Arnaldur Indriđason
Oběť
Přeložila Eva Osinová
Moba 2012, 263 s.
Správný primi má číst krimi! Detektivní bestseller Oběť má všechno, co má mít: expozici se záhadnou vraždou, sociální sondu do života té naší staré dobré mordparty, krajinná líčení a gastronomické črty. Velice čtivé jsou kulinářské úvahy Arnaldura Indriđasona o sýru; a k tomu možno doplnit, že vynikající jsou kousky taveného sýra v omeletě s hráškem osmahnuté tak, by taveňák vytvořil kůrčičku. Přikusujeme pečivo či toast. Řeknete si možná: maličkost – ale i ta hraje v správném krimi svou roli, a často klíčovou: co když je vrahem řidič zdravotnické záchranky? Jistý význam v příběhu Oběti má i pléd, vonící po méně obvyklém parfému a indickém koření tandoori, který byl nalezen u zavražděného. Víceméně všechny propriety detektivních románů jsou dobře známy, zde ale pozornost čtenářovu zaujme realistické líčení každodenního života na Islandu. To, co nacházíme zpravidla ve společenském románu jako podstatu díla, vytváří v Indriđasonově příběhu životný a přesvědčivý rámec: žádné karikatury povah, zběsilé příhody podivínů za zámezí anebo perfidity z černých kronik, ale jak už to v správném příběhu s vraždou bývá, postavami jsou obyčejní normální lidé, jaké spatřujete běžně za skly projíždějících aut. Je to ale fuška, s těmi mordy! Nejlépe si o nich číst, člověk potom nemá potíže s policajty.
Vít Kremlička
Mojmír Klánský
Albatros
Plus 2012, 141 s.
Česká řada nakladatelství Plus představuje knihy s nesnadným údělem, mezi něž patří i Albatros Mojmíra Klánského. Autor nesměl po roce 1969 publikovat a jeho dílo žilo především v samizdatu. Albatros je útlá próza odehrávající se v bezčasí počínající totality. Hlavní hrdina Jindřich Horský je již na první pohled zvláštní figura. Na jedné straně je hrdinou s velkým H, až je to místy protivné: válečný důstojník, tvrdý, čestný a neúhybný, a proto nepohodlný novému režimu. Na druhé straně je hrdinou pasivním, v myšlenkách i chování rezignovaným. Nepokládá si otázku, co se stane, nýbrž kdy už se to stane. Z letargie ho vytrhne jen osudové setkání s dávnou láskou. S ní prožije tři krátké dny, po nichž je nakonec zatčen. Načasování je dokonalé. Daniela Iwashita v doslovu akcentuje zejména Klánského všudypřítomnou pozornost k tomu, jak se v nepříznivých podmínkách formuje lidský charakter. Ano, to by zřejmě mělo být jádrem příběhu. Nicméně na první čtení to v něm patrně nenajdete. Rozčarování, zmar a deziluzi hlavního hrdiny vposled (kromě milostné zápletky) přebíjejí umělé dialogy a fráze působící pateticky či nevěrohodně. Strohá er-forma ještě umocňuje nadsazenou distanci Horského – on sám a jediný proti celému světu. „Obnovené sebevědomí a hrdost mu nedovolily, aby se podílel na onom podivném divadle, které roztáčeli a provozovali lidé, jichž si nevážil.“ To vše ve čtenáři evokuje spíše román z 19. století a hlavní poselství knihy, zdá se mi, stírá.
Tereza Šnellerová
Milena Fucimanová
Hrnčířovy ženy
Sursum 2011, 158 s.
