filmy/hudba

Bez kalhot

Magic Mike

Režie Steven Soderbergh, USA, 2012, 110 min.

Premiéra v ČR 12. 7. 2012

Po loňském akčním béčku Zkrat se Steven Soderbergh opět pouští do říše odpočinkových žánrových lákadel. A opět platí, že i ty nejhollywoodštější žánry si vychutnává po svém. Příběh striptéra Bez kalhot, inspirovaný Skutečnými osudy herce Channinga Tatuma, láká na taneční čísla a pravé chlapské kámošství, ale přestože většinu prostoru zaberou hřebci na pódiu, mejdany a testosteron, brzy začne být zřejmé, že nejdůležitějším žánrem tu není buddymovie ani taneční film, ale romance. V kontrastu k intenzivnímu kamarádství mezi Mikem a nováčkem v branži Adamem se do filmu vkrádají civilnější polohy v podobě chvilek, které Mike tráví s Adamovou sestrou. Netradiční vztahový trojúhelník chytře staví napětí mezi dominantní žánry a vyvolává třecí plochy mezi svými protagonisty. Mike je sice fenomenální tanečník, který si okamžitě ukradne scénu pro sebe, ale ve skutečnosti jde o obyčejného kluka, jenž prahne po malé firmičce a snaží se jen vydělat vstupní kapitál. Soderbergh nenucenými realistickými dialogy (málokdy u filmů tohoto typu nechávají režiséři postavy koktat a soukat ze sebe nesourodé věty) odhaluje čím dál víc Mikeovu nevarietní tvář a v pomalých atmosférických konverzačních scénách uniká ze žánrových klišé. Soderbergh natočil v podstatě lehký letní film, ale obratnost, s jakou utíká k civilnějším polohám spolu s tím, jak se překlápí z jedné žánrové roviny do druhé, z něj stále dělá jednoho z nejzručnějších ohýbačů žánrových konceptů v Hollywoodu.

Tomáš Stejskal

 

Do Říma s láskou

To Rome with Love

Režie Woody Allen, USA, 2012, 102 min.

Premiéra v ČR 19. 7. 2012

Nejnovější snímek Woodyho Allena Do Říma s láskou lze interpretovat dvěma pohledy. První konstatuje, že Allenovo dílo už rozhodně není ten proslulý „nezdvořilý Woody“ šedesátých až devadesátých let, tedy neustále překvapující sebeironický bořitel nejrůznějších žánrových, narativních, stylových i formálních klišé, filmař schopný vedle sebe vrstvit krutý satiricko-parodický škleb, esteticky vybroušenou nostalgickou atmosféru i hloubavou psychologickou sondu. Allenova mozaika pestrých komediálních osudů uprostřed italské metropole skutečně těžko snese srovnání s jeho vrcholnými díly, jako jsou Annie Hall či Zelig. Druhý pohled však hovoří ve prospěch Allenova snímku. Dobrých odpočinkových komedií, kombinujících prvky bláznivého humoru a romantiky s jistou intelektuální nadstavbou, není v našich kinech mnoho. Je však namístě se ptát, zda koncept Lásek nebeských svědčí Allenově pověsti. Ač si režisér s banálními žánrovými stereotypy vždy s nadšením pohrával, zde jako by se vzdal vyšších ambicí a spokojil se s celkovou oddychovostí projektu. Vystačit si přitom s kaleidoskopem groteskních scének v malebném prostředí není věru příliš uspokojivý výsledek. Nejpropracovanější a bezkonkurenčně nejzábavnější kapitolou filmu, jež svou absurdní potrhlostí nápadně připomíná raná Allenova díla, tak zůstává výhradně příběh hudebně nadaného majitele pohřební služby, jenž je schopen svůj pěvecký talent prokázat pouze během pobytu ve sprše.

Vladimír Tupáček

 

Cosmopolis

Režie David Cronenberg, Kanada, 2012, 108 min.

Premiéra v ČR 9. 8. 2012

Snímek Davida Cronenberga podle knihy Dona DeLilla Cosmopolis může posloužit jako doklad toho, že ne všechny dobré knihy se vyplácí převést do filmové podoby doslovně. Filmová Cosmopolis je výsledkem řady bizarních rozhodnutí, z nichž první spočívá právě v tom zacházet s esejistickou a delirickou DeLillovou vizí rozkladu kapitalistického světa, jako by šlo o nejnovější díl Harryho Pottera. Román kombinující záznam roztěkaných myšlenek hlavního hrdiny, mladého miliardáře, jemuž se pod rukama hroutí jeho finanční impérium, s neméně roztěkanými rozhovory na témata typu asymetrické prostaty nebo krysy coby nové měnové jednotky, působí v otrocké filmové adaptaci jako sled strnulých upovídaných scének a dialogy v mluvené řeči vyznívají jako jalové mudrlantství. Druhým bizarním krokem, který se nevyplatil o nic více než ten první, bylo obsazení Roberta Pattinsona do hlavní role. Herec, který se dosud proslavil především coby unyle zírající metrosexuální upír v romantické sérii Stmívání, papouškuje hrdinovy promluvy z knihy v ploché a jednorozměrné póze znuděného dekadenta, který má ovšem daleko do vrstevnaté neurotičnosti hlavního hrdiny knihy. A konečně je těžko říct, proč film nevyužívá prakticky žádné pasáže z knihy, které vybízejí ke spektakulárnímu ztvárnění. Tím vším se snímek definitivně odsuzuje k tomu, že se zařadí po bok rutinních televizních konverzaček.

