Nedim Gürsel
Dobyvatel
Přeložil Tomáš Laně
Host 2011, 271 s.
Dobyvatel je román líčící příběh psaní románu o sultánovi Mehmedovi II. a dobytí Konstantinopole. Kniha se skládá z fragmentů, náčrtů postav a útržkovitých příběhů, které sahají od Mehmedových meditací o Alexandru Makedonském až k popisu obléhání budoucího Istanbulu, a je tak více či méně sourodou tříští, z níž by mělo povstat budoucí dílo. Do zmíněných fragmentů se ale vkliňuje, jako poněkud omšelá postmoderní rekvizita, příběh samotného spisovatele. Ten zde vypisuje reflexe nad svým textem, úvahy o osudu postav románu i čím dále větší neschopnost pokračovat v psaní. Tvůrčí krize vyvrcholí v okamžiku, kdy se po vojenském puči u jeho dveří objeví skrývající se aktivistka Deniz. Konstantinopol románu o Dobyvateli je sice dobyta, ale sultánův příběh je přerván sexuálním vztahem romanopisce a Deniz, jež je, ač svým obsahem prý nadmíru vášnivý, líčen poněkud bizarně jazykem, který je archaicky cudný. Vzdouvající se mužství vypravěče tak sice nechá jeden příběh navždy ve stavu zrodu, zároveň však nedovypráví ani svůj vlastní. Gürselův román ve svém celku působí jako larva textu, která by možná měla strávit ještě nějaký čas v kukle. Zároveň ale není zcela jasné, je-li tato nehotovost pouze jeho slabou stránkou a není-li dokonce přes svou slabost jeho stránkou nejsilnější. Postmoderna miluje fragmenty a texty o (nemožnosti) vzniku textů. Nad touto knihou se lze ptát, zda má taková láska vůbec smysl.
Matěj Metelec
James Joyce
Dubliňané
Přeložil Aloys Skoumal
Argo 2012, 189 s.
Joyceovské tažení nakladatelství Argo pokračuje, a opět velmi patřičně. Znovuvydání dalšího z autorových děl aktualizuje předně skvělý doslov Justina Quinna, ale i jasně červená obálka kontrastující s převážně ponurou atmosférou Dublinu počátku minulého století. Protagonisté povídek jsou zachyceni v situacích, jež jsou jim notoricky známé, a přesto se v nich náhle odhalí skutečnost, jíž si dosud nebyli či nechtěli být vědomi. Okamžiky epifanie se (až na závěrečné Nebožtíky) odehrávají ve všedních kulisách – jsou to dublinské kopce a dětské schovávačky, hospody, tmavé kuchyňky stísněných bytů, ulice plné podomních prodejců. Neběží tu o společenskou kritiku, byť se na nespravedlnost poukazuje na několika rovinách, ale o individuální osud. A tomu odpovídá i forma textů. Styl je střízlivý, mnohé zůstává nedořečeno a povídky často působí jako fragmenty, jež drží pohromadě jen osud protagonisty. Jeden den je zachycen ve třech scénách, proces myšlení ve třech větách. Joyce dobře ví, že není nutné přesně vypovědět, co vede úředníčka Farringtona k násilí na synovi, Evelinu k tomu, že nechá odjet milého a zůstane posluhovat doma otci a bratrům, nebo pana Duffyho k celoživotní lítosti. Strohost však není absolutním laděním. V dialozích naplno zní robustní, srdnatý tón Odyssea, a to zejména, jedná-li se o „vážná“ témata: politiku, víru, lásku, peníze. Dubliňany stojí za to číst, protože nesvědčí jen o jednom místě v jedné době, ale plasticky postihují univerzální zlomové body lidského života.
Anna Vondřichová
Michal Stránský
Na hruškách nebe
Kniha Zlín 2011, 137 s.
