José Saramago
Kain
Přeložila Lada Weissová
Plus 2011, 152 s.
Poslední román Portugalce José Saramaga, před dvěma lety zesnulého držitele Nobelovy ceny za literaturu, je svěží a ironickou antiapoteózou. Biblický Kain – tedy u Saramaga kain – dostává své znamení jakožto kompromisní řešení, když v ostré diskusi po spáchání bratrovraždy Bůh neochotně připustí, že se na zločinu vlastně podílel. Protagonista potom prochází napříč časem a prostorem na přeskáčku příběhy Starého zákona od Babylonské věže přes Sodomu až po horu Mória a znovu a znovu se přitom střetává s příklady podivně bezcitného a sobeckého Božího chování, jehož první obětí byli již jeho rodiče. Bůh v Kainovi není lautréaumontovský iracionálně krutý, bestiální slintající idiot, je spíš hulákající, směšný a nabubřelý hokynář nebo hostinský, přesvědčený o vlastní svrchované moudrosti, když tráví noci ředěním vína. Jednotlivé starozákonní epizody psané úsporným a přitom jiskřivě sarkastickým jazykem vedou kaina k čím dál větší animozitě k Bohu jako instituci, jež upírá všem uvažujícím tvorům právo na tázání se po zodpovědnosti za jím spáchané skutky. I kdyby nebylo románového završení v kainově plánu, jak užít bezohledné Boží rozmáchlosti v činech proti Bohu samotnému, i sama anekdotická vychýlení příběhů Starého zákona by stála za to – vždyť „i ten největší prosťáček pochopí, že vědět je vždycky lepší než nevědět, zejména o něčem tak citlivém, jako je dobro a zlo“.
Matěj Metelec
Antti Tuomainen
Léčitel
Přeložil Vladimír Piskoř
Kniha Zlín 2012, 178 s.
Snad vždy a všude se najdou prorokové, kteří se přiživují na nevlídnostech doby a pohotově plodí katastrofické prognózy o vývoji lidstva. Inu, ani v současnosti o ně není nouze. Bohužel mnohé z těchto vizí působí i při bujné představivosti jako nevěrohodný scénář pro sci-fi film druhé jakosti. Finský spisovatel Antti Tuomainen však pozadí nepříznivé budoucnosti vykreslil, aniž by se dopustil neautentických věštitelských přešlapů, a vytvořil živé a svérázné kulisy pro detektivní příběh. Kritické oko čtenářovo ovšem může za popisy světa balancujícího nad hrobem, který mu vykopali nezodpovědní uživatelé života na Zemi, zahlédnout ekologickou propagandu. V její ospravedlnění hraje fakt, že po splynutí s konkrétními osudy a vyprávěním postav nepůsobí prvoplánově a obě roviny knihy do sebe zapadají. Děj se koncentruje do dvou propršených předvánočních dnů v Helsinkách, kdy se klima pomátlo a město se bortí pod neutuchajícím nátlakem nových imigrantů. Po ulicích se potloukají gangsteři, šero a záplavy vody společně s výpadky elektřiny i nefungujícím státním aparátem jsou prověřenou všední realitou naprosté většiny obyvatel. Básník Tapani, který se v této situaci může spolehnout jen sám na sebe, hledá svou zmizelou ženu, novinářku Johannu, která se zapletla do vyšetřování sériových vražd s ekologickým motivem. Anebo to tak není? Jak dobře zná Tapani svou ženu? A své přátele? Nepříjemná minulost, to jsou stopy, po kterých se Tapani musí vydat, aby se dobral pravdy.
Adéla Vyvijalová
Petr Rákos
Askiburgion čili Kniha lidiček
Za tratí 2012, 200 s.
