Viktor Fischl
Povídky odjinud
Garamond 2012, 192 s.
Obálka s tváří slepého khmerského krále skrývá poslední čtyři povídky spisovatele a diplomata Viktora Fischla, jenž zemřel před šesti lety v Jeruzalémě. Bylo mu 94 let, a jak slíbil při přebírání ceny Jaroslava Seiferta v roce 2004, psal do posledního dechu. Byl už slepý, pohyboval se na kolečkovém křesle, povídky diktoval nebo po paměti ťukal – ne vždy přesným úhozem – do starého stroje. Odjinud v názvu znamená inspiraci jiným světem, Dálným východem, jenž rodí téma smrti, přesahu, a zároveň méně autobiografických prvků. Autor připouští, že texty „vyrůstají často z nějakých kořenů nerealistických. Všecko je v nich jiné. Jinak se v nich myslí, jinak se v nich žije.“ Obrazné příběhy však souvisejí, čtenář má dojem, že četl spíš román. Mistrný vypravěč sní v kambodžském Angkor Vat pod sochou krále o osudu opuštěného města. O královském činu, který zabránil válce. Vladař lid odvedl poslepu pryč, kamsi za věčností, a památka na to přetrvala staletí. Poslední povídka Dostihy zůstala nedokončená a zčásti nečitelná. A to právě v nejdramatičtější pasáži o dvou proti sobě směřujících provazojezdcích. Snad jde o obraz tenké životní linky, u níž stále hrozí ztráta balance. Umocňoval by ho zlomený vaz jezdce na pardubické steeplechase a školníkovy úsměvy nad párky z koně, který si zlomil nohu. A školník je zároveň akrobatem… Jako by tu Fischl zanechal nerozřešitelnou hádanku a souborem obecně i výzvu: „… nejsem si jist, dojde-li všecko, co vám tu začínám posílat, adresátovi, ale prostě nemohu, nejsem s to nosit všechno v hlavě jenom sám. Tak mně v tom prosím pomozte.“
Božena Tichá
Olga Barényiová
Pražský tanec smrti
Přeložila Michaela Škultéty
Plus 2012, 346 s.
Olga Barényiová (nar. 1910) zůstává doposud tajemstvím české literatury, nikdo netuší, jaké byla národnosti ani kdy a jak zemřela. Co o ní tedy víme? Především že za protektorátu byla veřejně literárně činná a že se provdala za německého státního příslušníka, proto se po skončení války skrývala a posléze z Čech uprchla. Roku 1958 jí pak v Mnichově vyšla německy psaná, pro Čechy značně kontroverzní kniha Pražský tanec smrti. A nyní po skoro šedesáti letech od svého vzniku vychází i u nás. Tento román otevírá absolutně převrácenou perspektivu k našemu chápání událostí během květnového povstání. Antičeské ladění z něj přímo křičí. Češi jsou zde vykresleni jako bestie mstící se na všem, co jen trochu připomíná Německo. Bez jakéhokoli ohledu a slitování vraždí děti i lidi, kteří se je snaží chránit. Otázkou je, jakým způsobem tedy román číst. Nabízejí se dva. Pokud se neubráníme číst ho jako dokument doby, dovede nás to jen k literatuře faktu, popřípadě do archivu, a k touze dopátrat se pravdy. Druhým způsobem je číst ho jako detektivní či špionážní román. Avšak potom je to detektivka značně prvoplánová a místy modelově připomínající socialistický realismus. Postavy naplňují předem daná schémata, děj je vystavěn na náhodách a vše pohromadě drží jen konspirační teorie. Proto jediným východiskem je oprostit se od všeho, co se nabízí, a zamyslet se nad dosahem knihy, problémem kolektivní viny a kolektivního trestu. Může vůbec něco takového existovat?
Tereza Šnellerová
Ian McEwan
Amsterdam
Přeložil Ladislav Šenkyřík
Odeon 2012, 162 s.
