Michel Faber
Někdy prostě prší
Přeložil Viktor Janiš
Kniha Zlín 2011, 252 s.
Další česky vydaný povídkový soubor britského spisovatele obsahuje texty, které mu možná i díky řadě ocenění pomohly k literární dráze. Faber čtenáři dávkuje informace, které jsou třeba k pochopení děje. Je však natolik dobrý vypravěč i autor dialogů, že počáteční nevědomost není pociťována jako nedostatek, ale naopak zvyšuje napětí. To platí například o titulní povídce, v níž skrze poodhalování profese hrdinky čtenář ohledává i stopy tragédie, která se odehrála mimo rámec vyprávění. Jindy Faber zasadí dílo do netradičního prostředí, jako třeba v Rybách, které se odehrávají v jakémsi paralelním světě, v němž lidé žijí v oceánech. Lineární vyprávění pak použil v příběhu o paní Koulové a slečně Luntové, dvou ženách, které se až do extrému podřizují svému jménu. Je lepší být tlustý, nebo hubený? Některé kousky působí trochu jako slohová cvičení. V Ninině ruce je vypravěčem ruka, v Červené míchačce s betonem zase čerstvá oběť vraždy. V Ukecané buňce zkouší Faber pracovat s algoritmy. Pamětníkům osmdesátých let může být blízká povídka Pidgin američtina o polské dívce, která se na návrat do vlasti ovládané komunistickým režimem připravuje sběrem nejrůznějších popkulturních cetek. Ty totiž mohou v její domovině nabýt na ceně. Jako kritiku současného výtvarného umění pak můžeme číst povídku Ovce, v níž autor nechává skupinu umělců bloudit skotskou vysočinou. Většina Faberových povídek dokáže navzdory krátkému rozsahu čtenáře pohltit a je těžké tyhle malé fantazijní světy opustit.
Jiří G. Růžička
Rana Dasgupta
Sólo
Přeložil Tomáš Suchomel
Jota 2012, 398 s.
Lákavě vypravená kniha, na přebal se budou ptát přátelé. Nevšední názvy kapitol, prostředí známá i exotická. Stačí to? Upřímně: Sólo toto rozhodnutí čtenáři neulehčuje. Kniha ani tak neosciluje mezi řemeslem a uměleckým projevem, mezi popem a undergroundem – spíše do těchto rovin podivně zabředává. Nereálné dialogy. Příliš mnoho interpretací a psychologizace na místech, kde víc láká mlčení. Sedřená patina metafor, navíc protimluvných (hrdina je i z retrospektivy několikrát nejšťastnější v životě vůbec). Není tady cítit hravost (klišé à la Rushdie), spíše špatně uchopené řemeslo. A to je škoda, autor evidentně umí pracovat, jen to vyznívá do prázdna. Rozsáhlé dobové pozadí ahistorické čtenáře zcela zahltí, historií poznamenaní se naopak nejednou přistihnou jinde než za posledním přečteným odstavcem. O to víc provokují krásné svěží pasáže (konec!), kde se proti rozvleklým popisům ocitne několik let ve třech větách. Jako by si Dasgupta šetřil skutečný význam tak dlouho, až pro něj nezbývá místa. Jedno mu nelze upřít: schopnost obsáhle ilustrovat poslední půlstoletí. Příliš však tone ve slovech, místo aby ukázal, proč bylo fascinující. Autor očividně rozumí svému prostředí, záleží mu na něm, ale nedokáže o tom čtenáře příliš přesvědčit. Tolik potenciálu vniveč rozčiluje více než špatná kniha. Rozpačitá láska. Sólo se čte snadno, ale nezanechá za sebou příliš atmosféry, ticha, pro které se stojí za to vrátit a hledat.
Miroslav Bárta
Margriet de Moorová
Malíř a dívka
Přeložila Magda de Bruin Hüblová
Pistorius & Olšanská 2011, 232 s.