Roztěkaná próza tekoucí všemi směry s měrou nepodobnou jiným českým knihám. Próza, která si libuje v sebezvelebování poetickou slovohrou. Všechny tři její části, které autor pro nechápavé radši oddělil barevně, překypují nápady, občas na sebe odkážou a motivicky se prolnou, ale zároveň fungují samostatně. Alchemilla čili Kniha o městě se nostalgicky vznáší nad místem vypravěčova dětství – nad městem, které s žárlivou ostražitostí střeží v tajenkových náznacích. Přesto z idylické atmosféry dospívání a rodného domu zřetelně vystupují všechny postavy, jejich prožívání klíčových chvil českých dějin, ale i důležité věci prostoru mládí, specifické vůně a strachy. Škoda jen, že rozmanité osobnosti města končí svůj vyprávěný osud jednoduchou psychiatrickou diagnózou. Herkulea čili Kniha pýchy ve svém mytickém vyprávění nahrazuje nejslavnějšího antického hrdinu novodobým zástupcem Bernardem Né, který sice v prchlivosti autorových myšlenek nemá příležitost dokončit pověstných dvanáct úkolů, zato pozná variace kentauřích vtipů, zachrání Prométheova mučitele-dravce před problémy s játry z jednotvárné játrové stravy a stihne pomocí primitivní výzkumné dvojotázky prověřit mužství mnoha bizarních bytostí včetně pyšného Sisyfa. První a zároveň poslední částí nedokončeného Askiburgionu je ve zkratkách napsaná a temná Niobe čili Kniha bolesti. Doslov autorovy manželky, stručná Rákosova biografie, která zároveň odhaluje autobiografické prvky románu, mimo jiné vysvětluje všudypřítomně vegetující zvířenu a květenu a dává definitivní odpověď na název onoho města autorova dětství.
Filip Horák
Anna Enquistová
Kontrapunkt
Přeložila Magda de Bruin Hüblová
Mladá fronta 2011, 199 s.
„Všechno se odehrává dvakrát, dočetla se onehdy kdesi, poprvé jako tragédie a podruhé jako fraška.“ Autobiografické druhé prožívání/vzpomínání stárnoucí klavíristky na tragickou smrt dcery se prolíná s nácvikem Bachova díla Goldbergovy variace – obojí je pojímáno fraškovitě, vybledle, zrale. Co kapitola, to jedna vytržená vzpomínka na dceru, od jejího početí po první zaměstnání. Co kapitola, to také jedna ze třiceti Goldbergových variací (včetně úryvků notového zápisu), interpretačně i posluchačsky složitého a mnohovrstevnatého opusu. Enquistová ale prostou intertextualitu posouvá, Bacha osvobozuje z pozice doprovodu, maže hranici mezi příběhem a hudbou. Občas tak lze rozjímat, mluví-li o vztahu s dcerou nebo o variaci: melodické linie se rozcházejí i přibližují, v kánonu je následovník postupně výraznější… Vzniká muzikologický rozbor vztahu, nebo psychoanalýza hudby? Lehce netradičně ždímá také Enquistová čtenářské emoce: strohostí jazyka a potlačováním otevřeného sebedojímání, které dávají tušit vnitřní pohromu. Krupobití odehrávající se v ženě-matce mění skupenství a jako pára je pomalu vypouštěno usilovným cvičením a sepisováním kusých reminiscencí. Tvůrčí přeměnu hoře však někdy příliš utlačuje autorčino psychoanalytické vzdělání. Příliš „vědecké“ vysvětlování mozkových dějů, zobecňování citů, vztahů, situací, které v intimním osvětlení klavírní lampičky působí nepatřičně. Nad hudbou a psaním se psychoanalytické uspořádávání chaosu stává dalším obranným mechanismem – tentokrát nikoliv hrdince, ale vypravěčce.
Johana Kotišová
Daphne du Maurier
Neohlížej se, miláčku a jiné povídky
Přeložili Libuše a Luboš Trávníčkovi
Motto 2012, 358 s.
Britská prozaička a dramatička Daphne du Maurier (1907–1989) je ke své škodě mnohdy odsouvána do kategorie romantických autorek, které jen šikovně snoubí emoce, cit a strach. Je pravda, že její asi nejslavnější román Mrtvá a živá (1938) těží zjevně z odkazu Jany Eyrové, nicméně i zde hlavní dějovou linii posiluje výrazná vizualita (na té je založena i filmová adaptace Alfreda Hitchcocka z roku 1940) a neustálé vzbuzování nejistoty ohledně pravé povahy postav.
