ParaNorman
Režie Sam Fell, Chris Butler, USA, 2012, 93 min.
Premiéra v ČR 6. 9. 2012
Zašlý vizuál staré videokazety, ječící teenagerka, jež utíká před pomalým zombíkem a přitom se musí vyhýbat otravnému mikrofonu nepříliš šikovného zvukaře. A do toho sedmdesátková syntezátorová hudba. Začátek animovaného snímku Norman a duchové režisérů Sama Fella a Chrise Butlera ihned prozradí lásku ke starým hororům. V základním nápadu jako by snímek kráčel ve stopách hrdiny Šestého smyslu, avšak Norman rozhodně nenavštěvuje psychiatry s hláškou „I see dead people!“. Díky zvláštnímu daru na jedné straně nahlíží do světa, v němž mrtvá babička stále posedává na gauči, přejetý pes radostně skotačí po ulici a propíchnutý parašutista rozjásaně přeje dobrý den. Druhá strana mince je však bytostné outsiderství, školní šikana a konstantní nepochopení vlastní rodiny („Smiř se s tím, babička je na lepším místě!“ „V obýváku?!“). Na město se žene třísetletá kletba upálené čarodějnice a mrtví vylézají z hrobů. Asi tušíte, kdo je zastaví. Je trochu škoda, že se tvůrci nevyhnuli klišé tradičních rodinných filmů (přehlížený chlapec, rodina drží při sobě apod.), které mísí se zábavným pastišem klasických hororů a vypiplaných prostředí. Snímek však stojí právě na takřka dokonalé ruční animaci (Chris Butler stejně jako studio Laika pracovali například na Koralíně), kdy si podobně jako v Pirátech od studia Aardman více užíváme citace a vtípky v druhém plánu. Film Norman a duchové je díky tomu zábavnou jednohubkou, příběhem, který jste již mnohokrát viděli, avšak v novém, neokoukaném balení.
Petr Hamšík
Expendables: Postradatelní 2
The Expendables 2
Režie Simon West, USA, 2012, 103 min.
Premiéra v ČR 6. 9. 2012
Sylvester Stallone se po dvojím návratu ke svým slavným postavám vydal na podivnou cestu. Po nových osudech Rockyho a Ramba se rozhodl natočit ultimátní staromilský akčňák, v němž místo návratu starých hrdinů vystupují herci do značné míry sami za sebe, trochu si ze sebe dělají srandu a trochu se přitom snaží smazat distinkci mezi filmovou postavou a jejím představitelem. Nový John Rambo přitom ukázal, že na rozdíl od zdařilého sportovního dramatu (Rocky Balboa) je představa návratu do vážných a patetických akčních osmdesátek zcela lichá. První díl Expendables tuto nemožnost jen stvrdil. Dvojku už Sly naštěstí přenechal celkem zkušenému režisérovi a hlavně se v ní už tolik nesnaží o akční film. Spíše jde o vcelku povedenou komedii, v níž si herci dělají legraci ze svých kariér. Bohužel se tvůrci pravděpodobně stále domnívají, že natočili chlapácký akční film. Akce jsou přitom nesmyslně zdlouhavé, snímané v neobvykle dlouhých záběrech a Arnie či Sly se v nich pohybují jako dokonalé sebeparodie. Tentokrát se však mnohé hlášky opravdu povedly, už to není vážná nekoukatelná nuda jako v jedničce. Přestože snaha vytlouci ze všeho vtip a ty nejpovedenější ještě třikrát zopakovat dost brzy omrzí, Expendables 2 místy fungují jako výborná campová komedie. A pozorovat v jedné scéně celou plejádu akčních ikon a jejich velmi specifické způsoby, jak se vyrovnávají s absencí hereckého umu, přináší místy vpravdě rozkoš.
Tomáš Stejskal
Země bez zákona
Lawless
Režie John Hillcoat, USA, 2012, 115 min.
Premiéra v ČR 20. 9. 2012
Od scenáristy Nicka Cavea a režiséra Johna Hillcoata, kteří společně natočili uznávaný western Proposition, bychom asi čekali něco důstojnějšího než přímočarou brakovku o drsných chlapech, starostlivých ženách a démonických zloduších. V jejich novince, jež se překvapivě dostala i do prestižní soutěže na festivalu v Cannes, je ale obtížné hledat něco hlubšího. Vyprávěnka o třech bratrech, kteří na americkém Jihu v době prohibice pálí ilegální alkohol, ukazuje tak naivně vyhrocenou přehlídku černobílých žánrových klišé, že často působí jako parodie. Guy Pearce coby agent nasazený na stopu bratrů vystupuje jako čirý sadistický psychopat, protřelý gangster v podání Garyho Oldmana umí nádherně pozóvat s doutníkem a kulometem a naprostý vrchol karikaturních výkonů podává Tom Hardy, jehož kreace málomluvného, neotesaného a nezničitelného burana si vystačí s jediným – pravda, ve své tuposti všeříkajícím – výrazem. Spojením macho pózy, tragičnosti „mužů na šikmé ploše“ a melodramatického dojetí připomíná gangsterky klasického Hollywoodu třicátých let, ale v pojetí typickém spíše pro béčkové filmy, které se starají o to, aby jejich atrakce byly dohnané do extrému, a zbytek děje prostě rutinně okopírují z jiných filmů. Výsledek je při správném naladění svým způsobem zábavný, ale jako něco, co bychom čekali spíš od Roberta Rodrigueze než od Cavea s Hillcoatem.