Kdo má uměleckou hřivnu, prosadí ji, ač by proti němu stál celý svět, a kdo chce být víceméně úspěšný moravský básník, měl by vědět, co a kde je Brno, měl by jezdit do Uherského Hradiště na koncerty cimbálovky Hradišťan, do Boskovic na letní festival Unijazzu a měl by pít hodně víno, celý den žvýkat slaninu a čaj ke snídani by si měl ředit dvojkou slivovice, měl by nosit malovanou vestu a černé podvlékačky se šráky, klobouček na stranu a retko bokem – jinak si v dnešní době ani neškrtne! Michal Stránský, narozen 1966, je všestranný umělec: umí. Krom skládání básní se věnuje písňovým textům, užité a digitální grafice (ponejvíce pro vinaře), fotografii, manažerskému vzdělávání… Činorodý autor. Sbírka Na hruškách nebe obsahuje přes sto básní. Mně to připadá krapet moc, necelých čtyřicet by mohlo stačit. Jsou skácelovsky milé, některé jistě i výborné – ale jako by jim scházelo jednotící téma, pokud to ovšem není čistota lyrického výrazu jako téma jediné. Lze namítnout, že vydávat sešitek o čtyřiceti stranách se nevyplatí. Ano, nevyplatí, ale když se podíváte do knihovny klasiků, ty nejslavnější knihy jsou hotové knížečky, jako školní sešit! Přitom se mi Na hruškách nebe líbí: jako lyrický cestopis jsou čtivou skladbou a prostou metaforikou přístupny, a to se někdy cení více než odvážné konstrukce. Přečtěte si, čtivé!
Vít Kremlička
Truman Capote
Hudba pro chameleóny
Přeložil Martin Svoboda
Argo 2012, 277 s.
Truman Capote patří bezesporu k tomu nejlepšímu z jižanské literatury. A to i přesto, že na rozdíl od Flannery O’Connorové nebo Williama Faulknera nejsou jeho texty vždy vrostlé v jednu a tutéž krajinu. Čtrnáct textů sbírky, jež vyšla poprvé roku 1980, se časoprostorovým ukotvením rozpíná od elegického bezčasí po konec sedmdesátých let, od Martiniku přes New Orleans po Hollywood, líčení vyprahlé Mohavské pouště se střídají s detailním popisem luxusních bytů záletných paniček a promoklých newyorských ulic. Příběhy však spojuje zájem o podivíny a excentriky, přičemž vypravěčská perspektiva je zvláštně neosobní. Ať už jde o ich-formu nebo přepis dialogu, jako je tomu v poslední části nazvané Konverzační portréty, kam je zahrnuto i pět v češtině dosud neotištěných kousků, o popis stařenky, která si schovává v mrazáku mrtvé kočky, nebo o rozhovor s Bobbym Beausoleilem, jedním z „rodiny“ Charlese Mansona, vypravěč nikdy nikoho nesoudí. Zdá se, že tajemství lidské duše jsou mu stejně samozřejmá jako skryté záhady každodennosti. Proč chameleóni milují hudbu? Kdo skutečně vraždil v Ručně vyřezávaných rakvičkách, novele kombinující opět dialogickou formu a prozaické pasáže? Co se skrývá pod nánosem bělostného pudru Marilyn Monroe? Na odpověď však není radno spěchat. Základ Capoteho povídek v tomto souboru, s gustem přeloženém Martinem Svobodou, totiž představuje rozhovor – prostor, v němž se s trochou empatie dozvíte něco jak o vypravěči, tak o tom, kdo naslouchá a ptá se.
Jan Švestka
Ilse Weberová
Kdy skončí naše utrpení. Dopisy (1933–1944) a básně z Terezína
Academia 2012, 380 s.