Kniha-křivda Mileny Fucimanové se usilovně pokouší vyslovit složitost vcelku běžně tragických osudů rodu Hrnčířových (jejich žen). S pomocí vláken vedoucích k minulým generacím – objev dávných deníků při vyklízení domku prarodičů, cesta na pohřeb do krajiny z dětství, setkání s přízraky bývalých přátel – autorka líčí odraz dřívějška v kratičkém dnešku seniorky Josefy, spisovatelky, básnířky a především matky. V autobiografizujícím příběhu, který měří čas vzdáleností ode Dne matek, se omezené role silné ženy (manželka, matka, tvůrkyně, učitelka, zachránkyně zhýralých mužů, milenka, důchodkyně, babička) setkávají s nejen politickými prameny rozličných trápení a křivd. Tvarují se tak ublížené postavy, „doživotní oběti“, jejichž sebelítost se přetavuje v nenávist k zástupným viníkům, v sobectví, opilství a agresivitu. V tak hustém a bolavém postsocialistickém pletivu Josefa zkrátka musí opustit vytouženého muže, když jí oznámí svůj záměr volit komunisty. Sestupná kvalita románu mění počáteční ráznost a energii textu i protagonistky v kontraproduktivní výřečnost a mírný patos, proti němuž se autorka občas brání jeho reflexí. Nic naplat: vina, oběť, křik, nenávist a nadpozemská láska konají své. Klasické motivy i klasické katarzní vyústění přirozeně osvěžuje občasné střídání češtiny a slovenštiny; jazyková nostalgie navíc dokresluje složitost postsocialistické situace.
Johana Kotišová
Daniel Krhut
Pašerák snů
Host 2012, 239 s.
Na začátku třetího rukopisu, který vychází v jednom svazku společně s prvotinou Modrej soumrak nad městem, autor uvádí, že postavy jeho díla nejsou smyšlené, ale zároveň přiznává, že je svým pohledem dotváří. Jeho slovy, jsou „deformovaným obrazem skutečnosti“. Jak moc si s nimi pohrál a kolik aranžérského umu nakonec bylo třeba, abychom se mohli knihou společně s pijáky, „narkomany života“ i ženskými, co vždycky voní, proflámovat, se samozřejmě nedozvíme. Vydáte-li se však na cestu brněnskými bary a byty s Edem, Krhutovým alter egem, pravděpodobně uznáte, že po jeho boku můžete i skrze cigaretový kouř vidět více, než byste sami kdy dokázali popsat. Eduard je dobrý vypravěč, ale jako by mu scházel velký příběh. V četných metaforách dokáže zachytit noční atmosféru, své pocity louhuje v další a další láhvi Stelly Artois, líčí své kumpány, jejich nekončící prohry i zmrtvýchvstání. Jako celek však text působí podivně nedokončeně. A to i přes závěrečnou kapitolu, jež měla být nejspíše smysluplným vyústěním role, kterou Ed v minipříbězích jednotlivých postav sehrál (anebo také vyústěním rolí, které sehrály postavy v Edově vidění světa?) Onen pocit nedokončenosti může plynout z ambivalence, s níž Ed o světě hovoří… Je ve skutečnosti zahořklý intelektuál s touhou bortit ideály mladých studentíků? Anebo snílek, který prostě chce být spisovatelem? Možná je Ed obojím zároveň, v tom případě ale riskujeme, že se nám z potácení mezi cynismem a nepoučitelnou naivitou zatočí hlava. A kocovinou po propité noci to nebude.
Adéla Vyvijalová
Karel Hvížďala
Opustíš-li mne, nezahyneš
Mladá fronta 2012, 228 s.
Kniha rozhovorů s Josefem Škvoreckým a Zdenou Salivarovou je po Škvoreckého korespondenci s Lubomírem Dorůžkou a Janem Zábranou dalším svazkem, který připomíná osobnost nedávno zemřelého prozaika, ale i realitu emigrace či totality. Rozhovory se Zdenou Salivarovou byly pořízeny v letech 1988–1990 a s Josefem Škvoreckým v letech 1992–1993.
Obsah odpovědí se rozpíná od vzpomínek na mládí a dětství, studium anglistiky na pražské filosofické fakultě přes počátky nakladatelství Sixty-Eight Publishers a nejistou existenci začínajících podnikatelů (kteří však pracovali bez honoráře) po úvahy o povaze Čechů a Kanaďanů nebo charakteru „soudružského“ myšlení a jednání. Josef Škvorecký popisuje s větším gustem, jeho reakce jsou mnohdy několikastránkové a větví se do odkazů na literární osobnosti (Chandler, Poe, James…). Typické je i prolínání češtiny a angličtiny, nenásilné, neokázalé, funkční – tam, kde pro vystižení skutečnosti chybějí slova, použije jen jinou řeč. Obě části ale spojuje ironie, která podkresluje i pasáže, v nichž není humoru ani za mák.