V přítomných povídkách ze sedmdesátých let se čtenář nedočká milostných zápletek vůbec, každá z povídek souboru je jasně podřízena jistému motivu, ladění a v podstatě i žánru. Lze tu nalézt příběhy detektivní, duchařské, ale i společensky kritické, v nichž je veškeré zlo naopak záměrně viditelné. V titulní povídce se mimoděk mihne motiv smrti dítěte, spiritismu i sériového vraha, ale hlavní roli hrají Benátky, které jsou ztělesním atmosféry celého příběhu. Podobně jako se výlet mladých manželů začne rozpadat, tak se i ony navzdory italské bujnosti propadají do vrstev vlastního rozkladu: „Nyní, špatně osvětlené, téměř ve tmě, se zavřenými okenicemi domů a s páchnoucí vodou vše vypadalo úplně jinak, zanedbaně, uboze a dlouhé, úzké čluny, uvázané ke kluzkým schodům vedoucím do sklepních vchodů, připomínaly ze všeho nejvíc rakve.“
Du Maurier si libuje ve falešných stopách, perspektiva vypravěče či protagonisty je mnohdy zkreslená prvním dojmem nebo jejich snahou si záhady racionalizovat, čímž se vytváří napětí mezi vědomím čtenáře a postav. Nutno však říct, že se někdy sama autorka nechá svést na scestí – úvodní narážky či tvrzení zůstávají nerozkryta, přičemž není úplně jasné, zda záměrně. V tomto ohledu jednoznačně povedená je povídka Případ na hranici, kde se v duchu profese hlavní hrdinky hned několikrát změní scénář – herečka Shelagh je tu falešnou novinářkou, tu bezradnou dívkou, jíž záhadně zemřel otec, jindy zase oddanou revolucionářkou, přičemž sama tuto proměnlivost reflektuje.
Ironie a sarkasmus jsou prvky, které na souboru překvapí asi nejvíc. Právě Případ na hranici, ale ještě víc Křížová cesta jsou příběhy, kde se tematizují společenské otázky (irský boj za nezávislost, pokrytectví britské smetánky) a kde tajemství je sice vyřešeno, leč důležitější boj zůstává otevřený. Křížová cesta, jež zachycuje pouť skupiny lidí do Jeruzaléma, předestírá nabubřelost, nevěru či aroganci formální kombinací dialogu a vnitřních monologů. Kontrast toho, co se říká a co se myslí, je nepříjemně přesný. Jako ostatní povídky, i tato má otevřené vyústění, a pokud během svaté cesty hrdinové o něco podstatného přišli, je otázka, jak se s tím vypořádat. Šestá síla, poslední z povídek, zase pochybuje, jak lze žít po prolomení základních poznatků o lidském životě a smrti. Namísto společenských otázek se zde otevírají konflikty etické, zejména dnes nadmíru aktuální.
Anna Vondřichová
Ted Stearn
Fuzz & Pluck
Přeložila Sylvie Moravcová
Aldente 2012, 112 s.
Brněnské nakladatelství Aldente po několikaleté pauze od vydání geniálního komiksu Daniela Clowese Jako sametová rukavice odlitá ze železa loni obnovilo vydavatelskou činnost. Po dvojici alb Charlese Burnse, která stejně jako Clowesovo dílo patří na pomezí alternativního a undergroundového komiksu, vydalo první díl příběhů plyšového medvídka Fuzze a oškubaného kohouta Plucka od scenáristy a kreslíře Teda Stearna. Fuzz & Pluck vycházejí z tradice amerického komiksového undergroundu, ve kterém se stylizovaná naivita cartoonových postaviček mísí s absurdními a groteskními vizemi světa. Na rozdíl od provokativního a zábavného díla klasika amerického undergroundu Roberta Crumba ale Stearnův komiks vyznívá jen jako poměrně krotká snaha naplnit co nejvíc undergroundových charakteristik, od výsměchu konformismu (manželský pár, který Fuzze a Plucka koupí na trhu s otroky) i falešnému pocitu vědění (dvojice vědkyň považujících vyhladovělou titulní dvojici za mrtvé vzorky) přes chaotické vrstvení epizod bez jasných souvislostí až po černobílou karikaturní kresbu. Stearn kromě tvorby komiksů pracoval také jako animátor a kreslíř na seriálech jako Beavis a Butthead nebo Futurama. A v podstatě ničeho radikálnějšího než toho, co můžeme vidět v těchto seriálech, se od jeho komiksu nedočkáme.
Antonín Tesař
Ivan Jelínek
Na závěr do prázdna
Host 2011, 55 s.