Kniha s dlouhým názvem Kdy skončí naše utrpení. Dopisy (1933–1944) a básně z Terezína (Academia, Praha 2012) pochází od Ilse Weberové, příslušnice židovské komunity ve Vítkovicích, autorky německy psaných dětských knížek a rozhlasových pořadů. Tento svazek však soustředí jiný druh textů a dokumentů. Jednak dopisy přítelkyni Lilian pobývající v Anglii, v nichž Weberová zachycuje politickou a společenskou situaci v ČSSR po Hitlerově nástupu k moci a později vyjednává o poslání svého syna Hanuše za přítelkyni do bezpečí. Posléze, po zdařilém synově odjezdu v roce 1939, dopisy sedmiletému Hanušovi. Další okruh textů tvoří autorčiny básně z Terezína, kam byla roku 1942 deportována se svým manželem a mladším synem a kde se věnuje převážně péči o internované děti. Další etapou jejich života představuje přesun do Osvětimi; tu ale přečká pouze Ilsin manžel. Edici připravila Ulrike Migdal, která je též autorkou rozsáhlé doprovodné studie, v níž líčí Hanušův další osud a především z různých dalších svědectví skládá porušený obraz této rodinné historie, a také obtížnou Hanušovu cestu za jejím přijetím a vyrovnáním se s ní.
Každá část publikace tak přináší jiný akcent, zároveň se ale šťastně doplňují a propojují. Dopisy přítelkyni nejvíce zachycují situaci uvnitř Československa a postřehy o každodenním životě v regionu. Weberová tu deklaruje svou identifikaci se státem a vkořeněnost: „Milovala jsem své rodné město a nacházela na něm krásy, které jinak žádný člověk neobjevil, neboť Vítkovice jsou pro všechny, kdo je znají, městem sice zajímavým, ale začouzeným a fádním.“ V témže dopise ale zazní: „Avšak od té doby, co se ukázalo, že i ty nejdivočejší pověsti byly pravdivé, všechny možnosti připouštíme“ (s. 117). Líčí nálady „ulice“, národnostní napětí: „Češi teď říkají: ‚Jak ještě můžete mluvit touhle řečí [němčinou], když vám Němci tolik ublížili?‘ Na druhé straně se ale posmívají, když se snažíme mluvit česky: ‚Koukejte, ti Židi! Ti se ale umějí přizpůsobit!‘ Při demonstracích se ostatně nekřičelo jen: ‚Němci ven!‘ (s. 80) a rozmáhající se antisemitismus: „Lidé pokřikují: ‚Za všechno můžou Židi! To Židi nás prodali!‘ Kde zůstala logika? Nenávist však logiku nepotřebuje“ (s. 87). S lítostí registruje proměny v chování lidí: „Když je [bývalé kamarádky něm. národnosti] teď však potkám, čemuž se v malém městě nelze vyhnout, rychle se ohlížejí na druhou stranu. Mně přímo do tváře se bez pozdravu zašklebila pouze jediná a je zajímavé, že to byla právě ta, jíž jsem před lety prokázala takovou službu, že mě skoro v slzách ujišťovala, že mi to nikdy nezapomene. Najdou se však taky takové, které se spontánně usmívají a volají: ‚Ahoj, Ilse,‘ a jedna naprosto unikátní, která ke mně ostentativně přijde a jde se mnou, třebaže mi taková demonstrace hrdinství není nijak příjemná. [...] Myslím si, že se každý slušný člověk z hloubi duše stydí“ (s. 111–112).
Zatímco tyto zápisy sledují postupné ukrajování svobody a dokládají stoupající strach o to nejzákladnější, dopisy synovi jsou svědectvím jiného druhu odloučenosti. Vyjadřují zoufalou a dojemnou snahu udržet s dítětem jakýs takýs kontakt a zcela na něj neztratit vliv. Záplava matčiných většinou nezodpovídaných otázek je doprovázena dobře míněným mentorováním: „dostala jsem Tvůj dopis, nemohu však tvrdit, že by mě potěšil. Píšeš hůř než šestiletý kluk. Chyby bych Ti mohla ještě odpustit, sotva však dokážu pochopit, že neumíš vyprávět. [...] Pomalu začínám věřit, že jsi zhloupnul, Hanušku!“ (s. 179). „Já si všechny Tvé dopisy schovávám a udělám z nich knížku, a až budeš velký, budeš se za ně stydět“ (s. 181).