Antonín Tesař

 

Count Portmon

Moranella

Hluková sekce 2012

Hudební publicista Jan Faix alias Count Portmon po albu RCL-290, jehož prostřednictvím poprvé vystavil na odiv své kutilské sklony projevující se neodbytným šťouráním v útrobách walkmanu, a po příspěvku na kompilaci proti dohodě ACTA vydal své druhé dlouhé album (volně ke stažení na webu Hlukové sekce). Jde o nahrávku, pro jejíž deskripci bychom museli použít mnoho onomatopoických slov a pravděpodobně si i mnohá vymyslet. Je totiž složeno výhradně z odpadních elektronických zvuků, které sice mohou připomínat leccos, ale ne natolik, aby se jen na základě podobnosti mohla vydláždit cesta, která by směřovala jakýmkoli určitým směrem. Přístup, na němž projekt Count Portmon stojí, je oslavou herního momentu při práci se zvukem a představuje estetické a zároveň i politické východisko. Faix nechává magnetofonové hlavy promluvit řečí náhody, a přestože díky hodinám pitvání vnitřností kazeťáčků dosáhl určitého stupně manuální a manipulátorské zručnosti, je si moc dobře vědom, že to není on, kdo určuje, kam se zvuk bude v nejbližším okamžiku ubírat. Osobní vklad manipulátora spočívá ve schopnosti citlivě reagovat na okamžité elektronické výboje: buď může podržet kovovou tyčku či konektor na správném místě magnetofonové hlavy, a tím prodloužit tón, případně založit rytmickou sekvenci, anebo naopak rychlým pohybem vyvolat další nepředvídatelný zvukový zkrat. Srdce hraběte Portmona bije svůdně nepravidelně a dveře jsou při hře neustále dokořán.

k!amm

 

Lee „Scratch“ Perry

Nu Sound & Version

On-U Sound Records 2011

Kříšení legendy může skončit jako blamáž, kdy je lepší předstírat, že si nikdo neříhl, aby se nepokazily vzpomínky na příjemná společná odpoledne. Když se ale Lee „Scratch“ Perry, otec-zakladatel dubu a popularizátor reggae, podvolil péči současníků, kteří jeho starým hitům dodali nový zvuk a podobu, byla to velmi šťastná volba. Album remixů Nu Sound & Version produkované Perryho dlouholetým spolupracovníkem Adrianem Sharwoodem totiž představovalo pořádnou vzpruhu uprostřed loňské listopadové depky. A co fungovalo na podzim, hodí se i v letošním marném létě. Koncentrovaná Jamajka vyskočí jako čertík z krabičky hned v úvodní skladbě God Smiled od Moody Boyz a rytmy i barva pozitivních nálad se v rychlém sledu střídají. Když se Mala Digital Mystikz trochu zasní, Congo Natty vzápětí pustí žilou jungle. Nad pohodičku marihuanového obláčku vyčnívá snad jen Pempiho úprava Ironmana od Black Sabbath, který vytrhuje agresivitou vokálu a robotických zvuků. Kvalitu alba podporuje jistota přizvaných vokalistů a vokalistek, jsou to například Akabu, Roots Manuva nebo Samia Farah. Jednotlivými tracky posluchač proplouvá naprosto přirozeně i díky nepřetržitému Perryho konferenciérství – uvádí tvůrce skladeb s bravurou a vtipem člověka, který byl zvyklý po celý svůj život hlavně bavit: „Guess who’s coming to dinner!“ Odpověď je jasná, nad vším hemžením vládne DJ Lee, DJ Scratch, ragga masta.

Martin Zajíček

 

Ethelwulf

The Wolf Gang’s Rodolphe

Self-released, free download 2012

O rapovém gangu RVIDXR KLVN (Raider Klan) se v poslední době mluví především díky jeho nejvýraznějšímu členovi Spaceghostpurrp, jehož zneklidňující energie táhne celou skupinu dopředu. Klan se ale rozhodně neuzavřel. Hiphopová vlna, které se někdy také říká trillwave, otevřela zcela nový prostor pro, do té doby přešlapující, mladé kluky z ulice. Talent jednoho z nich, který se ukrývá pod honosným pláštěm anglosaského krále z 9. století, se nedá přeslechnout. Může se stát, že se i tato vlna dříve či později vylije na břeh, ale pod povrchem lze slyšet neustálý pohyb vpřed. Raider Klan totiž není omezen na jedno místo. Jeho členská základna sahá do několika států, čímž na sebe nabaluje specifické aspekty rapu z jednotlivých koutů Spojených států. Samotný mixtape The Wolf Gang’s Rodolphe je však spíše jedním z mnoha, které se už objevily a jistě ještě objeví. Problém tkví v produkci, o niž se postaral Konflict OD. Podklady se jakoby míjejí s potenciálem Ethelwulfovy flow, která je výrazná především v rychlém tempu rytmu. Přesto se zde najdou vynikající momenty, jako třeba ve skladbách Trillnation či All Black Who Is That, kde je třeba ocenit skvělou práci s basovými linkami. Pokud máte raději zmutované verze hip hopu, najdete je: druhá půlka mixu je opakováním té první, ale ve formě chopped and screwed. Nic víc, nic míň. Větší zábava je sledovat vyhrocenou slovní přestřelku mezi Raider Klan a do nedávné doby bratrským klanem okolo ASAP Rockyho, v níž se to jenom hemží výhružkami smrtí.

Ondřej Bělíček