Nejnovější román Margriet de Moorové můžeme označit jen zčásti za historický. Dlouhé studium smolných knih a jiných podkladů ze 17. století jí poskytuje faktografické východisko pro vyprávění, jež je založeno především na dokonale zvládnuté psychologii postav. Co pociťuje malíř, když sleduje popravenou teprve osmnáctiletou dívku? A jak prožívá dívka poslední dny před smrtí? Čtenář rozkrývá, že to, co se na první pohled zdá jako více než dvousetstránková kramářská píseň či záznam smutné historické události, je hluboký příběh dvou ztracených lidí žijících v době, kdy pro ně nic nemůže dopadnout šťastně. Bezejmenný malíř není schopen vzpamatovat se ze smrti ženy a uzavírá se před světem. Naopak osmnáctiletá Elsje nechce nic jiného než se osamostatnit a začít opravdu žít. Příběhu na poutavosti přidává paradox: hrdinové se spolu vůbec nesetkají, přesto jsou jejich osudy propleteny a jeden nakonec pomůže druhému. Malíř svou kresbou mrtvé dívce vtiskne věčnou podobu a život a sám pro tuto chvíli nalézá klid. Román propojuje perspektivy postav a zdařile navozuje atmosféru doby. Bohužel tento klad je neutralizován záporem: vyprávění působí místy zmateně a čtenář musí vyvinout velké úsilí, aby se neztratil. Toto není knížka pro dlouhé čtení na pokračování. Příběh je plný náznaků a předjímání historických událostí i výroků, které budou zřejmé spíše znalcům výtvarného umění. Přesto i méně výtvarně zběhlému čtenáři knížka přinese své. Těžko uvěřit, že na začátku všeho stojí Rembrandtova perokresba velikosti dlaně.
Tereza Šnellerová
William Styron
Dlouhý pochod
Přeložil Radoslav Nenadál
Mladá fronta 2012, 112 s.
Poručík Culver si svoje už užil při bojích na Okinawě a povolávací dopis do výcvikového tábora je pro něj, záložníka, stejně jako pro mnoho dalších „vojenských důchodců“, překvapením, které jako by nemělo nic společného se zaběhnutou existencí. Role se ale brzy obrátí a čas strávený v novém prostředí, ač hustě protkaný myšlenkami na domov, učiní rodinný život, na který byl protagonista posledních šest let zvyklý, neskutečným a nepochopitelným. Svět se scvrkne na nesmyslné velitelské požadavky, každodenní boj s třicátnickou únavou a na nejrůznější druhy strachu, které ho v návalech ochromují. Únava a špatný fyzický i psychický stav jsou vůbec v celém díle důležitými činiteli. (De)formují Culverovo vnímání, které je zároveň jediným zdrojem poznání i pro čtenáře. Na pozadí dvou událostí (dopolední nehoda, která pro přeživší vyústila v těžce stravitelný krvavý výjev, a natruc nařízený cvičný pochod nocí) se proplétají nejrůznější poručíkovy vzpomínky i vypointované dialogy mariňáků, někdy se zase děj vyčerpaně zpomalí a můžeme si užít dlouhé popisy pocitů a výměny pohledů vyvolávající westernové napětí. Časový rámec děje je sotva jeden den. Může vás vytrhnout, strhnout, a dokonce i strhat. Přistoupíte-li na tempo pochodu, lehce se totiž přihodí, že i vám bude jeho konec s neubývajícími mílemi připadat jako čirý výplod fantazie.
Adéla Vyvijalová
Liliana Lazarova
Země prokletých
Přeložila Veronika Dufková
Jota 2012, 180 s.
Temný debut z roku 2009 je zasazen do krajiny autorčina dětství, do rumunského městečka Slobozia. Na pozadí mýtů, legend a pověr zachycuje období mezi léty 1970 a 1989 a ukazuje, že zlo v lidech se nepojí s existencí toho či onoho politického uspořádání. Země prokletých je synonymem pro trvalý stav Rumunska, jedné konkrétní dědiny i lidské duše.
Ústřední linie patří osudu rodiny Lucových, jejíž zhoubu odstartuje vražda otce jediným synem Viktorem. Všichni členové, Viktor, jeho sestra Evženia a matka Ana hledají vykoupení skrze oběť, avšak velmi svévolně – nepotrestaný hřích se tak vznáší nad celou rodinou navždy. Viktor je nenapravitelný hříšník a nepomůže mu ani tajná disidentská práce pro perzekvovanou církev.