Stopa osobního prožitku je základem také autorčiny lyrické tvorby. Za básnicky nejsilnější pokládám místa, v nichž se přímo zaměřuje na svět viděný očima dítěte: rozhovor matky se synem, dětská debata o jídle, říkanka. Neotvírá se tím vnější registrace jevů, jejich popis (jako v jiných autorčiných básních), ale pohled zevnitř: „Pánbíčku, přání mám – ne jedno, více, / dej, ať dostanu plané neštovice / a můžu ještě na marodce pobýt. / Slibuju, nebudu už zlobit.“ atd (s. 217); „Hrc, drc, tradadá / pohřebák nás nakládá, / hrc, drc, tradadá, / vůz nás nakládá. / Tu a tam s ním zastavíme, nebožtíky naložíme, hopsa, hopla, hups, / je jich plný vůz“ atd. (s. 254).
Kniha jako celek je cenným příspěvkem k mapování života židovského společenství v meziválečném Československu mimo hlavní centra, ale také jedním životním příběhem ženy odhodlané pomáhat druhým. Pěkným způsobem se v ní spojují roviny osobní a společenské.
Hana Kosáková
Georges Simenon
Maigret se svěřuje / Maigret na dovolené
Přeložily Jarmila Fialová Alexandra Pflimpflová
Knižní klub 2012, 288 s.
Přítomné vydání zahrnuje potřetí vydávaného Maigreta na dovolené a poprvé přeložený příběh Maigret se svěřuje. V něm Maigret vypráví případ doktoru Pardonovi a částečně i paní Maigretové. Vyprávění různým osobám se tu příjemně splétá s výslechy a vypravěčovými komentáři při neustálém tázání, zda je Josset vrah své ženy. Pro dobu je zřejmě symptomatické, že první vydání s sebou – v duchu supermarketového „dvě v jednom“ – nese i recyklaci vydání staršího a oba příběhy nabízí v pevné vazbě s fotografiemi na obálce. Maigret na dovolené je každopádně dostatečně populární. Otázkou je, proč nevznikl rovnou třeba 3× Maigret nebo něco podobného. V Haškově Švejkovi se vypráví o knihaři, který vždy musel knihu přečíst, než ji svázal. Dnes ovšem designéři a experti všeho druhu mají tolik práce se sledováním vlastní vysoce profesionální činnosti, že jim nezbývá čas všimnout si, čemu má tato činnost dopomoci. Přestože jsme denně utvrzováni ve vizuálním estetickém diktátu okolí, nevede to ke kultivaci vydávaných knih, nýbrž naopak. Jak by se pak mohl na pevné obálce s kolorovanými fotografiemi ocitnout font à la strojopis? Jednoduché brožované vydání by se přece pohodlněji četlo nejen Julesovi, ale i nemocné paní Maigretové. Nezbývá než popřát nejen čtenářům, ale i vydavateli, aby četli a také se zamysleli nad detektivkami, které nutí uvažovat jak o mordu, tak i o poslání té které profese, o společenských institucích a společenském soužití obecně – a takové jsou právě detektivky Simenonovy.
Roman Haisel
Miranda July
Nikdo sem nepatří víc než ty
Přeložila Radka Šmahelová
Dokořán 2012, 215 s.