Na závěr do prázdna je výbor z dosud nevydané Jelínkovy poezie z let 1980–2002, který se tak stává posmrtným autorovým hlasem. Už samotný název v sobě nese blízkost tematiky básní – prázdno, prázdnota. Důležitější je ale prostor mezi – věci nacházející se uvnitř kontrastu –, protože právě tím jsou mnohé básně prosyceny. Jednotlivé verše se lámou, jsou často rozsekané, útržkovité, přepadávají do sebe, jako by jazyk dostával nádech jakési koktavosti. A s tím se určitým způsobem pojí zmíněný prostor mezi kladem a záporem. Autor se nebojí v básních pohybovat nahoru i dolů zároveň, a tedy se poněkud roztěkaně zastavovat, držet verše v napětí – jako svaly stažené a připravené ke skoku. A tak nechává jednotlivé otázky spojené s člověkem, ale silněji se samotnou poezií, jazykem viset mezi – stejně jako se přelamují jednotlivá slovní spojení na hranicích veršů. Velmi precizně pracuje se slovy, využívá jejich zvukovou spodobu, vytváří si potřebné novotvary (sebeřetězy, chleboklidu), jazyk je pro Jelínka důležitým nástrojem, stává se i součástí metaforiky. Někdy se ale zdá, jako by se složitostí jednotlivých obratů a možná až přílišnou krkolomností obracel do sebe a ztrácel schopnost nést. Některé verše se tak mění v určité formule, ve kterých je možné jen tušit. Ale i to má svoji logiku. Jelínkova poezie za nic nebojuje, ničemu nepodléhá, ona sama je tou jednotkou, čímž se stává hůře přijatelnou, ale nikoli méně zajímavou.
Barbora Čiháková
Marcelo Gleiser
Trhlina ve stvoření světa
Přeložil Jiří Podolský
Argo a Dokořán 2012, 300 s.
Naše znalosti o kosmu a elementárních částicích se neustále prohlubují, počet knih, které se těmto tématům věnují, však nové informace spolehlivě převyšuje. Mnohé se tedy opakuje. Přesto Gleiserova kniha vybočuje. Jednak je to jeho subjektivním pojetím populárně-naučné publikace: v první třetině tak třeba čteme autobiografickou knihu o tom, jak malý Marcelo k fyzice přišel. Druhým vybočením je autorova opozice vůči současnému hledání jednotné teorie, která spojí svět kvantové a einsteinovské fyziky. Gleiser v tomto úsilí vidí zkostnatělost a navázání na náboženství. S tím souvisí i snaha o vidění vesmíru jako čehosi symetrického. Právě asymetrie je totiž podle Gleisera tím, co umožnilo existenci vesmíru i života v něm. Pokud by bylo od počátku vše symetrické, samo by se to vyrušilo a nezbylo by nic. Ať už jde o hmotu a antihmotu, nebo pravotočivé cukry a levotočivé bílkoviny, základy života. Kniha se tedy věnuje nejen fyzikálním tématům, ale ve svém závěru zabrousí i na pole biologie a snaží se vystopovat vznik života. Ostatně, nezbytné kroky vedoucí k životu jsou těsně spojeny také s chemií: z anorganické chemie vzniká organická, následovaná biochemií. Až potom můžeme vidět první život, jenž směřuje k formě prokaryotických buněk, pak teprve přicházejí na řadu složitější eukaryoty, z nichž vzniká mnohobuněčný život a z něj konečně „inteligentní zvířata“. Mohlo se něco podobného odehrát i jinde ve vesmíru? Mohlo, ale my se o tom asi nikdy nedozvíme.
Jiří G. Růžička
Ladislav Hejdánek
Úvod do filosofování
Oikoymenh 2012, 223 s.
Dvanáct sešitů, které Ladislav Hejdánek sepsal od listopadu 1971 do dubna 1972 ve věznici v Ruzyni, se zaobírá filosofií v tom nejširším, byť ne povrchním smyslu. Z obecných pojednání o vztahu filosofie k umění, víře, lásce, rodině, náboženství či vědě však výrazně vystupuje přesvědčení, že je tato disciplína (či slovy autora disciplíny, neb filosofie nikdy není jen jedna) v krizi a potřebuje „všenápravu“, revizi své podstaty. Protože jen tak může být ku pomoci člověku, který se stará o svou každodenní existenci. Pokud by filosofie měla být jen oborem uzavřeným v knihovnách, nikdy by nedokázala „kriticky přehlédnout, co se udělalo i neudělalo, co se zdařilo a co nikoli, vrhnout na to jasné světlo a ukázat to v jeho skutečné podobě. A to znamená: vztáhnout to ke světovému celku, k celkové budoucnosti světa.“ Hejdánek tak buduje ani ne tak přísně filosofický systém, ale strukturu, jež je interdisciplinární, příkladem může být třeba obrana umění i mýtu a vědomí jejich důležitosti pro danou disciplínu. Cílem těchto krátkých, hutných kapitol tak má být nejen uvedení do základního filosofického aparátu, ale především schopnost tolerantního a nezaujatého přístupu k různým oborům a uvědomění si toho, že jen ten může hrát podstatnou roli v uspořádání světa a opozici vůči nejrůznějším mocenským ideologiím.