V tomto okamžiku se do románu, kterému do té doby vládne venkovský zákon krve a odpuštění, tajemné jezero nadané lidskými vlastnostmi a pevný svazek mezi dušemi a těly zemřelých, vkrádá téma politické. Nutno říct, že bohužel nepříliš funkčně. Rozšiřuje se okruh postav a na původně sevřený svět mýtu se poněkud násilně roubuje přítomnost. Utrpení popa ze Slobozie, jehož se mu dostává z rukou totalitních pohůnků, je líčeno podobně plasticky jako zvuk deště za bouřky, ale celá tato epizoda působí podivně schematicky, jako vysvětlivka zrůdných praktik, jichž se za Ceauşeska běžně užívalo. Čím víc Lazarova prokládá text fakty, tím je upovídanější a ztrácí na síle, protože věci neukazuje, ale pouze popisuje, co by si čtenář sám odvodil: „Avšak Ismail byl v lese jako mnich ve svém klášteře. Nikdy nevyzrazoval svá tajemství. A právě v tom spočíval paradox Rumunska, v němž oficiálně neexistovalo místo pro Boha, ale přesto v něm dosud existovala křesťanská kultura, kterou pronikaly ozvěny pohanských časů.“
A přitom zmiňovanou, pro dílo klíčovou provázanost lze snadno vyčíst z ponurých scén venkovského marasmu, děsu vesničanů z démonů i popa a důvěry v lidové léčitelství. Líčení tajemstvím prostoupené krajiny a hustých lesů, v nichž se může snadno skrýt vražda, kajícník i zakázaný církevní rukopis, je působivé dost. Jako by i v textu mělo největší moc začarované jezero Jáma lvová, jež zhltne ty, co mu nejsou po vůli – když příběh krouží kolem něj, čtenář se skoro zalyká radostí z neošoupaného příběhu, ale jakmile se od něj vzdálí, román se rozmělňuje do sérií epizod různých hrdinů, jejichž motivace ani vztah k celku nejsou zřetelné. Obraz novodobé rumunské historie je ve srovnání s podobně zacílenými filmy Cristiana Mungia či Cristiho Puiua povrchní a načrtnutý poněkud rychlým perem. Zdá se, že Lazarova píše spíš pro čtenáře neznalé zdejších poměrů, a tedy lačnější a možná o něco málo kritičtější.
Anna Vondřichová
Martin Lodewijk, Don Lawrence
Storm: Piráti z Pandarve
Přeložila Martina Loučková
CooBoo 2012, 48 s.
Čeští komiksoví pamětníci se s hrdinou komiksové sci-fi série Storm mohli setkat už na začátku devadesátých let v jediném vydaném čísle časopisu Comics Arena. Nakladatelství CooBoo letos začalo dobrodružné dílo holandského scenáristy Martina Lodewijka a původem britského kreslíře Dona Lawrence vydávat od desátého sešitu, kterým začíná nejproslulejší cyklus celé série, tzv. Kroniky Pandarve. Příběh začíná přenesením hlavního hrdiny na bizarní fiktivní planetu Pandarve, do prostředí, které tvůrcům umožnilo absolutní svobodu, co se týče vizuálních i dějových nápadů. Právě přehlídka udivujících scenerií a do nich zasazených dobrodružství je hlavním lákadlem celé série. Hrdinové bojují s létajícími velrybami, loupežníkem s červeným okem i kamenožroutskými plazy ve vězeňských dolech. Scénář s přiznanou naivitou přímočaře skáče od jedné atrakce ke druhé a nechává plně vyniknout Lawrencovu malbu vycházející z klasického fantasy artu ve stylu Richarda Corbena či Borise Valleja. Spolu s Thorgalem, jehož vydávání také převzalo CooBoo, se tak s Kronikami Pandarve k českým čtenářům dostává další známá dobrodružná komiksová fantastika pro děti.
Antonín Tesař
Petra Braunová
Tramvaj plná strašidel
Ilustroval Filip Pošivač
Albatros 2012, 114 s.
