The Angel’s Share
Režie Ken Loach, Velká Británie, 2012, 101 min.
Premiéra v ČR 26. 7. 2012
„Andělský podíl“ jsou dvě procenta tekutiny, která se údajně každý rok vypaří ze sudu s whisky. Tuto metaforu se rozhodne proměnit ve skutečnost skupinka mladistvých delikventů, aby získali peníze, ale především šanci začít jinak. Zejména první polovina filmu těží žánrově ze sociálního dramatu. Protagonista Robbie s beznadějně mizerným trestním rejstříkem, vizáží grázlíka a fůrou velmi násilných nepřátel se kvůli své dívce a čerstvě narozenému synovi pokouší vymanit z nastoupené cesty, která na nechvalně proslulém předměstí Glasgowa zjevně vede jen jedním směrem. I přes drsnost jazyka a zobrazovaných bitek se však snímek rychle promění v podstatě v pohádku – Robbiemu bez zaváhání pomůže vedoucí směny veřejně prospěšných prací, uvede ho do světa degustátorů whisky (pro což má Robbie – vskutku překvapivě – nesmírný talent, byť tento nápoj dosud neochutnal) a hlavně mu vysvětlí, že uhýbat zlu je zlo a nejdůležitější že je budoucnost jeho rodiny. Protagonista vezme toto krédo za své a rozhodne se naposledy v životě porušit zákon. Divák zvyklý na pesimismus festivalových filmů si je jistý, že to musí dopadnout špatně, alespoň v jedné dějové linii, a ono ne. A nejspíš i proto překvapí, že film získal Cenu poroty v Cannes. Za co asi? Za zemitost humoru ryze nehrdinských lupičů v kiltech? Za vítězství dobra nad zlem? Za vcelku předvídatelné gagy? To všechno z díla dělá klasické feel-good movie na sobotní večer, ale ani o chlup víc.
Anna Vondřichová
Až vyjde měsíc
Moonrise Kingdom
Režie Wes Anderson, USA, 2012, 94 min.
Premiéra v ČR 12. 7. 2012
Těžko říct, proč skautskou novinku Wese Andersona Až vyjde měsíc předchází tak dobrá pověst. Snímek je, pravda, ještě zahlcenější hračičkovskými vtípky a nápady než předchozí autorova díla, ale na druhé straně v něm o moc víc než kupu okouzlujících blbinek nenajdeme. Všechny Andersonovy filmy autorsky rozvíjejí totéž téma, totiž téma rodiny jako prostoru, kde se stírají hranice mezi dětstvím a dospělostí. Právě neustálé boje o získání autority, uznání a lásky v rodinném kolektivu zde dávají smysl Andersonovu maniakálně kutilskému stylu, přesycenému precizně rozplánovanými absurditami. Až vyjde měsíc sleduje poměrně velké množství postav, mezi kterými rozvrhuje překvapivě jednoduché a jasné vztahy, jež pak nechá v komických i dramatických situacích vzájemně kolidovat. Maximální pozornosti se přitom dostává stylizaci a je nutno uznat, že snímek obsahuje několik mistrovsky zkomponovaných náročných, dlouhých kamerových jízd. Ovšem míra, s jakou budeme ochotni prožívat okouzlení z vizuálních a dramaturgických výstředností Andersonovy novinky, bude přímo úměrná stupni naší infantility. Jestliže předchozí filmy dovedně lavírovaly mezi nostalgickým smutkem a dětinskou radostí, pak Až vyjde měsíc se jednoznačně přehupuje ke druhému pólu a předkládá přímočarý, i když nápaditě stylizovaný dětský film.
Antonín Tesař
Polski film
Režie Marek Najbrt, ČR, 2012, 113 min.
Premiéra v ČR 12. 7. 2012
Ty nejlepší, respektive nejambicióznější české filmy poslední doby spojuje podivný syndrom. Asi by to bylo na jinou než filmologickou analýzu, ale ve většině výrazných děl lze vypozorovat snahu reflektovat naši malost a pracovat s jakousi poetikou trapnosti. Polski film je přímo výstavním příkladem. Celá jeho koncepce je naprosto nenapadnutelná: ať řeknete cokoli kritického, lze opáčit, že to byl záměr. Partička předních brněnských herců se pustí do natáčení projektu založeného na naprosto lokální záležitosti, film přitom na metarovině rozpráví o této snaze a přitom balancuje mezi koncepčním bořením hranice reality s fikcí a domáckou legráckou. Nejen u každé scény (jako třeba té, v níž na loňském karlovarském festivalu Pavel Liška objímá Johna Malkoviche, jehož přehlídce dělal modela), ale i s ohledem na celkovou strukturu a produkční pozadí se lze ptát, nakolik jde o sebereflexi a nakolik o zoufalé plácání v české bezvýznamnosti. Šalamounská odpověď tvůrců nepochybně zní, že přece o obojí a že nemožnost rozlišit je tím, co z filmu dělá jedinečnou záležitost. I loňské natáčení ve Varech, kterým se štáb v podstatě předobjednal do letošní soutěže, lze jistě vyložit jako performanci dobrácky kritizující problematiku festivalového provozu. Toho provozu, kam film naprosto nezapadá, i kdyby vedení festivalu stokrát hovořilo o jeho anarchičnosti a podvratnosti. Nejde o radikalitu, ale mnohem spíš o „takové to naše domácí kókání“.