Čtenář neočekává, že by se z rozhovorů dozvěděl příliš nových informací, je to spíš nahlédnutí pod pokličku známých skutečností. To by však neměl být případ úvodní studie Karla Hvížďaly. I když, nabízí se otázka, o jaký žánr tu vlastně jde. O interpretaci děl? O dobovou kontextualizaci? O biografický přehled? Odpověď bude sporná a obávám se, že ji nezná ani autor. Neustále se zde prolínají informace z rozhovoru a z jiných zdrojů, mísí se porůznu to či ono, jak tvůrce zrovna napadne, a souvislost mezi fakty je značně vzdálená: „Ve stejném roce natočil Forman svůj první celovečerní film Černý Petr, jehož filmový jazyk byl stejně autentický (hráli v něm neherci) jako literární jazyk Škvoreckého (který psal o nehrdinech). (…) Ve stejném roce se Milan Kundera představil jako prozaik: vydal Směšné lásky.“
Hvížďala ostudně (stylisticky, syntakticky, metodologicky) klouže po povrchu děl, vyzobává z nich motivy a vydává je za téma (v případě Zbabělců např. „Ironický odstup a pubertální hodnoty, v nichž na nejvyšší příčce stojí děvčata, jazz, a humor, autorovi dovolily reálnější a mnohovrstevnatější pohled na revoluční události, které byly v české literatuře ideologií zcela zkreslené.“). Taková charakteristika by neobstála ani na gymnaziální úrovni, a to nejen kvůli gramatické chybě, těch je v textu povícero. Vkrádá se podezření, že autor buď romány nečetl, nebo se snaží schovat za slova. Což je o to smutnější, když píše o spisovateli, jenž patřil mezi ty, kteří „literatuře vrátili život a vyrvali ji ze spárů zpupné ideologie, která pracuje s mrtvými floskulemi jako s bábovičkami“. Vydání rozhovorů je nepochybně věc záslužná, ale zasloužilo by si více pokory a poctivě odvedené práce.
Anna Vondřichová
Mari Jungstedtová
Neviditelný
Přeložila Karolína Kloučková
Kniha Zlín 2012, 260 s.
Na pultech knihkupectví se objevila další severská detektivka, tentokrát od stockholmské autorky Mari Jungstedtové. Vyšla ve Švédsku již v roce 2003 a Jungstedtová na ni navázala sérií dalších příběhů odehrávajících se na ostrově Gotland. Stejně jako v dalších knihách se jedná o příběh psaný formou deníku, v němž figuruje brutální sériový vrah a nadprůměrně inteligentní a zároveň velice citlivý detektiv. Najdeme zde i krátké vstupy do vrahových myšlenek a nutkání či naprosto logický závěr bez překvapujících momentů. Na první pohled nepřináší nic originálního oproti ostatním, v současnosti tak populárním severským detektivkám, nová je ale krátká milostná zápletka mezi dvěma protagonisty, která má pozitivní vliv na gradaci děje, a detailní popis krajiny malého ostrova. Autorka se také naštěstí vyhnula narážkám na současné kulturní otázky či sociální témata. Příběh je napsán poměrně úsporně, bez komplikované syntaxe: „‚Je fantastická,‘ vydechl a otočil se k Peterovi, který šel těsně za ním s kamerou na rameni. ‚Dlouho jsem neviděl krásnější ženu,‘ souhlasil kolega. ‚Kouzelný přízvuk. A ty oči. A tělo.‘“ Neviditelný je řemeslně dobře napsaná detektivka s výborně vymodelovanými hlavními postavami, která neurazí, ale ani nenadchne. Zajímavou tečkou je malá lekce švédštiny v podobě seznamu použitých vlastních jmen s přepsanou výslovností.
Barbora Dušková
Karel Rada
Kluci, kde jste?
Dauphin 2011, 178 s.