Anna Vondřichová
Miloslav Petrusek, Jan Balon
Společnost naší doby
Academia 2011, 154 s.
Tenká knížečka Společnost naší doby svým názvem odkazuje na dřívější (a o dost objemnější) publikaci Společnosti pozdní doby, která v době svého vydání vzbudila nadšený ohlas nejen u vědců a studentů z oblasti sociálních věd. Na rozdíl od jejího netradičního slovníkového uspořádání ale má tato publikace Miloslava Petruska a jeho kolegy Jana Balona formálnější a tradičnější strukturu, a přestože se proklamovaně pokouší o „diagnózu doby“, i díky svému obsahu působí více jako proud zajímavých informací ve stylu učebnice. Populární sociologie (ne)populárních problémů, jak zní podtitul, přesto není nějakou příručkou pro středoškoláky. Velmi bystře, jak je ostatně u Petruskových knih standardem, vyhmatává okruhy, které současnou společnost pálí – nevzdělanost mas, vzestup meritokracie, zaměřenost na konzum a okamžitý požitek… V jejich akcentaci se ale můžeme s autory místy rozcházet. Dnešním problémem se třeba nezdá být ani tak masa, která vzdělanému zbytku vnucuje svůj vkus, jako spíš neinformovaný dav snadno ovladatelný těmi, kteří vkusu v podstatě ani zvláštní význam nepřikládají, jelikož hlavní hodnotou je ekonomická, a tedy faktická moc nad okolním světem. Kniha má tak v současnosti mnohem zásadnější vadu. Polemiku o hodnoceních a důsledcích některých společenských jevů už bohužel nemáme vést s kým – 19. 8. Miloslav Petrusek dopsal poslední řádky své vědecké a učitelské poutě.
Marta Svobodová
Čeněk Zíbrt
Česká kuchyně za dob nedostatku
Dauphin 2012, 211 s.
Autorem druhého svazku dauphinovské edice Sporáček je opět kulturní historik a folklorista Čeněk Zíbrt. Po loňském Staročeském umění kuchařském se v nové knize, původně vydané roku 1917, opět noříme do zasutých oblastí kulinářské historie. Tentokrát Zíbrt předkládá sebrané recepty, tipy a rady, které nejlépe charakterizuje nakladatelova anotace: „Vaření z lokálních, původních zdrojů, s prázdnou kapsou a hlavou plnou ideálů se znovu dostává ke slovu, a s ním i tato kniha.“ Doba však začíná přát nejen nouzovým řešením, ale třeba i samovýrobě a alternativním způsobům zahrádkaření, takže Zíbrtovy rady, jak upravovat a jíst bršlici kozí nohu, šťovík, lebedu nebo topinambur, asi zasvěcenější zahrádkáře příliš nepřekvapí. Co ale zaujme, je strava živočišná. Kromě návodů na úpravu a chování hlemýžďů zde nalezneme třeba recept na zadělávané, smažené nebo dušené žáby (včetně návodu, jak tu správnou „jedlou“ žábu poznat) a ke konci můžou překvapit recepty na pokrmy z želvy, dnes chápané jako jakýsi symbol luxusu. Začátek receptu na šilkrůtí (tedy želví) paštiku zní následovně: „Položí se šilkrůtě rozpálený pohrabáč na hřbet a ona vystrčí hlavu, pazoury a ocas, což se ji hned pryč odseká, pak se omyje, s vodou postaví, zasolí a uvaří do měkka.“ Podobných veselých momentů je kniha plná a obstojí i jako pouhé kratochvilné čtení. Předmluvou o autorovi knihu opatřil překladatel Viktor Faktor a vtipné vysvětlivky, uvádějící na pravou míru botanické názvy i jedlost popisovaných rostlin, sestavil biolog Jiří Sádlo. Ten praví: „Tyhle věci napravovat, to je práce pro vraha.“
Jan Gebrt