Tomáš Stejskal
King Tears Bat Trip
King Tears Bat Trip
Table & Chairs Music 2012
Saxofonista Neil Welch je stále výraznější postavou seattleské progresivní jazzové scény. Ke komorním kompozicím, sólovým improvizacím i albům jeho dua Bad Luck přibyl nyní také eponymní debut jeho nového projektu King Tears Bat Trip. Koncepcí ani zvukem v sobě nezapře inspiraci zlatým obdobím psychedelie a free jazzu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let (Pharoah Sanders, Eric Dolphy), v reflexi a hledání nových způsobů vyjádření se však odvíjí již vlastní cestou. Albu složenému ze dvou skladeb dominuje neobvykle zmnožená rytmika čtyř bicích souprav a perkusí, v jejichž polyrytmických strukturách se prohání Welchův expresivní saxofon a celek pak ve správných momentech zahušťuje špinavými kytarovými vrstvami Luke Bergman. Welch a Bergman ve své hře uplatňují různé techniky známé z free jazzu a všemožné postupy soudobých experimentů, ze zvyklostí volně improvizované či noiseové produkce však tuto album vyvádí rytmická sekce. Grooveový základ se vytrácí v tichu či naopak v hlasitém běsnění bez tempa především za účelem vlastní vnitřní reorganizace a následného návratu k zase jinak uchopenému pravidelnějšímu metru. Nahrávka tak posluchače uchvacuje množstvím energie i svébytnou vnitřní disciplínou. Desku vydal původně malý netlabel několika studentů hudby na University of Washington, jehož stránky se rozhodně vyplatí pravidelně sledovat, zvláště když veškerou svou hudbu nabízí ke stažení za minimální ceny a k on-line poslechu je naprosto volný přístup.
Jan Faix
Skrytý půvab byrokracie
My pravdu nemáme
Guerilla Records 2012
Není nijak překvapivé, že nové album pražské kapely vydala právě lounská firmička Guerilla Records. Skrytý půvab byrokracie (SPB) má u mániček šanci. Přitom decentně používá roztodivné elementy. Třeba skladba Stroje svádí k repetitivnosti, pokud ji však muzikanti podpoří tupým automatickým rytmem a dále zaštítí třeba Tichem od Johna Cage, vznikne slušivý tříapůlminutový song. Při písni Sešli se v Lisabonu by člověk zase málem usnul, což však není třeba brát jako zápor. Právě naopak. Zato dramatická proklamace Půjdete dělat rebelii budiž návodem, výzvou i příkazem. Přehledný průběh hudby je uprostřed oživen politím a zamatláním notové osnovy, ale také zajímavým zpomalením hlasu. Jediný vlastní text obsahuje titulní název desky a zřejmě i nadále bude platný. Avšak texty obecně stojí za povšimnutí. Důvodů je k tomu několik. Jsou česky, hlavní vokál je nahrán přehledně, myšlenky jsou sice předkládány rázně, ovšem mohu se jimi dále zabývat a v rámci své primitivnosti o nich přemýšlet. Zdá se, že čerpání z knih a vytrhávání odjinud je dobrý způsob, jak si opatřit smysluplnou lyriku. Knihomolní útržky, výpůjčka od klasika i osobní příspěvek nakonec drží pohromadě. Obal rovněž nespadá do oblasti extrabuřtů. Standardní plastový box (SPB) chrání dvanáctistránkovou knížečku z matného papíru. Titulní kresba pak o obsahu vypovídá více, než by se mohlo zdát. Hádající, pošťuchující se figury jsou zprvu čitelné, ale po chvilce mi rozhazují hemisféry.
RadeK.K.
Matthias Ziegler
La Rusna (Music for Flutes)
Leo Records 2012
Švýcarský flétnista Matthias Ziegler je ztělesněním univerzálního hudebníka, jenž je schopen obsáhnout značně široké spektrum hudby na nejvyšší úrovni. Vystupuje sólově i v ansámblech, působí jako první flétnista ve věhlasném Curyšském komorním orchestru a jeho repertoár sahá od staré hudby po současnou. Iniciuje také vznik nových typů fléten, což ve spojení s jeho interpretačním mistrovstvím přitahuje pozornost i ze strany skladatelů – výborný koncert pro něho napsal třeba izraelský autor Benjamin Jusupov. Zieglerovou silnou doménou je však také improvizace, jak ukazuje jeho nové sólové album vydané na značce Leo Records, na níž před časem vyšly i dvě nahrávky dua Voices & Tides, v němž Ziegler účinkuje se zpěvačkou Franziskou Baumann. Pro posluchače, který má zvuk flétny spjatý především s vyšším registrem, bude toto album znít překvapivě, neboť Ziegler střídá altovou, basovou a kontrabasovou flétnu a s těmito nástroji doslova monumentalizuje flétnový zvuk převážně v nižších a velmi nízkých polohách. Nejde přitom o experiment pro experiment. Zieglerovy improvizace jsou, zdá se, předem dobře promyšlené a odrážejí různé vlivy. Nápadná je inspirace středoasijskou tradiční hudbou, zvláště v titulním kusu, jehož dvě rozsáhlé části celé album rámují. Jindy zase Ziegler zužitkovává svou zkušenost z klasické nebo soudobé hudby. La Rusna je objevné album, na němž jde zvukové inovátorství ruku v ruce s fascinující hudbou.
Vítězslav Mikeš