Bajkonur
Režie Veit Helmer, Německo, 2011, 94 min.
Premiéra v ČR 7. 6. 2012
Existuje jistý druh filmů, které se honosí přídomkem festivalové, přitom je však nelze nazvat artovými. A nejde ani o midcult, protože obvykle nepředstírají realismus ani závažná témata. Vyznačují se naopak výraznou vizuální stránkou (o stylu se příliš hovořit nedá) a důrazem na poetickou atmosféru. Mohli bychom jim říkat filmy pro sluníčkové lidi. Když Veit Helmer natočil v roce 1999 debut Tuvalu, němou groteskní romantickou hříčku, šlo o vcelku svěží počin, předurčený k různým diváckým cenám. Tuvalu ještě umně maskovalo scenáristickou neschopnost autora svou sebevědomou formou. O dekádu později však režisér filmem Absurdistán naplno ukázal, jak umí přetavit přepálenou vizualitu a rozjuchanou atmosféru do obludné směsi, která postrádá tempo i soudnost. Nyní v novince Bajkonur už zcela paběrkuje na svých trademarcích. Lyrika hnaná ústředním motivem „láska přemůže veškeré nepřízně“ možná není tak odporná jako v Absurdistánu, je to však dáno tím, že film už zcela postrádá nějaké opravdové téma. Tudíž nezbylo nic, co by bylo možné nechtěně karikovat. Příběh vesnického radioamatéra Gagarina, kterému jednou z oblohy místo kusu šrotu spadne nevěsta v podobě vesmírné turistky Julie, se snaží být romantickou pohádkou, jenže kromě neschopnosti vyprávět tato směska vyschlá jako kazašská step nenabízí jedinou sympatickou postavu, jen sbírku scén, z nichž někdo kauzalitu odvolal na odpočinek. Je to natolik nekonzistentní a nudné, že se už nad tím nelze ani pohoršovat.
Tomáš Stejskal
Iron Sky
Režie Timo Vuorensola, Finsko, 2012, 93 min.
Premiéra v ČR 12. 7. 2012
Zápletka o německých nacistech žijících na odvrácené straně Měsíce je výsledkem horečnatého snu, který se zdál před řadou let v sauně spolupracovníkovi režiséra Timo Vuorensoly, autora kultovní parodie Star Wreck. Tuto skutečnost by si měl divák uvědomit hned na začátku Iron Sky, aby se při sledování filmu vyvaroval zbytečného řešení podružností týkajících se například fyziky. S tímto vědomím se z Iron Sky může vyklubat zábavný snímek se spoustou odkazů filmových (Chaplinův Diktátor, Doktor Divnoláska, Star Trek a Star Wars) i hudebních (Richard Wagner nebo Pink Floyd). Některá místa vyjdou poněkud hluše, avšak není zcela jednoznačné, zda jsou spíše trapná, anebo naopak tak vtipná, že už to ani není k smíchu. Klíčovou roli hraje hudba skupiny Laibach, respektive už samotná účast této skupiny na projektu. Laibach provázejí kontroverze spojené s image evokující radikální pravici a právě zaměnitelnost vůdce a skrytý nacionalismus řady vlivných států je poměrně závažným motivem Iron Sky, který vynikne poté, co odpreparujeme veškerý humor. Z tvůrčího hlediska je snímek důležitý netypickým produkčním přístupem, díky němuž se značná část natáčecího rozpočtu – více než desetina – získala od fanoušků. Takové přiblížení diváků a tvůrců je u výpravného sci-fi neobvyklé a dosti osvěžující. Dost možná půjde o předobraz funkčního způsobu koprodukce do budoucna. Sice se takhle nezaplatily úplně prvotřídní a uvěřitelné efekty, ale je to koneckonců „jen“ sen ze sauny.
Jakub Pech
Piranha 3DD
Režie John Gulager, USA, 2012, 83 min.
Premiéra v ČR 21. 6. 2012
Zatímco první Piraně režiséra Alexandra Aji jsme mohli oceňovat coby požitkářskou kombinaci groteskního násilí a plážové erotiky, jejich pokračování od Johna Gulagera (prvoplánově splatterová trilogie Krvavá hostina) lze v podstatě z podobných důvodů zatratit. Ajův film se totiž držel šablony béčkových hororů osmdesátých let, která dnes už působí tak konvenčně, že ji využívají jen hodně zastydlé žánrové produkce, a na několika místech ji vyhrotil do extrémů, kterých by se doboví tvůrci nikdy neodvážili. Piranha 3DD už žádnou šablonu nemá a jen přes sebe vrství jednorázové scénky oddělené intermezzy v podobě sestřihů nejrůznějších vodních hrátek. Jednotlivé skeče nejenže nevytvářejí vzájemná pnutí, ale především jsou samy o sobě značně krátkodeché. Angažovat Davida Hasselhoffa, aby zde hrál sám sebe, je nepochybně nosný nápad, jenže vyzní poněkud do ztracena, když ho ve většině scén vidíme jen bezradně se rozhlížet na sedačce pro plavčíka nebo u bazénu se záchrannou deskou. Podobně rozpačitě působí i většina ostatních výstředních nápadů, na kterých stojí řada dalších scének: piraně ve vaně, použití přítokového potrubí bazénu jako sexuální pomůcky nebo mnohé odkazy na první díl. Nakonec není problém ani tak v tom, že celý film je chaotický a epizodický, jako spíše v tom, že mu chybí elementární dramaturgie, která by vygradovala a vypointovala každou z jednotlivých epizod. Sex a krev se tu nakonec naneštěstí mísí jen do mdlé beztvaré kaše.