Současná americká filmová režisérka a spisovatelka Miranda July publikovala tuto knihu již v roce 2007; nyní vychází i u nás. Jedná se o soubor celkem šestnácti různě dlouhých povídek, jejichž hlavní hrdinky snadno přirostou čtenářům k srdci. Bezejmenné protagonistky se totiž naprosto vymykají společnosti, která je obklopuje. Jsou to ženy převážně osamělé, uzavřené a tesklivé, které celý svůj život nakonec prožijí samy ve svém tak pracně vytvořeném snovém světě. Postavy jsou vykresleny do nejmenších detailů a jsou to osobnosti dosti originální. Nad některými příběhy zůstává rozum stát a čtenář se nakonec musí trochu zmateně domýšlet, co se s protagonisty nakonec stalo nebo jak to vlastně celé dopadlo. Většinu z nich autorka totiž prostě nechá vyšumět bez jakékoli snahy o logický, potažmo jednoduchý závěr. Některé povídky jsou pro svou ironii až úsměvné: „O epilepsii jsem nic nevěděla, ale představovala jsem si, že se člověk u toho víc třese. Přitáhla jsem si k němu křeslo a položila mu hlavu na rameno. Ačkoliv mě epileptický záchvat, o který jsem se měla postarat, opravdu vyděsil, usnula jsem.“ Poté, co knihu čtenáři zavřou, na chvíli je dostihne určitý sentiment. V dnešním uspěchaném světě to ale není zas tak špatné, člověk jen na moment uvidí svět jinýma, trochu smutnějšíma očima.
Barbora Dušková
Douglas R. Hofstadter
Gödel, Escher, Bach
Přeložili Zdeněk Kárník, Petr Holčák, Karel Horák, Otto Huřťák
Argo/Dokořán 2012, 832 s.
Knihu Gödel, Escher, Bach lze rozhodně prohlásit za kultovní. Autor se v tomto slavném díle snaží odpovědět na otázku, jak vzniká inteligence a vědomí a co je jejich podstatou. Klíčovým pojmem je pro Hofstadtera sebereference, tedy schopnost určitých systémů vypovídat o sobě samých, ale i různá s tím spojená omezení. Proto je ústředním tématem Gödelův důkaz omezenosti formálních systémů. Sebereferenci autor hledá i v Escherových obrazech či Bachově hudbě. Záběr knihy je ale extrémně široký, najdete zde genetiku a biologickou evoluci stejně jako zenové hříčky a filosofické pasáže. Nicméně sám autor vyjádřil překvapení, když jeho kniha byla někdy řazena do „duchovní literatury“. České vydání se objevilo více než třicet let po vydání originálu. Text pojednává mimo jiné o počítačích a umělé inteligenci, mohlo by se tedy zdát, že obsah mezitím stačil beznadějně zastarat. Pro autora jsou ale počítače spíše prostředkem, jak vysvětlovat a zkoumat vědomí lidské – vývoj IT tudíž není pro obsah knihy zas tak relevantní. Multidisciplinární text můžeme podobně oprávněně prohlásit za dílo o matematice a informatice jako o kognitivní psychologii. A navíc je prošpikováno slovními hříčkami a dalšími vtípky. Četbu lze proto doporučit i tomu, kdo už zná anglický originál. Aspoň uvidí, jak se s mnohasetstránkovým opusem vypořádal kolektiv překladatelů.
Pavel Houser
Martin Nekola
Operace Kondor
Epocha 2012, 125 s.
„Nejdříve zabijeme všechny rozvratníky, poté jejich spolupracovníky, poté jejich sympatizanty a nakonec všechny, kteří zůstanou pouze neutrální. Společnost musí naši vládu zbožňovat.“ Slova generála Ibérica Saint-Jeana, jednoho z představitelů argentinské vojenské junty, by mohl vyřknout takřka jakýkoli představitel jihoamerických diktatur, jež se v sedmdesátých letech spojily, aby uvedly v život nechvalně proslulou zpravodajsko-vojenskou Operaci Kondor. Spolupráce Argentiny, Bolívie, Brazílie, Chile, Paraguaye, Uruguaye a později Ekvádoru a Peru měla za cíl mapování a likvidaci oponentů a kritiků vojenských režimů, které v těchto zemích vládly. Toto deklarované „svaté tažení proti komunismu“, iniciované původně chilskou tajnou policií, se – za spolupráce Spojených států obávajících se další Kuby – často měnilo v nemilosrdnou válku proti vlastnímu obyvatelstvu. Ta si jen v Chile vyžádala více než patnáct tisíc obětí. Nekolova kniha sleduje genezi celé operace, způsoby její realizace v jednotlivých zemích a také metody, jež byly k potlačení opozice užívány. Způsob, jímž to uskutečňuje, je poněkud exploatační – zcela schází poznámkový aparát a odkazy k pramenům, zato nechybí expresivní slovník a zájem o excesivní detaily. Přes své populárně bulvarizující pojetí ale text nepřekračuje únosné hranice příliš často a nakonec rozhodnutí zpracovat dané téma je sympatické zvláště v zemi, kde se náklonností k diktátorům, jakým byl Augusto Pinochet, netají ani někteří ústavní činitelé.