Je s podivem, jak podobný si je McEwanův poslední román Solar s tímto textem z roku 1998. Ačkoliv je Amsterdam výrazně uměřenější, co se vedlejších linií týče, jisté pilíře příběhu zůstávají na svém místě. Zápas o lásku, který může končit smrtí; ješitnost, kterou nepřemůže ani zmíněná láska; zaujetí vlastní neomylností; velmi ambivalentní konec. Na rozdíl od Solaru je však zločin ještě částečně potrestán prostinkým „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“, byť ve velmi absurdním duchu. Přímočarost sdělení a spád děje představují jednoznačně pozitivum, příběh je palčivý jako nemoc, která zahubila Molly, femme fatale hned čtyř mužů. Ukazuje se, že každý z nich se k lásce vztahoval jinak a každý se jinak vyrovnává s její ztrátou. Ovšem počáteční otřes vystřídá realita, která si pohraje s jejich osudy a navzájem je promíchá. Politické skandály ministra zahraničí Juliana Garmonyho jsou kořistí bulvárního plátku Vernona Hallidaye a jeho spoluvlastníka, Mollyina manžela George, a přátelství Vernona s hudebním skladatelem Clivem pochroumá špatné svědomí jich obou. McEwanovo dílo je plně založeno na alegorii ctností a neřestí, problém je však v tom, že zde není jediná ctnostná postava, ctnost je jen další přetvářkou ctižádostivých černých psů, kteří peláší za šťavnatou odměnou hlava nehlava. A odměna? Tak například: „vytvořit velké hudební dílo, nicméně takové podle něj bude jen to, které náležitě ocení hudebníci, kritika i veřejnost a které mu zajistí status celebrity“. Vítejte ve fikčním světě, který vás naráz zaplaví luxusem i hnusem plynoucím z jednání jeho obyvatel.
Anna Vondřichová
Michel Houellebecq
Rozšíření bitevního pole
Přeložil Alan Beguivin
Odeon 2012, 140 s.
První román úmyslného provokatéra Houellebecqa sleduje se zvráceně symfonickým troj-členěním přežívání bezejmenného izolovaného středního kádra – informatika ve velké softwarové společnosti – ve světě dokonale naprogramovaných alfa jedinců. Úvodní, nápadně sociologizující věta uvádí do postmoderní situace svobodného, a proto vykořeněného a odcizeného člověka v rozložené společnosti, která redukuje lidské bytosti na kupní síly a v níž se krádež auta rovná smrti blízkého. Zachycuje přesně ten okamžik, v němž se nuda každodennosti mění v bolestné vědomí její nesmyslnosti a potlačovaná sexuální touha v pocit uvěznění ve vlastním těle. Bitevní pole a pravidla boje se rozšiřují do všech oblastí života: zbraně a nástroje nadvlády už nejsou jen ekonomické, ale i sexuální. Služební cesta po francouzském venkově, vylíčená v druhé části, se spíše než osvěžením a uvolněním stává jízdou od jednoho krajního zážitku k druhému, vyústivší v nezbytnou (kolegovu) sebevraždu. Třetí, plačtivě tragikomická část pak oficiálně označí hlavního antihrdinu za depresivního a nabízí různě čitelné „rozuzlení“. Houellebecq tu naplno uplatňuje doposud jen naznačenou (sebe)ironii a hořce humorný přístup k lidskému jhu. Právě v ironickém zrcadlení spočívá autorova kaufmanovská provokativnost a záslužná, ale nevděčná role šaška. Houellebecqovu ostrohledu se ale nevyhýbá ani samo spisovatelství: prokládá text „zvířecími fikcemi“ z pera svého Pařížana, místy promlouvá přímo ke čtenáři a obecněji vyzývá na souboj možnosti románové formy ve světě bez vztahů.
Johana Kotišová
Rjú Murakami
Piercing
Přeložil Jan Levora
Argo 2012, 126 s.
Vykořeněnost, neschopnost komunikovat s okolím a uzavřenost do sebe definují velké množství světově úspěšných japonských filmů uplynulých dvou dekád. Možná dříve než filmaři tyto společenské proměny současného Japonska reflektoval spisovatel Rjú Murakami. Jeho knihy se vyznačují novým realistickým stylem a extrémními motivy, v nichž se odrážejí vlivy evropské modernistické tvorby i snaha tematizovat sociální změny, které v japonské společnosti nastaly v důsledku prudké modernizace, splasknutí ekonomické bubliny a vůbec vstřebávání některých západních vzorců. Jestliže Murakami patřil k mladým autorům, jejichž prostřednictvím japonská literatura vstoupila do literatury světové, v jeho díle se pak ukazuje dvojlomnost, s níž se světu otevírá samotná jeho rodná země.