Kniha sice pro děti, ale dokáže proměnit noční cestu na záchod ve zkoušku odvahy. Poměrně běžná situace – desetiletý David, zaneprázdněnými rodiči ohavně rozmazlený a znuděný až na půdu – se totiž obrací v napínavou detektivku. Začínají prázdniny a hned první noc Davida k smrti vyděsí tramvaj plná duchů, která se vznáší u jeho okna. Ráno odjíždí na venkov, kde spirituální zážitek prozradí sestřenicím a bratrancům: chytré Bětce, troubovi Cyrdovi, Žofce a veselému Martínkovi. Společně se bubáckým záhadám (které podle všeho přicestovaly s Davidem) rozhodnou přijít na kloub. Jejich pátrání vyvrcholí při výletu do Prahy, kde se jedné půlnoci na Slavíně setkají s duchy Smetany, Čapka, Destinnové… Duch Františka Křižíka dětem prozradí, co se celou dobu snažily zjistit: že mrtvé budí a strašidelnou tramvaj pohání negativní energie, vycházející z technických hraček a jejich vlastníků, otrávených dětí. Výchovné poselství autorka doplňuje vzdělávacími vsuvkami: dědu nechává mluvit hanáckým nářečím, poučuje o osobnostech ze Slavína. Předčítající rodiče pobaví pokusy vcítit se do malých dětí nebo homolkovské dialogy babičky s dědou. Oko potěší fauvistické ilustrace. „Po prázdninách se všechno vrátilo do starých kolejí: David se zase začal nudit, ve škole zlobil víc než dřív a bez iPodu v ruce nedokázal ani usnout.“ Třeba takhle realisticky by mohl příběh končit – poslední kapitolu totiž každý může uzavřít sám.
Johana Kotišová
Denisa Nečasová
Buduj vlast – posílíš mír! Ženské hnutí v českých zemích 1945–1955
Matice moravská 2011, 411 s.
Historie rodu se u nás pozvolna etabluje jako konvenční odvětví dějepisectví, k čemuž přispívá i monografický debut mladé historičky Denisy Nečasové. Mezi autorčiny hlavní devízy patří solidní znalost zahraniční oborové literatury a především schopnost metodologické reflexe genderové problematiky, což v naší historiografii stále ještě není samozřejmostí. Knihu lze rozdělit do tří tematických celků. První zahrnuje nutný přehled vývoje ženského hnutí v českých zemích od 19. století do roku 1945. Tato část sumarizuje stávající poznatky a opírá se hlavně o existující sekundární literaturu. Meritorní a nejobsáhlejší je část druhá, která v chronologickém sledu představuje z mnoha úhlů pohledu organizaci ženského hnutí ve sledovaném období. Zde se autorka opírá téměř výhradně o vlastní pramenný výzkum. Vzhledem k tomu, že největší díl textu se věnuje vnitřní struktuře a úloze dílčích sekcí střechových organizací, je tento oddíl poněkud náročnější na četbu, ačkoli i zde se najdou pikantní postřehy, např. přesvědčování čtenářek časopisu Vlasta v roce 1950, že „být traktoristkou je snem mnoha našich mladých žen“. Metodologicky nejzajímavější je část třetí, v níž se autorka věnuje konstrukci ideálních obrazů socialistické ženy a kde také nejdůsledněji aplikuje genderovou analýzu. Nečasová napsala knihu, jež je prvním krokem ke komplexní monografii o postavení žen v éře socialistické diktatury.
Jakub Rákosník
Michaela Kůželová
Francouzští komunisté a Polsko v roce 1956
Dokořán a FSV UK 2012, 129 s.
Za obálkou, na níž dění spjaté s rokem 1956 poněkud absurdně ilustruje aktuální mapa Evropy s barevně zvýrazněnou Francií a Polskem, se skrývá případová studie pokrývající poněkud odlehlý, ale ne zcela nezajímavý bod evropských dějin. Metodologicky je text založený na diskursivní analýze, což mnohdy znamená, že taková práce bývá spíš reprezentací daných diskursů než nějakým zásadním analytickým výkonem. Tak je tomu i v tomto případě, což ale u problematiky, jež není zdaleka všeobecně známá, nemusí být úplně na škodu. Vlastním tématem jsou v tomto případě vztahy francouzské komunistické strany a Polska, resp. Polské sjednocené dělnické strany, katalyzované značně bouřlivým rokem 1956, primárně Chruščovovým tajným referátem o kultu osobnosti na XX. sjezdu KSSS, Maďarskou revolucí a pochopitelně Polským říjnem s jeho dočasnou liberalizací. Právě v těchto oblastech se dostávali polští a francouzští komunisté do sporů a diplomaticko-publicistických přestřelek, v nichž proti sobě stála snaha o demokratizaci socialismu a zmírnění sovětského vlivu u Poláků a idealizace Stalina a SSSR u Francouzů. Publikace Francouzští komunisté a Polsko v roce 1956 není sice nijak zásadním dílem, dokládá ale, jak se v posledních letech rozvíjí zájem chápat poválečný vývoj (nejen) východní Evropy jako diferencovanou zkušenost, a nikoli jen jako zlo, jež je třeba do omrzení vymítat.