Matěj Metelec
Vladislav Rapprich
Za sopkami po Čechách
Grada 2012, 240 s.
Prázdniny jsou tu, takže sbalme to nejnutnější a vydejme se na cesty. A pokud se nenecháme odradit děsivou obálkou s rodinkou rozesmátých anglosaských výletníků, můžeme si navíc za opasek zastrčit geologické kladívko a s průvodcem od vulkanologa Vladislava Rappricha putovat po vyhaslých českých sopkách. Kniha formou krátkého teoretického úvodu a rozsáhlé průvodcovské části věnované konkrétním sopečným útvarům srozumitelně přibližuje dramatické krajinotvorné události před sto tisíci (vznik Komorní hůrky) až pětašedesáti miliony let (vznik Čertovy zdi), tedy ve starších čtvrtohorách a třetihorách. Největší prostor je přirozeně věnován dvěma nejvýznamnějším sopečným pohořím, Českému středohoří a Doupovským horám, ale najdeme zde v podstatě všechny významnější sopky včetně Kozákova, Kunětické hory nebo Bezdězu. Dozvíme se, co je lahar nebo maar, proč v sopečných horninách při tuhnutí vznikají takzvané varhany, že Milešovka byla původně podpovrchový útvar, který byl obnažen až erozí, nebo že Říp je pozůstatkem stratovulkánu s velmi explozivním magmatem. Součástí knihy je i rejstřík, názorné nákresy, mapky a pěkné fotografie. Do sopečné krajiny je vepsána síla ohně – je nevyzpytatelná, dramatická, rozervaná (připomeňme její oblibu romantickými malíři) a značně členitá. Nyní se její výbušnou podstatu můžeme pokusit prozkoumat zevnitř a stát se amatérskými archeology neživé přírody.
Jan Gebrt
Sociologický časopis č. 2/2012
Nejnovější číslo základního oborového periodika sociologické obce ač není avizováno jako tematické, nese aspoň v části hlavních článků pozoruhodné subtéma sebereflexe tohoto vědního oboru. Intelektuálovo přemítání má být užitečné především člověku obyčejnému a číslo tuto podmínku bádání vrchovatě naplňuje. Když se Martin Hájek, Martin Havlík a Jiří Nekvapil zabývají narativní analýzou jako metodou sociologického výzkumu, laika zaujme, do jaké míry přizpůsobujeme obraz sebe sama komunikační situaci a tomu, s kým mluvíme. Když Marek Skovajsa píše o kulturní sociologii, v jádru článku stojí otázka, nakolik ovlivňuje cosi tak pofidérně měkkého jako kultura veškerý praktický život pouze tím, že klade přehlížené rámce našemu každodennímu uvažování o světě kolem. Také otázku, do jaké míry je možné přijímat či odsuzovat práci vědce-kolaboranta (zapomenutého sociologa Jana Mertla), lze chápat obecněji jako problém trápící nejen sociology. Vzhledem k aktuální ekonomicko-politické situaci světa může být každému užitečná studie Petra Vašáta, jenž se zabývá „třídou nejchudších“, bezdomovci. Okoukejme jejich know-how pro přežití bez prostředků, dokud je čas, ať potom vlastní návody nevymýšlíme za běhu a na koleni. V sekci recenzí zaujmou z podobného důvodu hodnocení knih Nová sociální rizika a proč se jim nevyhneme od Jana Kellera a rovněž publikace o prekariátu. Užijte si cizí sebezpytování.
Martin Zajíček