Ve čtvrté česky vydané próze Piercing se podobně jako v novele Čáry ukazuje, že ačkoli Murakami na povrchu šokuje brutálními scénami, nejde v jeho díle jen o postižení psychologie vyšinutých jedinců z okraje společnosti, ale i o popis toho, kterak se hraniční posunulo přímo do středu. Jak se exces stává normou. Od patologie rovnou k sociologii. Už v úvodní scéně Piercingu nevniká do rodinného prostředí prosyceného vůní domácího chleba hororové napětí zvnějšku, neboť monstra tu nejsou nikterak oddělena od obětí. Masajuki Kawašima stojí nad postýlkou s miminkem, v ruce drží sekáček na led a přesvědčuje se, že by svému potomku nikdy nemohl ublížit. Děs z blízkosti nebezpečí je intenzivní zejména proto, že ohrožení číhá v samotném hrdinově nitru.
Jednoduchá zápletka – Kawašima se rozhodne ubodat prostitutku, aby se zbavil vlastních běsů, které by mohly vyvolat chování, jehož by poté litoval – zpočátku přináší vcelku napínavé detektivně thrillerové vyprávění, ale poté, co do dění vstupuje jeho „oběť“, se stáváme svědky postupného rozkrývání dvou smutných, nešťastných myslí. U obou lze vystopovat silné podezření na duševní poruchu, přitom však bezvýchodnost pramení především z toho, že nesledujeme příběh dvou bláznů, ale sociologickou sondu do společnosti, v které jsou šílení skoro všichni. Roztříštěné a zároveň netečné postavy, neschopné vymanit se z vlastní minulosti, implicitně promlouvají i o společnosti poznamenané událostmi v minulosti. „Stačí už jen chvilka a všechna ta slova zmizí. A teprve až pocítíš, že skutečně zmizela, uvědomíš si, jak suchá a mrtvá ta slova jsou. Jako pomačkané, už vyřazené staré bankovky. (…) Jsou maličká jako kuličky pačinka nebo mentolové bonbóny Džintan a kutálí se a mizí, ale v těch vzdálených koutech těla do něčeho narážejí a to NĚCO se probouzí. Jsou to naše vzpomínky. Na rozdíl od slov jsou měkké a kluzké.“
Tomáš Stejskal
Agatha Christie
Dokud světlo nepohasne
Přeložila Hana Petráková
Knižní klub 2012, 168 s.
Deset povídek publikovaných časopisecky ve dvacátých a třicátých letech vyšlo v Anglii souborně teprve v roce 1997, u nás se dosud objevila jen jediná. Stmelujícím rysem souboru je to, co bychom možná u Christie nečekali: absence vraždy (s jednou výjimkou potvrzující pravidlo). A nutno říct, že to je i jejich nedostatkem. Láska zkalená šílenstvím, honba za ukrytým pokladem, vydírání, loupež diamantu, sebevražda a jako třešnička návrat ztracené lásky, cožpak může tohle vynahradit spletitost románů anebo přinejmenším napětí slavnějších povídek (když zde jen ve dvou vystupuje Hercule Poirot, chybí tu pro detektivku zásadní splétání nitek ke zločinu a čtenář vidí činnost pachatelů jako na dlani)? Navíc některé jsou nepokrytě slabé, ty lepší pak působí spíš jen jako črty k hlubšímu propracování, případně je můžeme číst jako společenskou studii (kouzlo bohatých sídel, trávou porostlých útesů či luxusních šatů funguje spolehlivě). Svazek má však jednu zvláštnost, která dává jeho českému vydání smysl. Za každou povídkou následuje poměrně dlouhá pasáž osvětlující nejen okolnosti vzniku textu, ale i spřízněné motivy v jiných autorčiných dílech, případně dobové přijetí. Ačkoliv se zde čerpá i z osobní historie spisovatelky, činí se tak adekvátně tématu. Až člověka napadá, že jde o metaforu detektivky jako takové. Nevzrušuje snad vyšetřování a pátrání po stopách mnohdy víc než samotné odhalení vraha?