Nakladatel knihu Kluci, kde jste? v textu na záložce opatrně a dosti obecně nazývá prózou. Rozvětvené vyprávění s plejádou postupně stárnoucích postav a vyvíjejících se charakterů lze bez výčitek nazvat románem. Takže: román Karla Rady je zábavné a oddechové čtení. Zábavné záměrně, což dokazuje i charakteristika na přebalu knihy: hudebně-zábavná výpověď. Každá kapitola je uvedena úryvkem textu z písní kultovních českých punkových či bigbítových kapel. Příběhy členů uskupení Stará vlna jsou psány s nadsázkou a ironií. Ty jsou pro tento typ vyprávění klíčové, jelikož se celou prózou vine jemná dávka sentimentu a nostalgie, která zejména při popisu milostných pasáží v klidu snese srovnání s červenou knihovnou. Tam, kde se křehkou rovnováhu podaří udržet, je vše v pořádku. Horší je občasné sklouznutí směrem ke kýči: „třpytivé oharky hvězd“ a podobné štědře vyklenuté metafory jsou přece jen trochu přes míru. Autor má vůbec tendenci psát prózu místy téměř insitní – a právě zde je tolik potřebná výše zmíněná ironie a nadhled. Až na výjimky o ně není nouze, takže hudebně-generační výpověď šlape jako dobrý bigbít a na jejím pozadí se vedle undergroundových postav, postaviček a členů rodiny Buřičových nenápadně zrcadlí i doba normalizace se všemi svými minusy i plusy.
Martina Blažeková
Paul Cartledge
Sparta – heroická historie
Přeložila Jarmila Stuchlíková
Academia 2012, 280 s.
Dějiny starověké Sparty můžeme chápat jako dost ojedinělý experiment; fungování této společnosti se výrazně lišilo i od dalších řeckých států. Britský historik podrobně ukazuje, v čem tyto odlišnosti spočívaly. Nesoustředí se jen na vojenské dějiny a známé příklady heroismu, ale všímá si vztahu Sparty k vínu i ženám, nechybějí popisy pederastie nebo štvanic na lidi. Jedna z kapitol má pak přímo charakter detektivního pátrání, které obviňuje hrdinu od Thermopyl, krále Leonida, z osnování vraždy. Závěr knihy se pak zabývá fenoménem starověkého lovu, a to v komparaci s britským honem na lišku (autor obecně s oblibou a lehkou nadsázkou hledá analogie mezi tehdejšími a současnými jevy). Jinak je kniha popisem spartských dějin, od bájného zakladatele celého systému Lykurga až do římského období, nemohou chybět řecko-perské války ani velký souboj spartského bloku s Athénami (peloponéská válka). Paradoxně právě po tomto triumfu se ukázaly meze spartského zřízení a následoval nezadržitelný úpadek. I když samozřejmě řadu informací zná asi každý z učebnic dějepisu, i poučený laik se zde dozví leccos nového. Kniha je navíc napsána živě, zábavně a se zájmem o bizarní detaily, doplněná mapami a dalšími dodatky včetně doslovu k českému vydání.
Pavel Houser
Martin Kovář
Město a hry – Příběh londýnských olympiád
FF UK 2012, 518 s.
Těžko si lze představit rok olympijských her bez nově vydané publikace mapující jejich historii. Bývají jedna jako druhá – obvykle velkoformátové a na křídovém papíře zaplněném řídkým textem se skví úžasné fotografie slavných sportovců. Kovářova kniha je jiná. Ne že by neobsahovala množství barevných fotografií, stěží však na nich najdete sportovce. Olympijské hry jsou autorovi spíše jen užitečnou událostí, jejímž prostřednictvím může čtenáře uvést do rozličných zákrut dějin moderní Británie, a zvláště Londýna. Autor má rád životní příběhy jednotlivců a jejich pomocí usiluje o rekonstrukci minulosti v historickém textu. Proto zde nalezneme mozaiku rozličných historek o politicích, olympijských funkcionářích – a samozřejmě také sportovcích. Neméně jej zajímá i zákulisí her, tedy způsoby financování, taktická vyjednávání mezi státy o místo konání apod. Tím zdařile propojuje svět dějin velké politiky s přitažlivým prostředím sportovních kolbišť. Příznačně v osobním rejstříku nejvíce stránek zabírají muži jako Churchill, Attlee nebo Blair, a nikoli slavní sportovci. Kniha má vědecké ambice a je opatřena rozsáhlým poznámkovým aparátem. Text je však snadno přístupný i širšímu publiku. Autor dokázal propojit vzdálené a nesourodé letopočty londýnských olympiád 1908, 1948 a 2012 do přitažlivého vyprávění, které dalece překračuje běžnou literaturu publikovanou k tomuto tématu.