Antonín Tesař
Cat Power
Sun
Matador Records 2012
Vydat nové autorské album po šesti letech je samo o sobě slibné. Za prvé je ve hře působivá možnost nevydávat už vůbec, za druhé po tak dlouhém období nečinnosti vyznívá každá nová aktivita jako životní zvrat. Soudě podle obálky, s novým začátkem počítá i Cat Power. Nejen v jedné Hemingwayově povídce začíná nový život odstřižením vlasů, jejichž podíl na předchozím svádění a touhách jistě nebyl zanedbatelný. Doslova to sedí v případě indie hvězdy, jejíž svůdnost spočívala ve spojení popu s melancholií a jejíž zadýchaný hlas své posluchače opravdu obtáčel na způsob dlouhých vlasů nebo jako cigaretový kouř. Erotičnost zpěvačky tak byla podtržena trochou nezdravé černi a neogrunge se stalo francouzsky rafinovanou záležitostí. To všechno je pryč a přes ostříhanou hlavu se nyní klene oblouk duhy. Jak to? Cat Power se rozhodla nebýt depresivní. Produkce alba založeného z velké části na bicích automatech a klávesách nicméně budí dojem, že snaha předběhla výsledný efekt. Přes všechen jemný a snad i hravý rekonvalescenční optimismus totiž album nakonec zní spíše jako plod násilím roztančené trudnomyslnosti. Přesto se Iggy Pop v předposlední skladbě po boku písničkářky vyjímá mnohem lépe než její bývalý milenec Giovanni Ribisi. Herci jsou totiž pro hudbu – a pro umění obecně – katastrofa: stačilo pár let a Cat Power přišla o polovinu své temné krásy. Pro novou nahrávku jako by platila její vlastní slova: „This is not fucking good, I don’t know what I’m doing.“
Billy Shake jr.
Moemlien
S/T
Vlastním vydáním 2012
Za názvem Moemlien se skrývá Hannah Giese, německá performerka, již jsme v Praze měli nedávno možnost vidět hned dvakrát: v květnu jako polovinu dua Cotopaxi a v červenci coby Moemlien. A právě Moemlien patří v rámci její tvorby k přístupnějším, ale zároveň i k nejparadoxnějším projektům. Přístupný je proto, že výchozím materiálem je hudba označovaná jako easy-listening či muzak, jinými slovy: jedním uchem dovnitř, druhým ven. Nahrávky jsou podrobeny manipulaci, Giese je mixuje a vrství ze dvou vícetrackových kazetových magnetofonů, výsledek však přes zjevnou distanci manipulátorky nese nepřehlédnutelné stopy neproblematického, stereotypního kýče. Je to vlastně hudba podivně visící ve vzduchoprázdnu: v obchoďáku by ji jako hudební pozadí zřejmě nikdo nepustil, na koncertech zase mohou mít posluchači dojem, že se ocitli právě v obchoďáku. Pokud Moemlien hraje na tanečně zaměřených akcích, je možné její produkci vnímat jako příjemný chill-out, jejž ale zase narušuje šramot při zacházení s kazetami a magnetofony i skutečnost, že zpravidla není poblíž dokonale pohodlná lenoška. A v tom spočívá zmiňovaný paradox. Rozevírá se tu jakási časoprostorová propast: jde o hudbu, která se dobře a snadno poslouchá, ale doopravdy se nehodí nikam, resp. z pozice posluchače vždy někam jinam, než kde se zrovna v přítomném okamžiku nachází. A v tomto okamžiku se stává hudba Moemlien mnohem chladnější, než se na první poslech při tom všem bublání vody a zpěvu ptáčků může zdát.
k!amm
Jules Massenet
Werther
Deutsche Grammophon 2012
Letošní sté výročí úmrtí francouzského skladatele Julese Masseneta nezůstalo bez odezvy. Jedna z nově vydaných nahrávek byla pořízena živě loni v květnu v londýnské Covent Garden. Jedná se o operu Werther, která je dnes z Massenetova díla spolu s Manon jedinou živou součástí operního repertoáru. Massenet byl ve své době vedle Verdiho, Pucciniho či Wagnera nejúspěšnějším operním skladatelem, po smrti však pomalu upadl v zapomnění a ostatní jeho opery se dnes uvádějí zřídka, což je ovšem v mnoha případech škoda. Opera na motivy slavného Goethova románu měla premiéru ve Vídni v roce 1892. Je to lyrické drama plné nádherných melodií i vášnivých árií, ale i jisté rozpustilosti a také vánoční nálady – na začátku děti nacvičují vánoční koledy a příběh pak vrcholí v době Vánoc. Titulní tenorová role patří k těm nejvděčnějším a zpěváci i diváci ji milují. Světová operní hvězda Rolando Villazón ji má dobře zažitou, podává ji s nasazením a prožitkem sobě vlastním, přesto je znát, že po přestálé hlasové krizi je jeho hlas trochu méně barevný. Roli Charlotty ztvárnila francouzská mezzosopranistka Sophie Kochová, jež, ač poněkud kovově, zpívá bez jakýchkoli potíží, navíc s mladistvým půvabem. Dirigent Antonio Pappano, současný hudební ředitel Covent Garden, patří dnes k nejlepším operním dirigentům a s tímto přitažlivým dílem má své zkušenosti. Je to plnokrevné, opulentní provedení, s vynikajícím zvukem. Tato nahrávka se jistě mezi řadou ostatních neztratí.
Milan Valden