Režie Len Wiseman, USA, 2012, 121 min.
Premiéra v ČR 16. 8. 2012
Proč se vůbec pouštět do remaku dnes již klasického sci-fi, jako je Total Recall? Philip K. Dick je autorem, který není adaptačně vyčerpán, ale přesto režisér Len Wiseman opět sáhl po povídce Zapamatujeme si to za vás se slevou. Nejspíš proto, že jsme vstoupili do éry (ve filmu, ale stejně tak v hudbě), kdy i devadesátá léta začínají být retro a pro tvůrce jsou jakousi nostalgickou zónou. Ale mělo by platit, že nové zpracování bude něčím obohaceno. Wiseman bere nakonec literární i filmovou předlohu spíše jako volnou inspiraci a naopak spoustu ne zcela zanedbatelných motivů vypouští, aniž by je nahradil něčím víc než akcí. Abychom mu nekřivdili – akční scény umí skvěle, ostatně filmografie čítající dva díly série Underworld a zatím poslední Smrtonosnou past svědčí o jeho specializaci. Jenomže verze Paula Verhoevena dokázala být na stejné stopáži akční i paranoidně znepokojující a v neposlední řadě (skrze maskérské umění) dosti nechutná. Jako by se dnes filmař a produkční studio báli diváka jakkoliv zneklidnit. Wisemanova podívaná není sice špatná, ale ve výsledku působí velmi sterilně a příliš nevyčnívá nad průměrnou letní produkcí. Více než dvacet let staré efekty z Verhoevenova snímku sice stárnou, avšak stále jsou pamětihodné; Wiseman úžas nevyvolá. Rozdíly v kvalitě obou zpracování začnou vyvstávat, když oprášíte starou VHS kazetu kdesi na zasuté polici. Pusťte si ji, protože na vzpomínky se nelze spoléhat.
Jakub Pech
Znovu a jinak
Young Adult
DVD, režie Jason Reitman, USA, 2012, 90 min.
Poslední snímek režiséra s československými kořeny se do naší kinodistribuce nedostal ani přesto, že Jason Reitman si tu filmy Děkujeme, že kouříte nebo Juno vydobyl téměř kultovní status. Není však příliš čeho litovat. Dobrá myšlenka byla zastíněna slabou realizací. České zprznění titulu pak jen přidalo poslední ránu. V originále se film jmenuje Young Adult podle populární škatulky knih pro dospívající (v poslední době reprezentované především upírskými romancemi). Hrdinka snímku (nijak přesvědčivá Charlize Theronová) je totiž jednak autorkou jedné z řad takto označených knih (pracuje jako ghost writer pro slavnější spisovatelku, která řadu zaštiťuje svým jménem), na druhé straně je však sama „mladou dospělou“. S dětskou tvrdohlavostí si totiž umane, že získá zpět svého bývalého, který pořád žije v jejím rodném městě. Háček je v tom, že on je teď šťastným otcem. Představa, že by o blonďatou a v rámci městečka úspěšnou krásku tenhle „buran“ neměl zájem, připadá hrdince nemožná, a tak se pouští do hry, na jejímž šťastném konci mají oba spočinout v náručí. Jako v knize pro dospívající. To přináší mnoho trapných, bohužel však ne zas tak vtipných scén. Režisér jako by chtěl ve filmu ukázat, jak je naše společnost čím dál infantilnější a že věk už zdaleka nemusí vypovídat o citové vyzrálosti. Myšlenku se mu však nepodařilo vyjádřit v ničem lepším než v průměrné hollywoodské produkci, v níž nechybí ponaučení, že člověk by se měl spokojit s tím, co má.
Jiří G. Růžička
Klip
Režie Maja Milošová, Srbsko, 2012, 100 min.
Premiéra v ČR 30. 8. 2012
Režijní debut srbské autorky Maji Milošové Klip (viz též text o letošním festivalu v Rotterdamu v A2 č. 5/2012) vzbudil pozornost především kvůli explicitním sexuálním scénám, v Rusku byl dokonce zakázán jako pornografický. Snímek přesto není prvoplánový festivalový šoker a scény využívající estetiku porna v něm rozhodně mají opodstatnění. Sex totiž v tomto portrétu pubertální dívky v současném Srbsku není jen atrakcí, ale především ukazuje povahu vztahů mezi postavami. Různé sexuální praktiky jsou tu pojaté jako spektákl, často natáčený na mobilní telefony. Mobil je ostatně pro hlavní hrdinku nejintimnějším partnerem, kterému je ochotná svěřit mnohem víc ze svého života než kterémukoli členovi své rodiny nebo svému novému příteli. Prostředí Srbska také umocňuje generační rozkol mezi jednotlivými postavami. Puberťáci zcela ovládaní světem párty a internetu jsou obklopení rozpadlými budovami a rodiči, kteří jejich život vůbec nechápou. Film natočený na digitální materiál doplněný řadou záběrů z mobilních telefonů nepatří mezi odtažitá díla současného analytického realismu. Spíš jde o empatický portrét, který se vyhýbá zjednodušujícím soudům a proniká svým protagonistům až na tělo.