Anna Vondřichová
Robin Král
Z Kroměříže do Paříže
Portál 2012, 90 s.
Pokud se vám rozbije přehazovačka, hoďte si ji na druhou stranu, protože pojedeme z kopce i do kopce: veršovaný zeměpis Robina Krále podává formou zábavnou i poutavou geografické fakty a nezbývá mi než přidat svou trošku ku gaudiu. Kupříkladu městu Aš se někdy říkávalo Arš; město Beroun má jméno dle Verony, neboť jej založil kýs český král, a medvěd se do berounského znaku dostal etymologickou hravostí (der Bär = medvěd), podobně jako do znaku města Berlína, které bylo kdysi slávskou osadou jezerní na „berlách“, to jest kůlech, ric pic čamrda! Tak zřejmo, že názvy geografické bývají někdy původu zastřeného: obec Hostivař byla kdys místem s hradiskem – místem varným, odkud vyhlíželi strážní, zdali se do kotliny pražské blíží vetřelci, tj. „gosti“. Přičteme-li k tomu skutečnost, že v Hostivaři se nacházejí přívětivé hospody, není se čemu více divit. Jméno Postoloprty zase znamená, že tam kdysi ševci „prtali postole“, tj. šili podrážky k botám, a s pšoukáním na stole to nemá co dělat. Vidno tedy, že věda etymologická o původu místních jmen může být nanejvýš inspirující disciplínou. Ilustrace Gabriela Filcíka potěší zrak a jsou kongeniálním doprovodem básníkových geograficko-poetických glos z pomezí nonsensu. Opravdu zdařilá kniha, která potěší děti a rodiče, jakož i cestovatele za hranice všedních dní!
Vít Kremlička
Lenka Kalinová
Konec nadějím a nová očekávání. K dějinám české společnosti 1969–1993
Academia 2012, 396 s.
Nová kniha Lenky Kalinové volně navazuje na její starší práci Společenské proměny v časech socialistického experimentu. K sociálním dějinám v letech 1945–1969 a přináší široce pojaté sociální dějiny normalizace a prvních transformačních let. V úvodních kapitolách podává autorka výklad zkoumaného období a snaží se interpretovat vývoj společnosti po Pražském jaru. Bohužel příliš často opakuje jednotlivé poznatky nebo shrnuje již řečené ve starší práci. Současně se autorčiným tezím nedostává odkazů na zdroje, často zoufale chybějí poznámky pod čarou, stejně jako použití nejnovější literatury. Druhá část, která by měla být páteří knihy, samotné sociální dějiny let 1969–1993, je velice stručná. Přesto kapitoly o životním stylu, bydlení, vzdělávání, zdravotnictví apod. představují ucelený a doposud chybějící výklad vývoje těchto oblastí – zmíněné nedostatky ale přetrvávají i zde. Navíc se do knihy vloudilo mnoho dalších nepřesností (Otto von Bismarck jako rakouský reformátor apod.), sporných až zavádějících tvrzení, překlepů a stylistických neobratností, což výrazně devalvuje její proklamovaný syntetický charakter. Publikace – byť ji lze označit za průkopnickou – bohužel nenaplnila očekávání a zůstává pouhým souborem již dříve zveřejněných poznatků se spornou interpretační kvalitou.
Jan Gruber
Ivan Illich
Limity medicíny. Nemesis medicíny – zaprodané zdraví
Přeložil Radkin Honzák
Emitos 2012, 177 s.