Jakub Rákosník
Buzurg Ibn Šahrijár
Divy a záhady Indického oceánu
Přeložil Jaroslav Oliverius
Academia 2012, 175 s.
Text, jenž vznikl pravděpodobně v druhé polovině desátého století v jednom z měst na břehu Perského zálivu, stojí na hranici etnologie, cestopisu a pohádky. Podobně jako v Proppově Morfologii pohádky zde lze vysledovat v desítkách příběhů provázaných osobností vypravěče opakující se motivy, postavy či zakončení. Přitom však těží i ze znalostí geografie a námořnických či národních zvyklostí, nadpřirozeno se mísí s fakty a vytváří prazvláštní vyprávění, jež plyne jako plavba sama (věcné ukotvení díla i jeho časoprostoru nadmíru pečlivě předkládá úvodní studie překladatele, arabisty a hebraisty Jaroslava Oliveria). Ve srovnání s evropskou pohádkou zde mnohem větší roli hrají bájná zvířata (zejména hadi, ptáci a želvy) a pozoruhodná je i přiznaná podlost některých hrdinů. Autor je však jen zprostředkovatel, k činům těch, kteří mu své zážitky vypověděli, se nevyjadřuje, takže mizí i jakékoliv ponaučení. Svět viděný čočkou této knihy je mikrokosmos plný podobných, a přesto vždycky poutavých zkazek, svět, v němž je možné zaměnit ostrov za želvu, mluvit se zvířaty, zemřít za ně i odpustit prodání do otroctví a zbavení majetku. A lakonické podání jen umocňuje jeho výjimečné kouzlo: „Muhammad ibn Bábišád mi také jednou pověděl, že v krajinách Wáq Wáq jsou škorpioni, kteří létají jako drobní ptáci. Když člověka kousnou, oteče mu celé tělo, onemocní, sleze mu kůže a zemře.“
Anna Vondřichová
Roman Šantora (ed.)
Skautské století. Dobrodružný příběh 100 let českého skautingu
Junák – Svaz skautů a skautek ČR, Mladá fronta 2012, 253 s.
Výpravná kniha na křídovém papíře je v podstatě kolážovitou kronikou českého skautingu. Kritika by mohla začít tím, že tohle je psaní skautů pro skauty, což určuje charakter knihy. Správný kronikář je ale také dobrý archivář a je vidět, že za publikací je archivní i výzkumná práce historická. Křída je tu proto, že kniha se krom čtení hlavně prohlíží, což umožňují reprodukce dobových fotografií a dokumentů. Příliš se toho nedozvíme o tom, jak je na tom skauting dnes, zda jde s duchem doby, jež by mu neměla moc přát. Více prostoru by zasloužil i literárně uhrančivý – a lidsky rozporný – fenomén Jestřáb. Foglar pomocí striktně chlapeckých dobrodružných příběhů jistě přivedl do oddílů více skautů (i skautek!) než kdokoliv jiný. Platilo to v době, kdy jeho knihy nemohly vycházet a skauting byl v ilegalitě či v přestrojení, ale nezdá se, že by to platilo i dnes. Klady a zápory skautingu jdou pochopitelně zcela mimo dosah knihy. Zdá se ale, že na českém Junákovi je nejsympatičtější to, že sice přebral vojenské vzezření anglických skautů, ale byl vždy uhranut woodcrafterským odkazem E. T. Setona. Ten na rozdíl od Baden-Powella nikdy vojákem nebyl. Mnohem spíše byl divochem, indiánem. V minulosti se různé zakuklené skautské oddíly jistě stávaly ostrůvky svobody, v tzv. svobodné době se jako nejpodstatnější jeví skautsky přezíravý pohled na svět konzumu a popu. Oboupohlavní družiny a oddíly jsou výjimkou a nedirektivního a neautoritářského Junáka se zatím asi nedočkáme.
Pavel Chodec (Čmelda)