Antonín Tesař
Ekoplekz
Dead Escalator Suite
Further Records 2012
Obskurní domácí label Brita Iana Hickse s názvem Mordant Music nebyl nikdy jen doménou jeho vlastního stejnojmenného projektu, ale dokázal objevit nebo k sobě přitáhnout i nejzajímavější solitéry současné elektroniky, kteří zasahují jak do taneční kultury, tak i do zvukových experimentů. K těm patří vedle Shackletona či Vindicatrix i bristolský Ekoplekz. Bylo jen otázkou času, kdy dlouholetého bloggera zabývajícího se dubstepovou scénou vynese někdo na světlo. Nakonec tak v roce 2010 učinil Peverelist na svém labelu Punch Drunk a Ekoplekzův „distended dub“ paradoxně nemohl zazářit na lepším pozadí. Skladby na jeho následujícím albu Intrusive Incidentalz Vol. 1 nemají už nic společného s uhlazeností počítačově produkované taneční hudby. Naopak jde pravděpodobně o nejsyrovější nahrávku, která kdy v tomto kontextu vyšla. Jednak díky nekompromisní, živé a často principiálně improvizované práci s nástroji a efekty ze „starého“ nebo „jiného“ světa, jednak v důsledku zvláštní citlivosti vůči estetice jamajského dubu – v jeho podání už skutečně podprahové, ale zároveň jakoby „vtělené“ do cizího zvuku. Dalším vrcholem tohoto rukopisu je nahrávka Dead Escalator Suite, která vyšla v červnu na split kazetě s Wanda Group: dvacetiminutové rozkládání a opětovné skládání obrazu, který se tříští už sám o sobě, a přitom hypnotizuje postžánrovou fatálností, jejíž jednou rozběhnutý rytmus nelze zastavit.
Head in Body
If, Bwana with/and/by Trio Scordatura
E (And Sometimes Why)
Pogus Productions 2012
Na téměř dvouhodinovém dvojalbu se setkává jednočlenný newyorský projekt If, Bwana s holandským triem. Obě jednotky působí na hranici soudobé vážné hudby a avantgardy volnějších forem. Hudebník, skladatel a vydavatel Al Margolis alias If, Bwana, na jehož značce titul vychází, se s nonšalantní elegancí pohybuje mezi elektronickou avantgardou, lovem zvuků, hörspielem, DIY noisem a rekreačním hraním v punkové kapele. Trio Scordatura (viola, hlas a elektronika) zase vzniklo coby ad hoc projekt za účelem realizace dvou děl amerického skladatele, stavitele nástrojů a tuláka Harryho Partche. To, že navázalo další pracovní vztah právě s Margolisem, je jen logické. Dvojalbum vznikalo tři roky a ono „with/and/by“ v názvu naznačuje, jak se to má se spoluprací obou jednotek: všelijak. Jednou Trio hraje Margolisovu skladbu, jindy Margolis zpracovává Triem dodané zvuky, někdy se zase vycházelo z fragmentů společné hry. Nechybí další verze Margolisova evergreenu Cicada, podmanivé čtení ze Shakespearovy Bouře ani Gilmoreova děvčata (laptopista Tria Bob Gilmore ve skladbě Gilmore’s Girls manipuluje nahrávky ženských hlasů). Překvapivě často se zde „drounuje“ – patrně vlivem Tria, jež se vrhlo do kolaborací i s hvězdami lineární vážnohudební elektroniky Phillem Niblockem a Alvinem Lucierem. Tahle na první poslech ne zcela polapitelná audiokrmě „with/and/by“ zvuků vydrží uším nadlouho. Přibalte do chlebníku na cestu kolem své hlavy.
Petr Ferenc
Stephan Mathieu
A Static Place
Minority Records 2012
Proklamovaná blízkost Minority Records k labelu 12K Taylora Deupree získává pevnější obrysy na dvojvinylovém parníku A Static Place, jestli tedy můžeme hovořit o obrysech, ba konturách tam, kde se převaluje zvuk, který má stejně daleko k personifikaci jako k nezúčastněné meditaci. V době, kdy se experimenty, a zvláště ty ambientní, zdají snadné co pohyb hodinové ručičky digitálu, je skutečná krajina největší hodnotou. A zároveň kýčem. Je jedno, že používá osmasedmdesátiotáčkové gramofony z počátku minulého století, hudební zdroje směřují dále, a pokud budeme mluvit o starožitné hudbě a vědecké fantastice, těžko se vyhneme Artěmjevovým hokusům pro Tarkovského pomalé klipy. Neustálý pocit klasické hudby, dojem zakletých varhan, smyčců i dechů, několikapatrový zvuk, který není ani noiseový, ani minimalistický, ani ambientně útěšný, ani depresivní. Environmental sound, landscape painting, něco málo konvulzní konvoluce, když už jsme u hledání prázdných stránek a volného prostoru. Německý zvukový instalátor stojí na třiceti nahrávkách a rozličných kolaboracích, pro vinylovou edici A Static Place přidal nový, šestý vál Coda (For WK), dvacetiminutovou plochu temnějších barev. Název alba je samozřejmě ironický. Nastoluje jiné vnímání časoprostoru, nově pracuje s vertikálou a horizontálou. Geometrie vodního sloupce.
Maxim Horovic