Antonín Tesař
Chris Heenan & Dimitra, Lazaridou-Chatzigoga
Der Schlaue Fuchs
More Mars 2012
Pátá položka v limitované edici třípalcových CD-R řeckého vydavatelství More Mars obsahuje patnáctiminutovou nahrávku pojmenovanou Mazaná liška. Skutečně, v Berlíně usazený hráč na kontrabasklarinet Chris Heenan, známý ze Splitter Orchester, i hráčka na citeru Dimitra Lazaridou-Chatzigoga, tvořící s Ferranem Fagesem duo Ap’ostroph, jsou dostatečně mazaní. Své instrumenty nechávají znít tak, že bez pomoci vkusně vyvedeného bookletu bychom o užití klasických nástrojů mohli vážně pochybovat. Nahrávka sice obsahuje momenty, kdy dlouhý dunivý drone a slyšitelné cirkulační dýchání dává tušit, že se jedná o kontrabasklarinet, avšak citera se zde klasicky nerozezní ani jednou. Lazaridou-Chatzigoga užívá různé objekty, které klade na rozvibrované struny citery. Výsledný zvuk tvoří postupně se proměňující dlouhé plochy od středových až po hodně vysoké polohy. Oproti tomu rozsah klarinetu umožňuje jak doplňovat spektrum o basové a subbasové tóny, tak znít unisono. Díky užití multifonik je několik míst až mrazivě intenzivních. Přestože se jedná o plně improvizovanou nahrávku, je vcelku snadné sledovat jakýsi úvod, hlavní téma, klimax a závěr, přičmež první a poslední část si jsou dosti podobné, a nabýt tak dojmu, že skladba měla nějakou předem danou strukturu. Deska se skvěle hodí jako nenásilný úvod do světa volné improvizace, protože i nenavyklému posluchači může přinést přinejmenším příjemný poslech a snad i touhu po další dávce. Je to mazaná deska.
Petr Vrba
El-P
Cancer for the Cure
Fat Possum 2012
Obal desky znázorňující méně děsivou verzi létajícího přízraku z minulého alba napovídá, že na nové desce nejspíš k nečekané stylové proměně brooklynského producenta nedojde. Produkce El-P se vyvíjí kontinuálně a je stále natolik charakteristická, že je možné ji rozpoznat od prvních vteřin skladeb. Kombinace industriálních zvukových podkladů a agresivních beatů tvoří nezaměnitelný trademark. Sám El-P vystupuje na albu hned v trojí roli: jako výhradní producent, jako raper a jako autor textů, často čerpajících témata z oblasti sci-fi. El-P velmi dobře zvládá všechny tyto role, jedna však přece jen poněkud ční nad ostatní. Je to právě kvalita produkce – což nepřekvapí, víme-li, že El-P v poslední době produkoval například výborné album R.A.P. Music s Killer Mikem, který se na aktuální nahrávce objevuje jako jeden z hostů. Zvukové bohatství netvoří jen industriální podklady, El-P využívá oproti dřívějšku ve větší míře také kytary nebo samply klavíru a objevuje se i flétna. Kvalita zvukových podkladů ovšem není jediným producentským vkladem: album je sevřené, komplexní a precizně postavené, mnoho skladeb obsahuje rafinované gradace nebo nečekané zvraty. Navíc jde o desku výjimečně kvalitativně vyrovnanou. Kromě předposlední skladby se slabší místa na nahrávce nevyskytují. Dosud nejlepší album El Produkta? Pro mě ano. Neobyčejně koncentrované, plné nápadů, a přitom nepřeprodukované.
Ondřej Korhoň
Richter & syn
Nanebevzetí Anežky Marie Sněžné
Polí5 2012
Bajky o nejdůležitějších kytaristech tuzemské alternativní scény posledního třicetiletí mají mnoho do sebe, stejně jako to, že spolutvůrce kapel Stehlík/Švehlík, Marno Union nebo Richter Band rezignuje na rockovou kytaru a blaženě se rozlévá do ambientního bloumání krajinou zvuku, srdce i smetiště… smetiště srdce je vanou plnou kajaků. Pozvolna strukturované skladby plné atletických oválů a zastavených flopů (a Frippů) jsou metadonovou meditací pod hemživou oblohou, jež místy zneklidňuje atmosférou a letmým smíchem, možná smíškem, podobně jako hravá koláž na přebalu desky, kterou vytvořil Richterův syn Jonáš, druhá hlava souboru, hráč laptopu a autor textů, tedy toho, co z nich zbylo. Akustické a elektronické nástroje jsou od sebe takřka neodlišitelné, ačkoli kdo by imitoval brumle, foukací harmoniku nebo kalimbu v časoprostoru, v němž George W. Bush posedává s pokaženou psychickou projekcí Old Shatterhanda a pes je lidštější než bůh člověk… A význam náboženství, pokud jde o název a nanebevzetí Anežky Marie Sněžné? Táhlé mrakomorné melodie chvátají pomaleji než láska mezi otcem a synem, hudba se tetelí až běda a její zdánlivá nesoudržnost je zase jiného charakteru než vzývaná kompaktnost (tlející Beck Hanson podkopávaný prvorepublikovým flašinetem, ready-fakes). Osobně si myslím, že Červenou Karkulku měl točit Alejandro Jodorowsky s Drahomírou Vihanovou. Černobíle. V produkci Polí5.
Maxim Horovic