„Medicínský establishment se stal významným nebezpečím pro zdraví,“ otevírá filosof Illich prý radikální kritiku moderní medicíny. Biomedicíně vytýká vyvlastnění zdraví, léčební monopol a diagnostický imperialismus – třídění lidí podle diagnóz (z nějž všichni vycházíme jako pacienti a konzumenti pojištění) i vynalézání nových nemocí. Medicínský „pokrok“ navíc podle autora zdraví spíš škodí: paralyzuje samostatné hojení, ničí svobodu definovat vlastní zdraví, vybrat si způsob léčení i svobodu zemřít. Válka proti smrti je přitom nejen předem prohraná, ale v důsledku i antihumánní, neboť způsobuje „nový druh utrpení: znecitlivělé, nemohoucí a osamělé přežívání ve světě změněném v nemocniční oddělení“. Nemesis, bohyně božské odplaty, se tak mstí za ztrátu respektu k životu i smrti. Už tak zhuštěný obranný útok doplňují křiklavé informace o peněžních tocích v americkém zdravotním systému či o zatajovaných vedlejších účincích léků, shrnutí historických představ vyslovených dříve Foucaultem nebo již klasická antropologická úvaha o magicko-symbolické roli bílých plášťů, lékařských rituálů a termínů-zaklínadel. Radost z českého vydání může zkalit mechanický překlad, místy doprovázený bodrými archaismy a libovolně sázenými vysvětlivkami. Původní údernost se tak mění v nesrozumitelnost. Nebo že by jazyková anarchie ladila s Illichovými myšlenkami?
Johana Kotišová
Zdeněk Horský
Koperník a české země
Pavel Mervart 2011, 491 s.
Není mnoho knih z české vědecké produkce 20. století, o nichž by se dalo říci, že jejich světovému ohlasu zabránil pouze marginální jazyk, ve kterém byly napsány. Bílou vránou je i nově vydaná antologie studií Zdeňka Horského (1929–1988), v jehož osobě se snoubil historik s fyzikem – ideální kombinace pro analýzu složitých problémů dějin přírodních věd. S důrazem na osobu Mikuláše Koperníka se ve svých textech Horský velmi inovativně ptá právě po povaze moderní vědy a po jejím historickém vývoji, který mu není jen neutuchajícím pokrokem poznání. Podobně jako autorův starší současník Alexandre Koyré ho chápe hlavně jako součást dějin myšlení. Základní otázka, již si Horský klade, zní: Do jakého vztahu se dostává Koperníkova astronomie vůči celku tehdejší vědy? Tato snaha porozumět kontextu je hlavním imperativem knihy. Vedle Koperníka se zaobírá rovněž například Tadeášem Hájkem z Hájku nebo Janem Jesseniem, mezi nejpozoruhodnější texty ovšem patří úvahy o platonismu a jeho významu pro konstituování moderních přírodních věd. Jejich rozvoj byl totiž možný až na základě fundamentální proměny filosofického paradigmatu kolem roku 1600 spojené se znovuobjevením Platónovy nauky. Knize prospěla i nadmíru pečlivá editorská práce Tomáše Hermanna, Vojtěcha Hladkého a Ivy Lelkové, antologie tak díky nim bez vady na kráse odkrývá práci zapomenutého českého myslitele evropského formátu.
Marek Fapšo
Robert Boyd, Peter J. Richerson
V genech není všechno
Přeložil Jakub Šafránek
Academia 2012, 408 s.
Název knihy trochu klame. Autorům totiž primárně nejde o polemiku s genetickým determinismem, ale o to ukázat, že si současné humanitní vědy lžou do kapsy, když při studiu lidské kultury nezohledňují evoluční přístup. Stála skutečně kultura, a nikoliv ostré zuby, za úspěchem našeho druhu? Je jistě namístě se ptát, proč je kultura – ve smyslu znalostí a chování předávaných sociálním učením – v přírodě tak vzácná; některá zvířata sice cosi na způsob kultury mají, ale moc jich není. Proč potom vznikla komplexní kultura u člověka? Jakou roli zde asi hrála teorie mysli – nebo vývoj klimatu? Autoři zkoumají celou řadu témat, od populační genetiky přes náboženství po teorii memů. Podrobně analyzují, co má vývoj kultury společného s biologickou evolucí (a zda můžeme proto třeba mluvit o obdobě replikátorů a mutací), jak se oba procesy liší a jak spolu koexistují. Dojde i na některé zvláštnosti současného světa – jak například vysvětlit negativní korelaci mezi úspěchem a plodností? Není současná demografická revoluce přímo výsměchem darwinismu? Co si máme počít s faktem, že řada kulturních zvyklostí je zjevně maladaptivních? Kniha řeší bezesporu zajímavé otázky. Jistou výtku k ní však mít lze: u populárně-vědecké literatury se očekává i formální čtivost a vtip. Autoři se bohužel snaží být tak seriózní a důkladní, až některé pasáže působí rozvláčně a suše.
Pavel Houser