reakce. A právě takový mykolog ocení tuto tlustou encyklopedii, kde je u každého druhu nejen popis plodnice, ale také soupis mikroznaků, makrochemických reakcí a ekologie (tj. kde ji můžete najít). Jedlík pak ocení zmínku o kuchyňské hodnotě, oba pak upozornění na jiné druhy hub, s nimiž je možné si nalezenou holubinku poplést. Na konci nechybějí rejstříky, jen ty kuchařské recepty tu nenajdete.
Jiří G. Růžička