Matěj Metelec
Miroslav Vaněk, Pavel Mücke
Třetí strana trojúhelníku. Teorie a praxe orální historie
FHS UK – ÚSD AV ČR 2012, 296 s.
Nejnovější kniha z produkce Centra orální historie při Ústavu soudobých dějin AV ČR přináší přehled vývoje tohoto historického oboru v českém prostředí v komparaci s dalšími zeměmi (např. Kanada, Německo, Finsko) a základní praktické, metodologické a teoretické aspekty orálněhistorické práce. První část knihy sleduje vznik a vývoj oborových pracovišť ve světě a v České republice od jejich počáteční nejistoty a hledání vlastní identity – tj. věčné potácení mezi akademismem a aktivismem – až po konečnou stabilizaci a institucionalizaci v rámci místních historických obcí i na mezinárodní scéně. Ve druhé části autoři navazují na již dříve publikovaná díla (Naslouchat hlasům paměti, Orální historie ve výzkumu soudobých dějin) věnující se teoretickým i praktickým stránkám této disciplíny, a zásadním způsobem je nepřekonávají. Přínos knihy tak tkví především v oddíle o vývoji orální historie, který umožňuje alespoň povrchní seznámení s mezinárodními trendy i základní literaturou a sleduje klikaté cesty oborového zkoumání, až k jejímu přijetí a zakotvení v mnoha odborných institucích. Celé knize bohužel ubírá na srozumitelnosti nadužívání uvozovek – často není zřejmé, zda autoři používají zavedený termín, opisují delší větnou konstrukci nebo si pouze pohrávají s ironií.
Jan Gruber
Marzena Sowa, Sylvain Savoia
Marzi (1984–1987)
Přeložila Hana Zahradníčková
Plus 2012, 222 s.
Autobiografické vzpomínky polské dívky Marzi, jež se narodila v roce 1979 a jejíž osudy ztvárnil v knize kreslíř i její současný životní partner Savoia, budou asi v ledasčem připomínat dobu normalizace těm, kterým se u nás říká „Husákovy děti“. Šedavé střípky z šedivé doby jistě musely zapůsobit exoticky ve Francii i jinde na Západě, kde dříve vyšly, u nás je to však dobře známá písnička, v níž hraje hlavní roli nedostatek – benzínu, cukru, masa, toaleťáku, ovoce, zkrátka skoro všeho. Jsou to pravdivé, ale poměrně ohrané symboly doby, viděné očima dítěte, které zároveň sní o situaci, kdy se konverzace a zábava nebude uplatňovat jen ve frontě na to či ono. I když se zdá, že bytí se v době nedostatku v Polsku smrskávalo na potřebu mít aspoň něco, je nakonec zřejmé, že právě Marzi sice nemožností konzumu trpí, ale na rozdíl od dospělých si jej s hravou dětskou lehkostí dokáže vynahradit pomocí fantazie, jíž se dospělým tolik nedostává. Nejsilněji na člověka, jenž prožil stejně jako autorka dětství v době pokračující normalizace, působí nakonec ryze osobní odbočky: reflexe zmožené a věčně vystrašené matky a ustavičná touha po otci, který jediný dokáže alespoň před dcerou obracet nudu v zábavu a v ustrnulé době udržuje naději na změnu. Vyprávění je to vpravdě dětské, a proto je silné v detailu, skrze nějž se teprve vyjevuje celek. Jde o poměrně vydařenou výpověď o době, které autorka v době jejího prožívání nemohla příliš rozumět, ale docela věrně ji dokázala popsat.
Lukáš Rychetský